Teď je vše na takovém obláčku. Lítám si a sním. Dva týdny jsme cestovali po kamarádech a rodině. Nazývám ten výlet "round trip", protože jsme udělali takové kolečko "po okolí", jestli tak můžu nazývat Rakousko a Česko dohromady. Zavítali jsme na místa, kde jsme ještě nebyli a všude jsme se chtěli přestěhovat. Žijeme v krásný oblasti a měli bychom si toho vážit. Byla to fajn dovolená, jediné minus bylo, že jsem doma zapomněla Minoltu. Letos jsem zatím nafotila jediný film, nevím, jak je to možný a ach jo.. Na obláčku člověk okolo dovolené lítá běžně, ale tohle je způsobené ještě i něčím jiným. Začínáme zase trochu víc plánovat budoucnost, možná další stěhování do zahraničí? Možná. Detaily si nechám s dovolením pro sebe. Sama tomu budu věřit, až když by došlo na realizaci (asi tak jako odjezdu na dovolenou s malým dítětem člověk uvěří až fakt ve chvíli, kdy jsou kufry v autě a nastartuje motor :D). S dítětem a hypotékou je všechno už trochu složitější a ten časový horizont je možná delší, než by se nám líbilo, ale nic není nemožný. 

Během jednoho týdne jsem dala všechny díly Surviving summer. Pure love, těším se na další díly. Moje malé já zbožňovalo seriál The O.C. a musím říct, že tenhle seriál ve mně nechává podobně dobrej pocit. Jako teenagerovi mi nad postelí visel plakát surfařů, hned vedle vytištěné fotky z Phuketu v Thajsku a mapy Austrálie. Brada Pitta byste tam úplně nenašli. Všechno to byl totální sen a naprosto nemožná věc pro někoho z mých poměrů. Časy se mění, Thajsko už jsem zvládla, Austrálii jsem byla na Zélandu na dosah, a surf jsem držela v ruce v San Diegu v Kalifornii. A pak, že nefunguje síla myšlenky. Držela v ruce - to jako doslova - to obrovský prkno jsem sotva unesla, ve "vlnách" oceánu 3 metry od břehu mě akorát omlátilo, udělala jsem si teda aspoň fotku na pláži a byla spoko. Někdy příště, říkala jsem si, až bude lepší fyzička. Třeba to tentokrát dotáhnu. Vůle je obrovská a jsem teď asi hlavně šťastná proto, že si zase jdu za svými sny. Dům se zahradou tam pořád je, ale proč by se to vlastně mělo vylučovat? 

Moc mě bavil tenhle rozhovor. Rozhodně jsme nebyli "všude", tak jako Lucka s Pepou, ale líbilo se mi, co říkali o Mexiku a celkově střední Americe, a vlastně i o USA. Náš dojem byl úplně stejný. A moje potřeba procestovat Norsko po poslechu ještě stoupla. Třeba někdy. Začala jsem číst Malý život od Hanya Yanagihara. Získala si mě na prvních stránkách. Myslím, že týdny s tímhle příběhem si užiju. Celkově mi letos prochází rukama skvělý příběhy.

Ach jo. Zavírá se mi před očima jeden blog za druhým. Vzpomínám na dobu, kdy jsem blogování objevila, bylo mi asi 16 nebo 17. Byla to zábava! Těšila jsem se z každého nového článku u svých oblíbených autorů a mohla hodiny listovat skrze historii a kochat se cizím životem. Nějak na to byl čas! A bylo to tak inspirativní. Nevím, co je teď tak moc jinak, že už na to čas není a delší články už ani nečtu, a zároveň si stěžuju, že už to skoro nikdo nedělá a vlastně bych to ráda vrátila o 15 let zpět? Hmmm zvláštní. 

Kam se vytratila radost a hravost? Nějak byl čas na to si vyhrát s designem a párkrát za rok ho změnit. A musela jsem se držet, abych těch článků nepublikovala jakože moc.. Mělo to kouzlo, mluvím o době, než blogování začalo být povolání. Tyhle blogy mi chybí. Autoři je většinou smazali a člověk se tak už z nostalgie nemůže mrknout zpět... Já svůj starý taky tehdy smazala. Měla jsem blogovací pauzu a po pár letech jsem se k tomu zase vrátila. Četla jsem toho tehdy hodně, ale z té doby už nikdo není online. Občas si jen vzpomenu, že bych si zrovna přečetla pár řádků třeba od Sáry z Hong Kongu, a mrzí mě, že už jakože nemůžu. Ne že by té inspirace bylo okolo málo! To zas ne. Je jí právě až moc. A proto mám potřebu se vracet ke kořenům. Tam, kde to pro mě celé začalo a kdy to byl tady online všechno jenom koníček, o kterém věděla jen hrstka lidí.

Celkově mi chybí koníčky a takový ten pocit, že patřím k určitě skupině. Mrzí mě, že jsem ve svých cca 20 letech spoustu věcí odhodila a začala radši chodit do hospody a vysedávat u svého FB profilu. Snažím se, ale když já si v těch devět večer, kdy mi malý usne už jdu prostě radši taky lehnout, protože vím, že i zítra budu celý den na nohou. Prý to bude časem lepší. Jsem na sebe za to, že nic víc než dítě nestíhám, dost přísná. Víte, co bych potřebovala? Odstup a klid. Dovolit si nedělat prostě ale vůbec nic. To je u mě jediný způsob, jak restartovat myšlení a vidět věci jasněji a ve finále pak mít energii na ty koníčky. S malým dítětem je to ale poměrně scifi představa. Jsem teď v takovém ztraceném bodě. A jsem na sebe za to strašně přísná. Taky pomalu zjišťuju, že emoční jezení je real thing, když jsem teď v srpnu nebyla schopná udržet Mačingové 28ku. Blbejch 28 dní a já to prostě nedala. Bez kafe jsem to dala 3 dny a i když jsem se zařekla, že k třem denně se už prostě nevrátím!, tak here we go again... A jsem na sebe za to dost přísná. Jsem na sebe přísná za celkem dost věcí. A ne jen na sebe. 

O víkendu jsem trochu upustila páru. Přijeli kamarádi z Rakouska a dlouho jsem se neměla tak fajn, jako když jsme po celým prochozeným dni seděli všichni v rybníce, blbli a povídali si. Kam se poděly tyhle bezstarostný přátelství, kdy se stačilo domluvit na víkend 2 dny dopředu? Teď každý nosí diáře a má je celý plný. Na přátelství není čas. Asi jsem se měla narodit o sto let dřív.

Včera jsem viděla film Malé ženy (2019) a od té doby přemýšlím o svých snech. Proč jsem si vlastně za nimi od mala nešla? Byly zadupaný autoritama? Rodina mě manipulovala jiných směrem - opravdu? Je ještě možný je vzkřísit? Proč jsem se tak často v situacích, kde bylo třeba myslet srdcem, rozhodovala hlavou, a proč v těch, kde bylo třeba myslet hlavou, jsem se rozhodovala srdcem? Knížku jsem četla před 2 roky a byla jsem tím příběhem okouzlená. Musím se přiznat, že knižní klasiku moc nemusím, ale tenhle příběh je tak dobrej! Miluju příběhy o snech. Ráda se na ně koukám a vžívám se do cizích rolí. Stát se tím, čím bychom chtěli být, se pak zdá jako úplná hračka!

