Colour palette: soft 

☀

Oh, that girl decluttered yet again... Napočítala jsem cca 50-60 kusů (nepočítám pyžama/věci na sport/na práci po baráku/spodní prádlo/boty/kabáty/tašky apod - 20-30 dalších ks?). We are getting there!! Můj cíl rozhodně není co nejnižší číslo, ale šatník, kde vím, co mám, a kde jsou věci mezi sebou dobře kombinovatelné, jakoby spolu komunikují. Ale zatím mi snižování počtu kusů jen vyhovuje a klidně bych toho měla ještě i míň, ale prozatím takto. Uf, i tak to byla fakt velká čistka.

Potřebovala jsem svěží vítr alespoň někde v tomhle dlouhým zimním období, a šatník je vždycky fajn bod, kde začít. Teda ne, že bychom tady neměli od nového roku jednu novinku za druhou - obývák bez gauče, nová postel, kytky pryč... ale boj s alergiema nepočítám. Tenhle "boj" jsem chtěla mít plně pod kontrolou, a ono to oblečení prostě neodmlouvá.

Překvapilo mě, kolik variací jsem ve svým vlastním šatníku našla. Menší počet kousků probouzí kreativitu, zvlášť, pokud jsou kousky aspoň trochu univerzální. Zjistila jsem, že mám opravdu hodně letního oblečení, i když je u nás léto poměrně krátký. Nechci se těch věcí zbavovat, protože patří mezi moje nejoblíbenější kousky, a tak si hledám cesty, jak šaty a volné košile zakomponovat i do jiných ročních období. Druhé řešení by bylo přestěhovat se někam víc na jih a nebráním se mu!

Vytřídila jsem všechno křiklavé, co se k ničemu nehodilo, a všechny chladné odstíny, protože si připadám líp v těch teplých. Taky jsem si všimla, že se často zbavuju věcí nakoupených na Vintedu. Nakupování tam je prostě riskantní a málokdy se trefím na fakt top kousek. Takže tohle nakupování chci výrazně omezit. Byla jsem docela nekompromisní a snažila se neřešit, kolik daná věc stála (to u mě byl minulé roky vždycky problém a pak jsem si ty dražší věci pořád syslila někde v koutku, ale vlastně mi třeba ani neseděly). Velká úleva byla dovolit si zbavit se svých předporodních džín, do kterých jsem ještě pořád doufala, že někdy zhubnu a vždycky po pár měsících jsem se potrápila jejich přezkoušením, že jako pořád nic. Je fajn pocit nechat takové věci jít a přijmout se prostě tak, jak člověk je - v přítomnosti. A taky jsem se zbavila několika sentimental items, i když nějaké si stále nechávám... třeba šaty z Las Vegas, mám k nim nějakou citovou vazbu a přijde mi fascinující, že jsem na sobě měla něco tak luxusního (a malinkýho). Ale naopak třeba svatební šaty jdou na Vinted. Zabírají víceméně jen spoustu místa a myslím, že už je nebudu potřebovat....

Můj vibe zůstává boho chic + edgy + minimalist. To pořád sedí. "Edgy" začíná mít navrch nad "boho chic", řekla bych... uvidíme, kam se to posune dál. Všechno je v takových (mně příjemných) tlumených tónech. Mám z toho svěžího větru radost! (Ale nemám radost z té obří hromady věcí na nafocení na Vinted. No aspoň mě to zabaví na zbytek letošní zimy.)

Čtyři podvečerní momenty z letního Arkansasu. 

Rok 2024 je mimo jiné moje desetileté výročí od Ameriky. Při té příležitosti jsem zabrouzdala k sobě na disk... a páni, ty jsou retro! MILUJU je. Tak se tu sem tam objeví nějaký vzpomínkový post, protože ze všech mých zahraničních zkušeností byla tahle rozhodně ta, která se mi zaryla nejvíc pod kůži a nejvíc mě změnila. Ráda na to léto vzpomínám.

 

Shocking news. Za prvý, přestalo mi chutnat kafe. A za druhý, chodím se dobrovolně namáčet do studený vody. V únoru. Co byste po mně taky v tomhle nijakým ročním období chtěli? A tak trochu blázním. Otužovací sud máme doma ani ne 24hodin a už jsme v něm byli dvakrát. Poprvý, včera večer, jsme byli krapet statečnější a namočili se do půl pasu. Co by člověk pro fotku neudělal, že? Podruhý, dnes ráno, jsem už trochu fňukala, protože jsem do sudu šla s úplně ledovýma nohama a to není ideální výchozí pozice. Jsem si jistá, že takhle se to úplně nemá dělat. Ale zpátky k bodu jedna. Co se to se mnou děje? Jako já si to kafe pořád vařím, hned ráno po probuzení, a snídám většinou až za pár hodin. Ale prostě mi nechutná, ani ho nedopiju. Pak si většinou hned dopoledne uvařím druhý - protože to přece není možný, nejspíš jsem to první připravila blbě. A dopadne stejně, studený, napůl vypitý ho v poledne vylívám a hrneček dávám smutně do myčky. A protože jsem to ještě pořádně nepřověřila, po obědě většinou následuje třetí pokus o přípravu, ale něco je prostě špatně. A takhle je to už pár dní za sebou... No nic, chtěla jsem to někomu říct, a tak to říkám vám. 

