Pages

22. října 2021


Můj nejoblíbenější měsíc v roce mi proklouzává mezi prsty. Došlo mi to předevčírem, kdy jsme chtěli po práci stihnout procházku ve Stromovce. A nestihli jsme ji za světla. A já se tak snažila odejít z práce včas, šla jsem dokonce před pátou! Za velkýho šera byl ten park taky krásnej, ale ještě krásnější by byl, kdyby mi Tomáš z domova nezapomněl vzít šálu a nestál před výstavištěm, kde jsem vystoupila z tramvaje, místo toho se salátem v ruce. On se ještě vrátil domů ho udělat! Kdo by chtěl v říjnu ve vichru jíst v parku salát? Prý si tu moji zprávu blbě přečetl. A tak jsem se procházela s jeho omotaným svetrem kolem krku a krabičkou se salátem v ruce. Jo a vidlička v kapse kabátu, na tu nesmíme zapomenout. Ale teplo bylo, tak co?

Někdy jsou ty mezinárodní vztahy moc vtipný. Nebo třeba před pár týdny jsme přišli z nákupu a něco jsme zapomněli. Já v obchodě koukala na nanuky a mezi nima byl i takovej ten kaktus, jestli ho znáte. Tomáš, že se teda vrátí pro to, co jsme zapomněli, a tak mu povídám: "vem mi prosím taky jeden ten kaktus". A víte s čím přišel? S kaktusem. Živým. Tou rostlinou. 

Máme před sebou poslední týden v Praze. Většina září a října byla ve znamení vyřizování všemožných papírů, abychom o našem domečku vážně mohli v budoucnu mluvit jako o našem. Viděla jsem se všehovšudy se dvěma kamarádkama za celý dva měsíce, plus jedna svatba na konci srpna. Byla to bída jak jsme byli prostě pořád v jednom kole. Cítím ale, že teď už to bude poklidnější. Druhý trimestr je už mnohem příjemnější než první a ráda bych se teď už soustředila na pozitivnější věci. Nebudu lhát, když řeknu, že první trimestr (ačkoliv mi bylo dost zle a byla jsem nonstop grogy) byl o velkých rozhodnutích,  jednáních, stresech, a utekl i přesto jako voda. Čeká nás tolik změn a tolik příjemnýho zařizování! Jako jednu z prvních věcí chceme zasadit první jabloň do našeho budoucího skromného ovocného sadu. Nemůžu uvěřit, že budeme mít zahradu, kde budeme vážně moct pěstovat, co si umaneme. Která bude naše! Kam si budu moct ráno sednout na sluníčko. Po temném bytě v malé uličce v činžáku v centru města to bude velká změna. Velké dny a týdny pro nás, tento říjen ♥

Jsem na nás pyšná. 

Kolik jsme toho už spolu zvládli, kolik snů jsme si už splnili. 

Všechno co máme, čeho jsme dosáhli, co jsme viděli a zažili - na všechno jsme si vždycky vydělali sami, normální prací. A nebudu lhát když řeknu, že náš plat nikdy nebyl nijak nadprůměrný. Nic jsme nezdědili, od rodiny jsme žádné velké finance nikdy nedostali, a přesto jsme dokázali žít přes rok na cestách po Zélandu, Tomáš si splnil sen a 3 měsíce v roce 2015 žil v Austrálii, mezitím co já si plnila ten svůj a studovala jsem v Turíně. Viděla jsem San Francisco, procestovala půl Ameriky, kam jsem před létem odjela s asi 25 tisíci na účtě! A teď si plníme další. Vždycky jsem k sobě sebekritická, často i dost k Tomášovi, žádné úspěchy u sebe nevidím a nikdy u sebe nic nepovažuju za dostatečně velký úspěch, protože přece ostatní mají mnohem víc. Když to ale takhle všechno vidím sepsané černé na bílém, když vím, že se za týden vážně stěhujeme z Prahy do přírody.. možná tady je pár věcí, na které bych u sebe mohla být hrdá, ne?

Nebyla bych to já, abych se té změny také tak trochu nebála. Zapadneme do maloměstského způsobu života? Zapadneme do zdejší komunity? V Praze je všechno anonymní, člověk si na to pohodlí zvykne. V navazování nových přátelství moc dobrá nejsem, spíš si od lidí držím odstup, dokud nemám pocit, že jim můžu věřit. Vzorec chování na základě zkušeností z minulosti, který bych ráda časem přepracovala. 



