Pages

12. února 2022



První dny na mateřské. Do narození malého bych toho chtěla stihnout ještě spoustu. Kromě cliché typu připravit si výbavičku (tohle slovo mi pořád nějak nejde přes jazyk..) a dokončit všechny rozeběhlé rekonstrukce (podle vyprávění před narozením miminka rekonstruuje opravdu hodně lidí), jde spíš o určitou vnitřní práci sama se sebou. 

Nezpracovaných traumat z minulosti mám pořád tolik. Připadá mi, že čím jsem starší, tím je to horší, poněvadž 30 let života už nabízí poměrně slušnou sebereflexi. A co dřív zůstávalo neviditelné, se mi najednou vynořuje čím dál jasněji, a mě nezbývá než s tím začít nějak pracovat. A vždycky když už mám pocit, že jsem si to jedno téma zpracovala a jsem s minulostí srovnaná, uvědomím si jiný vzorec chování, který je třeba přepsat. Při práci na tom novém pak zapomenu, jak pracovat s tím prvním, a spadnu zase do starých vzorců přemýšlení a jednání. Spadnu do vzorců, kterými vím, že si (trochu nadneseně.. ale v podstatě po pravdě) ničím život. Práce nás samých se sebou je tím nejtěžším, co tady na Zemi musíme udělat.

Potřebuji zpomalit. Zpracovávat si jednu věc za druhou krapet pomaleji a netlačit na sebe, že od teď se už musím chovat tak a tak a nepřemýšlet tak a tak. Do porodu už nestihnu nic, to vím. A zároveň se bojím, že děti jsou naše zrcadlo - bojím se, co v průběhu těch prvních let uvidím. Nechci malému předat vzorce chování založené na vlastních traumatech. Podle mě tenhle problém řeší snad každý budoucí rodič - chce být tím nejlepším rodičem, jakým dokáže. Věřím, že i naši se o to snažili a v tomhle mi zbývá opravdu jen jediné. Odpustit jim vše, co mi způsobili. Řekne se to jednodušeji, než udělá. Zvlášť pokud v rodině vídáte i po letech ty stejné sklony Vám ubližovat, jako když jste byli malí. Je to hodně práce, hodně trpělivosti, hodně upřímnosti sama k sobě a v nejhorším případě (pro vlastní mentální zdraví) je třeba tyto toxické lidi nechat jít vlastní cestou. 

Traumata si samozřejmě neneseme jen z výchovy od rodičů. Je jich spousta z let dospívání, ze škol, od "autorit" i "kamarádů", z prvních pracovních zkušeností.. často od lidí, kteří si ani neuvědomují, že vám ublížili. Často nešlo vyloženě o to, že by vám někdo fyzicky ublížil, šlo prostě třeba jen o nedorozumění mezi vámi, které vám ale roky leží v hlavě. Proto je odpuštění za to, co se vám stalo, jedinou cestou, jak sám sobě ulevit. Přijmout, co bylo, a přijmout fakt, že to nezměním. Zároveň nezměním postoj druhého člověka. Změnit můžu pouze svůj postoj k životu dnes, zítra a všechny další dny. Neroznášet dál svoji zahořklost. Zatím to neumím - teda, umím to vždycky na chvilku. Je mi hrozně fajn, a po čase sklouznu opět do obviňování a zahořklosti vůči minulosti.

K vánocům jsem dostala Jak si uvařit svůj vlastní vesmír od Kamu. To, jak Kamu dokázala pracovat se svojí opravdu nelehkou minulostí, je mi obrovskou inspirací. Consistency is the key. Říká se, že k zavedení návyku je třeba minimálně 21 dní. Pak už se pro nás stane rutinou. Pro mě to bude určitě trochu delší doba, ale ráda bych zpomalila a soustředila se vždy na jeden problém třeba 3 měsíce. Chci si sepsat po vzoru Honzy z Metalearning.cz svůj Koncept hry na každý čtvrtrok. Okolo miminka nebude čas se celý den babrat ve vlastních myšlenkách, a to ani nechci. Není to vůči němu fér, všechen čas světa a moje pozornost budou patřit samozřejmě jemu. Tohle si chci řešit v těch pár volných chvílích, třeba místo instagramu, když mimi spí. Minimálně po takhle dlouhou dobu si chci pomalinku přepisovat myšlenkové vzorce - ale vždy jen jednoho problému. Nepřeskakovat. Počkat, dokud nebudu mít pocit, že už mám vše nadobro pod kontrolou. Vodítek, jak na to, mám už ze spoustu knih nasbíráno poměrně hodně.

