Pages

31. ledna 2019

 


Hello from 3 a.m. again. This time it was not jet lag but a group of young asian girls that just came into the room like it was noon. So I would like to share these thoughts in the meantime until they unpack.

Yesterday I was completely impressed by the beauty of shrines and temples in the mountains of Nikkó. That connection between zen buddhism with its beautiful positive and colourful architecture and deep forrests and hills full of stone stairs was something I have found very relaxing. In one of the shrines we were completely alone for couple of minutes. Considering this is a Unesco site it is a pretty good luck. We praied silently in front of buddha, barefooted. It sounds silly to me to write it but it was a decent spiritual moment.

It is prohibited to wear shoes inside of most temples. In january this can be quite uncomfortable but that very spiritual moment moved my thoughts far away from my frozen toes.

In all of the temples it was prohibited to take pictures, which is a policy I always respect as a guest in foreign country. So I don't have any pictures but I will carry these memories in my heart forever.

__________

Zdravim opet ve tri rano. Tentokrat me neprobudil jet lag ale skupina asiatek, ktera prave dorazila a zacala se tu v klidu vybalovat, jako by prave bylo poledne. Alespon mam chvilku sepsat si vcerejsi zazitky.

Vcera jsme navstivili posvatne chramy v Nikkó. Musim rict, ze spojeni zen buddhismu s jeho barevnou veselou architekturou a hlubokeho lesa s majestatnimi stromy a spoustou kamennych schodist, bylo neco, co na me pusobilo neskutecne uklidnujicne. V jednom chramu jsme dokonce byli na par minut uplne sami. Kdyz si uvedomim, ze je to pamatka Unesco, meli jsme velke stesti. Tise jsme se, uplne bosi, pomodlili pred buddhou. Zni mi to hrozne hloupe, kdyz o tom tak pisu, ale byl to byl ten nejvic spiritualni moment.

Do chramu se nesmi v botach. V lednu muze byt trosku neprijemne kracet po zledovatele podlaze jen v ponozkach, ale spiritualita toho momentu odvadela moje myslenky uplne jinym smerem nez k mym zmrzlym prstum.

V chramech se zpravidla nesmi fotit, proto odsud nemam temer zadne fotky. Tyto pravidla jako navstevnik v cizi zemi vzdy respektuji. Vzpominky z Nikkó si ale ponesu ve svem srdci do konce zivota.

30. ledna 2019












Early morning at Sensoji temple free of people and a few images of Tokyo waking up...

I love taking such photo expeditions and than defreeze with a cup of coffee back at our hostel while wandering through the images I just created.

__________

Brzke rano u chramu Sensoji, ktery jsme si diky tomu mohli uzit temer bez lidi, plus par obrazku probouzejiciho se Tokya...

Miluji podnikat takoveto foto expedice, kdy se pak vratime do naseho hostelu, abychom se probrali fotkami, ktere zrovna vznikly a abychom rozmrzli nad salkem kavy.

29. ledna 2019

 Japan, day two.

"Sounding through clouds of flowers - is it the bell in Ueno or Asakusa?" - haiku by Matsuo Basho

Today we read haiku, experienced rituals before stepping into a buddhist temple (fooled for the first time, but totally nailed it the second), and in fact were in such a temple for the first time in our lives. Got our first fortune notes, saw a fire from Hiroshima and Nagasaki that is kept in the heart of Tokyo as a reminder for the nations to connect and fight against weapons to live in a disarmed peacefull world, had another noodle soup with seaweed eaten by sticks (called Soba), and then slept for 7 hours in the afternoon. Now I am awake at 3 a.m. staring at the ceiling of my capsule bed. Jet lagged. But we love Japan already.

__________

Dnes jsme narazili na haiku, vyzkouseli jsme si (pote, co jsme je radne odkoukali od mistnich) ruzne ritualy predtim, nez vejdete do buddhistickeho chramu, kde jsme vlastne byli poprve v zivote! Koupili jsme si svoje prvni stesticka, videli jsme ohen z Hiroshimy a Nagasaki, ktery se zde u jednoho chramu v srdci Tokia udrzuje jako pripominka toho, ze svet by se mel jednou provzdy spojit a zbavit se zbrani hromadneho niceni tak, abychom vsichni mohli zit v klidu a miru, dali jsme si opet nudle s morskou rasou (variace mistni polivky soba, ktera se pripravuje na milion zpusobu), kterou jsme opet uspesne zvladli snist s hulkama, a pote jsme odpoledne na 7 hodin usnuli. Ted jsou tri hodiny v noci a ja tu ziram do stropu svoji capsule bed, mezitim co vam pisu. Mame jet lag. Ale Japonsko jsme si uz teda zamilovali.