1. září 2021

Letošní léto uteklo mnohem rychleji než kterékoliv jiné předtím. Čím jsem starší, tím rychleji všechno utíká. Jaro, léto, podzim, zima. Sotva jdu poprvé za sezónu na koupák a další den už slavíme Halloween. Mrknu okem a je tu Štědrý den a novoroční předsevzetí. Pevně věřím, že v tom nejsem sama. Děsí mě jen představa, že se to s vyšším věkem bude ještě zhoršovat. Už nejsem nejmladší, uvědomuju si to letos víc než kdy jindy. Přijde to s takovým tím nákupem prvního krému proti vráskám 30+. Když si jdu radši lehnout v půl desátý místo výpravy do hospody za kamarádama. Když dávám v restauraci přednost dobrým domácím limonádám před pivem. Když jsou fotky na sociálních sítích priorita sto padesát, místo pětky. Občas si připadám odtržená od reality a vnějšího světa, nikdo neví kde jsem a co tam dělám, a je mi v tom stavu vlastně moc dobře.

Se psaním to pokulhává, proto je můj blog dost zanedbaný. Všímám si podobného trendu u většiny blogů, co čtu. Příspěvek jednou za x týdnů. A jako čtenáři mi to po pravdě vůbec nevadí. Stejně mám pocit, že mám k těm lidem blízko. Sleduju je kvůli něčemu, čím jsou pro mě zajímaví a inspirativní. Což není text každé pondělí, středu, pátek, protože "rozvrh". Nejvíc mě rozčiluje, pokud se někdo třeba omlouvá, že nevydá dneska video, ale že to bude až zítra! Hlásek v mojí hlavě v tu chvíli křičí: who cares?! Naopak, blogy a účty na sociálních sítích, co mě zasypávají svým obsahem každý druhý den, mě fakt dost otravujou. Proč to ti lidé dělají, to nemají reálný život, který by mohli žít? 

Minulý týden jsme strávili v lese. Bylo to fajn, jen propršel doslova celý týden, takže jsem většinu času strávila s knížkou u krbu nebo sledováním Přátel. Také jsme měli spoustu rodinných návštěv, a týden jsme zakončili na svatbě kamarádů v Krušných horách. Odpočinková dovolená to úplně nebyla. Zjistila jsem, že potřebuju minimálně 2 týdny z práce, abych si vážně pročistila hlavu a zapomněla na všechny povinnosti. Týden mi nějak nestačí. No jo, už jsme zase u toho stáří.. Stáří v uvozovkách. Za deset let se tomuto příspěvku budu smát.

Těšíte se na podzim? Já moc. Nejoblíbenější období z roku. A tenhle bude extra magický. Budeme se totiž stěhovat! A ještě mám jednu novinku, ale tu si zatím chci nechat pro sebe. Nebojte se - řeknu, řeknu, ale až dozraje čas..





5. srpna 2021

Nemůžu psát, už několik měsíců, a tak jsem do svého deníku začala alespoň kreslit, aby se na něj jen neprášilo. Byla jsem rozmazlena kvalitníma akrylovkama, který bych si sama nikdy nekoupila. Obraz Martins bay, podle vlastní fotky ze 4.dne treku divočinou na Novém Zélandu, stále čeká na dokončení. Dneska jsem si hodinu a půl hrála s oblohou. Další radosti všedních dní: každodenní dekódování textů od Taylor, chladná rána na balkónu, spousta sezónní zeleniny a samozřejmě - Harry Potter. Člověk si musí dělat radosti, když už nemůže pít kafe.


Druhá fotka je na analog a myslím si, že nemám lepší, která by tak skvěle zachytila atmosféru letošního ospalýho léta.

10. června 2021

13. května 2021

Pomalu se probouzím z kreativního koma. Měla jsem s tím poslední měsíce nějaký problém, který jsem nedokázala uchopit. Psát se mi nechtělo, vyrábět se mi nechtělo.... nic se mi nechtělo. Moc se mi líbí náhled na kreativitu v knížce Big Magic od milované Elizabeth Gilbert. Život proměňující. A taky mi kdysi moc pomohlo tohle video od Hannah McNeely... 

