28. prosince 2015

Oh darling, all the places we will go

Sedím na oranžovým gauči, kolem mě ty dobře známý starý skříně z tmavýho dřeva a spousta bordelu, který tu nutně po několika dnech vznikl. I když tu trávím/e většinu svýho času, pořád tu nemáme žádnou skříň, poličku, kam by jinam šli ty věci uklidit. Tak se tu všechno válí. Trička, kufry, rozbalený dárky, i ty nezabalený a ještě nedarovaný, zbytky vánočního papíru a lepenek, spousta skleniček a zbylýho cukroví. Za okny taková ta modro fialovo růžová obloha brzkýho rána.


Tyhle Vánoce byly něčím jiné. Poprvé nejsem doma. Když se mi jedna rodina rozpadla, otevřely se mi ale naráz další tři. Na štědrej den mě sice tradičně nevzbudily koledy a vůně vánočky. Nedošlo na žádnou stromečkovou krizi, a dohady o výšce našeho obýváku. Byla jsem v Praze, ve dvou, v tomhle starým bytě. Ničeho nelituju. Jsem naopak strašně vděčná. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. A fakt prostě poznáš.

Měli jsme vlastně strašně krásný Vánoce. Přemluvila jsem Tomáše, že musí zkusit naši staročeskou štědrovečerní čtyř chodovou večeři. Takže jsme 23. a půlku 24.nevylezli z kuchyně (mami, jak jsi to celý roky zvládala sama?!). Ale nám to vlastně ani nevadilo. Strašně rádi spolu vaříme. Stromeček jsme ozdobili tím, co dům dal, a večer jsme si každej předali ten svůj balíček. Všechno je to o přístupu. Když Vám život háže klacky, tak to můžete vzdát, brečet, křičet, a stát na místě. Ve finále se ale stejně budete muset pohnout dopředu Vy. Nikdo jinej to za Vás neudělá.


Jakej byl můj rok 2015 si můžete přečíst na řádcích tohohle blogu. Už tu světu sděluju svoje pocity skoro rok! To to letí.. Tenhle tok byl pro mě křest ohněm, ale na druhou stranu si říkám, že by ještě mohlo být mnohem hůř. Proto bych chtěla pojmout svůj poslední příspěvek roku 2015 trochu jinak. Skoro vždycky jsem si psala nějaký deník, s občasnýma přestávkama (někdy ty přestávky byly i pár let pro upřesnění haha), ale pointa je, že takový deník je kromě historek a příběhů ze všedního života taky plný snů a plánů. Asi bych se nedopočítala toho, kolik různých wishlistů jsem ve svým životě sepsala. Ale na jeden si obvzlášť pamatuju, tehdy jsem ho totiž myslela smrtelně vážně. Sepsala jsem si ho asi v 18, plus minus. Seznam toho, co chci stihnout do 25:
  • zkusit surf
  • vidět Kalifornii
  • prožít alespoň jeden delší vztah
  • žít/pracovat/studovat pár měsíců v cizí zemi
  • najít si skutečnou práci, ne jen brigády.

Vidět takhle zpětně, že jsem si svoje tehdy tak strašně vysoko nasazený cíle splnila, a že se jako člověk posouvám dopředu, je krásný. Nový seznam, sepsaný s hlavou plnou plánů a snů takhle po ránu, je tu. A limit si dám do 35.
  • cestovatelský sny: Zéland, Austrálie a něco z jižní Asie
  • jít pěšky Camino de Santiago
  • delší dobrovolnický program v nějaký exotický zemi
  • najít si práci u World Bank hahaha
  • přečíst všechny knížky na seznamu 100 books to read before you die
  • jít na každý běh 3 miles with a smile ve Stromovce (alespoň jeden rok v kuse:))
  • koupit si vlastní doménu a vydržet u blogování!
  • zainvestovat do novýho foťáčku, nosit ho s sebou a tvořit!


Najednou si říkám, že jsem se možná víc při zemi držela v těch 18. Neříká se, že s věkem by člověk měl moudřet? Hmm občas mi to přijde naopak.

Šťastný nový rok všem ♥

19. listopadu 2015

Jakej byl Orientation week


*AMERICAN STORIES III.*

Konec května a náš Orientation week. Nemám na něj moc happy vzpomínky. Tak to tak přeletím, ale myslím, že je důležitý ho zmínit, abyste věděli, že taky něco (hodně věcí) na tom úžasným americkým létě není zas tak úžasný, jak se z rozesmátých fotek může zdát.


Ráno po příjezdu, po tak kraťoučkým spánku, poprvý vidíme náš kemp v celý svý kráse. Sluníčko, vůně lesa, milion lidí a chaos. Mačkáme se v koupelně, většina holek si tam žehlí nebo kulmuje vlasy, v tu chvíli moc nechápem, ale hned jak se zas s holkama sejdem v ložnici, padne jednoznačný rozhodnutí koupit na léto dohromady žehličku (přece jenom si nechcete připadat ošklivě mezi takovýma princeznama). To nás teda brzo přešlo. V tom vedru a vlhku si naše městský evropský vlasy stejně jeli svoji vlastní serenádu.

