Zamilovala jsem se.

Prvni dny na Bali. Probudila jsem se dnes zase k ranu, jet lag, venku jeste tma a pro me tedy idealni cas se vrhnout na blog.

Nemuzu uverit, ze jsme vazne tady! Na Bali! Varime se teda krapet ve vlastni stave. Studujem na mape, ze jsme nikdy vlastne ani jeden nebyli bliz k rovniku nez ted. Po obdobi destu nejsou ani pamatky. Cele dny je pres 30° a spis bych nejaky schlazeni i uvitala. Obcas musim zpatky do pokoje a si lehnout na pul hodku pod vetrak... voda v bazenu a mori je jak kafe. I Tomas je cely dny pod vodou! (Na Zelandu byl asi...2x? Za cely rok?) Uz od prijezdu nemuzem jinak nez se cely dny usmivat. I kdyz na nas na ulici pokrikuje najednou deset prekupniku, nejsou zas az tak neprijemni, ulice taky nastesti nejsou jeste uplne naprvane k prasknuti jako v hlavni sezone, a kupodivu to tu cely, v kombinaci s oazou klidu poloprazdnyho hotelu a nejteplejsim morem a nejnadhernejsima zapadama slunce, co jsem kdy videla, pusobi dohromady tak nejak uklidnujicne. O Bali se to rika, energeticky je to ostrov bohu a duchu. Ochutnavame prvni jidla, platime za ne po Zelandu uplne smesny castky, zamilujem si hned "nasi campur" a od ty doby nejime nic jinyho. Ryze, tofu a tempeh na milion zpusobu, zelenina na jeste vic a se spoustou ingredienci, ktery ani nezname. Cerstvy dzusy z ruznyho ovoce za 15kc. Uz chapem, proc je to tu meka digitalnich nomadu. Premyslime, jak si zaridit zivot, abychom sem mohli kazdy rok treba na mesic, dva.

Protoze jsme sem prijeli uplne nepripraveni a to, jet pres Bali, abychom usetrili oproti puvodnimu planu - Australie, se v nasich hlavach zacalo rodit asi dva tydny predtim nez jsme meli letenky. Teda jednosmernou letenku sem, nacez jsme na letisti museli koupit i letenku ze zeme, jinak by nas nepustili do letadla. Tak treba to jsme nemeli zjistene... a den pred odletem jsem jeste panikarila a volala na imigracni kvuli mym 2 pasum a na jaky vyjet ze zeme kvuli Working holiday vizum, davali jsme dokupy balik do CR a narychlo jsem si vyrizovala prodlouzeni pojisteni ze zahranici. Do toho jsme dny predtim resili prodej auta a delo se toho najednou zas nejak moc. Dala jsem si maly darek, cas offline, vyskrtla jsem zas na nejaky cas instagram ze svyho zivota a bylo to bozi. Protoze spis nez radost byl pro me ten projekt uz jen povinnosti a sdilela jsem tolik osobnich veci, ze jsem najednou chtela zpatky svoje soukromi. A ejhle, vratilo me to zpatky k psani blogu a uzivani si tohohle myho malinkyho kreativniho prostoru <3 Nikdy jsem sdileni svych pocitu, co delam atd nevnimala jako neco zranitelneho, az do ted. Co funguje pro jine, nemusi nutne fungovat pro me... Foceni by mela byt zabava, radost, a nemyslim si, ze je to o tom vyprodukovat kazdy den neco. Kdybych si to nezkusila, tak bych to nezjistila. Ja jsem mnohem kreativnejsi, kdyz mam vic prostoru a svuj cas a navic me nebavi to, co je trendy a mainstream. Instagram je hrozne fajn, ale travit na nem kazdy den dve hodiny zabijelo veskerou mou kreativitu. Ted jsem ve fazi, kdy ji chci hlavne cerpat od zdroje... z prirody, knizek, od jinych lidi... tak chci hlavne stravit Bali.

"Private victories before public victories"

Fakt nemuzu uverit, ze jsme tady.

 

 

"Van life is over"

Takze hned druhy den, co jsem postovala, ze prodavame auto, tak jsme ho prodali! Za cenu s kterou dokazeme zit a moc milym novym majitelkam, takze happy end. Byla to pro me prima ukazka toho, jak moc v marketingu zabira vizualni podnet. Prvni inzerat z minuleho tydne mel obycejne prakticke foto na mobil = malinko zhlednuti a za skoro tyden zadny zajem. Ten novy mel fotky ze zrcadlovky, s kteryma jsem si vyhrala, a i kdyz to bylo uplne to same auto se stejnyma parametrama, melo stovky zhlednuti a do dvou dnu nam ho ty fotky prodaly.