Když jsme se začátkem roku 2020 vrátili po roce ze Zélandu, byla jsem mentálně hodně odpočinutá. Četla jsem tehdy Hoř pomalu od Veroniky Jelínkové. A vážně jsem po dlouhou dobu byla schopná trávit čas sama se sebou. Dokázala jsem vypnout sítě, ostatní lidi, dokázala jsem být autentická. Mým cílem je být sama pro sebe dobrým parťákem. Vždyť se sebou trávím celý život! Tak by bylo fajn mít sama se sebou dobrý vztah a nevyčítat si různé věci. Nesnažit se změnit svůj vzhled, svoji povahu, svoje sny, touhy a názory.

Dneska ráno jsem poslouchala lekci z kurzu Úzkost a panika na Metalearning.cz na téma Autentičnosti. Vlastně mě to celé namotivovalo k sepsání tohohle příspěvku. Nošením masek a "hraním divadla" pro ostatní si způsobujeme velký chronický stres. A chronický stres není dobrá věc. Z chronického stresu vznikají chronické nemoci a ty vážně nechceme. Sami s Tomášem každý nějakou máme a já se vlastně ani nedivím. Většinu života jsem ty hry hrála taky - vlastně pořád ještě je hraju. Jsou to ta přátelství, kde každý už vyznává jiné hodnoty, ale stále se ještě vídáte a vzájemně si do očí neřeknete pravdu, dusíte svůj názor uvnitř a vzájemně si vše odkývete. Děláte to proto, že nechcete zůstat sami. Máte pocit, že jiné přátele si nenajdete. Je to ta práce, která vám přijde úplně zbytečná, ale na poradě se tváříte, že vytváříte minimálně lék na rakovinu. Děláte to pro peníze, které vám každý měsíc přistanou na účtu. Je to nějaká drahá věc, kterou si koupíte, protože ji mají ostatní a vy byste ji v tomhle věku/společenském postavení už taky přece měli mít. Přitom ji k životu vůbec nepotřebujete. Použijete ji jednou dvakrát. Děláte to pro společenský status a touhu patřit k určité skupině. Být autentický je osvobozující a z počátku náročný proces. Opět je třeba přijmout fakt, že když se budeme chovat podle sebe, naše současná sociální bublina to nemusí plně chápat, ba ani přijmout. To ale není náš problém. Jediné, co každý den ovlivňujeme, je náš život a náš pocit z něj. "Nová" sociální bublina se na to pak jen nabalí jako vedlejší produkt a my ve finále budeme mnohem spokojenější. 

V zaměstnání jsem sice před pár dny skončila, ale práce na mateřskou mám věru hodně - na mateřskou a i spoustu dalších let. Nelze lusknout prsty a být "tím, kým chceme být" během pár měsíců. Já mám před sebou především velkou cestu po vlastní mysli. Potřebuji přepsat hodně vzorců. Informací jsem už z různých zdrojů načerpala za poslední roky až až. Vlastně jsem čtení seberozvojových knížek měla už spíš jako takovou prokrastinaci, která mě držela dál od té skutečné práce, kterou je implementace nových poznatků do života. Teď je třeba se věnovat hlavně této praxi. 

3. ledna 2022


Ultimate 2022 theme
#frommyjournal  #yeartomyself

31. prosince 2021




Letos mě ten konec roku moc nebere. Od rána listuju instagramem a vyskakuje tam na mě jedno rekapitulační video za druhým. Některá se míhají tak rychle, že vlastně na konci vůbec nevím, co v nich bylo. 

 

děje se milion věcí a všechno je super (2020)..   ......(2021)......   ..eh, hello 2022?


Letos se mi ani nechce psát klasický rekapitulační příspěvek rozdělený na jaro, léto, podzim a zimu, které jsem si psala v minulých letech. Musím přiznat, že jsem za tenhle rok propadla dost depresím. S Tomášem se často bavíme o politice a je mi ze všeho strašně úzko. Z dnešní společnosti, z toho jak se k sobě lidé chovají, a kam svět směřuje. Nikdy jsem politiku nesledovala víc a bylo to pro moje mentální zdraví určitě lepší. Což je dost smutné tvrzení. Ráda bych napsala, kolik jsem toho letos vyrobila, jak jsem duševně vyrostla a co zajímavého se všechno dělo, ale až příliš moc času jsem strávila s mobilem v ruce pročítáním se statistikami a rozčilováním se nad tím, kde a jak zase ta data zkreslili. Taky jsem okolo voleb nikdy nevysledovala víc politických debat, ale zbytečně - už teď svého hlasování lituju. Když ono prostě nebylo moc z čeho vybírat. Bohužel už nějaký čas si tak nemůžu jít ani zacvičit nebo sednout do restaurace. Následkem tohohle všeho uplynulý rok viděl spoustu mých slz a mentálních breakdownů. Kamarádům jsem se po celý rok spíš nevědomky vyhýbala, protože jsem se necítila v plné síle na to dělat někomu dobrou společnost. Většinu roku jsem se cítila vyždímaná. Hodně jsem se uzavřela a ve svých myšlenkách jsem se cyklila pořád do kolečka.