Dál mě v tom filmu okouzlila móda. V porovnání s nimi, chodíme v dnešní době oblíkaní jak burani. Dřív člověk nešel ani s košíkem k sousedům neupravený! A jak se sestry připravovaly na ples mi přišlo prostě úchvatný. Připomnělo mi to dobu, kdy i pro mě byly plesy aktuální téma - období střední školy. Zpětně musím říct, že jsem spíš sdílela všeobecné nadšení několik týdnů předem, kdy holky řešily co si oblečou a co s vlasama, než že bych se opravdu těšila, protože ani na jeden ples jsem nešla v doprovodu. Byla jsem tak stydlivá a schovávala to za humor a alkohol. Vlastně bych tou dobou asi radši ležela ve svým pokoji a četla si, ale to nikdo nevěděl a vlastně ani já. Ach maličká, ráda bych tě teď pohladila po hlavě a řekla, že to bude dobrý. Musíš být jen trpělivá. 

Dneska jsem narazila na TENHLE podcast ze série o respektujícím rodičovství s názvem "Máte vztek? My taky!" Přišel mi akorát do noty.. Dneska mám jako matka pocit velké frustrace a velkýho selhání. Špatná noc, malý si půlku noci škrabal ekzém a brečel, zakončil to pádem z postele okolo páté ráno, a celou noc jsme se víceméně převalovali. Manžel si šel ve 4 lehnout do jiné místnosti, takže tam tuším taky velkou frustraci a spánkový deficit.. Za námi akční víkend, všichni jsme se potřebovali dospat. Každá takováhle špatná noc většinou značí i špatný další den.. Ráno jsem si jako každé ráno rozrolovala jogamatku na svých 10 minut ranní jógy. Dělám to tak většinu dní a malý si mezitím s něčím hraje a pochoduje okolo, je už na to tak zvyklý. Je to mých deset minut pro sebe než vypukne každodenní kolotoč. Mám zavřené oči, tělo napnuté v jógové pozici a konečně jsem zklidněná, když mi u hlavy hlasitě přistane hozený bagr a já úlekem málem vyletím z kůže a okamžitě pěním, proč pro sebe sakra nemůžu mít ani blbejch deset minut?! Těch příkladů kdy snadno vypěním bych mohla uvést víc. 

Tenhle podcast je mi moc sympatickej, protože se jako spousta profilů na tohle téma nesnaží znormalizovat, že respektující výchova rovná se perfektní výchova, kdy neděláme žádný chyby. Děláme je troufám si říct každej, a troufám si říct, že respektující přístup je next level pro rodiče dětí se zdravotními komplikacemi, kdy prostě několikrát denně nejde vysvětlovat, že něco musíme udělat.. v našem případě namazat mastičku, podat léky, vysvětlit, že nějaký jídlo jíst nemůžeme, protože alergie... a dělám to tak většinou prostě už na sílu. Mrzí mě to, ale nemám sílu to po roce léčení dělat jinak. Jsem taky jenom člověk. Budoucnost nám snad nabídne víc prostoru, jak tohle jednání na sílu opečovat, až bude malý zdravý. Zatím se snažím mu to vynahradit v jiných situacích, čteme si spolu, chodíme spolu hodně ven jen tak bez mobilu, apod.

Dopoledne jsem strávila snahou o objednání na specifický vyšetření, který by malýmu mohlo výrazně pomoct. Frustrace z noci byla evidentně už takových rozměrů, že jsem oplakala, když nás odmítli na všech místech, která jsem měla vytipovaná nebo na doporučení. Je takový zájem, že neberou nové pacienty. Kvůli tomuhle brečet, to jako vážně? Měla jsem potřebu se jen někde v koutku zachumlat do deky, nechat slzy téct a být sama. Jenže to v tu chvíli kdy kolem lítá miminko se spoustou potřeb prostě nejde. (Povedlo se mi to teď o pár hodin později, když píšu tyhle řádky. A nakonec se mi povedlo se i na to vyšetření objednat - i když někam jinam. Zachránila nás paní, která si nás tam hodila nad rámec svojí otevírací doby. Zněla jsem asi velmi zoufale - což jsem taky byla.) Nádech, výdech. I takové dny v mateřství jsou a myslím, že je důležitý o tom mluvit! 

Před pár dny jsem dostala dárek v podobě noci v jiné místnosti. Jednu noc do mě nekopalo neklidné dítě a já mohla v klidu sama spát. Jak já si dobila baterky a kolik jsem toho ráno v klidu přečetla, než domácnost začala vstávat. Ranní čas pro sebe je pro mě důležitej a snažím se proto každý den z postele vyplížit minimálně o hodinku dřív. Když ji nemám, jsem pak většinu dne frustrovaná, protože se celý den točí okolo povinností a já nemám chvilku si v klidu utříbit myšlenky. Na nějakou kreativní tvorbu nemám vůbec dostatek prostoru, což mě frustruje asi nejvíc. Dlouhodobě se už cítím dost vyšťaveně a zároveň se snažím si co nejvíc užívat léto, i když bych nejradši nechala dny plynout v klidu doma... je to začarovaný kruh a po poslechu už vidím, že nejsem jediný "netvor", kterýmu to ve výchově občas ujede.

Tak zase po nějaké době ahoj! Mezitím, když sem nepíšu, tak mám vždycky v průběhu týdnů chuť blog smazat, minimalizovat ze svýho života další "povinnost", která je tak trochu k ničemu... a pak jsem zas za pár týdnů ráda, že tu ten prostor mám, když mě chytne písavá nálada, třeba jako dneska. Je ale něco opravdu k ničemu, když je to čistě jen koníček? Musí opravdu každá naše činnost být produktivní, generovat nám zisk, posouvat nás dál?? S ohlídnutím zpět jsou moje příspěvky poslední roky tak trochu o ničem.. už necestuju, nestuduju v zahraničí.. žiju jenom obyčejnej život. Pro čtenáře to nemusí být úplně zajímavý, ale jak se říká - sami sobě jsme největším soudcem. Vždycky když mám pocit, že můj život stagnuje, tak je jenom třeba se na chvíli zastavit a opravdu se ohlídnout zpět. A vždycky tam najdu spoustu, najdu tam spoustu novýho, spoustu osobního rozvoje, i když ne zrovna ve formě, kterou by naše společnost uznávala. Vždyť jsem za poslední období přivedla na svět novýho úžasnýho človíčka, přestěhovala se z velkoměsta do mini vesnice, a to obojí chtělo velký vystoupení z komfortní zóny, vám řeknu! Možná zatím to největší.

Můj život se hodně změnil. Moje problémy se smrskly řekla bych na to opravdu důležité, což pochopí asi jen někdo, kdo někdy řešil nějaké zdravotní problémy. Na malichernosti není čas a prostor. A i když si kafe vypiju v klidu jenom u pohádky, knížky v knihovně si musím vybrat doslova během minutky, a ráda bych někdy dělala desítky jiných věcí, který ale prostě zrovna teď nejsou možný, tak vím, že to za to stojí. V hloubi duše to vím, někde tam za celou tou frustrací. Protože nikdy jsem necítila takovou lásku.

Přijímám hodně informací, ale všechno jen tak povrchně. Ráda bych se zase něco učila. Udržovala si mozek v chodu. Celý den se doma většinou moc nezastavím, a stejně mi tam proklouzne pár hodin na mobilu. Vím to, protože mám Screen tracker. Ach, jak sama sebe štvu. Není to fér k J a vlastně ani ke mně. Na sociálních sítích akorát brouzdám po povrchu milion plus jedné věci za den a do ničeho se neponořím pořádně! Na konci dne ani už nevím, co všechno jsem četla a vlastně nevím nic. Stejně jsem se na nic pořádně nezasoustředila, všechno kolem mě akorát prolítlo, a hlavně i to, co nepotřebuju vědět. Hlava mě akorát brní a tupě zírám do zdi. Brainwashed generation. Těžký přiznat si takovou závislost a ještě těžší se jí v dnešní společnosti postavit! Jde to vůbec, přitom jak svět funguje? Možná nová generace už bude vědět, jak s technologiemi chytřeji naložit. Možná i já to časem vychytám, snažím se.