Posledni vecer v aute jsme do jedenacti vecer balili, abychom to pak s baterkama v ruce stejne vzdali a nastrkali paty pres devaty do ruznejch zavazadel s tim, ze zbytek vyresime dalsi den v hostelu. Behem dalsiho dne jsme vyexpedovali 9kg balik do Cech, ktery stal krapet ranec, s tezkym srdcem vyhodili jeste peknou hromadku veci, a dal uz kazdy cestujeme "jen" s 20kg krosnou a 7kg prirucnim kufrem (😅backpackeri na tezko✌). Doufam, ze tech presunu nebude extra moc a buh vi, ze jsme toho dooost vyhodili i tak. Kam se to vsechno veslo v aute je mi fakt zahadou.

Dalsi zastavka..... Bali!

Jo! Jeste vam musim v rychlosti povedet vtipnou historku z prvniho vecera v big city Auckland a bez auta. Meli jsme krapet kulturni sok. Preci jen prijit z lesu a odlehlych parkovist najednou do ruchu velkomesta, kde se kolem porad mihaj desitky aut, lidi a porad nekde neco houka nebo nekdo neco pokrikuje, to neni jen tak. Od zacatku jsem tusila ze byt bez auta a mit na krku tu miliardu veci v takovy dzungli nevesti nic dobryho. No a tak jsme si tak vcera vyrazili do stejneho baru, kde jsme pred rokem oslavovali prodej Petrovo a Moncina auta, oslavit taky nas prodej. Pohoda vecer, zkoumali jsme co se tak ted hraje v radiu, protoze jsme v aute skoro nikde nechytali signal... no a pak jsem byla s Tomovou kreditkou vyslana pro 3.pivo. A vite kam mi cestou zapadla? ............prosim vas bylo to za takovy ten obri drzak toaletniho papiru! Jo, fakt je tam mezera kam muze zapadnout. Tomasuv vyraz, kdyz jsem mu to se svesenou hlavou oznamila, byl k nezaplaceni. Asi 6 hodin bez auta a ztratit hned prvni kreditku je uzasna bilance zacatku dalsiho cestovani :D Nastesti i tenhle pribeh mel pak happy end. (Neptejte se. Rekneme ze jsme na tom zachode stravili dost dlouhou dobu a kdyz jsme pak vysli ve dvou, vypadalo to nejspis jinak, nez jak to bylo..)

 

Trh aut v Aucklandu.

Nedele. Jsme od sesti na nohou po sesti hodinach spanku. Vymetame posledni drobky z auta a varime si kafe tesne predtim nez prichazeji prvni zajemci. Priserny vedro a strasne moc aut na prodej. Jsem rada za nasi markyzu, pod kterou se pred tou vyhni muzeme alespon schovat. Pohled na krosny vedle auta je zvlastni. "Hele...co kdyz my to auto dneska ale vazne prodame?" Neprodali jsme. Ale s touhle myslenkou ted usinam skoro kazdy den. Co kdyz je zrovna tohle nase posledni noc v aute?!

Vecer po car fairu vedle nas stavi na parkovisti stribrna Toyota Estima s parem Nemcu, kteri nas pry dnes videli na fairu. Hned si padneme do noty a zbytek tydne travime vicemene kazdy vecer spolu. Dneska uz prodali auto a odleteli na Fiji a tak jsme tu zas osireli. Vcera jsme ale udelali nove fotky auta se zrcadlovkou a od te doby se nam messenger netrhne, tak snad se nam uz take brzy zadari prodat a odjet. S odjezdem cekame uz jen na ten prodej.

Nekdy v tydnu jsme se sesli s anglicanama, s kteryma se zname od kiwi z Bay of Plenty. Sesli jsme se brzy odpoledne v jejich hotelu, odkud rano odsvisteli na letiste a vstric dalsim cestovatelskym dobrodruzstvim do Asie. Potesilo me, ze nam pochvalili od te doby anglictinu haha. Neridici si pochutnali na Wild Buck's, lokalnim pivu, ktery bylo fakt vyborny! "It is local beer" "You mean from here in Auckland?" "No. From down the street. Very local." Moc fajn podvecer. A budeme v Krabi ve stejnou dobu, takze nebyl duvod fotit si rozluckovy polaroid a odlozili jsme to tedy o par tydnu a o par zemi dal.

Takze takhle nejak se ted mame tady v Aucklandu. Cekame na odjezd, ale vlastne je to cekani docela fajn..

 

Mise Taranaki. 