Moje výtvory nejsou kdovíjaké umění, ale o to tu přece vůbec nejde, že? 

Dvě malůvky z posledních týdnů:


7. května 2021

 



Musíte vědět, co chcete, a jít dál než k tomu, co od sebe očekáváte. Zlepšete svůj tanec, hodně trénujte a stanovte si hodně vysoký, těžko dosažitelný cíl. Protože takové je umělcovo poslání: překročit vlastní meze. Umělec, který touží dosáhnout jen nevysokého cíle a nakonec ho opravdu dosáhne v životě neuspěl."

 

Čtyři roky jsem se učil malovat jako renesanční mistr a celý zbytek života malovat znovu jako dítě. V tom tkví skutečné tajemství: v kresbě dítěte. To, co vidíte, může vypadat dětinsky, ale je to v umění to nejdůležitější." (Picasso)

 

..., že naše životy jsou naplánovány do nejmenších podrobností: narodit se, studovat, jít si na univerzitu najít manžela, vdát se - byť za nejhoršího chlapa na světě, jen proto, aby ostatní neříkali, že nás nikdo nechce - a mít děti, zestárnout, strávit konec života na židli na balkoně pozorováním kolemjdoucích, předstírajíc, že vím o světě všechno, ale aniž bych mohla umlčet hlas srdce, který říká: Mohla jsi zkusit něco jiného."

 

Daří se Vám nacházet nové věci?" - Jistě. Každým okamžikem v sobě objevuji něco nového. A to je v životě to nejzajímavější."

 

Skutečným hříchem není to, co nám vtloukali do hlavy: skutečným hříchem je žít daleko od absolutní harmonie. Ta je mocnější než pravdy a lži, které každý den vyslovujeme."



30. dubna 2021

Vzpomínky na léto 2020 na film







Fujifilm single use camera. ČR



22. dubna 2021

Vinted je nový Instagram. Na začátku roku jsem si dala předsevzetí, že věci na sebe budu letos nakupovat jen na Vintedu. Je konec dubna a nedodržela jsem to tak úplně. Jsem na sebe hodnější, a když něco na Vinted delší dobu nemůžu najít, pak prostě sáhnu po normálním eshopu. A kalhoty, ty jedině z eshopu, kde je můžu vyměnit! Baví mě ale ty poklady, které tam člověk objeví! A prohlížet si styl oblékání jiných. Móda není jen o tom, co píšou ve Vogue. Největší inspiraci mám alespoň teda já vždycky z přičinlivých normálních smrtelníků z  horní dolní, raději než z polobohů na titulkách.

Isabel Paige. Videa propracovaná do dokonalosti a po jejichž zhlédnutí se cítím plná energie a ještě se u nich vždycky naučím něco nového. Ať už jsou to zajímavé recepty, nebo návod na to, jak si utkat vlastní koberec, či jak si obložit kuchyň dlaždičkama a ty si vyrobit z jílu prosím vás (!). Hlavně je to ale pokorný, uvědomělý způsob života, kterej se mi v centru Prahy ne a ne daří ve vlastním životě navodit.

Vyšívání. Je ze mě oficiálně babička. Protože pand-emie a nemůžu si zajít dolů do obchůdku pro bavlnky, musela jsem si je objednat z galanterie v Brně, kde je jedině měli skladem online spolu s vyšívacím kruhem.... neříkám nic. Každopádně moderní výšivka je teď moje posedlost a pořád vyhlížím další věci, na které by se daly vyšít kvítka či nápisy, které by vyjadřovaly, kdo jsem. A těch stylů, jakými se moderní výšivky dělají. Jsem prostě nadšená.

Zuz stories. Tenhle blog je skvělý. Přečetla jsem už snad většinu příspěvků a baví mě krásně zpracované cestopisy a minimalistické tipy. Objevila jsem tento kout internetu teprve nedávno při hledání tipů na šití. Mrkněte se.

Negative feedback. Něco na tomhle Angličanovi, co mluví o fotografování na film, je. Jeho styl předávání informací je originální a svůj. Nejvíc mě baví vlogovací fotovýpravy, kdy je jako správný fotograf schopný dvě hodiny chodit do kolečka, než si najde ten nejsprávnější úhel a zmáčkne spoušť, a naopak ten samý den třeba cvakne třikrát "nudný" parkoviště. Baví mě ta nenucenost a přirozenost.