Rukama mi tenhle rok prošlo zatím docela hodně knížek. Z včerejší návštěvy knihovny během jedné minuty jsem si ukořistila svoji první Colleen Hoover. Tak jsem zvědavá. Kolem téhle autorky je docela hype. Jinak mě teď hodně baví Faktomluva. Včerejší věčer jsem strávila listováním domácnostmi na aplikaci Dollar street. Čísla nelžou a zajímalo by mě, jak by kniha vypadala, kdyby byla psaná k dnešnímu datu (vyšla v roce 2017). Spousta toho pro mě není nová, a spousta jo. Rozhodně je to kniha, kterou by si podle mě měl přečíst každý. Připomíná mi, proč jsem vlastně kdysi šla studovat ekonomii. Co mě na tom bavilo, že jde o vědu o chování lidí, firem a států, tudíž světa celkově. Je třeba mít velký rozhled, umět pracovat se statistikou a zároveň umět používat Paretovo pravidlo, jak Hans Rosling taky připomíná. Včera mě zaujala informace, že některé neomítnuté africké nemocnice s 60 pacienty v místnosti to tak mají schválně. Na omítku by peníze byly, ale chtějí takhle odradit bohatší vrstvu obyvatel, aby tam nechodili a nediktovali si drahou léčbu z veřejných financí, na kterou by v nemocnici spotřebovali svoje omezený zdroje. Takhle dokáží se svým rozpočtem pomoci daleko širšímu počtu lidí. Jen tak k zamyšlení.

Jo a v květnu jsme byli v Tunisku, viz pár fotek na film na začátku příspěvku. 

Mám za sebou jeden takový hodně den blbec z období mateřství a ráda bych se tu podělila o to, co se mi honilo hlavou. Malý jen a jen brečel většinu dne, zčásti určitě ekzém, zčásti nejasná příčina.. brečela jsem i já. Dvakrát jsem se zavřela na záchodě a potmě v tichosti mi tekly slzy, zatímco dítě řvalo za zavřenými dveřmi a chtělo mámu. Chtělo mámu celý celičký den. Máma už nemohla. Často to teď tak mám, že přes všechen úklid, vaření, péči o ekzém a zajišťování ostatních mateřských povinností mi zbývá málo sil na samotnou hru a kvalitní čas s dítětem, který on samozřejmě tak moc potřebuje. Připadala jsem si neschopně, tragicky, jako nejhorší máma světa, a taky ublíženě, nepochopeně, přehlíženě.. Je to největší klišé, ale každý den na mateřský je jiný a každý den se vzájemně učíme.. 

S nemocným dítětem je mateřství samozřejmě tak trochu složitější. Myslela jsem si, že touhle dobou už budu alespoň na částečný úvazek zase pracovat, ale osud pro mě měl jiné plány. Rozsáhlý ekzém je sice na první pohled "jen" kožní problém, ale každý, kdo se tím začne více do hloubky zabývat, pochopí, že problém leží mnohem hloubš uvnitř a vyžaduje spoustu a spoustu práce, jinak se ho člověk nikdy nezbaví... Když je pacientem navíc malé dítě, nejde čistě jen o práci s ním, ale je třeba se kritickým okem podívat i na matku a její návyky, případně na otce. Pořád dokola v životě dostávám lekce na poli zpomalení, uzemnění. Jsem moc roztěkaná? Moc skáču z jednoho do druhého? Nemám na sebe čas? Upřednostňuju druhé před sebou? Potřebuju vše mít perfektní? Ano, ano, ano, ano a ano. Guilty. 

Říká se, že duše dětí si vybírají svoje rodiče proto, aby si znovu prošli určitou lekcí, kterou v minulém životě nedokázali zpracovat. 

Můžete tomu věřit, nebo ne, ale podle mě je tohle ještě hodně neprobádaná oblast, kterou jistě ještě čeká hodně vědecké pozornosti. Poslouchala jsem už většinu podcastů lidí s vyléčeným ekzémem, který se na český scéně vyskytujou. Dořešení vlastní psychiky/autentičnosti/mentální pohody byl téměř vždy faktor, který zajistil řekněme půlku úspěchu na cestě za vyléčením (nebo jak říkají doktoři - protože ti neradi slyší spojení "vyléčená nevyléčitelná nemoc" - vedoucí k trvalé remisi). 

Samozřejmě veškerou bolest a břímě téhle nemoci nese malý, připadám si hrozně i proto, že si tu kvůli tomu vůbec stěžuju, nicméně čím dál častěji mi uvnitř hlásek našeptává, že k jeho uzdravení můžu taky něco aktivně udělat já, že všechno břímě nemusí nést on. Tohle je podle mě moje lekce, kterou mi Jonášek celým tímhle dává (a možná proč si jeho dušička vybrala zrovna mě?): "Zpomal sakra, přemýšlej, rozhlídni se, a dělej už se sebou něco! I když selžeš, to nevadí! Tak to přece říkáš pokaždé i ty mně, když zakopnu a zase se zvednu. Důležité je, že budeš žít v souladu se sebou a tím mi budeš oporou na mojí cestě. Já tak budu moct také být sám sebou, protože v tobě budu mít skvělý vzor."

WE ARE ON A JOURNEY 

OF BECOMING THAT WHICH

WE ALREADY ARE.

 

THAT IS THE IMPOSSIBLE

PARADOX OF OUR LIVES.

Mám z věcí často strach. Vyrostla jsem v prostředí s mírným odérem strachu všedních dnů. Člověk nikdy nevěděl, který den se něco semele a který proběhne v klidu. A když jich v klidu proběhlo hodně, i v řádech měsíců, jednoduše by se dalo nechat ukolébat, že už se to nebude opakovat, ale ono se to vždy dřív nebo později znovu objevilo. Proto jsem se nemohla nechat ukolébat a strach byl prostě i tak všudypřítomný v rádoby normálních šťastných všedních dnech. Některé podvědomé vzorce se zaryjí hlouběji než jiné. Na poli strachu bylo mojí strategií setrvání, přetrpění, pasivita. Prostě počkat, až bude zase "čistý vzduch" a pak jet v zajetých kolejích dál. Má dítě vůbec jinou možnost? Neochota mluvit na veřejnosti, odpovídat učitelům na otázky i když jsem vždycky věděla odpověď, strach z vlastního myšlení a budování svýho života tou méně vyšlapanou cestičkou, vždycky jsem do ruky potřebovala ke všemu návod, bála jsem se udělat první krok jakýmkoli směrem, strach z lidí. Ten byl podle mě nejhorší a konečně se mi ho podařilo dlouholetou prací na sobě překonat. Bála jsem se hodně sblížit, lidi jsem si nepouštěla k tělu hodně dlouhou dobu. Lidé, kteří žili podle mých představ, mě děsili a vyhýbala jsem se jim. Z těch "lepších" lidí na poli konvenční krásy jsem se opravdu bála udělat si kamarády. O pár desítek let dál už dobře vím, že i ti rádoby na pohled dokonalí jsou taky jen lidi... Jenže z lidí pro mě šel svýho času prostě dost strach a neuvědomovala jsem si to. Byl to pro mě normální vzorec chování. 