28. ledna 2019

 First day in Japan








27. ledna 2019




 Vegan on plane

A person who follows the crowd will usually go no further than the crowd. A person who walks alone is more likely to find himself in places no one has ever seen before.

Thoughts on the plane.


 

* 26. 1. 2019 *

EN

The journey begins at the airport. Yesterday I packed my life into one backpack. The only thing stressing me out is that I have only two pair of shoes for a year of living. Am I ready to start a minimal life? I hope this lifestyle will simplify my life and calm my mind.

I sew few flags on the backpack the night before. The first one, my homecountry. The second one, the homecountry of my love. The third one, our main destination.

Cannot believe the journey is really beginning...

__________

CZ

Kazda daleka cesta vetsinou zacina na letisti. Vcera jsem sbalila svuj zivot do jedne krosny, k memu prekvapeni na letisti vazila pouhych 14.6 kg. Jedina vec, ktera me trochu stresuje, je fakt, ze jsem ted vlastnikem pouhych dvou paru bot na cely rok. Jsem vazne pripravena zacit zit minimalisticky? Doufam, ze mi to zjednodusi zivot a zklidni mysl.

Vcera v noci jsem jeste na batoh nasila alespon tri vlajecky. Svoji rodnou zemi, rodnou zemi me lasky, a nasi cilovou destinaci.

Nemuzu uverit, ze uz je to vazne tady, a jsme vazne na ceste...



16. ledna 2019

27 | 2018


Jaro.
Nikdy jsem neměla ráda březen, protože se vždycky přihodilo něco zlého - něco, co změnilo všechno ostatní. Proto jsem už několik týdnů předtím byla nesvá, proč žádám o vysněná víza zrovna v můj historicky nejsmolnější měsíc. Tento rok se ale hvězdy přiklonily na moji stranu. Po krátké meditaci, a dvaceti upocených minutách, kdy jsem v rukou žmoulala svoje minerály pro štěstí, je to tady - na obrazovce svítí nápis Congratulations! Your application has been successfully approved. Mám to štěstí, že jsem se proklikala do kvóty a mám víza. Tak moc jsem tomu věřila a upínala se k tomu, a ono se to vážně pomaličku začalo plnit... O dva měsíce později druhá euforie - Tomáš má po podobném nerváku víza také. Pojedeme na místo, o kterém sníme od té doby, co jsme se před pěti lety poznali. Nejen, že tam pojedeme - my tam budeme nějaký čas žít. Krví mi proudí drobné hormony štěstí jen když na to pomyslím a nemůžu se dočkat až za necelé dva týdny budeme už sedět v letadle!

Na jaře, kdy jsem dlouhé dny trávila prací a každý volný víkend byl požehnáním, jsme se s Tomášem snažili znovu nalézt ztracený vztah. Naše malé vlastní bitvy nás oddalovaly víc, než jsem si kdy dokázala představit. Vždycky jsem byla hrdá na to, že se vůbec nehádáme a že jsme ve všem za jedno. Věděli jsme co si ten druhý myslí, ještě než to stihl vyslovit. Najednou to bylo tak nějak jinak. Nerozuměla jsem tomu, co se to s námi děje. Chtěla jsem se rozejít. Ani bych už nespočítala kolik nocí jsem strávila přilepená k telefonu a psala mu - v době, kdy pracoval v Rakousku - se slzami v očích sáhodlouhé eseje o tom, proč nám to nefunguje a co dělá Tomáš špatně. Samozřejmě, svalovala jsem vinu na něj, jak jinak. On byl trpělivý a vždycky mi jen napsal, že ho to mrzí. Vyslechl mě, ale nikdy mi nedokázal napsat tak hrozné věci jako já jemu. To mě rozčilovalo ještě víc. Nechápala jsem, proč na oplátku nevidí on něco zlého ve mně. Potřebovala jsem kritiku, věděla jsem, že si ji zasloužím.