Aneb kdyz se teoreticky jen behem jednoho dne potrebujete presunout o 800km vic na sever a stihnout nedelni trh aut, ale stoji vam to za trihodinovou zajizdku na zapad, protoze byste toho jinak nejspis cely zivot litovali. Videli jsme tedy i to Taranaki! Uvarili jsme si tam obed, vybehli na vyhlidku, na pul hodiny se stavili u vodopadu, kterej mi vycistil ten den dost cerny myslenky a cestou od pobrezi jsme v podvecer objevili nadhernou plaz s vysokyma skalama a cernym trpytivym piskem. V cili jsme parkovali uz za tmy, hodinu pred Aucklandem, celkem ten den uz 13 hodin na ceste. Pokud nepocitam nas nocni presun mezi druhou treti rano od trajektu z Wellingtonu na nejblizsi freecko smerem na sever, kde nam o celych sest hodin pozdeji zvonil budik. 

Nas posledni roadtrip tady <3

 

Kapitola Nelson. 

Spousta plazi. Tak to vsechno zacalo. Krasny zlaty plaze. Zapady slunce a vecere s bozim vyhledem ze zadku auta. Susici se plavky ve vetru. Pofiderni freecamp v lese. Teplo. Konecne. Konecne jsme nekde, kde porad neprsi. Jedna noc v kempu s bazenem. Sest piv za vecer!. Tresne, tresne, tresne. Cesta do prace kolem lam a objevuji svoje novy oblibeny zvire. Pri sberu posloucham nonstop novy album od Taylor a miluju ho cim dal vic. O vikendu objevujem alespon maly kousek Abel Tasmanu. Shodujem se, ze jsme uz precestovani a zahy si na netu ctu o "travel burnout" a uz pro to mam i nazev... Posilam posledni pohledy. Nechavam vyvolat svuj prvni film z Olympusu trip 35, ale pry bude az nejdriv za dva tydny. 24.12. do tri v praci, vanoce na ktery jsem se tesila, jak budu jednou hezky vzpominat. Vanocni naladu nemame, zato ale mame bramborovy salat a santi cepicky. Je pres 20 stupnu. Vymenime si skromny balicky a je to takovy hezky intimni. Vecer nedokoukame ani prvniho Kevina. O volnych dnech jdeme Lake Rotoiti Circuit. Tyrkysova voda, do ktery se bojim skocit, protoze podvodni prisery. Nakonec tam teda po pulhodine skocim, protoze jina sprcha neni. Cerny labute se s nama deli o molo. Sandflies, kvuli kterym musime v tom horku sedet v chate a nemuzem byt venku. Brodeni reky v 7 rano. Hike koncime okolo jedny a uz ve tri si pochutnavame na vegan pizze v Richmondu. Tradice. Silvestr. Sedime sami na plazi. Pisu si denik, dokud na to vidim a v noci se s kulichem snazim vyfotit hvezdy nad Nelsonem. Reflektujem uplynuly rok a dalsi den xkrat volame s rodici, kteri cele odlouceni berou hur nez my. Stejne jako o vanocich, ani na novy rok nas ta vseobecna silenost kolem nechava chladnyma. Pofiderni freecamp ve meste. Tomas prichazi o boty, co nechal na noc pod autem. Asi neci nocni opilecka korist. Druhyho ledna jsme na nejkrasnejsi novozelandsky plazi, pod nohama zlatej pisek a nad hlavou oblak koure a popela z Australie. "Vypada to, jako kdyby se nekde stalo neco hroznyho." Fotky porad nemam v ruce a uz je to pres dva tydny. Vinice. Jako by jedna spatna zkusenost z nich na Zelandu uz nestacila. Kdo by byval rekl, ze si ze Zelandu odvezu jeste dalsi trn v pate. Jednou mi ale nekdo rekl, ze jeste nemuzu vedet, ze to vsechno bylo spatne...mozna to tak melo byt a vsechno je ted v nejlepsim poradku. Velka lekce, kterou mi Zeland dal. Postavit se za sebe. Kemp se studenou sprchou, ktera byla kazdej vecer nejoblibenejsi casti myho dne. Nemuzu se dockat, az odjedeme. Zacina se pomalu rodit napad jet prodavat auto do Aucklandu... Podvecery a brzky rana u vanu. Hodne jsem toho precetla a min byla na internetu. Tak nejak nam asi zacalo dochazet, ze uz nam ten #vanlife fakt brzy skonci a chytali jsme se kazdeho zbyleho okamziku. Dokonce na vychody slunce jsem si obcas privstala. A z mola v Mapue jsem si skocila! Jo a po mesici odolavani jsme si ty paddleboardy teda pujcili. A ted jsme uz teda zas v Aucklandu a vsechno se zda tak vzdaleny, a pritom je to teprve presne tyden, kdy jsme touhle dobou zrovna cekali na nas nocni trajekt v Pictonu. Ale jo, kdyz se ohlednu zpet, tahle kapitola byla fajn. Mela byt asi presne tak, jak byla.

 Happy New Year !