Z těch příjemnější záležitostí jsme stihli jednu zahraniční dovolenou v Rakousku (roadtrip s kolama v červnu) a jednu tuzemskou (podzimní Krkonoše). Takové dva světlé body. Na naši milovanou chatu jsme se nedostali tak často, jak bych si bývala přála, protože Tomáš hodně víkendů pracoval. Dokončili jsme rekonstrukci našeho pražského bytu, abychom o měsíc později našli nemovitost, kterou jsme nakonec v průběhu roku koupili a které nyní říkáme doma. Po nemovitostech jsem koukali už dlouho a vůbec jsme nečekali, že už letos budeme něco kupovat. Z Prahy jsme se na venkov odstěhovali na Halloweena. Dalším rekonstrukcím zdar! Stresu okolo koupě bylo až až, to vám asi ani nemusím vykládat. Mrzí nás, že se naše možnost investování teď značně sníží, na druhou stranu nás na vlastní bydlení už nebavilo čekat. A i za ten rok a půl od Zélandu jsme udělali obrovský skok v rámci finanční gramotnosti a vytvoření vlastních rezerv. Investování jsme si jako nástroj k osobní svobodě zamilovali. V průběhu toho všeho jsem zjistila, že jsem těhotná a samozřejmě nevolnosti z prvního trimestru spadly přesně do období, kdy se toho řešilo úplně nejvíc. Ale baby due spring 2022 ♥


Dělo se toho vlastně vážně hodně, ale já s ohlédnutím vnímám spíš jen ten stres a deprese okolo. Pro příští měsíce bych si tak ráda naordinovala self-care. Hlavně před příchodem miminka se potřebuju dát do kupy. Detox od médií, hodně knížek, čas v přírodě, pohyb, vaření, šití, psaní... zpomalení a čas sama se sebou. Potřebuju si pár věcí srovnat, dobít baterky a celkově o sebe víc pečovat. Před pár dny jsem znovu začala s meditacemi. A blahodárně na mě taky působí knížka od Kamu Jak si uvařit vesmír. Příští rok se nechci úplně orientovat na růst a plnění předsevzetí, ale spíš na znovunalezení prostý radosti ze života.


Není úplně lehké sdílet všechno bez příkras tak, jak to leží a běží. Bohužel ale tento rok prostě nepatřil k nejšťastnějším a nevidím důvod, proč to skrývat. Tak příští rok snad u veselejšího příspěvku?

předchozí roky zde









Seznam přečtených knih za 2021:

  • Čtyřhodinový pracovní týden - Timothy Ferriss
  • Ikabog - J.K.Rowling
  • Ve službách zla - Robert Galbraith
  • Malé ženy - Louisa May Alcottová
  • Dobré vibrace, dobrý život - Vex King
  • Továrna na sny - Anie Songe
  • Vyzvědačka - Paolo Coelho
  • Nevěra - Paolo Coelho
  • Toltécká proroctví - Don Miguel Ruíz
  • Illuminae - Amie Kaufmann
  • Gemina - Amie Kaufmann
  • Obsidio - Amie Kaufmann
  • Hana - Alena Mornštajnová
  • Tiché roky - Alena Mornštajnová
  • Vztahy a mýty - Jan Vojtko
  • Harry Potter a Ohnivý pohár - J.K.Rowling
  • Válka umění - Steven Pressfield


28. prosince 2021

 



Vánoce.

Dárky jsme letos vyřešili vlažně. Nebyl nějak čas a vše se hrotilo až do třiadvacátého, kdy jsme v noci ještě míchali salát a plácali vosí hnízda u filmu. Den předtím jsme po mojí práci jeli pro vánoční stromek k nám na chatu, což je asi hodinu cesty. Přijeli jsme za tmy v největším mrazu. S baterkou, štaflema a motorovkou v ruce jsme si to kradli na náš pozemek, kde máme smrček, o kterým už x let říkáme, že ho jednou zkrátíme a budeme mít jakože vánoční strom. Na nás musel být pohled. Vypadali jsme minimálně, že jdeme udělat pár chat... No nic už, znáte film Vánoční prázdniny? Tu scénu, jak celá rodina Griswoldů hledají v přírodě ten nejkrásnější vánoční stromeček? Tak nějak tak jsme si připadali, když jsme stáli před tím naším, o kterým celej rok tvrdíme, že bude jako na vánoce, a já hledám baterkou ve tmě několik metrů nad náma špičku. Žebřík dosahoval tak do jeho slabší půlky, btw. Ale v létě byl fakt o hodně menší, přísahám! 

