Teď je vše na takovém obláčku. Lítám si a sním. Dva týdny jsme cestovali po kamarádech a rodině. Nazývám ten výlet "round trip", protože jsme udělali takové kolečko "po okolí", jestli tak můžu nazývat Rakousko a Česko dohromady. Zavítali jsme na místa, kde jsme ještě nebyli a všude jsme se chtěli přestěhovat. Žijeme v krásný oblasti a měli bychom si toho vážit. Byla to fajn dovolená, jediné minus bylo, že jsem doma zapomněla Minoltu. Letos jsem zatím nafotila jediný film, nevím, jak je to možný a ach jo.. Na obláčku člověk okolo dovolené lítá běžně, ale tohle je způsobené ještě i něčím jiným. Začínáme zase trochu víc plánovat budoucnost, možná další stěhování do zahraničí? Možná. Detaily si nechám s dovolením pro sebe. Sama tomu budu věřit, až když by došlo na realizaci (asi tak jako odjezdu na dovolenou s malým dítětem člověk uvěří až fakt ve chvíli, kdy jsou kufry v autě a nastartuje motor :D). S dítětem a hypotékou je všechno už trochu složitější a ten časový horizont je možná delší, než by se nám líbilo, ale nic není nemožný. 

Během jednoho týdne jsem dala všechny díly Surviving summer. Pure love, těším se na další díly. Moje malé já zbožňovalo seriál The O.C. a musím říct, že tenhle seriál ve mně nechává podobně dobrej pocit. Jako teenagerovi mi nad postelí visel plakát surfařů, hned vedle vytištěné fotky z Phuketu v Thajsku a mapy Austrálie. Brada Pitta byste tam úplně nenašli. Všechno to byl totální sen a naprosto nemožná věc pro někoho z mých poměrů. Časy se mění, Thajsko už jsem zvládla, Austrálii jsem byla na Zélandu na dosah, a surf jsem držela v ruce v San Diegu v Kalifornii. A pak, že nefunguje síla myšlenky. Držela v ruce - to jako doslova - to obrovský prkno jsem sotva unesla, ve "vlnách" oceánu 3 metry od břehu mě akorát omlátilo, udělala jsem si teda aspoň fotku na pláži a byla spoko. Někdy příště, říkala jsem si, až bude lepší fyzička. Třeba to tentokrát dotáhnu. Vůle je obrovská a jsem teď asi hlavně šťastná proto, že si zase jdu za svými sny. Dům se zahradou tam pořád je, ale proč by se to vlastně mělo vylučovat? 

Moc mě bavil tenhle rozhovor. Rozhodně jsme nebyli "všude", tak jako Lucka s Pepou, ale líbilo se mi, co říkali o Mexiku a celkově střední Americe, a vlastně i o USA. Náš dojem byl úplně stejný. A moje potřeba procestovat Norsko po poslechu ještě stoupla. Třeba někdy. Začala jsem číst Malý život od Hanya Yanagihara. Získala si mě na prvních stránkách. Myslím, že týdny s tímhle příběhem si užiju. Celkově mi letos prochází rukama skvělý příběhy.

Ach jo. Zavírá se mi před očima jeden blog za druhým. Vzpomínám na dobu, kdy jsem blogování objevila, bylo mi asi 16 nebo 17. Byla to zábava! Těšila jsem se z každého nového článku u svých oblíbených autorů a mohla hodiny listovat skrze historii a kochat se cizím životem. Nějak na to byl čas! A bylo to tak inspirativní. Nevím, co je teď tak moc jinak, že už na to čas není a delší články už ani nečtu, a zároveň si stěžuju, že už to skoro nikdo nedělá a vlastně bych to ráda vrátila o 15 let zpět? Hmmm zvláštní. 