Po snídani jsme jeli na náš první shopping do Walmartu. U staff housu nás čekali naše žluťáky, a hurá zas hodinka cesty hop sem hop tam, hlavně žádná bezpečnost. Myslím, že strach z jízdy školníma autobusama odešel někdy při čtvrtý, pátý jízdě... pak už jste na americkým levelu a bezpečnou jízdu prostě neřešíte.


Když jsme dostali hodinku na Walmart, připadalo mi to jako mraky času. První třičtvrtě hodinu jsem strávila jenom v kosmetice, Přesně podle instrukcí, který jsme dostali před odjezdem, ať netaháme těžký šampony, jsem teď vybírala celou svoji drogerii (vybraný Aussie, který tou dobou ještě v drogérkách v ČR nebylo, bylo ve finále proti Arkansaskýmu vlhku stejně bezmocný). Na výběr ňákýho chybějícího oblečení už moc času nezbylo, čapla jsem poslední levnej spacák, co tam měli (mám do teď, moje srdcová záležitost, takovej cestovní buddy), rychle pár sladkostí u kasy, a stejně jsme s Jančou byli u busu poslední, že? 


Orientation week znamenal to, že tam ještě nebyli děti, ale už tam byli všichni zaměstnanci, a všichni jsme si zkoušeli svoji práci nanečisto. Bydleli jsme ten týden v chatkách pro děti, s ostatníma američanama. Se svýma američankama jsem se celý dni neviděla, měli jsme rozdílný povinnosti, a večer jsme se měli společně účastnit různých aktivit, a mít spolu tzv. Devotional (o tom za chvíli). Ten týden jsem trpěla jak pes. Nerozumněla jsem jižansko americký angličtině, z jejich strany absolutní nezájem se bavit, z mojí v podstatě taky. Večer v deset Devotionals. Každý večer, celý léto pak. Zúčastnila jsem se první večer, pak jsem vždycky zmizela. Tyhle problémy první týden jsem neměla jenom já, ale skoro všichni internationals. Pamatuju, jak jsme v noci s Jančou stáli na mostě mezi našima dvěma chatkama, a čekali až se v chatkách zhasne a oni půjdou spát, abychom mohli jít taky a nemuseli nikomu vysvětlovat, proč jsme tam nebyli na Devotionals. Já nevim jestli tam ještě někdy nastala situace, kdy bych se tam cítila takhle, takovej ten pocit, že si chceš sbalit svý saky paky a naskočit na první letadlo co letí daleko.

Devotionals bylo každovečerní  předčítání z bible. Všichni si v chatce sedli do kroužku na zem, vzali si bible, někde je otevřeli a předčítali si části a pak je rozebírali, a bavili se o svých životech, o světě, … Popravdě, u toho jednoho Devotionalu co jsem se zúčastnila, celou dobu jsem mlčela, a nevim jak moc dobře jsem si jejich rozhovor přeložila. Tehdy jsem nechápala, která bije. Teď už mi to třeba připadá zajímavý, ale tehdy prostě.... bylo mi to strašně nepříjemný, sdělovat svoje vnitřní pocity v podstatě úplně cizím lidem, a teď na povel všichni brečet.

Přijedete na nový místo, unavení, nová práce, nový lidi, a ano i v Americe pekelnej kulturní šok. Nulový čas na aklimatizaci, a ten náboženský šok jsem hlavně vůbec nečekala.



Mě vždycky píchne u srdce, když na ten týden vzpomínám, jak jsme unavený stáli bezmocný na tom mostě. Těšili jsme se jak malý na nastěhování do Staff housu na konci týdne. Tak rychle jako z týhle chatky jsem se snad nikdy nesbalila. Šťastnější vzpomínky rozjedem zas příštím příspěvkem, slibuju!

9. listopadu 2015

Jak jsme dorazili do kempu

*American stories II.*

Při psaní diplomky prožívám zatím boží muka. Tenhle začátek mi jde tak ztěžka... Právě teď nastal čas, kdy budu muset pro inspiraci do svých vzpomínek před 18 měsíci. Kde jsem to skončila? Jo, 21.května 2014, letiště Praha, 6.50 ráno. Vlastně tedy úplný začátek tohohle mýho život měnícího dobrodružství. Zvědavost?:)


