31. ledna 2023


Jsem s tím feedem teď moc spokojená. Vůbec není o dokonalosti, spíš o atmosféře. Když jsem si cca před rokem zakládala druhý instagramový profil, jedna moje část mi našeptávala, jaká je to pěkná blbost. Koho to zajímá, profil zapadne, vždyť přece nechceš trávit ještě víc času online, nebo jo?? Moje druhá část byla nadšená z novýho projektu, obviously. A oba hlasy byly na místě - on ten profil opravdu zapadl, nesleduje ho téměř nikdo a já ho mám stejně moc ráda. Je to prostě moje místo, moje malá rebélie proti proudu perfektních digitálních fotografií. Je tak osvěžující nemuset nic editovat a koukat se na reálný věci.

24. ledna 2023

Leden. Oblíbila jsem si filtr vintage instant. S tím předsevzetím, že nebudeme tolik renovovat to moc nevyšlo. Moje kancelář je teď kompletně rozebraná a já začínám krapet šílet. To já tak vždycky, když jsou rozjeté renovace, v bytě se člověk musí prodírat přes provizorně rozestavěný nábytek a nemá nikdy chvilku klidu, protože v každý volný chvilce musí pracovat na tom rozjetým projektu, protože sám se nedokončí, zatímco Tomáš pracuje full time a já mám na full time batole. A jo - ty projekty většinou iniciuju já sama. Protože už chci taky jednou bydlet v hotovém prostředí, které miluju, inspiruje mě, a vymotat se z těch neustálých renovací! Nějak se nás to poslední roky drží. Pořád je tu teda taky možnost house flippingu, ale neradi bychom se vzdali znovu hotového. Uvidíme... Hodně vařím. Mám z nás radost. Víceméně jsme dokázali vyřadit většinu zprocesovaných věcí, cukr už u nás v kuchyni nemá místo, a laktóza a lepek už jen hodně omezené. Naučila jsem se pár zdravých sladkostí a nemám vůbec pocit, že se nějak omezuju. Dělala jsem svůj první chleba. Pak druhý a třetí a pořád se mi nedaří nahoru na kůrku vyšvihnout nějaký hezký dekor.. Ale k tomu se jednou dopracuju! Pěknej pecen je fakt řemeslnej majstrštyk.. kdo nezkusil, nedocení. Taky jsem si jako fajn life hack začala zamražovat vývar do kostiček na led. Baví mě to, moc, dělat si věci od scratche. S Jonáškem jsme začali chodit na cvičení pro maminky s dětma, světlý bod týdne co se týče nějaké naší socializace. Já pokračuju ve svojí každodenní józe, za chvilku to už bude půlrok, ty jo! A ty moje první rozšité šaty? Renovaci přečkávají jednotlivé sešpendlené díly v krabici v budoucím Jonáškovo pokojíku, který také čeká - ne jako šaty na sešití, ale na svoji renovaci. Tak schválně.. dočká se dřív pokojík, nebo ty šaty? Kdybych s každou zakoupenou Burdou ušila alespoň jednu věc, měla bych už komplet obměněný šatník. Všechno přijde s hotovou kanceláří a velkým pracovním stolem, kde budu moct nechat ležet víc rozdělaných projektů. Věřím tomu, fakt! 



23. ledna 2023









19. ledna 2023

"What if the formula "more stuff equals more happiness" is bad math? What if more stuff often just equals more stress? More hours at the office, more debt, more years working in a job I don't feel called to, more time wasted cleaning and maintaining and fixing and playing with and organizing and reorganizing and updating all that junk I don't even need. What if more stuff actually equals less of what matters more? Less time, less financial freedom, less generosity, which according to jesus, is where the real joy is."

John Mark Comer - Ruthless elimination of hurry

13. ledna 2023

 “Take your journals and paintings across the ocean when you leave. These will remind you who you are when you get lost amid new cities. They will also remind your children you had an entire life before them.”

Rupi Kaur - The sun and her flowers.

5. ledna 2023


2022.

A je to tu. Nejoblíbenější příspěvek roku a taky příležitost dohnat resty, pokud jsem na blogu nestihla nebo zapomněla za daný rok něco sdílet. Tenhle rok byl jinej - já vím, cliché - ale když on vážně byl! To, jak moc se člověku otočí život naruby s novým přírůstkem do rodiny, pochopí asi jen ten, kdo sám už má děti.. Jestliže rok 2020 byl o velkým zpomalení a rok 2021 naopak o naskočení do rozjetýho vlaku, rok 2022 pak byla jízda hodně velkou rychlostí. Krajina se za okýnkem míhala o stošest!