Je opravdu zvláštní se tady vypisovat ze svých traumat po třicítce. Protože letos jedu na nějaké takové vlně, že všechno musí ven..

Loňské Velikonoce si moc nepamatuju. Jonáškovi nebyl ještě ani měsíc. Matně si vybavuju, že máme nějaké fotky u ibyšku, na kterém jsou provizorně rozvěšená barevná vajíčka. Zbytek už je v mlze. Ty letošní jsou zatím ale moc fajn. Vypadá to, že na konci svátků už budeme mít zábradlí na balkóně! Takže už člověk nebude mít pocit, že proletí dolů na dlažbu (balkon máme poměrně úzký). Uděláme si teda asi radost takovou tou dřevěnou podlahovou krytinou, což není vzhledem k celkový ploše úplně levná záležitost (balkon máme sice úzký, ale dlouhý!). Poslední dobou jsme nějak moc utráceli.. viděla jsem knížku, která mě fakt zaujala - kupovala jsem. Pastelový akrylovky (určitě na ně někdy bude čas!) - kupovala jsem. Jé hezká pohodlná mikina, co se mi bude hodit na jarní procházky s kočárkem - zase jsem kupovala. Nová autosedačka, cyklosedačka a cestovní kočárek.. uf. Spousta stavebního materiálu. Nebylo to vyloženě vyhazování peněz za zbytečnosti, na druhou stranu nejmíň bez půlky bychom mohli v klidu dál žít a utracené peníze se mohly zhodnocovat někde jinde.. ale to už je teď jedno. Budgeting mi vždycky přišel jako blbost, protože jsem normální a tak nějak vím, za co peníze utrácím a že je nevyhazuju z okna. Jenže od tý doby, co jsem se přehoupla z kategorie "mateřská" do kategorie "rodičovská", sahám do úspor víceméně každý měsíc. Asi je to normální, ale ten trend se mi nelíbí a budu s tím muset něco dělat. Nakupování se pro mě stalo trochu náplastí na chybějící zážitky a blízkost ostatních lidí, jsem pořád sama doma a internet je plný lákadel, kterými se dá tahle mezírka na duši tak jednoduše vyplnit. Stačí pár kliknutí!

Na fotce ještě nejsem ani učesaná. Taková je ale realita většiny běžných dní, tak nebudeme předstírat, že není. Hlavně že J má všechno. O foťák vzbudil velký zájem. Moje radost z toho, že bude fotograf po mamince, ochabla, když začal ušmudlanýma prstíkama silou ťukat do skla objektivu a ve stejnou chvíli strkat paleček do hledáčku. Jinak jsem ale klidná matka! 

                                      ~ I trust my journey ~

The constant urge to simplify my life.

 

Poslední dobou mám velkou potřebu věci ve svým životě zjednodušovat, pouštět je.. Ráda bych se dostala zpátky do stavu, kdy věci jsou tady a teď.. nebo možná za měsíc, možná za půl roku...ale nepromýšlet do detailu každou prkotinu ve svým životě a nezahlcovat se všema co by kdyby.. Občas mám pocit, že mi hlava fakt praskne. Pamatujete na ten čas, kdy nám jako dětem všechno ubíhalo pomalu? A na co jsme se těšili, tak přicházelo ještě pomaleji?? Dny se tak táhly, když se blížil vysněnej tejden u moře! Věci do batůžku jsme si připravovali několik dní předem. Na všechno byl čas. Nebo spíš - na všechno byl ten správnej čas. Teď sotva stíháme proplouvat běžnými dny, už nevíme, co jsou to koníčky nebo volný čas, a přitom visíme hodiny na mobilu a překousáváme přitom další a další informace, který nepotřebujem. Balit se na dovolenou pak už není radost a těšení, ale spíš nutný zlo, který vykonáváme většinou s migrénou v noci před odjezdem. Přijde mi tenhle dnešní životní styl jako pomalu řízená sebedestrukce, kterou děláme vlastně dobrovolně.

Tak jako mám potřebu minimalizovat množství oblečení a celkově zbytečných věcí ve svým životě, cítím taky velkou nutnost informačního minimalismu. Ano, omílám to už podesátý dokola, ale je vidět, že mi to téma stále leží v žaludku, protože stále strašně často sklouzávám k několika hodinám denně na mobilu, i když vlastně fakt nechci. 

Jenže kde je ta zdravá hranice, kdy je člověk ještě v obraze, co se ve společnosti a v životech kamarádů děje, a kdy už jde o bezmyšlenkovité listování?? Ta hranice mi přijde hodně tenká. Osobně bych se nejraději vrátila o 20 let zpátky, kdy vrcholem techniky byl tlačítkový mobil a digitální fotoaparát a na všechno byl čas. Tou dobou jsem se taky naposled naplno věnovala nějakým koníčkům, závodně sportovala, hodně jsem četla a žila si v takovém svém hezkém malém světě. Měla jsem radost z maličkostí, na svých úspěších v klidu tvrdě pracovala, s nikým se nesrovnávala - a pokud ano, maximálně s lidmi ve svém okolí, což je asi o 95% míň osob, než s kterými mám nastavené zrcadlo každý den teď. 

A tak pracuju na zklidnění mysli. Je to pro mě v podstatě full time práce, protože si svoje nový vzorce musím připomínat každý den. Poprvé v životě vážně uvažuju o terapii. Těch nahromaděných věcí už je v mojí hlavě hodně, jen je chci ještě nejdřív zkusit upustit sama. Tu práci za mě nikdo jiný stejně udělat nemůže. Každodenní jóga určitě hodně pomáhá. Velký rozdíl vidím taky ve dny, kdy zvládnu neprasit a jím čistě, nepiju moc kafe, alkohol už je vážně výjimečná záležitost. Na procházky s J si neberu mobil, i když pak nadávám, že nemám žádný fotky. Ale opravdu musíme vyfotit každej svůj prd? A taky k čemu mám teda foťák?:) Tady jsme u těch koníčků. Snažím se na ně najít čas. S miminkem to jde ztuha, protože mě drtivou většinu času přes den potřebuje. Ale tohle je teď moje životní etapa, a tak dělám alespoň takové malé krůčky. Teď jsem si třeba uspořádala všechny kreativní potřeby a ustavila na kreativní stůl natrvalo šicí stroj. Takže příště, až bude malý spát, budu se moct vrhnout hned na věc. Taky si říkám, že třeba u malování nemusím malovat hned dílo na 4 hodiny. Stejnou radost mi přinese i rychlejší abstraktní malba na menší plátýnko. Už pár týdnů beru poctivě ráno CBD a mažu Bachovky, dělám si dopoledne ajurvédský čaj s himalájskýma bylinkama. Ten rozdíl je znatelný. A když jsem s mimi, tak prostě jsem, Vypouštím z hlavy, co vše bych si teď mohla na mobilu přečíst, co je třeba uklidit.... teď trávím čas s ním a to s celou svou pozorností. Ale chce to pro mě víc sebezapření, než bych byla ochotná připustit. 

Tak se ten příspěvek opět stočil tímto směrem. Na začátku jsem neměla úplně plán, o čem budu psát. Byla tu jen potřeba psát. Jsou to asi nedůležité kecy matky s nervama na pochodu, ale muselo to někudy zase ven. Tak mi držte palce, ať se mi přepisování nových vzorců do budoucna daří. Poznáte to podle toho, že tady začnu psát o něčem smyslupnějším.

