Se slunečnicema mám takovej zvláštní vztah... Nějak je v životě prostě potřebuju mít. Stejně jako volný košile. A volnost celkově. A kokosky. Prostě přes to nejede vlak.

Červenec 2024 a moje řádka vypěstovaných slunečnic. Minulý rok mi vyrostla jedna jediná, teď asi deset, příští rok už bych při podobným trendu mohla mít vlastní malý slunečnicový pole.

Vy jste úplně nejvíc zlatí ♥ právě jsem se po dlouhý době podívala do statistik návštěvnosti blogu a zjistila jsem, že sem chodí nějak výrazně víc lidí, než kdy dřív. Trochu mě to zaskočilo, na jednu stranu i znervóznilo, protože je tu hodně citlivých myšlenek, který by proti mně mohl kdokoliv zneužít, a na druhou stranu mě to i hodně pohladilo na srdci. A to teď vážně potřebuju. Horší léto jsem nezažila. 

Snažím se najít radosti v běžných dnech, ale je to letos těžší než kdy dřív. A to jsem si myslela, že zima byla špatná, jenže jsem netušila, že peklo má ještě sklep. Hodiny denně trávím drbáním svojí kůže, celý nohy mám už posetý jizvama, v zrcadle se při pohledu na nohy lekám, a občas jsem si nemohla ani sednout, ale snažím se *trust the process* a nechávám proběhnout detox po přechodu na keto/low carb/carnivore. Slibuju si od toho hodně a teď jsem fakt hodně přísná a fakt nepodvádím. Jen živočišný produkty, hrstka lesních plodů denně a kafe. Kafe musí bejt. Kolik týdnů ještě?? Každý večer ležím hodinu ve vaně ve falešným moři a jsem ráda, že jsem přežila další den, a tak trochu se bojím, jaká bude noc, jak moc se budu škrabat a jak moc mě to (ne)dovolí se vyspat. 

Když zrovna neřeším svůj lupénkoekzém, tak zbytek dne trávím starostma o J. Je fakt naprostý peklo starat se o nemocný dítě, když sami máte zdravotní problém. Ekzém je u něj v totálním pekle, brečím zoufalstvím denně a *trust the process* mi už tady úplně nefunguje. Podařilo se nám dostat na specializovanou německou kliniku na léčbu ekzému, kde bude trávit J pravděpodobně celý srpen. Bude to stát pekelný peníze a já o té klinice už vím dlouho, jen jsem doufala, že to zvládneme i bez toho, že někde necháme celý svý úspory. V tuhle chvíli jdou ale peníze totálně stranou a dala bych všechno co mám, abych mu dokázala pomoct. Už jsem to slibovala a jednou to udělám, že celou tuhle zkušenost sepíšu pěkně popořádku. Zatím se o tom nechci moc vyjadřovat, protože se v tom prostě pořád plácáme. 

Do toho řešíme ještě asi 5 jiných důležitých věcí. Jo, to stěhování do Prahy bude. A já jen doufám, že ještě před touhle zimou, protože tuhle zimu prostě budeme už někde v teple a s čistou kůží!! Fakt, cítím to v kostech. A budu vás tu otravovat sluníčkovejma postama z pláže! Tak. 

Vyklízím. Hodně se snažím před stěhováním minimalizovat to, co s námi půjde na další životní etapu. Já vyklízím už týdny a Tomáš měl vyklizeno asi za jedno odpoledne :D V rámci "vyklízení" jsem na nějaký čas opustila Instagram... Velká úleva. Storíčka byly už moje velká závislost a už mě fakt unavovalo, jak jsem celý den přemýšlela o tom, jak co vyfotit, aby to ve stories vypadalo dobře. Zoufalej zlozvyk, kterej jsem fakt potřebovala nechat jít. Zrovna teď se tam vracet ani nechci a nechybí mi to. Potřebuju klid a prostor na všechny naše aktuální problémy. A život bez IG je super, už nepřemýšlím ve fotkách a žiju si jen tak pro sebe. Tohle je ten minimalismus, kterej jsem zrovna přesně potřebovala. Přemýšlím, že se přidám k takovejm těm pošukům, co mají nechytrý telefony... a na fotky si pořídím foťák. To se mi to kecá po prvních 2 týdnech bez IG...

 

I love how the ocean never leaves, but is always moving.

Isabel Paige. 