8x10 large format. Když už jsem u focení, baví mě, jakou hloubku tyhle obrázky mají. Žádných 25 megapixelů na mobilu nezvládne zazanamenat scenérii tak, jak kvalitní film. A o large format jsem donedávna neměla ani tušení - jo, stydím se! 

Folklore a Evermore. Life is too short to pretend you don´t like Taylor Swift´s music. Moje největší současná úchylka je, že si k žehlení po večerech pouštím rozbory alb od Taylor z kanálu dvou kamarádek z Austrálie Chats and reacts. Jsou ze všeho strašně přehnaně nadšený a to nadšení pak předávají, ať chci nebo ne, na mě. JO, baví mě to, neskutečně!




8. dubna 2021


2020.

"Tak dneska je ten den? Byt je uklizený, rádio vypnutý, abych se mohla soustředit, a na stole čaj v mým vánočním hrníčku. Taky máte hrníčky vánoční, jarní, podzimní, večerní, ranní, nebo jste normální a používáte pořád ty samé?

Dneska je ten den, kdy sem konečně něco pořádně zase napíšu. Po velmi velmi dlouhý době. Na pomoc jsem si vzala svůj deník a seznam přečtených klih na Goodreads." 

Tak takhle začínal tento můj rekapitulační příspěvek o roce 2020, který jsem napsala circa 15.1. Tedy, ehm, před téměř třemi měsíci. Zasekla jsem se na mých milovaných a nenáviděných fotkách. Občas to je fakt překážka, protože čím jsem starší, tím míň toho času nějak je. A úprava fotek ve photoshopu zabere sakra hodně času, co si budem. V podstatě jsem už fotky skoro přestala upravovat. Už to pro mě není tak důležité jako dřív, a spíš než abych se na tom dál zasekla, tak si vážím zaznamenaných zážitků. A tím, že tento příspěvek pořád není online, sama sebe brzdím v dalším zaznamenávání. Takže fotky jsou opět neupravené, ale myslím, že to nevadí :) Před pár dny jsem strávila jeden celý den od 10 ráno do 10 večer tříděním svých fotek různě po discích cca od roku 2006 do současnosti. Pain in the ass, velká! Ale ten pocit pak! Přesně teď vím, kde co je, a už konečně nemám ty samé fotky zálohované na 3 místech současně. A objevila jsem, že jsem byla i docela kreativní dřív! (Kam se to podělo?)

Je to asi trochu zvláštní sdílet rekapitulaci 2020 tak pozdě. Ale co už. Trochu mě mrzí, že jsem si podobnou rekapitulaci nenapsala i minulý rok. Na druhou stranu myslím, že 2019 jsem tu zdokumentovala až až a že už vlastně není moc co k Zélandu dodat. Je to už za mnou. Jsou věci po kterých se mi stýská, strašně moc. Oceán. Ta svoboda! Nemuset nic a mít všechen čas světa. Ale ten životní styl bydlení v autě mi nechybí a i přes všechno to krásný a dobrodružný to pro mě nebylo štěstí.

Od roku 2014 je každý rok transformační a úplně jiný. A nebylo tomu jinak ani u 2020. Jestli bych o uplynulém roce měla říct něco hned úvodem, pak to byl rozhodně rok, kdy jsem si zaznamenávala úplně nejmíň ze svýho života. Žila jsem hodně v přítomnosti. Tenhle rok byl hodně o přátelství, o minimalismu, o hledání vlastní cesty. O znovunalézání toho, co jsem dřív měla naservírované na stříbrném podnose. O hře s časem a o zastavení. 


poslední roadtrip po Zélandu - mise Taranaki (za mnou v mracích)