První problémy nastaly hnedka na letišti v Chicagu. Všichni jsme trnuli, jestli nás pustí na území USA (=jestli máme správně všech padesát papírů..). No ze 6 nás prošlo 5 :D Sranda jako žádná, hlavně pro Anetku, kterou si odvedli někam dozadu policajti (a že ti američtí nahání strach!), a nikdo nám nechtěl říct, co se tam s ní děje. A teď jen 2 hodiny na přestup na poslední let. Do toho Janičky ztracenej kufr. Potkáváme první budoucí spolupachatele z kempu (protože, upřímně, zas tolik letů denně do Arkansasu nelítá). Po hodině čekání přejíždíme na jinej terminál, protože času už není nazbyt. Chvíli po nás se objeví Anet, a všechno se vysvětluje. Na ambasádě v Česku jí vydaly špatný typ víza, i když z její strany bylo vše ok, prý se jí tam desetkrát omlouvali, a ať běží a stihne to další letadlo. Takže zase všechno dobrý. Z euforie vplouváme do první hospody a chceme si dát naše poslední pivko (v kempu byla striktní policy, a celý 3 měsíce jsem neviděli jedinou kapku alkoholu). Cena 10$ za třetinku je tragická, ale co bysme pro naše poslední pivo neudělali. Navíc jsme neměli moc času, takže honem honem rychle nám sťukněte stoly, rychle přineste první pivo co tu máte.. a už bychom zas rádi rychle platili....pán z nás asi měl docela srandu.


Tak miniaturní letadýlko! OK určitě existujou i menší, ale na dvouhodinový let to bylo docela psycho. Jedna řada sedadel, ulička, pak dvojsedadlo. Vyšší osoby se museli při pohybu uličkou krčit. Celkově tak pro 50 lidí. A už tady potkáváme první usměvavý farmáře ve vysokejch botách, kostičkovanejch košilích a kovbojskejch kloboucích. Ty z nás taky mají srandu, a když jim povídáme, že budeme pracovat v Ozarku, úplně se rozzáří, a že prý jojo Ozark my známe. To je od Vás strašně hezký, že jste přijeli tak zdaleka pracovat až tady! Krásný vidět vděk, od lidí, kteří Vás ani neznají. Už tady mi Arkansas vplul pod kůži.


Za 2 hodinky letu vyprchávají účinky posledního piva a přichází na nás hodně velká únava z už asi 25 hodinový cesty. Na Little Rock national airport přistáváme se západem slunce. Country idylka. Na letišti se nás schází asi 50 internatinal pracovníků. Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Levná pracovní síla, já vím :D Nakládáme věci do malý dodávky s potiskem smějících se dětí řádících na atrakcích v Ozarku, a my sami, totálně okouzlení, nasedáme do žlutýho školního autobusu. JO, přesně ten ze Simpsonů, nebo z jakýhokoliv americkýho filmu. Akorát naživo ještě lepší. Stavíme u první hamburgrárny, podle řidiče, který byl přibližně v našem věku (a z kterýho se později vyklubal náš šéf Rod :D) dostáváme nejlepší arkansaskej burgr. Navíc náš první americkej! A k tomu obří neskutečně ledový kelímky s kolou. Všechny okýnka autobusu jsou dokořán, Rod řídí jako drak, pásy nikde, přichází tma, a únava přebíjí strach. Mě začíná být šílená zima, před námi jsou ještě asi 2 hodinky zběsilý jízdy a skákání autobusu na jakýkoliv silniční nerovnosti. Kelímek s ledovým nápojem je zlo, nikdo ho nechce držet, není ho kam odložit, a kvůli zimě se to nedá vypít.


Na místě jsme tedy někdy uprostřed noci. Už asi 30 hodin na cestě. Ještě musíme pěšky přes celý kemp na takzvanou registraci a lékařskou prohlídku. Proč zdůrazňuji, že pěšky, a že přes celý kemp - ona je to asi 20 minutová záležitost. Příště Vám ukážu mapku, o jaký velikosti území se tu bavíme:) Při prohlídce jsem si připadala jako nějaká verbeš z Evropy, která musí bejt prohlídnutá proti vším apod, než si ji pustí do svých prostorů. Bez přikrášlení. Z únavy jsem už nebyla schopná ani říct svoje jméno nebo výšku. Naštěstí nás za půl hodinky pustili a dovedli zas na začátek kempu do Staff housu, což byl náš budoucí tříměsíční domov. 

Místnosti plný paland, zvuky větráků, spící lidé. Padli jsme na první volnou postel a vzbudil nás až ranní budík v 7.00. Strašně málo spánku po tak náročný cestě. To jsem ještě netušila, že se takhle nezastavím téměř celé léto... 


Páni. Kdyby mi psaní diplomky šlo podobně, jako vyprávění Ameriky, můj svět by byl hned krásnější. Tak já to jdu zas zkusit, jo? Pokračování příště!

5. listopadu 2015

Cizí slova ve mně


Je toho moc, co chci říct. Ale ne dneska. Za 10 minut musím odejít do školy, a sedím tu v pyžamu, nesbalený věci, ale už musím prostě tady něco! Nesnáším, když blog stojí (můj i cizí:)).

Dneska nálož podzimnícch fotek plus slova z poslední doby, který slyším ve svý hlavě už dlouhý dny... 


"..you construct your life, your happiness, on something that is just so not real. All these followers, all these likes... I was miserable inside, there is nothing inspirative about a girl that is 15 and is counting every calorie to show up her stomach in the skinny shorts..." #letsbegamechangers



 "..VŠE styl není nic pro mě. Na podzim jedeme s přítelem pracovat na Novej Zéland. Vybrali jsme ho proto, že je daleko. Pracovat budeme někde na farmě, budeme chovat ovce a bude nám fajn..." (Humans of VŠE)

"Míšo, mě hrozně baví tvý nadšení. Ty musíš mít tak strašně spokojenej život." 