V čem je můj život v neustálým chaosu a totálním maximalismu je focení fotek, respektive jejich množství. No, vlastně i to focení samo o sobě. Zrovna si zálohuju po roce a půl mobil. Je to porod, co si budem... ale už jsem to tak dlouho odkládala a plazila se po povrchu, že už jsem narazila na imaginární zeď, a odmítám se po ní plazit i nahoru, takže jsem se rozhodla strhnout pásku. Tři tisíce vyfocených fotek. Další tisíce v jiných složkách.. Minule, když jsem si mobil čistila, tak jsem po každým focení pečlivě vymazala všechno zbytečný a nechala jsem si fakt jen jednu dvě nejlepší fotky. Bože, to bylo boží! Jak se ty vzpomínky krásně prohlížely. Vydrželo mi to dokonce několik měsíců. A pak se to někdy zvrtlo. Myslím, že na dovolený na jaře. Bylo toho už hrozně moc k vytřídění, a pak jsem začala být pozadu a pak ještě víc. No a pak jsem se na to prostě a jednoduše vykašlala. A teď jsme tady. 

Když si udělám jednoduchý výpočet, za každý den od poslední zálohy jsem údajně vyfotila nejmíň 6 fotek. Ale co furt fotím, když se víceméně nic neděje? "A vy si ty fotky pak někdy ještě prohlížíte? Není lepší si ten moment prostě užít?" povídala moje šéfová v bývalé práci. "Vzpomínky dobrý, ale těch fotek nesmí být nikdy moc." prohlásila jedna známá v mezichvilce při sběru kiwi na Zélandu. Já s nimi souhlasím, ale tohle je šílenej zlozvyk a únik a berlička, a ten mobil je pořád po ruce, a vejde se na něj každá blbost, tak co bych si toho Jonáška zase nevyfotila na tom stejným místě, kde už ho mám vyfocenýho desetkrát, nebo jak dneska hezoučky papá (určitě mnohem hezčejc než včera!). No myslím, že všichni tady tušíme, že by opravdu bylo lepší tam v ten moment být pro něj a s ním, než zírat do displeje, abych si ten obyčejnej krásnej a prchavej moment zachytila. Protože on mezitím zmizí a to, co zaznamenám, je už jen umělá napodobenina. A já tam vlastně radši chci být než nebýt!

Takže! Jsem se rozhodla. Chci míň fotit. Míň fotit na mobil. A radši si jednou za čas vzít zrcadlovku nebo analog. Vlastně bych se ráda dostala do bodu, kdy spíš nefotím než fotím. Kdy je perfektní moment a já jsem šťastná tady a teď a pro sebe a na pozadí nepřemýšlím o tom, jak si to nejlíp vyfotit na instagram. Kdy mám vážně z těch dovolených třeba jeden dva filmy fotek, pár desítek fotek a nazdar. A ty fotky jsou to, co se mně líbí, ne to, co se líbí instagramu. Asi potřebuju z toho instagramu na chvíli zmizet, dát si pauzu, abych přepsala tenhle myšlenkový vzorec, že fotím vlastně proto, abych si tam ty věci mohla dát. Vlastně bych radši znovu žila v tom momentu než na displeji, jako když jsme byli děti a nebyly mobily a všechno bylo nad nebe jasnější. Digitální minimalismu, to je to, co potřebuji.

Tento týden bych shrnula asi slovy "přežila jsem".. Koukám na pracovní výkazy a po třech týdnech budu mít 2 dny volna v kuse - jakože real víkend! No hurá, to vyčerpání už bylo dost vyšponovaný a je to třeba jako sůl. Úplně nejvíc bychom teda (všichni 3) potřebovali někam k moři, tak na měsíc. Otestovat, jestli by to pomohlo. Já jsem přesvědčená, že jo, a ne jen Jonášovi, ale i nám všem na psychiku. Jedeme teď už dost z rezerv, fyzických i psychických. Nepamatuju si, kdy přesně, ale nějak jsme se dostali do rat race, aniž bychom si toho všimli. Tak nějak plíživě. Asi jako plíživě přišla inflace. Tomáš tvrdí, že si to teď nemůžeme dovolit. Pravda, rezervy se nám dost ztenčily, ale na co pak má člověk emergency fond, když ne na to, aby vzal svoje nemocný dítě k moři, když to potřebuje?

Kromě toho, že pracuju, chodím s Jonáškem na vycházky, neustále uklízím, čtu si o ekzému a všem co s tím souvisí, plánuju měsíc u moře a snažím se ho vymyslet budgetově, a v noci nespím, protože se malý drbe, tak nedělám nic moc zajímavýho. Nečtu (mimo odbornou literaturu) zajímavou knížku (jen nějaký románek z Itálie, který čtu už pomalu měsíc a děsně mě nebaví, ale chci ho už doklepnout). Nešiju, 2 projekty čekají na dokončení, ale mám nechuť k čemukoliv aktivnímu, když mám chvíli volna. Dneska jsem se ani nedokázala dostat za celý den z pyžama. Jela jsem tak i na poštu, kde samozřejmě bylo zrovna stopadesát lidí.. Moje nechuť vypadat jako člověk jde přímou úměrou s tím, jak moc se nevyspíme. Dneska 4 hodiny? Nechce se mi nic. Asi bych to klasifikovala jako takovou zimní depku. Nikdy jsem na tohle netrpěla a byla jsem ráda, že žiju v zemi, kde se střídají roční období. Letos mě ta zima už ale vyloženě s... protože vidím, jak malému něco na tomhle období prostě hodně vadí a je neskutečně frustrující vidět ekzém zase ve špatným stavu, když už to bylo tak dobrý. 

A tak nějak pořád vymýšlíme, co s tím do budoucna, ale upřímně těch změn je a bylo za poslední dobu tolik, že nevím, jestli mám kapacitu na nějaké další.

Snad jste měli lepší týden!