Kam se vytratila radost a hravost? Nějak byl čas na to si vyhrát s designem a párkrát za rok ho změnit. A musela jsem se držet, abych těch článků nepublikovala jakože moc.. Mělo to kouzlo, mluvím o době, než blogování začalo být povolání. Tyhle blogy mi chybí. Autoři je většinou smazali a člověk se tak už z nostalgie nemůže mrknout zpět... Já svůj starý taky tehdy smazala. Měla jsem blogovací pauzu a po pár letech jsem se k tomu zase vrátila. Četla jsem toho tehdy hodně, ale z té doby už nikdo není online. Občas si jen vzpomenu, že bych si zrovna přečetla pár řádků třeba od Sáry z Hong Kongu, a mrzí mě, že už jakože nemůžu. Ne že by té inspirace bylo okolo málo! To zas ne. Je jí právě až moc. A proto mám potřebu se vracet ke kořenům. Tam, kde to pro mě celé začalo a kdy to byl tady online všechno jenom koníček, o kterém věděla jen hrstka lidí.

Celkově mi chybí koníčky a takový ten pocit, že patřím k určitě skupině. Mrzí mě, že jsem ve svých cca 20 letech spoustu věcí odhodila a začala radši chodit do hospody a vysedávat u svého FB profilu. Snažím se, ale když já si v těch devět večer, kdy mi malý usne už jdu prostě radši taky lehnout, protože vím, že i zítra budu celý den na nohou. Prý to bude časem lepší. Jsem na sebe za to, že nic víc než dítě nestíhám, dost přísná. Víte, co bych potřebovala? Odstup a klid. Dovolit si nedělat prostě ale vůbec nic. To je u mě jediný způsob, jak restartovat myšlení a vidět věci jasněji a ve finále pak mít energii na ty koníčky. S malým dítětem je to ale poměrně scifi představa. Jsem teď v takovém ztraceném bodě. A jsem na sebe za to strašně přísná. Taky pomalu zjišťuju, že emoční jezení je real thing, když jsem teď v srpnu nebyla schopná udržet Mačingové 28ku. Blbejch 28 dní a já to prostě nedala. Bez kafe jsem to dala 3 dny a i když jsem se zařekla, že k třem denně se už prostě nevrátím!, tak here we go again... A jsem na sebe za to dost přísná. Jsem na sebe přísná za celkem dost věcí. A ne jen na sebe. 

O víkendu jsem trochu upustila páru. Přijeli kamarádi z Rakouska a dlouho jsem se neměla tak fajn, jako když jsme po celým prochozeným dni seděli všichni v rybníce, blbli a povídali si. Kam se poděly tyhle bezstarostný přátelství, kdy se stačilo domluvit na víkend 2 dny dopředu? Teď každý nosí diáře a má je celý plný. Na přátelství není čas. Asi jsem se měla narodit o sto let dřív.

Včera jsem viděla film Malé ženy (2019) a od té doby přemýšlím o svých snech. Proč jsem si vlastně za nimi od mala nešla? Byly zadupaný autoritama? Rodina mě manipulovala jiných směrem - opravdu? Je ještě možný je vzkřísit? Proč jsem se tak často v situacích, kde bylo třeba myslet srdcem, rozhodovala hlavou, a proč v těch, kde bylo třeba myslet hlavou, jsem se rozhodovala srdcem? Knížku jsem četla před 2 roky a byla jsem tím příběhem okouzlená. Musím se přiznat, že knižní klasiku moc nemusím, ale tenhle příběh je tak dobrej! Miluju příběhy o snech. Ráda se na ně koukám a vžívám se do cizích rolí. Stát se tím, čím bychom chtěli být, se pak zdá jako úplná hračka!

Dál mě v tom filmu okouzlila móda. V porovnání s nimi, chodíme v dnešní době oblíkaní jak burani. Dřív člověk nešel ani s košíkem k sousedům neupravený! A jak se sestry připravovaly na ples mi přišlo prostě úchvatný. Připomnělo mi to dobu, kdy i pro mě byly plesy aktuální téma - období střední školy. Zpětně musím říct, že jsem spíš sdílela všeobecné nadšení několik týdnů předem, kdy holky řešily co si oblečou a co s vlasama, než že bych se opravdu těšila, protože ani na jeden ples jsem nešla v doprovodu. Byla jsem tak stydlivá a schovávala to za humor a alkohol. Vlastně bych tou dobou asi radši ležela ve svým pokoji a četla si, ale to nikdo nevěděl a vlastně ani já. Ach maličká, ráda bych tě teď pohladila po hlavě a řekla, že to bude dobrý. Musíš být jen trpělivá. 