►  ..care less, ride more..  ◄

Tohle okýnkový duo mě nikdy neomrzí. Na cestě domů z Rakouska, vánoce 2022.

#35mm 

Odjakživa mám problém s kontrolou. Nemůžu uvěřit, že mi trvalo tolik let si to uvědomit. Vždycky jsem se totiž považovala za pravý opak - za nejvíc volnou bytost. A to hlavně na počátku svojí dospělosti. Můžu všechno, co budu chtít!, myslela jsem si. Vesmír mi k tomu dopomůže.. Zvláštní, že jsem se tak vnímala, protože po pravdě jsem vesmíru nikdy nedala moc šancí. Záchvěvy intuice jsem zadupávala do země a raději přijímala rady od lidí, kteří celý svůj život kontrolují do posledního detailu a není žádný div, že nejsou uvnitř šťastní a naplnění a dělají třeba celý život činnost, ke které nejspíš nebyli předurčeni. 

"Never take advice from someone who is falling apart." (Dear Reader, Taylor Swift)

Intuice mi radila jinak už někdy na střední. Na střední škole mi nikdy nešly předměty na bázi memorování... dějepis, literatura, sociální vědy.. naopak jsem měla talent na logické uvažování, matematiku, vždycky jsem byla empatická a uměla se vžít do cizích situací, potřeby ostatních nadřazovala tak nějak přirozeně svým vlastním, a navíc mě vážně chytlo focení. Tolik talentů, tolik možností, jak se dál rozvíjet jako autentická osobnost! Výběr VŠ - ekonomická věda - tedy skýtá lehkou vlnu skepticismu. Stejně jako je spousta věcí, které mě na ekonomických teoriích baví, například behaviorální efekt na společnost a jedince, nebo komplexní uvažování s společnosti jako celku, valná většina profesí, které se s tímto titulem dají dělat skýtá přílišnou dravost, honbu za social statusem a růst po korporátním žebříčku. Nic pro můj typ osobnosti, řekla bych. Škoda, že jsem se tou dobou ale vůbec neviděla. Neznala jsem sama sebe ani svojí hodnotu. 

Na tomto poli lituju hodně věcí během celého krásného VŠ období, které jsem měla udělat jinak. Měla jsem se více profilovat směrem, v kterém mi ekonomie dává smysl a přínos, nebo jsem od toho měla dát ruce pryč. Další cesta by se ukázala až se zkušenostma a změnou úhlu pohledu. Byl by to boj a tvrdý, v životě nic není zadarmo, a taky bych udělala pár věcí jinak, než moji vrstevníci, ale možná by mě to dovedlo k něčemu mnohem lepšímu. Bohužel ale tato možnost nebyla v mojí rodině přípustná. Tlak na titul byl velký. Vždyť říkám, velká potřeba kontroly sebe i okolí... 

Když se teď doma zmíním, že třeba nebudu trvat na tom, aby moje děti šly na vysokou školu, když se na to nebudou cítit hned po střední, dostanu popelem po hlavě, že přece musejí mít titul, aby se měly dobře. A já v klidu odpovím, mami, a já se mám s tím titulem dobře? Bylo nutný se pro kariéru po zbytek života rozhodnout vážně už v 18ti, nebo by dva roky navíc nehrály tak velkou roli?

Mrzí mě i co vše jsem na osobním poli musela řešit zvlášť v druhý polovině studií, nicméně that is life, a netřeba dál fňukat na rozlitým vínem. Bylo toho na mě moc a nejjednodušší bylo pokračovat na započaté cestě. Myslím, že ke ztrátě rodiny, domova a potřebě se rychle finančně osamostatnit bych ještě změnu nebo opuštění VŠ nedala. Vytěsnila jsem jakékoliv jiné řešení a pokračovala v zajetém. Vlastně jsem tou dobou ani neměnila svoje sny, tak moc jsem se bála další změny. Možná ale právě tady byla velká šance dát prostor důvěře ve vlastní život, kterou jsem propásla.

Tyhle řádky budou nejspíš dávat smysl spíš jen mě, ale to vlastně nevadí. Vnímám zpětně, že potřeba svůj život kontrolovat se s rozvodem rodičů rapidně zvýšila. Nedokázala jsem si představit, že bych přišla ještě o něco, a všeho ve svém životě jsem se držela zuby nehty. Není to nic moc zážitek, když vám rodiče do Itálie, kde zrovna půl roku studujete, pošlou emailem zprávu o tom, že se rozvádějí. Ano, bylo mi tou dobou 24 a stejně mě to zasáhlo plnou parou, jako kdybych byla ještě dítě. Na tenhle den nikdy nezapomenu, a taky na to, jak jsem na to byla sama, protože jsem v Turíně neměla tak dobré kamarády, za kterými bych s touhle novinkou mohla přijít a pobrečet si, takže jsem si vše dusila uvnitř. Mírně řečeno se ten vysněný půlrok v Itálii moc nevyvedl. Zase jsem se snažila vše kontrolovat. Vlastně sama sobě nemůžu zpětně ani nic vyčítat, spíš bych se takto chtěla virtuálně zpětně obejmout a říct svýmu 24 letýmu já, že to bude časem zase dobrý.

Čtu zrovna zajímavou knížku, která začala poměrně rozverně na téma cestování, a její druhá polovina se dere v o to temnějším duchu finálního zúčtování se životem. Vcelku překvapivý obrat na tak krátkou knihu! Kniha se jmenuje Moudrost mnicha. Jako buddhista tam Bjorn velmi často otevírá téma puštění kontroly nad životem. 

"I toto pomine." (Natthiko)

Dřív jsem se považovala za člověka, který životu důvěřuje, a přitom jsem vše plánovala, zuby nehty se držela toho, co mám, i když mi to už podvědomě nedávalo smysl. Jenomže v tomhle jsem vyrůstala. Hlavně nic neměnit, co by si ostatní pomysleli? Nepoznali oni by, že jsem udělala "chybu", že jsem se v životě vydala špatným směrem, a teď se ji snažím napravit? Ne, to raději necháme vše běžet, tak jak je, i když to není funkční, protože co by na to lidi! Nezní to šíleně? Mě na tom právě nejvíc děsí ta část, že jsem se jako kontrolor ale vůbec necítila! Měla jsem pocit, že všemu nechávám volný průběh. Možná tato "moudrost" a vlastní uvědomění přichází až s mojí vlastní jógovou a meditační praxí. Uvědomění je první krůček na cestě k sobě.

Myslím, že všichni vedeme v životě jednu velkou pouť, a to sami k sobě. Život je jízda, říká se. No to tedy je! Velká spirituální jízda, ve které rosteme a učíme se a snažíme se stát svojí nejlepší nejautentičtější verzí. Je to neustávající práce.

Na tenhle příspěvek se chystám už nějaký čas: moje oblíbené produkty z přírodní kosmetiky. Vyzkoušela jsem už hodně (a hodně ještě ne), ale těchto pár kousků je mojí stálicí. Od některých mám už několikeré balení, u některých už teď vím, že určitě zakoupím znovu. Clean beauty se přes uplynulé roky stala mojí vášní. Když jsem si dávala v koupelně produkty k příspěvku stranou, zjistila jsem, že těch oblíbenců mám už poměrně hodně!