Dvě minuty jsme tam tak stáli a smáli se a pak jsme se v těch minus deseti teda zase odebrali zpátky k autu, lehce se pokochali krásnou hvězdnou oblohou bez světelnýho smogu, a jeli jsme zase hodinu zpátky domů. To byste nevymysleli. Druhej den jsme vybrali před Kauflandem z posledních pěti stromků. Ale je krásnej, i když na nás vlastně jakože zbyl!

Ježíškovi jsem si napsala jen o Jak si uvařit vesmír od Kamu a o Harry Potter pyžamo (který jsem si asi před měsícem sama koupila). Zbytek svátků byl tak poměrně jasný - strávila jsem ho na gauči v pyžamu s knihou v ruce. Tomáš ode mě dostal sekeru (vážně ji chtěl!)

Na štědrý den jsme se ztratili v lese a došli domů v šest večer. Já už nemohla ani vyjít schody a tak bylo smažení kapra na Tomovi. Jsem už jednou nohou v třetím trimestru, tak se není úplně čemu divit. Taky nás nějak zlobila elektřina a nakonec u nás 26. byla pohotovost, protože elektřina vypadla v celém domě. Ještě, že máme hodně svíček a že u sousedů běželo naplno veškerý venkovní vánoční osvětlení. Hodilo se to. Jinak to ale byly poklidný svátky, fakt.



19. prosince 2021

Jsou věci, které si na Instagram nedáte. Věci, které o sobě víte a na které nejste hrdí. Jak velkou bolest způsobí, když vám je vmete do tváře ten, komu věříte nejvíc. Když to, čeho se bojíte nejvíc, se stává realitou - alespoň podle nich. A vy to nechápete. Tu sílu slov, tu magickou, léčivou, i tu opačnou, kdy můžou jenom ublížit. Nepřestává mě to překvapovat. Tolik slz, tolik slz dnes. Bolí mě od srdce tak nějak všechno.

14. prosince 2021

 


Imagine handing someone you love a gift that you put love and thought into and their response being "oh... that´s all? I was expecting something better."

Reminder: However imperfect your home might seem, it is still a gift.

13. prosince 2021

Brouzdám teď občas starými fotkami a nacházím zapomenuté poklady. Z toho jednoho dne, kdy jsme se brodili po kolena sněhem k rybníku. Asi pět let zpátky. A přitom se to zdá jako včera. Měla jsem zrovna nový širokoúhlý objektiv na svým starým miláčkovi Canon 1000d. Automat už mi nestačil, manuálu jsem se ještě bála, ale začínala jsem objevovat kouzla různých objektivů. 

Vkládám bez úprav. No, skoro jako vždycky. Jakýkoliv upravování fotek na blog mě poslední dobou otravuje. Je to tak jednoduchý, tak průhledný, každej ten filtr musí vnímat i když nechce. Ale vyfotit fotku s atmosférou na první dobrou, to už je jiná.

Tahle změna myšlení přišla přirozeně s dnešní dobou. Všechno bliká, všude jsou vymazlený fotky a chytlavý texty, a já toho mám prostě dost. Jsem toho všeho tak přehlcená. Baví mě mít míň, co mi ale dá víc. Těžko se ale tomu přehlcení dá v dnešním světě vyhnout. Dost mi pomohlo nechat si jen jednu sociální síť, s kamarády se vidět spíš na živo než přes chat, a taky to, že jsem začala znovu hodně číst. Je to paradoxní, ale při takovémhle "minimalismu" mám najednou na brouzdání po netu míň času než dřív. Nebo lépe řečeno, ten čas si na to nevyhrazuji. U počítače už víceméně jen pracuji, čtu zprávy, a jednou za pár týdnů si projedu oblíbené blogy. Nehledám už další, nemám takovou tu potřebu vyhledávat si další a další lákadla. Nestíhám totiž ani ty, které už znám. Možná je to s věkem, možná generace Z alfa (nebo jak se mladým v dnešní době říká?), to vnímá jinak a je pro ně přirozené něco jiného. Nevím jestli je to dobře, nejsem tu od toho, abych druhé soudila. Zodpovídám se maximálně sama sobě a já toužím spíš po hrníčku čaje v tichosti, procházce před prací, nebo vaření nějaké hostiny k večeři. Photoshop už nějak vedle života nemá místo. Tak pardon, pokud fotky nepůsobí bombasticky. Pro mě bombastické jsou tím, co říkají.