 

"..Lásko, ten email pro tebe mam v konceptech, jsem teprve v půlce a už teď se strašně těšim na tvoji odpověď, jsi součástí mě..." 


Je to fajn, necítit se sama se svýma myšlenka. Mít lidi, co chápou. A já mám takových pár, na prstech jedný ruky byste je napočítali.  A to je dost smutný. Čím jsem starší, tak ňák přestávám chápat svět, a tím víc jsem přesvědčená, že Evropa není místo, kde chci v budoucnu žít. 

Užijte si fotky z Moravy!
Doplňuju svoje český cestovatelský vzdělání. 
A že mi toho ještě chybí..


28. října 2015

American stories | Jak to všechno začalo..


 Episode 1.

V roce 2013 jsem se hlásila na studium v zahraničí, a nevyšlo to. Už jsem to tu několikrát zmínila. Ale právě tahle prohra mě dostala do USA. Zajímá Vás tenhle příběh? Tak čtěte dál!

Rozešli jsme se se svým prvním klukem, a já se potřebovala posunout dál. Ani už přesně nevím, kde se ve mě vzaly myšlenky právě na Ameriku. Mám k ní asi takovej vrozenej vztah, protože babička s dědou tam nějakej čas v 90.letech žili, a to víte, na tu dobu to bylo něco úplně mega velkýho. Do teď má babi doma fotku jejich domu na Floridě na zdi na čestným místě, hned vedle fotky jejich domu v ČR, který si sami stavěli. Mě byly 4 nebo 5, a pokaždý, když se na čas vraceli do Čech, nám se sestřenicí přivezli kufr plnej hraček. Z Ameriky! Mickey mouse atd. Byla jsem jako malá unešená a milovala jsem to. Po dlouhý roky jsem na všechny dětský maškarní chodila za Minnie, měla jsem uši  s mašlí přímo z Disney worldu! Pak taky hodně vzpomínám na duhovej školní batoh s jednorožcema, co mi dělal společnost první a druhou třídu.


Tak jsem si před Vánoci 2014, v největším školním i osobním shonu, jednou v noci vyplnila online přihlášku. Bez většího přemýšlení jsem se rozhodla pro program práce na dětským táboře na tři měsíce. Ani krástký, ani dlouhý. Pak už všechno šlo nějak hladce. Přijali mě na první kemp, na který jsem dělala pohovor. Ředitel, který s námi v Praze dělal pohovor, byl typickej usměvavej amík, a moje těšení se nabíralo astronomických obrátek. S pracovním vízem taky nebyl žádný problém, i když jsem na ambasádě trnula hrůzou, jak mám odpovědět, jestli jsem už v USA někdy byla, když jsem tam byla jedno léto léta páně :D 1996. Na mámin pas a nic si nepamatuju. Chodila jsem na brigádu jako noční recepční, abych to všechno zvládla zaplatit. Na jaře jsem se dostala na erasmus do Turína půl roku po návratu z Ameriky. Euforie. Všechno nádherně vycházelo. Potkala jsem Tomáše. Někoho, na koho jsem čekala celý svůj život. Po tom, co jsem si já naplánovala svůj život na další 2 roky. Ironie života fakt. 


"Best summer of your life!"

Papírování bylo milion. A v tu chvíli vím, že jsem netušila, co dřív (teď zpětně, když vidím papírování s erasmem a vším možným, už mi to nepřipadá tak hrozný). S tímhle nám v agentuře hodně pomohli (jela jsem s Camp Leaders). Taky jsme od kempu dostávali tak každej tejden odkaz na jinej online kurz, kterej bylo třeba vyplnit. Většinou o bezpečnosti práce, základy práce s dětma, a tak..

Na letní semestr jsem si dala jenom pár předmětů, protože jsme potřebovali odjet už 21. května, v posledním týdnu školy. Profesoři mi klasicky házeli klacky pod nohy, někdo mě k dřívější zkoušce nepřipustil, a ti co jo, tak mi dali všechny zkoušky do dvou dnů. Na balení a nákup kufru jsem měla jedno odpoledne. Na sbalení se na 4 měsíce. Hektičnost a napětí těch posledních dnů ani nejde popsat...


Odlítali jsme v 6 ráno Brusel Chicago Arkansas.... těšila jsem se hodně hodně hodně!


Příště zase třeba o práci, o Arkansasu, kolik to stálo, jak nás málem sežral medvěd v Yosemitu... mám spoustu příběhů k vyprávění aby to zabralo celý podzim na blogu :D Třídím kvůli Vám svých 2709 fotek, tomu se říká láska! ♥♥♥ 

15. října 2015

Podzimní život na Letné


"Já se vždycky raduju z takovejch blbostí!"
"Neee vážně?!"