Dneska jsem narazila na TENHLE podcast ze série o respektujícím rodičovství s názvem "Máte vztek? My taky!" Přišel mi akorát do noty.. Dneska mám jako matka pocit velké frustrace a velkýho selhání. Špatná noc, malý si půlku noci škrabal ekzém a brečel, zakončil to pádem z postele okolo páté ráno, a celou noc jsme se víceméně převalovali. Manžel si šel ve 4 lehnout do jiné místnosti, takže tam tuším taky velkou frustraci a spánkový deficit.. Za námi akční víkend, všichni jsme se potřebovali dospat. Každá takováhle špatná noc většinou značí i špatný další den.. Ráno jsem si jako každé ráno rozrolovala jogamatku na svých 10 minut ranní jógy. Dělám to tak většinu dní a malý si mezitím s něčím hraje a pochoduje okolo, je už na to tak zvyklý. Je to mých deset minut pro sebe než vypukne každodenní kolotoč. Mám zavřené oči, tělo napnuté v jógové pozici a konečně jsem zklidněná, když mi u hlavy hlasitě přistane hozený bagr a já úlekem málem vyletím z kůže a okamžitě pěním, proč pro sebe sakra nemůžu mít ani blbejch deset minut?! Těch příkladů kdy snadno vypěním bych mohla uvést víc. 

Tenhle podcast je mi moc sympatickej, protože se jako spousta profilů na tohle téma nesnaží znormalizovat, že respektující výchova rovná se perfektní výchova, kdy neděláme žádný chyby. Děláme je troufám si říct každej, a troufám si říct, že respektující přístup je next level pro rodiče dětí se zdravotními komplikacemi, kdy prostě několikrát denně nejde vysvětlovat, že něco musíme udělat.. v našem případě namazat mastičku, podat léky, vysvětlit, že nějaký jídlo jíst nemůžeme, protože alergie... a dělám to tak většinou prostě už na sílu. Mrzí mě to, ale nemám sílu to po roce léčení dělat jinak. Jsem taky jenom člověk. Budoucnost nám snad nabídne víc prostoru, jak tohle jednání na sílu opečovat, až bude malý zdravý. Zatím se snažím mu to vynahradit v jiných situacích, čteme si spolu, chodíme spolu hodně ven jen tak bez mobilu, apod.

Dopoledne jsem strávila snahou o objednání na specifický vyšetření, který by malýmu mohlo výrazně pomoct. Frustrace z noci byla evidentně už takových rozměrů, že jsem oplakala, když nás odmítli na všech místech, která jsem měla vytipovaná nebo na doporučení. Je takový zájem, že neberou nové pacienty. Kvůli tomuhle brečet, to jako vážně? Měla jsem potřebu se jen někde v koutku zachumlat do deky, nechat slzy téct a být sama. Jenže to v tu chvíli kdy kolem lítá miminko se spoustou potřeb prostě nejde. (Povedlo se mi to teď o pár hodin později, když píšu tyhle řádky. A nakonec se mi povedlo se i na to vyšetření objednat - i když někam jinam. Zachránila nás paní, která si nás tam hodila nad rámec svojí otevírací doby. Zněla jsem asi velmi zoufale - což jsem taky byla.) Nádech, výdech. I takové dny v mateřství jsou a myslím, že je důležitý o tom mluvit! 

Před pár dny jsem dostala dárek v podobě noci v jiné místnosti. Jednu noc do mě nekopalo neklidné dítě a já mohla v klidu sama spát. Jak já si dobila baterky a kolik jsem toho ráno v klidu přečetla, než domácnost začala vstávat. Ranní čas pro sebe je pro mě důležitej a snažím se proto každý den z postele vyplížit minimálně o hodinku dřív. Když ji nemám, jsem pak většinu dne frustrovaná, protože se celý den točí okolo povinností a já nemám chvilku si v klidu utříbit myšlenky. Na nějakou kreativní tvorbu nemám vůbec dostatek prostoru, což mě frustruje asi nejvíc. Dlouhodobě se už cítím dost vyšťaveně a zároveň se snažím si co nejvíc užívat léto, i když bych nejradši nechala dny plynout v klidu doma... je to začarovaný kruh a po poslechu už vidím, že nejsem jediný "netvor", kterýmu to ve výchově občas ujede.