Tohle jsme nikdy nebyli my. Tou dobou jsem v ničem neviděla smysl a připadala jsem si jako jeden velký chaos, který nikam nesměřuje. Pak jsem si ale uvědomila, že všechny problémy mezi námi jsou způsobené mojí vnitřní nespokojeností se současným životem.  A vybíjela jsem si to všude jinde, jen ne na tom, abych svůj život nějak aktivně změnila..

Tlačila jsem na Tomáše, proč ještě nejsme zasnoubení, přitom tohle období by bylo to vůbec nejhorší, kdy by se to mohlo stát. Viděla jsem v tom spásu, která by moje problémy vyřešila a já měla na malý prchavý okamžik pocit, že za něco stojím - pravda ale je, že by se tím všechny problémy udělaly ještě horší. K čemu by mi bylo zasnoubení, když jsem jinak nešťastná? Potřebovala jsem něco změnit. Potřebovala jsem trávit své dny smysluplně a někam směřovat. Taky jsem si uvědomila, že každý pár si žije svým vlastním tempem, a že není kam spěchat a potřebuji se hlavně dostat zpátky do pohody.

Účastním se svého prvního foto workshopu. Mám pocit, že vlastně už všechno vím, a znovu se sama sebe ptám, proč focení prostě neposunu na 1.příčky mých priorit a nevěnuji se mu profesionálně. Občas kreslím, ale není toho moc.



Léto.
Na léto mám velmi smíšené vzpomínky. Měla to být naprostá bomba v Čechách, plná klidu, pohody, táboráků a historek. Nesčetně bylo horkých večerů a procházek noční Prahou, zrovna tak zvuků praskajícího ohně u nás na chatě a vypitých piv v nejbližší hospůdce, která je ukrytá uprostřed lesů a je to takový skrytý malý ráj u malého rybníčku a nikdy ze mě nevytáhnete, kde to je. To místo je až moc nezkažené, že by bylo škoda to měnit. Kolikrát jsme šli s baterkou nejtemnějším lesem tři kilometry uprostřed noci zpět s vidinou teplého spacáku v cíli, ztráceli se na starých opravených retro kolech celé dny po okolí nebo jen tak vegetili a sbírali borůvky a pak je po hrstech jedli. Debatovali o životě a načerpávali kyslík přímo u zdroje. Myslím, že ani v dětství jsem na tom místě nestrávila tolik času, jako toto léto. Stačilo to tak akorát na to, se po jaru zregenerovat a nabrat nové síly.

Jeli jsme opět naši rodinnou vodu a opět to bylo moc fajn. Taky jsem navštívili rodinu na druhé straně Čech, a to bylo ještě lepší. Důležitost a krása rodiny je něco, na co poslední roky neustále narážím a uvědomuju si.

Uprostřed léta jsem dostala velkou ránu, která přerušila jinak bezchybné letní radovánky. Nemůžu o tom psát takhle veřejně, není to fér, pořád je to nějaká situace odehrávající se mezi dvěma lidskými bytostmi, které obě mají city. Seděla jsem v nočním autobuse z Chorvatska do Rakouska, po tvářích mi tekly slzy a byla jsem strašně smutná a strašně naštvaná zároveň. Tahle noc byla rozhodně tou, kterou si budu pamatovat celý život a ten šrám si v sobě ponesu, i když hodně nebudu chtít. Slova jsou občas jako nože. Zasáhnou hodně hluboko a rány se hojí až zbytečně moc dlouho.

V tu noc jsem nepochybovala o tom, že se vidíme naposled. Nevěděla jsem na jak dlouhou dobu, a teď už můžu říct, že to vydrželo přesně půl roku. Pár minut před půlnocí jsem na Silvestra povzbuzená pár sklenkami šampusu sebrala s prominutím koule a vytočila jeho číslo, abychom ukončili rok 2018 takříkajíc v míru. Občas je třeba prostě zahodit svoji pýchu, zapomenout co bylo, a ustoupit, i když víte, že jste v právu. Stojí to za ten klid na vlastní duši.