Tak mám v pokoji prodlužovačku. Hip hip hurá. Můžu si v posteli svítit na čtení a nabíjet telefon vedle hlavy a nemusím chodit vypnout ranní budík na druhou stranu pokoje. Díky díky díky. Tentokrát mi zabydlovávání novýho místa neskutečně trvá a i po dvou měsících tu mám jen tak půlku věcí, co bych chtěla. Včerejší den pro mě znamenal od sedmi do sedmi v práci, což v překladu do Míšolandu znamená pět kafí. Pět, panebože! Po neklidných snech z moc kofeinu jsem ho dneska nechtěla ani vidět. Začala jsem den černým čajem s citronem a vodou s okurkou. Ahh příjemná změna. Čtvrtky se začínají jevit jako jediný možný dny, kdy mám chuť a energii něco tvořit, protože ostatní dny teď znám jen školupráciškolupráci a mezitím honbu za obstaráním základních životních potřeb. Tenhle životní styl je mi proti srsti, a makám na tom, aby to brzo bylo jinak (a snad taky bude! držte palce!). I když i na tohle se dá zvyknout, a bohužel je to v dnešním světě standard, ale já se pokouším si to nenechat vlézt pod kůži víc než už to je. Dneska jsem v rámci prokrastinace při psaní diplomky četla, že ke spravování blogu s dobrým a pravidelným obsahem je v průměru potřeba minimálně 20 hodin týdně. Ten člověk ví, o čem mluví. 


Půl Prahy dneska určitě nadávalo na počasí. Já se ho naopak pokusila co nejlíp využít a říkala jsem si, odkud by tak mohly být krásný záběry? A tak jsem vytáhla ven svojí (zas nějaký čas zapomenutou) starou zrcadlovku a vyrazila na ....! Podle fotek určitě poznáte kam.... 


....na moje místečko:) Na Letnou. Krásnou za každýho počasí.

Tak ahój zase nejspíš příští čtvrtek.. 

27. září 2015

Jakej byl můj Erasmus?


Blogů o (z) erasmu moc není, alespoň já jich teda před svým odjezdem moc nenašla, a určitě bych pár informací (a hlavně dojmů) uvítala. Takže budoucí erasmáci, a všichni uvažující o Itálii jako o destinaci na dlouhodobější pobyt, snad najdete tenhle článek užitečným!

LIDÉ
Nezáleží na tom, jak krásnou přírodu/památky/kulturu země má, pokud Vám nesedí povaha místních lidí. Strašně jednoduché a banální, ale něco, co jsem potřebovala slyšet já sama, když jsem se rozhodovala, do které země jet. Já byla právě ta „hloupá“, která hleděla na to, že Itálie.. to je přece moře, párty, krásný města i příroda. Nepřemýšlela jsem vůbec o Italech jako takových.


Italská povaha je přesně taková, jak se o ní ve světě mluví. Na každým šprochu, pravdy trochu. Temperamentní, hlasití, zakládající si na svojí siestě, všechno se vyřeší domani, domani.. v jídle se neošidí, kávu pijí miniaturní (ale opravdu silnou!), k práci se moc nemají. Z Italů, co jsem poznala, pracovala jedna jediná holčina. Ostatní studenti si užívali la dolce vita z peněz svých rodičů. Velký kontrast s ČR, kde je práce pro studenty většinou samozřejmostí. Jedou si sami na sebe a na nikoho dalšího moc nehledí. Vůbec se nedivím, že jim tam kvete mafie (mě samotnou několikrát okradli na všem možném) a že je celá země už několik let v ekonomické krizi.


Na obrázku je zachycený šok z mýho prvního italskýho espressa v Benátkách. Skoro jsem ho na dně kelímku neviděla. Dá se na to ale zvyknout. Měli jsme takový ten hliníkový espressovač na asi 3 nebo 4 šálky, a já si ho vždycky (když nikdo jiný nebyl doma) lila celý najednou, protože prostě potřebuju víc vody, a mít to kafe alespoň na pár doušků.

Ráda bych taky zmínila takovou drobnost související s odstěhováním se do cizí země, a to kulturní šok. Můžete ho mít i u sousedů v Německu, a ne jen v exotických destinacích, vážně. Stejně tak v né zrovna vzdálené Itošce. Říkáte si, už jsem tam byl/byla tisíckrát na dovolený, co mě může překvapit? Věřte mi, že dlouhodobý pobyt je něco úplně jiného. Co Vám při dovolené připadá jako exotika, se stane Vaší každodenní realitou a celé je to o Vaší schopnosti se přizpůsobit. Lidé mezi kontinenty jsou jiní, a stejně tak je to mezi státy v rámci Evropy.