Motto roku:

Nevím, co dělám, ani jestli to dělám dobře, a není cesty zpět.

Tenhle rok byl hlavně o Jonáškovi, to je jasné. Hned druhé místo zabíraly rekonstrukce. Mojí největší silou bylo to, že jsme se do projektů vrhali po hlavě, aniž bychom je promýšleli úplně jakoby do detailů. Kdybychom totiž pokaždý věděli, že ten "drobný" projekt na víkend bude ve skutečnosti trvat spíš měsíc nebo dva, a my mezitím budeme přežívat na stavbě, nešli bychom do toho. Abych byla upřímná, vůbec netuším, jak jsme to všechno poplatili.. ale here we go - 3 místnosti skoro hotové, a ještě spoustu před námi. Ráda bych tu taky poděkovala našim rodinám, kteří nám letos se vším hodně vypomohli. Letos jsme tu pomoc vážně potřebovali.





Jaro.

Začátkem roku jsem se přehoupla do třetího trimestru a rozkopala se celá koupelna. Není to úplně kombinace, kterou bych doporučila. Taky jsme do toho začali strhávat tapety z ložnice, a já tak strávila část třetího trimestru s malířskou štětkou v ruce, a místo vany nám tou dobou sloužil velký plastový box. Když musíš, všechno jde, a vážně se tam dalo 2 týdny mýt, i s břichem. Novou ložnici jsem si užila asi 2 týdny, pak mě nečekaně přijali na rizikové oddělení v porodnici, odkud jsem nevyšla dalších 10 dní. Už se k této zkušenosti nechci vracet, sepsala jsem ji ve zvláštním příspěvku poměrně dopodrobna, tak koho by to zajímalo, můžete se k tomu vrátit tam. 

Chtěli jsme toho ještě tolik stihnout, než se malý narodí, ale prostě dny nejsou nafukovací a mě tou dobou už nebylo úplně dobře. Skoro jsem nespala a přes dny se tu tak válela z jedné místnosti do druhé - doslova, měla jsem obří břicho, a malý nebyl žádný drobeček. Rozhodně bych zpětně pro miminko připravila víc věcí, navařila do mrazáku, apod. Protože pokud má člověk pocit, že nemá čas a je unavený před porodem, není to nic oproti tomu, jak moc unavený a nemá čas je po porodu :D Spoustu věcí jsem objednávala ještě z porodnice, jak jsem si postupně přicházela na to, co vše nemám. A Tomáš udělal obří nákup v lékárně, když nás jel pak vyzvednout.

Je polovina března a my si domů odvážíme malinký zachumlaný živý balíček. Šestinedělí byla jízda a přiznám se, že jsme totálně zpomalili. Já snad nebyla ani online na žádné sociální síti tak celý první týden. Zastavily se všechny rekonstrukce a jen jsme vegetili a vzájemně se užívali. Bylo to náročné období, velmi. Lhala bych, kdybych řekla, že ne a že vše bylo jen růžový. Ale člověk se ani nenadál a už se dalo pobývat venku na sluníčku, já každý den obdivovala kvetoucí šeříky, podnikli jsme první "větší" výlet s kočárkem na Kladskou, a pomalinku jsme se přehoupli do léta.








Léto.

Léto bylo strašně fajn. Bylo to pro nás i úplně první léto s vlastní zahradou, protože jsme se přistěhovali minulý rok na podzim, a tak jsme byli fakt šťastní, že máme hned za dveřma flák země, kam si můžeme postavit židli a zasadit rajčata. (I když rajčata nejsou zrovna ten nejlepší příklad, protože ty se nám letos fakt nepodařily :D) Tomáš ve volných chvílích sťuknul ze zbytkových dřev 4 vyvýšené záhonky a měli jsme krásnou úrodu mrkve, cuket, papriček a brambor. Brambora! To byl největší experiment roku. Někdy začátkem léta nám ve spíži naklíčilo hodně brambor, tak jsme si řekli, že je zkusíme píchnout do země, a uvidíme. A to jsme teda viděli! Na podzim plná krabice brambor a musím říct, že víc satisfying úrodu jsem ze zahrady ještě nesbírala. Prostě v tý zemi byly, další a další! Taky jsme v průběhu roku zasadily ovocný stromky a pár keříků. Jinak jsme zahradě moc nedali, nebylo kdy. Na další rok s ní máme poměrně hodně plánů, tak uvidíme, co z toho zvládneme skutečně zrealizovat.