Zápisy v deníku bych spočítala na prstech rukou a na blogu jich není o moc víc. Nenamalovala jsem asi vůbec nic, a přesto ten rok stál fakt za to. Možná je to můj postoj, že hledám na každé věci tu dobrou stránku, ale pro mě 2020 nikdy nebude ten rok, kdy se ohlédnu a řeknu si coronavirus. O koroně vůbec nechci psát, ale zase ji v roce 2020 nejde úplně ignorovat, tak jen ve zkratce můj pohled na věc. Už od začátku mám k celému tomu mediálnímu šílenství postoj Důvěřuj, ale prověřuj. Mám takový postoj vlastně k řešení jakéhokoliv problému. Mám ráda tvrdá data, ne populismus. Umím se na věc podívat očima více zúčastněných a nedělat hned ukvapené závěry. Vůbec se mi nelíbí, jak rozpolcená teď společnost je. Nelíbí se mi, že v USA je ve městech v podstatě válečná zóna, ale v běžných médiích se člověk nedočte ani slovo, protože USA je přece svatá a vzorem pro všechny. Nelíbí se mi, jak se někteří lidé projevili, když přišla krize a jak se hned otočili zády k nejlepšímu příteli či rodině. Vlastně se za těch 50 let vůbec nic nezměnilo. Nelíbí se mi míra manipulovatelnosti, kterou letos z médií vnímám víc než kdy dřív. Nelíbí se mi, že je pořád ještě třeba bojovat za práva černochů, ale děje se tak jenom skrze příspěvky na instagramu a transparentní účty, kam se vybírají peníze, namísto aby se každý zadíval sám k sobě do nitra a položil si důležitou otázku. Nelíbí se mi, že žijeme v době moderní otročiny a nevidíme to. Nikdo to už nemůže zastavit. Nelíbí se mi mizející střední třída a vzrůstající rozdíl mezi bohatými a chudými. Nepochybuju o tom, že v budoucnosti budou na dnešní dobu pohlížet jako na pravěk, kdy z lidí dřeli kůži ať už fyzicky v továrnách, nebo stresem v korporacích. Nelíbí se mi nárůst chronických nemocí, které s tím vším souvisejí a ještě spousta dalších věcí, ale to bychom tady byli ještě do zítra. Myslím, že stěžovací okénko jsem si tímhle odstavcem už vyčerpala.

První půlka roku se točila okolo svatby, a druhá okolo rekonstrukce bytu. A tímto bych mohla shrnutí roku ukončit a hodit Vám sem pár fotek a čau :D Ale sama pro sebe si to ještě krapet rozepíšu, ať mám po letech trochu víc, co lovit z paměti.


tři fotky z Bali 



V lednu jsme ještě byli na Zélandu. Silvestr jsme oslavili sami v mikinách na pláži, sledovali jsme maličké ohňostroje na druhé straně zátoky, a prvního se jeli koupat na zlatavou pláž. Zanechala jsem svůj poslední zélandský job a dostala jsem další velkou lekci o přátelství. Někdy v úterý jsme se rozhodli pro změnu a v pátek večer už jsme seděli v trajektu na Severní ostrov. Přesně o týhle svobodě mluvím! Po dvou týdnech se nám podařilo prodat auto, i když to ze začátku vypadalo beznadějně, ale prostě everything seems impossible until it is done. A za pár dní nato už jsem v hostelovým pokoji vyřizovala prodloužení cestovního pojištění a rušila letenky z Austrálie domů. Změna plánu. Místo 2 týdnů v Austrálii strávíme měsíc na Bali. Nemohli jsme snad ani udělat lepší rozhodnutí. Sbohem Zélande. Tomáš se mi poslední odpoledne v Aucklandu ptal, jestli mě mrzí, že odjíždíme. "Rozhodně ne! Na hubu jsme tu už dostali dost." On přiznal, že jeho to docela mrzí, což mi bylo líto..

Únor jsem strávili na Bali a pak ještě pár dní v Thajsku. Na Bali bylo nádherně a bylo to snad moje nejkrásnější životní období. Štěstí. Nemuset nic. Svoboda. Bylo období dešťů, ale to mi přišlo jen jako výhoda, protože nebylo nikde moc turistů, a užívali jsme si pohostinného Bali, jak to jen šlo. Celé to bylo hodně o jídle, klidu a odpočinku. O ohlédnutí se za těmi 12 měsíci na Zélandu, a co si z nich chceme odnést zpět do Evropy. Snažila jsem se hodně číst, jen si tak být, a nebyla jsem moc online. Na konci února jsme přeletěli na 10 dní do Thajska a to mi splývá asi do těchto pár věcí - hotelový bazény, jízdy nočním lůžkovým vlakem, pad thai, opičky, nádherný západy slunce na pláži, a otrava jídlem v Bangkoku. O Bali si můžete přečíst zde a o Thajsku zde.