BYDLENÍ
Plynule tím navážu na téma kulturního šoku, který jsem při prvním vstupu do svého „nového domova“ měla. Bydlení jsem si našla dlouho před svým odjezdem, asi 2 měsíce dopředu, přes facebook. Na skupině typu Erasmus in Torino / Accomodation in Torino (nebo tak nějak), jsem viděla inzerát mojí budoucí spolubydlící, který byl tak krásně sepsaný, že jsem si říkala, že si určitě budeme dobře rozumět. Byt byl blízko centra, za cenu mírně nižší než co jsem zatím viděla, 2 studentky a 2 studenti. Nebyl problém s bydlením jen na půl roku. V tu chvíli jsem si říkala, paráda, nebudu muset na místě nic hledat, nic lepšího bych stejně nenašla. Bohužel jsem jí předem zaplatila deposit (a nemohla se tak na místě rozhodnout tam nebydlet.. protože, jak jsem si říkala, nic se určitě nestane).


Do Turína jsem tedy odjížděla klidná, v jednu únorovou deštivou neděli. Spolubydlící mě vyzvedla na nádraží, byt od něj byl vzdálený asi jen 5 minut. Při vchodu do bytu jsem měla opravdu šok, a hned jsem viděla několik svých chyb při jeho výběru, takže se s Vámi o ně podělím.

Nikdy nikdy nikdy nikdy si nevybírejte ubytování na základě fotek, bez toho aniž byste ten byt viděli na vlastní oči. To i z důvodu spolubydlících, které tak můžete trochu poznat, a uvidíte, jestli si sednete jako lidi. Takový první dojem, mnohokrát se mi tenhle instinkt v životě osvědčil. My jsme si se spolubydlící sedli přes internet, ale bohužel už ne osobně. To tak občas bývá no. Dál vzhled bytu - fotkám odpovídala asi desetina. Později jsem pochopila, že jsou to fotky z doby, kdy se tam stěhovala cca před 4 lety. Všude byl neskutečný bordel, vyšokoval mě roztrhaný gauč, doslova stěna plná prázdných lahví od piva/vína/likérů, a nápis No fucking worries z výstřižků porno časopisů, přímo na hlavní stěně, kterou vidíte hned od hlavních dveří. Všude harampádí, starý nábytek, a hlavně zakouřeno a obývák plný cizích lidí. Ok, moje chyba že mě vůbec nenapadlo se zeptat, zda se jedná o kuřáky – v Turíně kouří každý všechno, doslova. Zvykla jsem si, co mi zbývalo, ale pokud někdo tušíte, že byste kouření v bytě, a tudíž všechny věci načichlý (a hlavně dýchání toho čmoudu jak je den dlouhej), nezvládli, zeptejte se na to předem!


Na obrázku vidíte náš vnitroblok. Měli jsme balkonek kolem celé jedné strany bytu, což bylo moje oblíbené útočiště. Jinak v hodně bytech byly na zemi ve všech pokojích dlaždice, na což teda já nejsem zvyklá. Nemocná jsem byla hned asi po prvním týdnu, než jsem si někde stihla sehnat pantofle.

Další nepříjemností bylo, že holčina, která v tom bytě bydlela přede mnou, a s kterou „jsem se střídala“, tam ještě 4 dny potřebovala bydlet. Neměla jsem pro sebe tedy ani skříň, ani postel, prostě žádný útočiště (který je hlavně na začátku erasmu hodně důležitý). Čekala jsem, že se celá situace po čase zlepší. Dobře, zlepšila se, ale ne natolik, abych tam byla na sto procent šťastná. Zpětně si říkám, že jsem se měla rozhoupat a hledat si nový byt. No jsem poučená pro příště. When you are not happy with something, leave it.


ŠKOLA
Moji kamarádi, co studovali někde v cizí zemi, vždycky říkali, že mi pak bude škola u nás doma připadat strašně lehká. Já Vám nevím, u mě to je naopak... asi to bylo výběrem předmětů. Mě tam jejich školní systém připadal mnohem volnější než u nás. Předměty jsem měla jen 4, a některé byly jen 1 měsíc, ale zase v kuse, každý den třeba 4h, a pak hned zkouška. Jeden jediný předmět běžel celý semestr. A byly hodně kreditové, třeba za 9kr, což od nás vůbec neznám. Ale to je všechno o tom, co si vyberete, že chcete na erasmu dělat. Já se chtěla zdokonalit v business/marketingu, protože to není v ČR můj hlavní obor, tak mi ty předměty vyšly zrovna takové lehčí. Od kamarádů, kteří tam měli předměty do eko analýzy/ účetnictví/ financí vím, že ty byly hodně těžké, a rozhodně žádná procházka růžovým sadem. Jedna velká nevýhoda je, že v podstatě nemůžete nikde relevantně zjistit, jak vypadala třeba zkouška minulý semestr, takže se na každou zkoušku musíte připravit hodně pečlivě, protože nevíte do čeho jdete. Navíc jejich online systém je celý v italštině, a jak už to tak bývá, je pěkně složitý.

Už se mi ňák o tý škole nechce víc psát:D. Good luck, a když byste někdo jel do Turína na Faculty of Business klidně mi napište email, nebo komentář, a můžu Vám říct víc nebo s něčím poradit!