• Černé mýdlo na čištění pleti od Naturinky. Napěním v rukou ráno a večer a nanesu na obličej. Čistím už roky jen tímto a lepší produkt jsem vážně nenašla, a navíc za hubičku. Jednoduchý složení, jednoduchej funkční produkt, tleskám! Z pleti zmizely veškerý nedokonalosti. Balení toho většího (na fotce je menší) mi vydrží xx měsíců, a cestovalo se mnou i po Zélandu a Asii, takže se dá používat i na cestách, pokud si pořídíte klasický pouzdro na mýdlo.
• Růžová voda Purity vision. Ani nevím kolikáté už mám balení, zbožňuju ji. Stříkám ráno a večer po vyčištění pleti a před nanesením krému/oleje, nebo občas i jen tak.. Zkoušela jsem od nich ještě heřmánkovou, ale vadila mi vůní, takže se už bojím zaexperimentovat, a vždycky rovnou znovu sáhnu po téhle.
• Od Purity vision máme taky doma rádi jejich Zinkovku. Skvělá na ekzém. Chválí si ji i maminka.
• Weleda rostlinný olejíček na vlasy. Další skvělá věc. Tohle balení, jak můžete vidět, už má něco za sebou. Bylo se mnou taky na Zélandu, takže vydrží fakt dlouho, ale musím se přiznat, že nepoužívám každý den.. jsem na tu extra péči o vlasy trochu lenoch. 
• Přírodní deodorant od Naturetics. Že bych konečně objevila vyhovující přírodní deodorant?? Já už z toho výběru byla dost unavená a v průběhu let jsem tak deodoranty víceméně přestala používat.. tenhle mám teda krátce, ale komfort používání úplně stejný jako u klasického hliníkového, haleluja! Mám Sea salt and lemon a je to moc příjemná vůně.
• AHA serum od Alverde. Musím se přiznat, že se séry zatím nemám moc zkušeností, a tohle bylo moje první zakoupené. Miluju ale ten pocit po nanesení, je mi zkrátka tak příjemné, že nemám potřebu měnit a zakoupila jsem další balení. 
• Super je maska na vlasy Repair hair and scalp od Two cosmetics. Jedná se o malou slovenskou značku. Tahle jejich maska, kterou používám jako zábal na půl hodinky do suchých vlasů před mytím, dělá vážně zázraky. Po použití vidím rozdíl v kvalitě vlasů, hezky se lesknou, vypadají zdravěji (mám je hodně jemné se sklonem ke krepatění). 
• Zuii organics Flora luminising creme je další skvělý produkt z trochu víc high-end skupiny produktů. Ale v životě jsem nedostala tolik komplimentů na stav svojí pleti! Všiml si i tatínek, který mi jednou řekl, že úplně zářím. Vyrobeno ze samých kytiček a dělají na obličeji evidentně zázraky ♥
• Zelený jíl od Saloos mám už opravdu dlouho a používám ho jako pleťovou masku, jednou za čas - moc mě na tyhle věci neužije, péči o pleť chci mít většinou rychle a efektivně za sebou :D takže jednou za čas v zimě ve vaně třeba.. nasypu si trochu do ruky, smíchám s pár kapkami vody na kašičku a nechám na pleti zaschnout, pak smyju. Saloos má celkově super produkty, doporučuji omrknout i jiné jejich řady.
• A nakonec 2 produkty trochu na hraně clean beauty. Na nail art mě úplně neužije, ale na lakování nehtů jsem byla zvyklá a hodně mi to při přechodu na čistější kosmetiku chybělo, až jsem objevila Benecos, který se pyšní z velké části přírodním složením svých laků. Lepší cenově dostupnou variantu jsem zatím neobjevila.
• A úplně nakonec Yves rocher. Dala jsem ten šampon úplně na stranu a chvíli váhala, jestli vůbec zařadit. Myslím ale, že za poslední roky poměrně o hodně vylepšili složení svých produktů a já tam mám pár oblíbenců, které jsou někde na pomězí konvenční/přírodní kosmetiky. Řada na vlasy Brilliance shine (vlasy se opravdu krásně lesknou a stačí mi je umýt jen jednou za 5 dní). Všichni víme, že najít dokonalej šampon na vlasy je běh na dlouhou trať. A tak se vždycky po pár zklamáních vrátím opět k tomuto, díky bohu za něj! A pak mi hodně vyhovoval denní a noční krém na obličej Elixir jeuneusse. K tomu mám v plánu se vrátit, až vypotřebuji, co tu mám teď.

Ještě bych se chtěla krátce dotknout barvení vlasů. Pokud se nechcete vzdát barvení vlasů, a henna vám nevyhovuje, tak zase někde na pomezí konvenční/přírodní kosmetiky bude ležet barva na vlasy Herbatint. Nabarvení srovnatelné s jakoukoliv trvanlivou barvou na vlasy. Ozkoušený mám odstín Sand blonde. Já už osobně nechci barvit ani takto, takže nechávám vlasy odrůst na svojí přirozenou barvu, ale kdybych barvila dál, šla bych rozhodně opět do této barvy. Nebo čas od času jsem si vlasy "nabarvila" colour refreshem od Maria Nila, který dal na pár umytí vlasům takový lehce oživený tón. Vyzkoušený mám odstín Pearl silver a Vivid violet. Fialová ke mně moc nešla, ta stříbrná vlasy naopak hezky rozzářila, ale odstín vybírejte hlavně podle sebe ;)

Jsem s tím feedem teď moc spokojená. Vůbec není o dokonalosti, spíš o atmosféře. Když jsem si cca před rokem zakládala druhý instagramový profil, jedna moje část mi našeptávala, jaká je to pěkná blbost. Koho to zajímá, profil zapadne, vždyť přece nechceš trávit ještě víc času online, nebo jo?? Moje druhá část byla nadšená z novýho projektu, obviously. A oba hlasy byly na místě - on ten profil opravdu zapadl, nesleduje ho téměř nikdo a já ho mám stejně moc ráda. Je to prostě moje místo, moje malá rebélie proti proudu perfektních digitálních fotografií. Je tak osvěžující nemuset nic editovat a koukat se na reálný věci.

Leden. Oblíbila jsem si filtr vintage instant. S tím předsevzetím, že nebudeme tolik renovovat to moc nevyšlo. Moje kancelář je teď kompletně rozebraná a já začínám krapet šílet. To já tak vždycky, když jsou rozjeté renovace, v bytě se člověk musí prodírat přes provizorně rozestavěný nábytek a nemá nikdy chvilku klidu, protože v každý volný chvilce musí pracovat na tom rozjetým projektu, protože sám se nedokončí, zatímco Tomáš pracuje full time a já mám na full time batole. A jo - ty projekty většinou iniciuju já sama. Protože už chci taky jednou bydlet v hotovém prostředí, které miluju, inspiruje mě, a vymotat se z těch neustálých renovací! Nějak se nás to poslední roky drží. Pořád je tu teda taky možnost house flippingu, ale neradi bychom se vzdali znovu hotového. Uvidíme... Hodně vařím. Mám z nás radost. Víceméně jsme dokázali vyřadit většinu zprocesovaných věcí, cukr už u nás v kuchyni nemá místo, a laktóza a lepek už jen hodně omezené. Naučila jsem se pár zdravých sladkostí a nemám vůbec pocit, že se nějak omezuju. Dělala jsem svůj první chleba. Pak druhý a třetí a pořád se mi nedaří nahoru na kůrku vyšvihnout nějaký hezký dekor.. Ale k tomu se jednou dopracuju! Pěknej pecen je fakt řemeslnej majstrštyk.. kdo nezkusil, nedocení. Taky jsem si jako fajn life hack začala zamražovat vývar do kostiček na led. Baví mě to, moc, dělat si věci od scratche. S Jonáškem jsme začali chodit na cvičení pro maminky s dětma, světlý bod týdne co se týče nějaké naší socializace. Já pokračuju ve svojí každodenní józe, za chvilku to už bude půlrok, ty jo! A ty moje první rozšité šaty? Renovaci přečkávají jednotlivé sešpendlené díly v krabici v budoucím Jonáškovo pokojíku, který také čeká - ne jako šaty na sešití, ale na svoji renovaci. Tak schválně.. dočká se dřív pokojík, nebo ty šaty? Kdybych s každou zakoupenou Burdou ušila alespoň jednu věc, měla bych už komplet obměněný šatník. Všechno přijde s hotovou kanceláří a velkým pracovním stolem, kde budu moct nechat ležet víc rozdělaných projektů. Věřím tomu, fakt! 