Tak zase po nějaké době ahoj! Mezitím, když sem nepíšu, tak mám vždycky v průběhu týdnů chuť blog smazat, minimalizovat ze svýho života další "povinnost", která je tak trochu k ničemu... a pak jsem zas za pár týdnů ráda, že tu ten prostor mám, když mě chytne písavá nálada, třeba jako dneska. Je ale něco opravdu k ničemu, když je to čistě jen koníček? Musí opravdu každá naše činnost být produktivní, generovat nám zisk, posouvat nás dál?? S ohlídnutím zpět jsou moje příspěvky poslední roky tak trochu o ničem.. už necestuju, nestuduju v zahraničí.. žiju jenom obyčejnej život. Pro čtenáře to nemusí být úplně zajímavý, ale jak se říká - sami sobě jsme největším soudcem. Vždycky když mám pocit, že můj život stagnuje, tak je jenom třeba se na chvíli zastavit a opravdu se ohlídnout zpět. A vždycky tam najdu spoustu, najdu tam spoustu novýho, spoustu osobního rozvoje, i když ne zrovna ve formě, kterou by naše společnost uznávala. Vždyť jsem za poslední období přivedla na svět novýho úžasnýho človíčka, přestěhovala se z velkoměsta do mini vesnice, a to obojí chtělo velký vystoupení z komfortní zóny, vám řeknu! Možná zatím to největší.

Můj život se hodně změnil. Moje problémy se smrskly řekla bych na to opravdu důležité, což pochopí asi jen někdo, kdo někdy řešil nějaké zdravotní problémy. Na malichernosti není čas a prostor. A i když si kafe vypiju v klidu jenom u pohádky, knížky v knihovně si musím vybrat doslova během minutky, a ráda bych někdy dělala desítky jiných věcí, který ale prostě zrovna teď nejsou možný, tak vím, že to za to stojí. V hloubi duše to vím, někde tam za celou tou frustrací. Protože nikdy jsem necítila takovou lásku.

Přijímám hodně informací, ale všechno jen tak povrchně. Ráda bych se zase něco učila. Udržovala si mozek v chodu. Celý den se doma většinou moc nezastavím, a stejně mi tam proklouzne pár hodin na mobilu. Vím to, protože mám Screen tracker. Ach, jak sama sebe štvu. Není to fér k J a vlastně ani ke mně. Na sociálních sítích akorát brouzdám po povrchu milion plus jedné věci za den a do ničeho se neponořím pořádně! Na konci dne ani už nevím, co všechno jsem četla a vlastně nevím nic. Stejně jsem se na nic pořádně nezasoustředila, všechno kolem mě akorát prolítlo, a hlavně i to, co nepotřebuju vědět. Hlava mě akorát brní a tupě zírám do zdi. Brainwashed generation. Těžký přiznat si takovou závislost a ještě těžší se jí v dnešní společnosti postavit! Jde to vůbec, přitom jak svět funguje? Možná nová generace už bude vědět, jak s technologiemi chytřeji naložit. Možná i já to časem vychytám, snažím se.

Rukama mi tenhle rok prošlo zatím docela hodně knížek. Z včerejší návštěvy knihovny během jedné minuty jsem si ukořistila svoji první Colleen Hoover. Tak jsem zvědavá. Kolem téhle autorky je docela hype. Jinak mě teď hodně baví Faktomluva. Včerejší věčer jsem strávila listováním domácnostmi na aplikaci Dollar street. Čísla nelžou a zajímalo by mě, jak by kniha vypadala, kdyby byla psaná k dnešnímu datu (vyšla v roce 2017). Spousta toho pro mě není nová, a spousta jo. Rozhodně je to kniha, kterou by si podle mě měl přečíst každý. Připomíná mi, proč jsem vlastně kdysi šla studovat ekonomii. Co mě na tom bavilo, že jde o vědu o chování lidí, firem a států, tudíž světa celkově. Je třeba mít velký rozhled, umět pracovat se statistikou a zároveň umět používat Paretovo pravidlo, jak Hans Rosling taky připomíná. Včera mě zaujala informace, že některé neomítnuté africké nemocnice s 60 pacienty v místnosti to tak mají schválně. Na omítku by peníze byly, ale chtějí takhle odradit bohatší vrstvu obyvatel, aby tam nechodili a nediktovali si drahou léčbu z veřejných financí, na kterou by v nemocnici spotřebovali svoje omezený zdroje. Takhle dokáží se svým rozpočtem pomoci daleko širšímu počtu lidí. Jen tak k zamyšlení.