Ještě snad jen zmíním mimoškolní možnosti a vyžití. Univerzita nenabízela v podstatě nic, kromě půlhodinového úvodního welcome setkání, a pak jednou za měsíc nějaká akce od AIESECu - ty byly moc fajn, doporučuju! Jinak bylo veškerý seznamování/zařizování na nás samotných. A že to chce pevný nervi a vůli! Party pro zahraniční studenty se organizovalo až moc, ale já už tomuhle trošku odrostla, netoužím po kocovině každý druhý den, a hledala jsem lidi třeba se stejnými zájmy, parťáky na cesty atd.. takže mi ze začátku šlo seznamování hodně krkolomně. Pokud hledáte trochu větší organizovanost, a nechcete do toho být hozeni takříkajíc po hlavě, asi bych Vám Turín nedoporučila..



TURÍN
a když už o něm mluvíme... město jazzu, automobilovýho inženýrství, sladkostí a zimních sportů. Sídlí zde Fiat, a vyrábí se tu Ferrero. Výhled na Alpy, odevšud! Největší open space market v Evropě. Takové francouzské město s italskými obyvateli, jak jsem s oblibou všem popisovala. Je tu vyšší životní úroveň než na jihu. Vliv Francie je tu hodně znát! Stejně tak vliv jazzu. Místo večerního piva se tu chodí na live concerty jazzu, a je to docela zážitek. Oblíbený byl taky jazz club, a každý druhý tu hrál na nějaký nástroj, a občas se večer pořádali jam sessions. V jednom domě v malé uličce na Starém Městě občas, úplně náhodně, vylezl na balkon pár, slečna v přehnaně zdobených šatech, kluk ve smokingu, a začali hrát a zpívat, a lidi se zastavovali a poslouchali, pak šli zase dál, a přišel zas někdo další. Co se týče kreativity a hledání sebe sama tohle místo bylo hodně otevřené všemu novému, neustále byly všemožné kulturní akce, a to se mi hodně líbilo. 


Žijou tu fotbalem, a každý zápas se řeší dlouhé hodiny před začátkem, hospody jsou narvané.. Sledovat fotbal s Italy byla moje oblíbená aktivita. Oni to tak úžasně prožívají! A ty gesta u toho, to musíte prostě zažít, stojí to za to. Velký zážitek bylo finále Turín Barcelona a jeho promítání na hlavním náměstí. Celý Turín tu noc brečel nad prohrou.

Muzea, je jich tu plno. Já navštívila 2. Výstavu Moneta v nějakém menším muzeu moderního umění, a cinema museum v Mole Antonelliana (ta věž, co je na všech fotkách). Měla jsem taky štěstí na zvláštní církevní událost, vystavování svatého roucha, kdy tím ten týden žil celý Turín, a navštívil nás i papež. Na jeho bohoslužbě bylo fakt celý město. Vlastně mi teď napadá jedna věc, kterou jsem na Italech měla ráda. Dokázali se pro všechno tak nadchnout! A klidně každý týden pro něco jiného.

A musím zdůraznit oblíbenou větu "turíňanů", a to že Turín je lepší než Milán. Prostě je:)


A jak je to v Turíně s dopravou? Bydleli jsme skoro úplně v centru, což všechno strašně zjednodušovalo, a jediné, kam jsem dojížděla, byla škola. 30 až 40min na kole, po rovince. Turín je celý jedna velká placka. Rozhodla jsem se tedy pořídit si kolo, které jsem úplně zbožňovala, mělo vepředu takový ten košíček na zeleninu ♥, a stálo mě 30 éček na marketu. To je skoro jedno měsíční mhdčko, a mě to na pohyb po Turíně stačilo na celý semestr (i v dešti se to dá, standardně jsem vozila do školy náhradní oblečení v batohu, tramvají jsem jela asi 5x). Na konci jsem svoje zlatíčko prodala kamarádovi, který tam zůstával ještě další rok. Win win. Tip jak ušetřit pár drobných!


JÍDLO
A jsme u mého oblíbeného hehe. 
..pizza pasta tiramisu gnocchi salami formaggi vino olive dolci pizza pasta tiramisu gnocchi salami formaggi vino olive dolci pizza pasta..


Zadejte si do googlu italian food, tak a přesně tak to tam s jídlem vypadá i v realitě. Mrzí mi, že jsem si jídlo nefotila víc, protože jsem tam toho ochutnala strašně moc a všechno bylo tak výborný. Ale jak to tam pro mě bylo úplně normální, tak mě nenapadlo si to moc dokumentovat. Hlavně to sladký! Ahhhh úžasné gelaterie a obchody s dolci. Hmmmm a pizzerie, TAK DOBRÝ! Organizovalo se tam spousta food festivalů, snad každý víkend něco. Nebo jsme s kamarádama hodně často organizovali takové international večeře. To jsem takhle třeba jednou vařila pravej českej guláš pro 25 lidí (moje peněženka zabrečela na masu). A někdy příště zase uvařil někdo jiný a vy jste nemuseli jídlo jeden večer řešit. Je to docela fajn. Jednou kamarád z Pákistánu udělal fakt mega pálivou směs, musela jsem každý doušek zapíjet lokem piva. Nebo čínská večeře s hůlkama, kde když viděli, jak jsme marná, tak mi dovolili nabodávat maso na jednu hůlku, abych se vůbec najedla. Ale o tom to je. O poznávání cizích kultur. A já tam měla kamarády, ty jo, asi ze všech kontinentů, tak jídlo bylo oblíbené téma.