Do Evropy jsme se vrátili na samým začátku března. Tomáš jedno pondělí odjel do Rakouska, aby si vyřídil papíry, a neviděli jsme se další 3 měsíce, protože lockdown. Já strávila první vlnu u mámy na vesnici a vnímala jsem celé takové to kolektivní zpomalení. Hodně jsem četla, hodně času trávila na procházkách po okolí, zahradničila, vyráběly jsme bylinné tinktury a sirupy, a čekala jsem s hledáním práce na lepší dobu. Možná. Spíš jsem ale nevěděla, co se sebou dál. Takovýhle návrat jsem si nepředstavovala. Stýskalo se mi po dobrodružství, hrozně moc. Tomáš mezitím pracoval znovu pro armádu.

Plán, že svatbu uděláme ještě tento rok se začal rodit někdy v dubnu a 1.května jsem byla složit zálohu na naše místo. Už nebylo cesty zpět a spustil se kolotoč zařizování, který mě - perfekcionistce - dal poměrně dost zabrat, a na chvíli mě totálně vyřadil z hledání práce. Většina června a července se točila okolo zařizování svatby. S výsledkem jsem ale byla víc než spokojená a z naší svatby mám skvělý pocit. Říkal nám to snad každý host a jsem fakt šťastná, že vše klaplo, jak mělo. Vybrala jsem si ty nejlepší družičky, tak ještě aby neklaplo. Přípravy samozřejmě byly hektické, o tom žádná a ještě dva dny před svatbou se u mě obě moje družičky střídaly na směny a pomáhaly mi dodělat všechny dekorace, co jsem si vymyslela. Jak jsem říkala - perfekcionistka, nezmůžeš nic - a holky byly fakt boží a na nic mi neřekly ne a pečlivě vystřihovaly :D. Nechyběla rozlučka se svobodou alá můj vysněný piknik na Letné, barvení vlasů a milion instaxů za noc. Přijít domů za svítání s květinovou korunkou na hlavě a probudit se o pár hodin později celá potetovaná barevnýma obrázkama bylo fakt k nezaplacení. 

Někdy v červnu jsme taky jeli s kamarádama na víkend na chalupu do Posázaví a pevně doufám, že z toho bude tradice, protože to bylo boží! A výletovali jsme s Jitkou na vyhlídku Máj a to bylo taky boží. V Čechách je tolik nádherných míst a tolik jsem jich ještě neviděla! 





S Tomášem jsme se vzali po šesti letech a přesně sedmi měsících od našeho seznámení, v sobotu 1.srpna. V předvečer svatby bylo vedro k padnutí a lil ze mě pot i v těch nejlehčích nejletnějších šatech. Bylo jasné, že vedro bude i druhý den. V pátek k večeru, když jsme zařídili vše potřebné, jsme se sešli s nejbližšími na našem tajným rybníčku a skočili jsme do vody, pili pivo u stánku a vtipkovali, že půjdeme na svatbu ráno rovnou odsud. V den svatby jsem se snažila vnímat a užívat si všechno, jak to jen šlo, ale uteklo to jako lusknutí prsty. Přesně, jak říkali. Od sedmi do desíti jsme v sobotu ráno ještě lítali po areálu a připravovali vše, co bylo potřeba. Obsluha mi několikrát připomínala, kolik je hodin a jestli jsem prej nevěsta, že se mám jít jako už chystat :D Doslova během tří minut jsem se osprchovala a holky mi pomohly do šatů a učesaly mě. "Co si budeš dělat s vlasama?" "No... já myslela, že nic?" Nalily jsme si prosecco a snažila jsem se uklidnit. Čas ale letěl naprosto závratně. Obřad mám v mlze. Nejsem ráda středem pozornosti. Přes den bylo neskutečné horko. Uvolnila jsem se pořádně až v podvečer, kdy jsem se vysvlíkla z hlavních šatů a vzala si na noc takové lehoučké, které mi moje nejmilejší Janička před svatbou přešila, aby padly podle představ ♥

O velké svatbě jsem snila už od dětství a nikdy nezapomenu na ten krásnej pocit, kterej jsem měla, když jsem se v šeru loudala bosá zahradou a viděla z dálky tu nejnádherněji nasvícenou stodolu, co jsem kdy viděla, plnou svíček a lidí, kteří tancujou a baví se, a všechno bylo naprosto dokonalé a přesně takové, jak jsem si to přála. Tenhle moment mám zarytý hluboko. Horká srpnová noc. Naše noc.