Podzim.
Podzim jsem z velké části strávila sama doma. Opět hrozím rozchodem, tak jako na jaře, opět se opakují tytéž stejné vzorce, a opět jsme od sebe 500km vzdálení, tentokrát na 4 měsíce. Za útěchou chodím ke kamarádkám a jsem neskonale vděčná, že si vždycky vyslechnou všechny moje niterný problémy, který se týden od týdne točí víceméně kolem stejných věcí. Drobností, které se ale v určitou chvíli můžou jevit jako ty největší překážky a spiknutí světa proti vám.. Jsem tak neskutečně zvyklá se Tomášovi se vším svěřovat a řešit s ním každou maličkost, že když tu najednou není k dispozici (což v armádě prostě není možné, aby byl nonstop na příjmu), tak se úplně hroutím a mám pocit, že najednou nemám ve svém životě nikoho.

Uprostřed babího léta jsme poprvé v životě pokořili Sněžku a strávili 4 dny v horách po trecích, každý den v nohách přes 20 km. Já se přesvědčila o tom, že moje fyzička, i přesto, že jsem za poslední cca rok zhubla asi 10 kilo, je fakt mizerná a musím na ní začít více pracovat. Nejde mi už o žádné hubnutí, ale spíše o dobrý pocit sama ze sebe, že vedu více aktivní život. Miluju to, ale do teď to pro mě nebylo velkou prioritou. Budiž rok 2019 ten, kdy se opět začnu trochu více hýbat! Tak trochu doufám, že to půjde přirozeně v souvislosti s naším plánovaným životním stylem bydlení v minivanu a neustále v pohybu..

Nafotila jsem svůj první film na analog. Šlo spíše o testování foťáku a hraní si s určitým světlem ve smyslu "vyfotí to ještě nebo už je třeba použít blesk". Bohužel film nešel ven a moc jsem ho při páčení ven osvítila, tak se dochovala asi jen půlka snímků. Z těch co ale přežily, jsem nadšená a miluji je nade vše. Focení je fakt láska.




Zima.
Poprvé jsem také cítila, že domov mám v Praze, a ne někde jinde. Nastěhovala jsem domů, po dvou letech, konečně všechen svůj majetek. A že to bylo věcí. Vyděsilo mě, kolik věcí vlastně v životě mám, a zda mě spíše neomezují, než aby mi ho usnadňovaly. Kolika věcí jsem do dneška nebyla schopná se vzdát.. Už několik měsíců vlastně něco pořád třídím a stěhuju z místa na místo a spousta věcí vlastně stále nemá svoje místečko. Připadá mi, že je něco na tom, že se říká, že pokud má člověk chaos v bytě, má chaos v hlavě. Ráda bych odjela s jednou krosnou a s pocitem, že za sebou nechávám čisté prostředí. Prostředí, které nepřetéká zbytečnostmi, věcmi, které nepotřebuju, nebo vlastně ani nechci. Mám na to ještě dva týdny, tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Zvláštní radost mi přineslo protřídění kosmetiky. V koupelně jsem totiž měsíce, někdy i roky, schovávala všechno možné a protože kosmetiky nepoužívám až zas tak moc, všechny dárky apod se mi kupili v komodě. Jednoho dne jsem si ale řekla, že už nechci používat žádnou zbytečnou chemii, přizvala si na pomoc encyklopedii ingrediencí, a lahvičku po lahvičce třídila a třídila... až mi v koupelně zbylo jen pár lahviček přírodní kosmetiky a já už tedy na tělo nepoužívám žádnou zbytečnou ropu, plasty, parabeny a toxické látky. Šla jsem fakt ingredienci po ingredienci a zabralo mi to xx hodin... ale alespoň jeden projekt jsem dotáhla do konce a jsem hrdá na start do roku 2019 bez chemie. Uvidíme, co na to moje ekzémy.

Cítila jsem poslední dobou neuvěřitelnou potřebu trávit čas sama se sebou a popsala jsem hodně stránek ve svém deníku. Cvičila jsem jógu, ale ne až tak hodně, jak bych si bývala přála. Taky jsou hodně uklízela - je to zvláštní, ale má to na mě terapeutické účinky. Nicméně mi přijde šílené, že za dva týdny už zaklapneme dveře bytu na víc jak rok, a mám pocit, že ještě nic není připravené. Včetně mě.

Fotky z adventního výletu za Tomem do Vídně.