Jo a v květnu jsme byli v Tunisku, viz pár fotek na film na začátku příspěvku. 

Mám za sebou jeden takový hodně den blbec z období mateřství a ráda bych se tu podělila o to, co se mi honilo hlavou. Malý jen a jen brečel většinu dne, zčásti určitě ekzém, zčásti nejasná příčina.. brečela jsem i já. Dvakrát jsem se zavřela na záchodě a potmě v tichosti mi tekly slzy, zatímco dítě řvalo za zavřenými dveřmi a chtělo mámu. Chtělo mámu celý celičký den. Máma už nemohla. Často to teď tak mám, že přes všechen úklid, vaření, péči o ekzém a zajišťování ostatních mateřských povinností mi zbývá málo sil na samotnou hru a kvalitní čas s dítětem, který on samozřejmě tak moc potřebuje. Připadala jsem si neschopně, tragicky, jako nejhorší máma světa, a taky ublíženě, nepochopeně, přehlíženě.. Je to největší klišé, ale každý den na mateřský je jiný a každý den se vzájemně učíme.. 

S nemocným dítětem je mateřství samozřejmě tak trochu složitější. Myslela jsem si, že touhle dobou už budu alespoň na částečný úvazek zase pracovat, ale osud pro mě měl jiné plány. Rozsáhlý ekzém je sice na první pohled "jen" kožní problém, ale každý, kdo se tím začne více do hloubky zabývat, pochopí, že problém leží mnohem hloubš uvnitř a vyžaduje spoustu a spoustu práce, jinak se ho člověk nikdy nezbaví... Když je pacientem navíc malé dítě, nejde čistě jen o práci s ním, ale je třeba se kritickým okem podívat i na matku a její návyky, případně na otce. Pořád dokola v životě dostávám lekce na poli zpomalení, uzemnění. Jsem moc roztěkaná? Moc skáču z jednoho do druhého? Nemám na sebe čas? Upřednostňuju druhé před sebou? Potřebuju vše mít perfektní? Ano, ano, ano, ano a ano. Guilty. 

Říká se, že duše dětí si vybírají svoje rodiče proto, aby si znovu prošli určitou lekcí, kterou v minulém životě nedokázali zpracovat. 

Můžete tomu věřit, nebo ne, ale podle mě je tohle ještě hodně neprobádaná oblast, kterou jistě ještě čeká hodně vědecké pozornosti. Poslouchala jsem už většinu podcastů lidí s vyléčeným ekzémem, který se na český scéně vyskytujou. Dořešení vlastní psychiky/autentičnosti/mentální pohody byl téměř vždy faktor, který zajistil řekněme půlku úspěchu na cestě za vyléčením (nebo jak říkají doktoři - protože ti neradi slyší spojení "vyléčená nevyléčitelná nemoc" - vedoucí k trvalé remisi). 

Samozřejmě veškerou bolest a břímě téhle nemoci nese malý, připadám si hrozně i proto, že si tu kvůli tomu vůbec stěžuju, nicméně čím dál častěji mi uvnitř hlásek našeptává, že k jeho uzdravení můžu taky něco aktivně udělat já, že všechno břímě nemusí nést on. Tohle je podle mě moje lekce, kterou mi Jonášek celým tímhle dává (a možná proč si jeho dušička vybrala zrovna mě?): "Zpomal sakra, přemýšlej, rozhlídni se, a dělej už se sebou něco! I když selžeš, to nevadí! Tak to přece říkáš pokaždé i ty mně, když zakopnu a zase se zvednu. Důležité je, že budeš žít v souladu se sebou a tím mi budeš oporou na mojí cestě. Já tak budu moct také být sám sebou, protože v tobě budu mít skvělý vzor."

WE ARE ON A JOURNEY 

OF BECOMING THAT WHICH

WE ALREADY ARE.

 

THAT IS THE IMPOSSIBLE

PARADOX OF OUR LIVES.