"What if the formula "more stuff equals more happiness" is bad math? What if more stuff often just equals more stress? More hours at the office, more debt, more years working in a job I don't feel called to, more time wasted cleaning and maintaining and fixing and playing with and organizing and reorganizing and updating all that junk I don't even need. What if more stuff actually equals less of what matters more? Less time, less financial freedom, less generosity, which according to jesus, is where the real joy is."

John Mark Comer - Ruthless elimination of hurry

 “Take your journals and paintings across the ocean when you leave. These will remind you who you are when you get lost amid new cities. They will also remind your children you had an entire life before them.”

Rupi Kaur - The sun and her flowers.

2022.

A je to tu. Nejoblíbenější příspěvek roku a taky příležitost dohnat resty, pokud jsem na blogu nestihla nebo zapomněla za daný rok něco sdílet. Tenhle rok byl jinej - já vím, cliché - ale když on vážně byl! To, jak moc se člověku otočí život naruby s novým přírůstkem do rodiny, pochopí asi jen ten, kdo sám už má děti.. Jestliže rok 2020 byl o velkým zpomalení a rok 2021 naopak o naskočení do rozjetýho vlaku, rok 2022 pak byla jízda hodně velkou rychlostí. Krajina se za okýnkem míhala o stošest!

Motto roku:

Nevím, co dělám, ani jestli to dělám dobře, a není cesty zpět.

Tenhle rok byl hlavně o Jonáškovi, to je jasné. Hned druhé místo zabíraly rekonstrukce. Mojí největší silou bylo to, že jsme se do projektů vrhali po hlavě, aniž bychom je promýšleli úplně jakoby do detailů. Kdybychom totiž pokaždý věděli, že ten "drobný" projekt na víkend bude ve skutečnosti trvat spíš měsíc nebo dva, a my mezitím budeme přežívat na stavbě, nešli bychom do toho. Abych byla upřímná, vůbec netuším, jak jsme to všechno poplatili.. ale here we go - 3 místnosti skoro hotové, a ještě spoustu před námi. Ráda bych tu taky poděkovala našim rodinám, kteří nám letos se vším hodně vypomohli. Letos jsme tu pomoc vážně potřebovali.

Jaro.

Začátkem roku jsem se přehoupla do třetího trimestru a rozkopala se celá koupelna. Není to úplně kombinace, kterou bych doporučila. Taky jsme do toho začali strhávat tapety z ložnice, a já tak strávila část třetího trimestru s malířskou štětkou v ruce, a místo vany nám tou dobou sloužil velký plastový box. Když musíš, všechno jde, a vážně se tam dalo 2 týdny mýt, i s břichem. Novou ložnici jsem si užila asi 2 týdny, pak mě nečekaně přijali na rizikové oddělení v porodnici, odkud jsem nevyšla dalších 10 dní. Už se k této zkušenosti nechci vracet, sepsala jsem ji ve zvláštním příspěvku poměrně dopodrobna, tak koho by to zajímalo, můžete se k tomu vrátit tam. 

Chtěli jsme toho ještě tolik stihnout, než se malý narodí, ale prostě dny nejsou nafukovací a mě tou dobou už nebylo úplně dobře. Skoro jsem nespala a přes dny se tu tak válela z jedné místnosti do druhé - doslova, měla jsem obří břicho, a malý nebyl žádný drobeček. Rozhodně bych zpětně pro miminko připravila víc věcí, navařila do mrazáku, apod. Protože pokud má člověk pocit, že nemá čas a je unavený před porodem, není to nic oproti tomu, jak moc unavený a nemá čas je po porodu :D Spoustu věcí jsem objednávala ještě z porodnice, jak jsem si postupně přicházela na to, co vše nemám. A Tomáš udělal obří nákup v lékárně, když nás jel pak vyzvednout.

Je polovina března a my si domů odvážíme malinký zachumlaný živý balíček. Šestinedělí byla jízda a přiznám se, že jsme totálně zpomalili. Já snad nebyla ani online na žádné sociální síti tak celý první týden. Zastavily se všechny rekonstrukce a jen jsme vegetili a vzájemně se užívali. Bylo to náročné období, velmi. Lhala bych, kdybych řekla, že ne a že vše bylo jen růžový. Ale člověk se ani nenadál a už se dalo pobývat venku na sluníčku, já každý den obdivovala kvetoucí šeříky, podnikli jsme první "větší" výlet s kočárkem na Kladskou, a pomalinku jsme se přehoupli do léta.

Léto.

Léto bylo strašně fajn. Bylo to pro nás i úplně první léto s vlastní zahradou, protože jsme se přistěhovali minulý rok na podzim, a tak jsme byli fakt šťastní, že máme hned za dveřma flák země, kam si můžeme postavit židli a zasadit rajčata. (I když rajčata nejsou zrovna ten nejlepší příklad, protože ty se nám letos fakt nepodařily :D) Tomáš ve volných chvílích sťuknul ze zbytkových dřev 4 vyvýšené záhonky a měli jsme krásnou úrodu mrkve, cuket, papriček a brambor. Brambora! To byl největší experiment roku. Někdy začátkem léta nám ve spíži naklíčilo hodně brambor, tak jsme si řekli, že je zkusíme píchnout do země, a uvidíme. A to jsme teda viděli! Na podzim plná krabice brambor a musím říct, že víc satisfying úrodu jsem ze zahrady ještě nesbírala. Prostě v tý zemi byly, další a další! Taky jsme v průběhu roku zasadily ovocný stromky a pár keříků. Jinak jsme zahradě moc nedali, nebylo kdy. Na další rok s ní máme poměrně hodně plánů, tak uvidíme, co z toho zvládneme skutečně zrealizovat.

Všichni sousedi mají bazén, a tak jsme samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Dětský bazének za 250 korun se ukázal jako fajn prozatimní řešení, kde se dalo v horkých dnech osvěžit. Taky jsem s kočárkem hodně prochodila okolí. Ve městě už jsem jako doma a začínáme poznávat okolní lesy. Říkali jsme si, jak je to vlastně zvláštní - že pro nás to tu ještě určitě několik let bude tak trochu cizí a nové, a pro Jonáška je to vlastně jediný domov, který bude znát a kde se bude cítit jako doma. Dává to smysl? :) 

Začátek i konec léta lemovaly 2 svatby nám hodně blízkých lidí. Na jedné jsem šla za svědka, Jonáškovi byly 3 měsíce! Přiznávám, že jsem 2 měsíce po porodu měla úplně jiný problémy než plánovat rozlučku, ale nějak jsme to zvládli a taky co bych pro Soničku neudělala! I když jsem na té první svatbě teda měla sirky mezi očima už o půlnoci. Druhou jsem si víc užila přes den, už poučená, a na noc jsem byla s Jonáškem v hotelu. Lepší tak, než vůbec. Obě byly jiné, obě byly krásné, a děkuji, že jsem se mohla zúčastnit. Teď bude svatební vakuum, protože už těch svobodných lidiček (nebo těch, co by chtěli velkou svatbu dělat) okolo nás moc není.