Oblíbená je tam taky taková party s občerstvením - Aperitivo, kdy u vchodu zaplatíte třeba 5 nebo 7 éček, a je to all you can eat večeře plus většinou nějaký první drink v ceně, a po jídle party pokračuje standardním způsobem..:D Prostě italové se v jídle v žádném případě neošidí. Žádný jídlo do ruky někde na pochodu, pěkně si sednout, nejlíp se spoustou kamarádů/rodinou, popovídat si u toho, pak ještě kafíčko, vínečko....a za pár hodin se může zas začít s nějakou produktivitou. Ale jíst se prostě má v klidu! Milovníci takového toho slow food stylu by tam byli asi v ráji. Jediné, co mi po téhle stránce chybělo, bylo české pečivo - ty jejich bagetky, který se akorát všude rozdrolily a už druhý den byly jak kámen, se fakt nedaly.

CESTOVÁNÍ


 Moje ťapky prochodily tyhle místa:
  • Bardonecchia, za snb na místo zimní olympiády 2006
  • Řím, za krásnou architekturou
  • Miláno, kvůli módě?
  • Benátky, největší kráska mezi městy, fakt!
  • Cinque Terre a okolí, ahhhhhh (tenhle článek si tu fakt najděte!)
  • Genova, rychlá zastávka na cestě
  • Nice (France), poprvé u žabožroutů:) 
  • Eze village (France), a druhé ahhhhhhh
  • Alba, wine festival fun
  • Sicílie (Mondello village), třetí ahhhhhh
  • Bologna, tak ňák spontánně.
  • A zajímavá místa v okolí Turína. A samotný Turín samozřejmě.

Jak jsem tohle všechno mohla za pět měsíců stihnout? Ještě jsem si na 2 týdny odskočila domů a za T. do Rakouska, ale to nepočítám. No... začínám plně chápat stav svýho účtu. 

Články ode všud najdete v historii blogu! (Tak šup! Jděte si udělat čaj a začtěte se..)


No a jinak celkově k cestování v IT. Jsou tam strašně levné letenky do určitých destinací (hlavně v rámci Itálie), i třeba přímo z Turína (je tam mezinárodní letiště)! Musíte si je ale koupit hodně v předstihu. Naopak vlaky, ty jsou mega drahé, a jejich ceny se mění každý den. Mají svůj rezervační online systém, kde se postupně prodávají cenové skupiny (vždycky když se vyprodá nejlevnější, posouvá se o třeba 10euro výš, atd.). Zlaté České dráhy, kdy přijdete na nádraží k přepážce a cena je stejná na vlak za hodinu, jako na vlak za měsíc. A taky se lišily ceny podle denní doby (noční vlaky výrazně levnější atd.), ale ty noční fakt nedoporučuju. Zkusila jsem takhle cestovat jednou, a málem jsem se strachy počurala, co za individua nastupovalo v různých vesničkách do mýho prázdnýho vagonu, a průvodčí celou cestu nikde. Do Bardonecchie jsem jezdila za nějakých 10e, ale třeba Řím jsem koupila asi za 90e, a Benátky nebo Francie, oboje bylo kolem 50e. Se vstupem Megabusu na trh se tam podmínky pro cestování asi hodně zlepší. Pokud teda nejste fajnovky a nevadí Vám trochu delší cesta, ale zase za pakatel. 



SHRNUTÍ SHRNUTÍ
Při zakládání blogu jsem si řekla, že budu jen photoblogem bez jakýchkoliv textů, a nikdy jsem moc o životě na erasmu vlastně nenapsala. Nakonec jsem zjistila, že psát není zas tak špatné, a chci v tom u dalších cest pokračovat. Koneckonců takové blogy čtu nejraději, tak proč taky jeden takový nepsat? Snad jsem tu teď shrnula vše. Musím Vám přiznat, že já si tu tak krásně zavzpomínala... píšu ten článek už několik hodin, a hodně často jsem se u toho zapomněla někde hluboko ve vlastních vzpomínkách...

Na erasmus určitě jeďte, pokud tu možnost máte. Na zemi až tak nezáleží, spíš na tom být někde o samotě, kde nikoho neznáte a o všechno se musíte snažit. Uvědomíte si sebe, co chcete, na čem a na kom Vám záleží.. Pokud se nedostanete poprvé, zkoušejte to další rok, a nevzdávejte se! Na místě to pak ze začátku bude hodně těžké, budete to chtít vzdát, odject... NE! Vydržte, ten pocit na konci, že jste to zvládli, stojí za to. Podívejte se na moje zážitky!

Určitě se nebojte ptát v komentářích, pokud tu nějaká informace chybí, a všem budoucím turínským erasmákům hodně štěstí a užijte si to na maximum!