Během roku 2018 jsem promazala více svého online obsahu než kdy dřív. Třídila jsem a snažila se najít tu svoji škatulku. Začala jsem psát anglicky a zase se vrátila zpět k češtině. Moje sklony k perfekcionismu mě brzdily od psaní. Založila jsem si blog jinde, ale zatím je prázdný.. Hledám způsob, jak sdílet svůj Zéland tak, aby mě to neomezovalo, a abych z toho měla radost, že vytvářím něco ryzího na co můžu být hrdá. Tenhle blog se mnou prošel těžkými obdobími a založila jsem si ho vlastně v momentě, kdy se hodně věcí sesypalo. Sice se mnou jakoby vyrostl, ale trápí mě, jak působí těžkopádně. Já z něj prostě cítím všechnu tu bolest a různá zklamání.. Chci začít Zéland s čistým štítem, na druhou stranu se pořád upínám k těm hodinám práce, které mě už stál. Taky přemýšlím o zrušení Instagramu, který mi občas nedává smysl.. Vypnula jsem si tu komentáře, zase zapnula a zase vypnula.

Je vidět, že si nejdříve potřebuji srovnat svůj názor sama na sebe, než je budu schopná poslouchat od ostatních. Je možné se ve 27 stále ještě hledat? Občas si mezi všemi těmi sebevědomými a uvědomělými blogerkami připadám jako ryba na suchu a nemůžu dýchat. Kde je moje místo? Kde je ten můj rybník? Je tohle všechno, čeho jsem schopná dosáhnout? Mám na víc? A co je pro mě vlastně to něco víc? A chci vlastně tohle, nebo ne? Myslím, že blog by měl být cesta k něčemu, ale že by to neměl být cíl. To je přístup, který jsem strašně dlouho uvnitř sebe hledala, a který mi dává velký smysl.



Každý rok jsem si dávala předsevzetí, ale nikdy jsem je nedodržela. Spíš jsem si na ně už nikdy vlastně ani v průběhu roku nevzpomněla. Letos si chci dát předsevzetí, které možná někoho překvapí - naučit se více relaxovat. Ono to (hlavně tady na blogu) asi není vidět, ale několik posledních měsíců, ne-li let, jsem sama sebe pořád do něčeho tlačila. Ještě bych mohla dělat tohle, a ještě tamto, a díky tomu, se mi možná stane tamhleto. Orientovala jsem se na hrozně moc stran s vidinou lepších zítřků, ale ani jedno jsem nedělala pořádně. Jedna věc, kterou jsem si uvědomila určitě až tento rok, ale je, že není důležité dělat milion trilionů věcí. Je spíš lepší dělat jednu dvě tři pořádně a prostě si taky trochu užívat a dopřát si mezitím klid a čas sama na sebe a na svoji rodinu. A když to nedopadne, svět se taky úplně nezboří, protože pokud nejde o zdraví, nejde o nic. Tomáš mi neustále připomíná, že neumím odpočívat. A mě na oplátku neskutečně rozčiluje, že on to umí až moc dobře. Ono se vlastně možná vážně hezky doplňujeme. Schopnost relaxovat a užívat si život je jedna z věcí, kterou se od něj mám ještě co učit a přijímám tuto výzvu na Zéland :)



Věci, které dosud ještě nezazněly.

  • Nejlepší adrenalin:     paddleboard na otevřeném moři
  • Nejhorší adrenalin:     na dvakrát zlomená noha našeho kocoura a dvě operace, které kvůli ní musel podstoupit
  • Nově navštívené země:     jen 1 (Maďarsko) 
  • Zdolané hory:     2 (Kralický Sněžník a Sněžka)
  • Nakreslené obrazy:     jen 2 dokončené.......a asi 5 nedokončených, které jsem na konci roku ze vzteku sama na sebe rituálně vyhodila. 
  • Objev roku:      zero waste lifestyle a že jde vyrobit vlastní pudr na obličej (a vážně jde používat!)
  • Nejlepší film:     Bohemian Rhapsody (jediný film, který mě donutil jít do kina 3x..)
  • Nejlepší party:     Halloween s Jančou! nebo jakákoliv letní u rybníka
  • Nejlepší koncert:     Bon Jovi revival ve Vagónu
  • Hudební objev roku:      First Aid Kit
  • Nejlepší knížka:     Elisabeth Gilbert - Big Magic
  • Nejlepší místo na jídlo:     Forky´s v Praze
  • Nejoblíbenější youtube roku:     Hannah McNeely
  • Seriál roku:     Gilmore Girls
  • Nejhorší nápad:    ostříhat si sama ofinu..... 
  • Čím jsem se rozmazlila:      novou zrcadlovkou, po deseti letech