Filmový radosti. Šíře moře, zlato ve vlasech, vlnka za vlnkou. Všechno naprosto v pořádku ♥

#35mm

Když nemáš, co říct, tak mlč? Bylo by to asi lepší. Tenhle příspěvek je od začátku předurčený k záhubě. Ale četla jsem na internetu, že když chce člověk tvořit a psát, tak má prostě psát i jen tak. Dostat všechno ven. Ať už to všechno znamená cokoliv. A tak jsem po pár týdnech zase tady. The Tortured poets department.

Vlastně bych v tuhle volnou chvilku měla radši hledat pronájmy, pozemky, plánovat levný tiny house nebo se snažit vymýšlet jiný praktický věci, ale už to tu fakt potřebuju a chci se podělit o pár fuckupů poslední doby. Měli jsme se stěhovat zpátky do Prahy, já se na to strašně těšila, ale zatím kromě hrstky nejbližších nikdo nic nevěděl. Důvodů jsme měli víc a taky nějaký velký plány do budoucna a pro všechny by se nám hodilo zbavit se hypotéky a stát se trochu víc mobilními. A teď to vypadá, že to nevyjde a budu tvrdnout dál v tomhle zapadákově, než vymyslíme jiné řešení. Bydlet v přírodě dobrý (na dva/tři roky..), a teď zas bytostně potřebuju město a lidi! Jsem prostě už taková, potřebuju mít v životě volnost. A to jsem si fakt myslela, že se tu chci usadit. Celej tenhle proces mi připomněl, proč máme s tchýní složitej vztah a tohle je další velkej zářez, kdy nám vrazili kudlu do zad, a kterej u mě mají schovanej. Přijde mi, že generace našich rodičů ještě žije v tom, že v domě bydlíš celý život a až půjdeš do důchodu, dostaneš peníze od státu. My už víme, že se musíme stát na státu včas nezávislými, protože na naše důchody pravděpodobně moc nezbude nebo nám to určitě nedovolí žít takový život, jaký bychom si přáli. A teď vysvětlete rodičům, proč je dobrý rozhodnutí radši 40 procent platu investovat do svojí budoucnosti než ho platit bance, když máme tu možnost. No nic, nebudu se znova rozčilovat. Každopádně jsem už dlouho nedostala tak velkej motivační kopanec, abych se nějak dál posunula i bez jejich pomoci. Thank you Aimee.

Mám pro sebe vymyšlené projekty, kterými bych se chtěla zabývat a z čeho by třeba v čase mohl být můj příjem. A všechny potřebují menší počáteční investici, na kterou zatím nemám, a tak si odkládám stranou a třeba někdy. Jo na mateřský s malým ekzematikem, který potřebuje na zimu k moři, si toho odložím málo, co si budem povídat. A po večerech vysedávám v práci u excelu vyloženě za pár korun, který stejně pravděpodobně utratím za běžný výdaje, a říkám si, jestli tohle je to všechno? Kvůli tomu jsem studovala a vytrpěla už takových věcí, abych pak dělala TOHLE? Kdo si nemyslí, že peníze jsou překážka a privilegium, tak si lže do karet. Ano, mateřská takhle ve většině případů vypadá, počítá se každá korunka a jak si člověk myslel, že bude mít spoustu času na nastartování vlastního projektu (haha), tak najednou je rád, že stíhá aspoň na pár procent to, co měl zajeté už před dítětem. Ale nevzdávám se, i když občas už vlastně trochu jo. I hate it here.

Ocení ještě někdo takovéhle upřímné příspěvky, nebo je pro vás jejich čtení ztráta času a mám si je schovat radši do svýho deníku? Energie posledních dní, týdnů a vlastně i měsíců byla zhruba takováto. Zjistila jsem, že ze všech kreativních technik inklinuju nejvíc právě k psaní a že nejradši si zalezu do koutku s dobrým románem. Dítě mi při mlácení do klávesnice evidentně poničilo N, takže na něj musím fakt hodně zatlačit, aby se propsalo a je to krapet otravný. Před pár dny mi taky byla rozbitá nejmilejší mistička na oříšky z Tuniska. Ale vlastně to není až taková tragédie, alespoň si budu moct vyzkoušet kintsugi. Ráda bych psala víc motivačně, co jsem dokázala a tak, ale zrovna teď je to nějak takto, tak si nebudu hrát na něco jinýho. Down bad.

 

Nürnberg, Germany.