Druhá půlka léta se v srpnu a září nesla ve znamení úniků do lesa a konečně opět aktivního hledání práce. Lesy byly plné hub a my jsme byli konečně zase spolu. Tomáš opustil práci v Rakousku v armádě a přestěhoval se opět za mnou do Čech. Před svatbou jsem všechny upozornila, že po tom svatebním kolotoči budu na pár týdnů asociál, a všichni to víceméně respektovali. Děkuji! Na konci září jsme se dostali na kratší dovolenou do Železné Rudy a bylo to prostě skvělý. 














Práci jsem nakonec našla už od října. Událo se to pak hodně narychlo. Jak říkám, všechno se zdá nemožné, dokud to není hotové.  A od nástupu do práce se tak nějak pořád něco dělo. 

V září jsme rozebrali parketové podlahy v našem bytě s tím, že je zrenovujeme. Po rozebrání půlky pokoje, a asi o týden prací později, jsme si to rozmysleli, vrátili vše na původní místo a půjčili si jen brusku na parkety a koupili lak. Plus jsme ještě vymalovali, dodali chybějící lištičky, a pokoj je jako nový. Další na pořadu rekonstrukcí byla kuchyně. Tej jsme to dlužili už několik let.

Několik týdnů nám trvala koordinace online schůzek, protože opět lockdown, než jsme finálně objednávali. Chtěli jsem podpořit truhláře raději než velkovýrobu, ale termíny za půl roku nás dost odrazovaly, takže jsme nakonec zůstali u IKEA - design Veddinge (jak příhodný název pro tento rok!). V kuchyni jsme taky pokládali novou podlahu a musím říct, že jsme se s tím poprali statečně, naše kuchyně má totiž tvar sedmiuhelníku :D a to nepočítám nějaké další výčnělky. 

Listopad byl takový mlhavý, protože jsme oba prodělali covid a já byla nemocná skoro celý měsíc. Snažila jsem se šetřit, ale moc to nešlo, protože nová práce a rozestavěná kuchyň byla kombinace, která mě krapet přiváděla k šílenství, takže drobné radosti na internetu byly nutností, jak si udržet alespoň trochu příčetnosti. Hlavně období, kdy jsme měli celou kuchyň přestěhovanou v ložnici a vařili jsme tam na zemi a do všeho nádobí se jen prášilo. V mezičase, kdy nám zrovna nebylo úplně zle, jsme tedy v listopadu montovali poličky a zapojovali spotřebiče. Nová kuchyň je ale boží! Z nenáviděné se stala naše nejoblíbenější místnost. 


před

po

kuchyně

almost done! Není to úplně finální verze. Chyběla nám tehdy ještě deska a černá linka.

pokládka podlahy




V prosinci jsme se hlavně těšili na vánoce a jezdili na Šumavu na chalupu. Miluju vánoce a minulý rok na Zélandu jsme je skoro neslavili, takže letos jsem to vzala s plnou parádou. Užívala jsem si všechno, každý čaj pod stromečkem, balení dárků, pumpkin spice latte, vánoční filmy.. Tři týdny před vánoci jsem se rozhodla, že jako dárek upletu 3 čepice. Jak velmi naivní plán. Pletení zatím leží nedokončené v šuplíku, tak třeba na další vánoce. Silvestr jsme oslavili na Šumavě a prospali jsme půlnoc, protože jsme ten den lyžovali (aka vyšlápli si kopec dvakrát pěšky s lyžema na zádech, protože lyžování je evidentně covid-dangerous a byly plošně zavřené vleky) a večer už mi nefungovaly ani ty sirky mezi očima. Udělali jsme si tedy silvestr až 1. o půlnoci, nicméně půlnoc jsme opět prošvihli :D Rok 2020 jsme teda zakončili 2.1. ráno v 0:15 po půlnoci, kdy jsme si konečně ťukli na ten nový rok....