Všichni sousedi mají bazén, a tak jsme samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Dětský bazének za 250 korun se ukázal jako fajn prozatimní řešení, kde se dalo v horkých dnech osvěžit. Taky jsem s kočárkem hodně prochodila okolí. Ve městě už jsem jako doma a začínáme poznávat okolní lesy. Říkali jsme si, jak je to vlastně zvláštní - že pro nás to tu ještě určitě několik let bude tak trochu cizí a nové, a pro Jonáška je to vlastně jediný domov, který bude znát a kde se bude cítit jako doma. Dává to smysl? :) 

Začátek i konec léta lemovaly 2 svatby nám hodně blízkých lidí. Na jedné jsem šla za svědka, Jonáškovi byly 3 měsíce! Přiznávám, že jsem 2 měsíce po porodu měla úplně jiný problémy než plánovat rozlučku, ale nějak jsme to zvládli a taky co bych pro Soničku neudělala! I když jsem na té první svatbě teda měla sirky mezi očima už o půlnoci. Druhou jsem si víc užila přes den, už poučená, a na noc jsem byla s Jonáškem v hotelu. Lepší tak, než vůbec. Obě byly jiné, obě byly krásné, a děkuji, že jsem se mohla zúčastnit. Teď bude svatební vakuum, protože už těch svobodných lidiček (nebo těch, co by chtěli velkou svatbu dělat) okolo nás moc není.

Červenec jsme z velké části strávili na chatě u rybníka a bylo to boží. Léto bylo celkově fakt moc boží, i když jsme nebyli nikde v zahraničí. Srpen až říjen se opět nesl ve znamení "rekonstrukcí", jestli se to tak dá nazvat. Instalovali jsme krbová kamna, štípali dřevo, a ták. Největšíma letníma výletema byly pravidelný výjezdy do OBI v Chebu, kde jsme na parkovišti jedli pravidelně čínu. Jako stolek posloužil vozík plný sádrokartonů. Uteklo to jako voda a dny se začaly pomalu ochlazovat a dešťů začalo nenápadně přibývat..










Podzim.

Na podzim jsem u malého začala intenzivněji řešit rozšiřující se atopický ekzém a taky se nám vystřídaly 2 virózky. O léčbě atopáku se rozepíšu jindy, pokud budeme s tím, co děláme, úspěšní. Malý taky začal jíst skutečné jídlo a musím říct, že pokud se v létě péče o něj jakž takž usadila do zajetých kolejí, na podzim bylo všechno jinak a já začala zase intenzivněji studovat stravu a zdraví. 

Taky jsem začala cvičit každý den jógu a zatím (je konec roku) jsem fakt nevynechala jediný den. Je to mých 10 minut pro sebe, každý den. Každá maminka ví, jak je tenhle čas vzácný, a vážně i jen tenhle malej rituál mi pomáhá přenést se přes další den, kterej může bejt s malým dost náročnej, protože samozřejmě jak roste, tak je čím dál tím aktivnější.

Upekla jsem svoje první rohlíky. S malým jsme chodili na procházky co nejvíc to šlo. Houby, panebože, letos bylo hub! I když jsme chtěli jít jen na procházku do lesa, vždycky jsme nakonec přišli s plnou náručí a zbytek večera (=noci) strávili krájením u podcastů. Podzim miluju a nafotila jsem tak na našich výpravách nemálo fotek. 

V říjnu jsem si dala předsevzetí, že nebudu vůbec používat sociální sítě a vydrželo mi to asi měsíc. Opravdu se zuby nehty snažím nedávat na internet milion fotek J, ale když ono je to tak zatraceně těžký, když on je a) nejroztomilejší a b) celý můj život. Je těžký nic s ním nesdílet.

Bohužel podzim nebyl jen o krásně spadaným listí a procházkách, koncem října se nám zaběhl Robinek a už se bohužel nevrátil. Vzpomínáme, každý den, byl to parťák. Zahradu jsme mu slibovali celých 5 let v Praze. Dostal ji a užil si ho bohužel pouze jediný rok.















Zima.

Zima přišla hrozně rychle. V prosinci jsme byli na týden v Praze (tenhle rok už potřetí) a já tak zase mohla trochu načerpat energii s pár kamarády. Kvůli tomuhle mě stěhování docela mrzí. Když už jsem si kolem sebe v Praze po návratu z NZ vytvořila moc fajn komunitu lidí, šli jsme z Prahy pryč, a teď jsem tady pořád sama. Daň za to, že chceme bydlet mimo město. Neznám se tu ještě vůbec s nikým - hello, social anxiety. Seznamování v dospělosti mi přijde hrozně komplikovaný, každej už má svojí partičku, a najít spřízněnou duši je v dnešním světě fakt těžký, kor po třicítce. Tohle je každopádně něco, na co se chci víc zaměřit další rok. 