Červenec jsme z velké části strávili na chatě u rybníka a bylo to boží. Léto bylo celkově fakt moc boží, i když jsme nebyli nikde v zahraničí. Srpen až říjen se opět nesl ve znamení "rekonstrukcí", jestli se to tak dá nazvat. Instalovali jsme krbová kamna, štípali dřevo, a ták. Největšíma letníma výletema byly pravidelný výjezdy do OBI v Chebu, kde jsme na parkovišti jedli pravidelně čínu. Jako stolek posloužil vozík plný sádrokartonů. Uteklo to jako voda a dny se začaly pomalu ochlazovat a dešťů začalo nenápadně přibývat..

Podzim.

Na podzim jsem u malého začala intenzivněji řešit rozšiřující se atopický ekzém a taky se nám vystřídaly 2 virózky. O léčbě atopáku se rozepíšu jindy, pokud budeme s tím, co děláme, úspěšní. Malý taky začal jíst skutečné jídlo a musím říct, že pokud se v létě péče o něj jakž takž usadila do zajetých kolejí, na podzim bylo všechno jinak a já začala zase intenzivněji studovat stravu a zdraví. 

Taky jsem začala cvičit každý den jógu a zatím (je konec roku) jsem fakt nevynechala jediný den. Je to mých 10 minut pro sebe, každý den. Každá maminka ví, jak je tenhle čas vzácný, a vážně i jen tenhle malej rituál mi pomáhá přenést se přes další den, kterej může bejt s malým dost náročnej, protože samozřejmě jak roste, tak je čím dál tím aktivnější.

Upekla jsem svoje první rohlíky. S malým jsme chodili na procházky co nejvíc to šlo. Houby, panebože, letos bylo hub! I když jsme chtěli jít jen na procházku do lesa, vždycky jsme nakonec přišli s plnou náručí a zbytek večera (=noci) strávili krájením u podcastů. Podzim miluju a nafotila jsem tak na našich výpravách nemálo fotek. 

V říjnu jsem si dala předsevzetí, že nebudu vůbec používat sociální sítě a vydrželo mi to asi měsíc. Opravdu se zuby nehty snažím nedávat na internet milion fotek J, ale když ono je to tak zatraceně těžký, když on je a) nejroztomilejší a b) celý můj život. Je těžký nic s ním nesdílet.

Bohužel podzim nebyl jen o krásně spadaným listí a procházkách, koncem října se nám zaběhl Robinek a už se bohužel nevrátil. Vzpomínáme, každý den, byl to parťák. Zahradu jsme mu slibovali celých 5 let v Praze. Dostal ji a užil si ho bohužel pouze jediný rok.

Zima.

Zima přišla hrozně rychle. V prosinci jsme byli na týden v Praze (tenhle rok už potřetí) a já tak zase mohla trochu načerpat energii s pár kamarády. Kvůli tomuhle mě stěhování docela mrzí. Když už jsem si kolem sebe v Praze po návratu z NZ vytvořila moc fajn komunitu lidí, šli jsme z Prahy pryč, a teď jsem tady pořád sama. Daň za to, že chceme bydlet mimo město. Neznám se tu ještě vůbec s nikým - hello, social anxiety. Seznamování v dospělosti mi přijde hrozně komplikovaný, každej už má svojí partičku, a najít spřízněnou duši je v dnešním světě fakt těžký, kor po třicítce. Tohle je každopádně něco, na co se chci víc zaměřit další rok. 

Pořídili jsme si sušičku! Používám látkovky a jako v létě super - uschnou za pár hodin na slunci. Ale v zimě tragédie, schly mi na sušáku 2 dny. Buď byla možnost přejít na jednorázovky (ale já nějak nemůžu přenést přes srdce tu tunu odpadu, co jedno miminko za plenkové období vyprodukuje), nebo sušička - takže volba byla jasná. Navíc jsme se krásně trefili na období black friday. Z obýváku zmizel nonstop sušák a já jsem zas o kousek šťastnější.

Všechny vánoční dárky jsem měla už dopředu, takže mě před vánoci nečekalo moc stresu. Některé jsem měla už od srpna, a hrnečky a kalendáře s J měly úspěch. Do budoucna to nebudeme mít s dárkama pro babičky a dědečky těžký :D. Zabaleno jsem měla asi týden před a těšila jsem se na Jonáškovo prvního Ježíška. Před vánoci nám navíc krásně nasněžilo. Sníh miluju a tak jsem si ho dost užívala, a po setmění zalejzala pod deku s knížkou nebo usedala ke stolu ke Carcassonee, což byl hit letošních vánoc. A pomalu se rok 2022 přehoupl do roku 2023...

Knihy 2022.

Děkuji goodreads za archivaci, sama bych to dohromady už nedala. Určitě tu i tak něco chybí, letošek byl hodně o dětských příručkách a mezitím jsem utíkala k oddychovým románkům. A jsem ráda, že to jde - číst si i s dětmi ♥

• Láska po řecku - Kat French
• Elon Musk: Tesla, SpaceX and the Quest for a fantastic future - Ashlee Vance
• Jeden plus jedna - Jojo Moyes
• Než jsem tě poznala - Jojo Moyes
• Život po tobě - Jojo Moyes
• Sama sebou - Jojo Moyes
• Deník Jóga matky - Šárka Vojáčková
• Smrtící bílá - Robert Galbraith
• Hotýlek na Islandu - Julie Caplin
• Na konci světa - Hana Kolaříková
• Kéž by to naši četli - Philippa Perry
• Vím, co mi chutná - Gill Rapley
• Syn - Jo Nesbo
• Neklidná krev - Robert Galbraith

Vize na další období.

Méně je více. Nezkoušet stihnout za každou cenu všechno, žádné renovace (skoro:)), méně nakupovat, zato kvalitněji. Před každým nákupem se ptát, jestli udělá můj život kvalitnější, nebo to bude jen další věc, která bude vyžadovat údržbu a kterou kupuji například proto, že to tak dělají ostatní nebo jako emoční záplatu. Peníze bychom raději letos dávali míň do materiálna, a víc do cestování a nastolení duševní pohody. S renovacemi se chceme zaměřit jen na to nezbytně nutný, aby naše prostředí bylo zdravější k životu - jo, pustila jsem se zase do pokusu o non toxic domácnost. 

Zdraví na prvním místě. Nový kalhoty nepotřebuješ, naopak bio maso ano. Nová kuchyně počká, ale ten starý koberec musí pryč. Už se nám ty autoimunity doma vrší a je třeba udělat nějaký změny. Přeskládat priority a být více vnímaví. Sem spadá i mentální zdraví, to jsem už nakousla někde nahoře. Ráda bych tenhle rok prožila tak nějak víc v klidu a zajížděla si nové rutiny. Chci se víc potkávat s lidma, víc vyrábět rukama a míň scrolovat na mobilu. 

Víc zážitků. Ne že by těch zážitků vloni bylo málo! Ale myslím tím třeba raději ve volnou sobotu vyrazit na menší výlet, než do vedlejší místnosti začít strhávat tapety, rozumíme si? :) Letos bych taky ráda opět někam k moři. Potřebujem to všichni jako sůl. 

Slow life down and find routines ♥

A na závěr můj nový vision board na další životní etapu.

K bilancím předchozích let TUDY.