Knížky 2020:

  • Jsou světla, která nevidíme - Anthony Doerr. Mistrovské dílo, které se vryje hluboko.
  • Sapiens, stručné dějiny lidstva - Yuval Noah Harari. Rozečtené jsem to měla asi 2 roky, konečně jsem ji “doklepla”. Ze začátku jsem z ní byla strašně nadšená, ale po 2 letech se mi k ní nějak těžko vracelo.
  • Doba jedová - Strunecká. Zajímavé na rozšíření obzorů pro lidi, které zajímá problematika toxických látek kolem nás.
  • 7 habits of highly effective people - S.R.Covey. Koupeno na letišti v Brisbane jako čtivo do Asie. Do teď jsem nedočetla. Ne, že by byla špatná, to vůbec ne. Prostě jsem ji ale jednoho dne zaklapla, a prozatím se k ní nevrátila.
  • Love her wild - Atticus. ♥
  • Feel the Lean - Loni Jane. Skvělý ebook plný tipů k zdravému životnímu stylu, ke kterému jsem se v průběhu roku znovu vrátila, a teď si ho plánuji pro připomenutí přečíst potřetí.
  • Minimal beauty - Madeleine Olivia. Další ebook o minimalismu, tentokrát v kosmetice. Ta se dá doma vyrábět! Pro mě zásadní objev. Už nějaký čas používám doma vyráběný pudr ze 3 ingrediencí, a nemůžu se dočkat, až vyzkouším něco dalšího.
  • Tajemství - Rhonda Byrne. Nedočetla jsem. Nějak mě to nezaujalo, i když vím, že pro spoustu lidí je to hit. Já už asi ale téhle tematice nějak odrostla. Třeba si k ní někdy zase najdu cestu.
  • Ztracený symbol - Dan Brown. Skvěle napsaný román, co dodat :)
  • Zázračný úklid - Marie Kondo. Četla jsem ji dvakrát. Životní styl Marie Kondo mě prostě baví a už nikdy nebudu skládat trička jinak, než na výšku. Také jsem se od ní naučila, že každý předmět má mít svoje místo. Doma je od té doby tak nějak uklizeněji a přestaly se mi vršit ty otravné neidentifikovatelné hromádky věcí na každé ploše, kam jde něco odložit.
  • Miluj svůj život - Louise Hay. Klasika o seberozvoji. Mě tyhle knížky stále baví, i když jsem jich už četla mraky a nic moc nového se nedozvím. Ráda se ale tímto obklopuji.
  • Hoř pomalu - Veronika Jelínková. Jak zpomalit v dnešním uspěchaném světě. Mix biohackingu a vlastních zkušeností. Kniha, ke které se určitě vrátím, protože biohacking je teď hodně moje téma.
  • Ekonomie dobra a zla - Tomáš Sedláček. Nedočteno... zatím čeká na poličce na svůj čas.
  • Probudím se na Šibuji - Anna Cima. Opět nedočtená kniha, tentokrát ale z důvodu, že mě bohužel vážně moc nebavila..
  • Zaklínač 1 - Sapkowski. Bavilo mě to moc, což mě na tom ve finále překvapilo nejvíc! Fantasy není totiž úplně můj žánr.
  • Umění být zdráv - Vojáček. Kniha o zdraví a dnešní době napsaná formou rozhovoru. Početla jsem si a doporučila bych dál. Moje mamka, pro kterou byla vánočním dárkem, je z ní nadšená.
  • Hluboká práce - Cal Newport. Pro všechny, kdo si váží svého času a rádi by něco dokázali.
  • Digitální minimalismus - Cal Newport. Bavila mě míň než Hluboká práce, myšlenky se opakují. Ale zajímavé počtení pro někoho, koho toto téma baví tak, jako mě.

Ještě bych ráda zmínila dokument Sociální dilema. Zhlédnete, a už nikdy nebudete chtít zapnout facebook. Vlastně, od té doby, co jsem dokument viděla, jsem ho přestala už úplně používat. A s aplikacemi v mém telefonu je to vážně vlažné..

P.S.: Fotky v postu ze svatby jsou od nejšíkovnější Šárky 

P.P.S.: Kolikrát jsem v příspěvku napsala, že něco bylo boží? :D