Pořídili jsme si sušičku! Používám látkovky a jako v létě super - uschnou za pár hodin na slunci. Ale v zimě tragédie, schly mi na sušáku 2 dny. Buď byla možnost přejít na jednorázovky (ale já nějak nemůžu přenést přes srdce tu tunu odpadu, co jedno miminko za plenkové období vyprodukuje), nebo sušička - takže volba byla jasná. Navíc jsme se krásně trefili na období black friday. Z obýváku zmizel nonstop sušák a já jsem zas o kousek šťastnější.

Všechny vánoční dárky jsem měla už dopředu, takže mě před vánoci nečekalo moc stresu. Některé jsem měla už od srpna, a hrnečky a kalendáře s J měly úspěch. Do budoucna to nebudeme mít s dárkama pro babičky a dědečky těžký :D. Zabaleno jsem měla asi týden před a těšila jsem se na Jonáškovo prvního Ježíška. Před vánoci nám navíc krásně nasněžilo. Sníh miluju a tak jsem si ho dost užívala, a po setmění zalejzala pod deku s knížkou nebo usedala ke stolu ke Carcassonee, což byl hit letošních vánoc. A pomalu se rok 2022 přehoupl do roku 2023...








Knihy 2022.

Děkuji goodreads za archivaci, sama bych to dohromady už nedala. Určitě tu i tak něco chybí, letošek byl hodně o dětských příručkách a mezitím jsem utíkala k oddychovým románkům. A jsem ráda, že to jde - číst si i s dětmi ♥

  • Láska po řecku - Kat French
  • Elon Musk: Tesla, SpaceX and the Quest for a fantastic future - Ashlee Vance
  • Jeden plus jedna - Jojo Moyes
  • Než jsem tě poznala - Jojo Moyes
  • Život po tobě - Jojo Moyes
  • Sama sebou - Jojo Moyes
  • Deník Jóga matky - Šárka Vojáčková
  • Smrtící bílá - Robert Galbraith
  • Hotýlek na Islandu - Julie Caplin
  • Na konci světa - Hana Kolaříková
  • Kéž by to naši četli - Philippa Perry
  • Vím, co mi chutná - Gill Rapley
  • Syn - Jo Nesbo
  • Neklidná krev - Robert Galbraith

Vize na další období.
Méně je více. Nezkoušet stihnout za každou cenu všechno, žádné renovace (skoro:)), méně nakupovat, zato kvalitněji. Před každým nákupem se ptát, jestli udělá můj život kvalitnější, nebo to bude jen další věc, která bude vyžadovat údržbu a kterou kupuji například proto, že to tak dělají ostatní nebo jako emoční záplatu. Peníze bychom raději letos dávali míň do materiálna, a víc do cestování a nastolení duševní pohody. S renovacemi se chceme zaměřit jen na to nezbytně nutný, aby naše prostředí bylo zdravější k životu - jo, pustila jsem se zase do pokusu o non toxic domácnost

Zdraví na prvním místě. Nový kalhoty nepotřebuješ, naopak bio maso ano. Nová kuchyně počká, ale ten starý koberec musí pryč. Už se nám ty autoimunity doma vrší a je třeba udělat nějaký změny. Přeskládat priority a být více vnímaví. Sem spadá i mentální zdraví, to jsem už nakousla někde nahoře. Ráda bych tenhle rok prožila tak nějak víc v klidu a zajížděla si nové rutiny. Chci se víc potkávat s lidma, víc vyrábět rukama a míň scrolovat na mobilu. 

Víc zážitků. Ne že by těch zážitků vloni bylo málo! Ale myslím tím třeba raději ve volnou sobotu vyrazit na menší výlet, než do vedlejší místnosti začít strhávat tapety, rozumíme si? :) Letos bych taky ráda opět někam k moři. Potřebujem to všichni jako sůl. 

Slow life down and find routines ♥
A na závěr můj nový vision board na další životní etapu.




K bilancím předchozích let TUDY.
 

27. prosince 2022

O perfektním Štědrém dni.

V prosinci jsme byli hodně rozlítaní. Nečekala jsem to, ale nenašla jsem si chvilku, aby tu cokoliv přibylo. Vzhledem k tomu, že blog je jen můj koníček a píšu jen ve chvílích, kdy je chuť a čas, se nenutím psát po nocích, jen aby tu byl obsah. Trochu mě to mrzelo, protože by bylo o čem psát, ale co se dá dělat. Po svátcích každoročně opadne všechen stres a shon, a tak tu teď sedmadvacátýho sedím se svým druhým kafem a mám chuť se podělit o naše Vánoce. Třeba se zasmějete.

Štědrý den (Jonáškův první!) jsem chtěla mít perfektní. A tak jsem samozřejmě byla jako každá ženská trochu furie. Tomáš ho taky chtěl mít perfektní, ale svým způsobem, takže se chtě nechtě vytvořilo pár třecích ploch. Zatímco pro mě perfektní Štědrý den znamenal mít vše předem poklizené, navařené, napečené - hlavně nic nesmělo chybět, i když máme doma batole. Zároveň jsem chtěla stihnout procházku do lesa, jít v půl čtvrtý na verzi "půlnoční" u nás v kostele, po pár dnech se zase trochu upravit, udělat si vlasy, užívat si miminka a udělat spoustu fotek na film. Tomáš si naproti tomu tu vánoční pohodu naordinoval už 23., kdy já zběsile lítala po celým bytě a byla tak na vše sama. Podle jeho filozofie platí, že co se nestihne, se nestihne, a co nebude hotový, to prostě nebude, hlavně když bude na Štědrý den klídek a pohoda na gauči. Hlavně jemu nevadí, když nebudou fotky, a tady je naše hlavní třecí plocha, hned po subjektivním názoru na to, co znamená uklizený byt na vánoce. (Nebudeme tady teď polemizovat o tom, čí přístup je lepší, jo?!) 

Abych došla k jádru pudla, před příchodem Ježíška (což bylo asi v sedm večer, i když jsme chtěli vše dělat dřív než normálně, ale nestihlo se - btw Jonášek chodí normálně spát nejdýl v sedm), se Jonášek po** a začal vyvádět, že chce jít spát. Zatímco já se o něj starala, Tomáš někam zmizel, a když jsem pak zjistila, že není mezitím ani uklizeno ze stolu, a pod stromkem leží 3 dárky, jejichž přesun na místo evidentně trval půl hodiny, trochu jsem vylítla. Nicméně jsme to Jonáškovi nechtěli kazit, zatnuli zuby nad v tu chvíli naším skvěle fungujícím harmonickým vztahem, zazvonili na zvoneček a šli s Jonáškem pod stromeček. Cvakli jsme na mobil rychle 2 mizerný fotky, na kterých ani nejsme všichni, a za dalších deset minut rozbalování Jonáškovo dárků, který jsme se snažili co nejvíc uspíšit, se rozbrečel už tak, že nešel utišit a museli jsme ho jít hned uložit. Vlastní dárky jsme nerozbalili, Tomáš usnul na gauči po prvních deseti minutách Sám doma a já tam zůstala uražená sama s rozpitým vínem, rozkoukaným filmem, nerozbalenýma dárkama a perfektním večerem. Ne vždycky se to úplně povede. Naštěstí je tady horká sprcha, kde se člověk může vybrečet a zbytek noci, kdy může v posteli přemýšlet nad rozvodem. 

Moc se mi líbila věta od Janiny Cukrfree v její poslední epizodě podcastu s manželem, kde mu říkala: "ty se se mnou nechceš rozvést, ale já se s tebou rozvádím každý týden". Tak nějak tomu teď s miminkem rozumím. Musím říct, že na mateřství je pro mě nejtěžší se odevzdat přítomnýmu okamžiku a přijímat věci tak, jak přicházejí. Neumím nechat věci plynout a žít stylem "co bude, to bude". Bude to asi tím, že jsem si už prožila pár ran, který ze dne na den ovlivnily, kam se bude můj život ubírat, a mám tak čím dál tím větší potřebu věci co nejvíc kontrolovat. Každopádně si mě Tomáš vzal "v nemoci, i ve zdraví", a perfekcionismus je evidentně moje nemoc. Jóga mi s tímhle ještě úplně nepomohla, ale ani nechci vědět, jaká bych teď byla, kdybych se jí nevěnovala. Protože věřím, že alespoň trochu mi mysl po ránu zklidní. Jenže aby to mělo ten správný efekt, to bych na ni musela mít klid. Ono už bohužel nemám ani těch svých ranních deset minut, kdy bych nemusela video 5x zastavit, a neběžet za dítětem, které se už už natahuje po krbu/ zásuvce/ váze. Ale tohle povídání si nechám zase na příště.