WE ARE ON A JOURNEY 

OF BECOMING THAT WHICH

WE ALREADY ARE.

THAT IS THE IMPOSSIBLE

PARADOX OF OUR LIVES.

Loňské Velikonoce si moc nepamatuju. Jonáškovi nebyl ještě ani měsíc. Matně si vybavuju, že máme nějaké fotky u ibyšku, na kterém jsou provizorně rozvěšená barevná vajíčka. Zbytek už je v mlze. Ty letošní jsou zatím ale moc fajn. Vypadá to, že na konci svátků už budeme mít zábradlí na balkóně! Takže už člověk nebude mít pocit, že proletí dolů na dlažbu (balkon máme poměrně úzký). Uděláme si teda asi radost takovou tou dřevěnou podlahovou krytinou, což není vzhledem k celkový ploše úplně levná záležitost (balkon máme sice úzký, ale dlouhý!). Poslední dobou jsme nějak moc utráceli.. viděla jsem knížku, která mě fakt zaujala - kupovala jsem. Pastelový akrylovky (určitě na ně někdy bude čas!) - kupovala jsem. Jé hezká pohodlná mikina, co se mi bude hodit na jarní procházky s kočárkem - zase jsem kupovala. Nová autosedačka, cyklosedačka a cestovní kočárek.. uf. Spousta stavebního materiálu. Nebylo to vyloženě vyhazování peněz za zbytečnosti, na druhou stranu nejmíň bez půlky bychom mohli v klidu dál žít a utracené peníze se mohly zhodnocovat někde jinde.. ale to už je teď jedno. Budgeting mi vždycky přišel jako blbost, protože jsem normální a tak nějak vím, za co peníze utrácím a že je nevyhazuju z okna. Jenže od tý doby, co jsem se přehoupla z kategorie "mateřská" do kategorie "rodičovská", sahám do úspor víceméně každý měsíc. Asi je to normální, ale ten trend se mi nelíbí a budu s tím muset něco dělat. Nakupování se pro mě stalo trochu náplastí na chybějící zážitky a blízkost ostatních lidí, jsem pořád sama doma a internet je plný lákadel, kterými se dá tahle mezírka na duši tak jednoduše vyplnit. Stačí pár kliknutí!

Na fotce ještě nejsem ani učesaná. Taková je ale realita většiny běžných dní, tak nebudeme předstírat, že není. Hlavně že J má všechno. O foťák vzbudil velký zájem. Moje radost z toho, že bude fotograf po mamince, ochabla, když začal ušmudlanýma prstíkama silou ťukat do skla objektivu a ve stejnou chvíli strkat paleček do hledáčku. Jinak jsem ale klidná matka! 

                                      ~ I trust my journey ~

The constant urge to simplify my life.

 

Poslední dobou mám velkou potřebu věci ve svým životě zjednodušovat, pouštět je.. Ráda bych se dostala zpátky do stavu, kdy věci jsou tady a teď.. nebo možná za měsíc, možná za půl roku...ale nepromýšlet do detailu každou prkotinu ve svým životě a nezahlcovat se všema co by kdyby.. Občas mám pocit, že mi hlava fakt praskne. Pamatujete na ten čas, kdy nám jako dětem všechno ubíhalo pomalu? A na co jsme se těšili, tak přicházelo ještě pomaleji?? Dny se tak táhly, když se blížil vysněnej tejden u moře! Věci do batůžku jsme si připravovali několik dní předem. Na všechno byl čas. Nebo spíš - na všechno byl ten správnej čas. Teď sotva stíháme proplouvat běžnými dny, už nevíme, co jsou to koníčky nebo volný čas, a přitom visíme hodiny na mobilu a překousáváme přitom další a další informace, který nepotřebujem. Balit se na dovolenou pak už není radost a těšení, ale spíš nutný zlo, který vykonáváme většinou s migrénou v noci před odjezdem. Přijde mi tenhle dnešní životní styl jako pomalu řízená sebedestrukce, kterou děláme vlastně dobrovolně.

Tak jako mám potřebu minimalizovat množství oblečení a celkově zbytečných věcí ve svým životě, cítím taky velkou nutnost informačního minimalismu. Ano, omílám to už podesátý dokola, ale je vidět, že mi to téma stále leží v žaludku, protože stále strašně často sklouzávám k několika hodinám denně na mobilu, i když vlastně fakt nechci. 

Jenže kde je ta zdravá hranice, kdy je člověk ještě v obraze, co se ve společnosti a v životech kamarádů děje, a kdy už jde o bezmyšlenkovité listování?? Ta hranice mi přijde hodně tenká. Osobně bych se nejraději vrátila o 20 let zpátky, kdy vrcholem techniky byl tlačítkový mobil a digitální fotoaparát a na všechno byl čas. Tou dobou jsem se taky naposled naplno věnovala nějakým koníčkům, závodně sportovala, hodně jsem četla a žila si v takovém svém hezkém malém světě. Měla jsem radost z maličkostí, na svých úspěších v klidu tvrdě pracovala, s nikým se nesrovnávala - a pokud ano, maximálně s lidmi ve svém okolí, což je asi o 95% míň osob, než s kterými mám nastavené zrcadlo každý den teď. 

A tak pracuju na zklidnění mysli. Je to pro mě v podstatě full time práce, protože si svoje nový vzorce musím připomínat každý den. Poprvé v životě vážně uvažuju o terapii. Těch nahromaděných věcí už je v mojí hlavě hodně, jen je chci ještě nejdřív zkusit upustit sama. Tu práci za mě nikdo jiný stejně udělat nemůže. Každodenní jóga určitě hodně pomáhá. Velký rozdíl vidím taky ve dny, kdy zvládnu neprasit a jím čistě, nepiju moc kafe, alkohol už je vážně výjimečná záležitost. Na procházky s J si neberu mobil, i když pak nadávám, že nemám žádný fotky. Ale opravdu musíme vyfotit každej svůj prd? A taky k čemu mám teda foťák?:) Tady jsme u těch koníčků. Snažím se na ně najít čas. S miminkem to jde ztuha, protože mě drtivou většinu času přes den potřebuje. Ale tohle je teď moje životní etapa, a tak dělám alespoň takové malé krůčky. Teď jsem si třeba uspořádala všechny kreativní potřeby a ustavila na kreativní stůl natrvalo šicí stroj. Takže příště, až bude malý spát, budu se moct vrhnout hned na věc. Taky si říkám, že třeba u malování nemusím malovat hned dílo na 4 hodiny. Stejnou radost mi přinese i rychlejší abstraktní malba na menší plátýnko. Už pár týdnů beru poctivě ráno CBD a mažu Bachovky, dělám si dopoledne ajurvédský čaj s himalájskýma bylinkama. Ten rozdíl je znatelný. A když jsem s mimi, tak prostě jsem, Vypouštím z hlavy, co vše bych si teď mohla na mobilu přečíst, co je třeba uklidit.... teď trávím čas s ním a to s celou svou pozorností. Ale chce to pro mě víc sebezapření, než bych byla ochotná připustit. 

Tak se ten příspěvek opět stočil tímto směrem. Na začátku jsem neměla úplně plán, o čem budu psát. Byla tu jen potřeba psát. Jsou to asi nedůležité kecy matky s nervama na pochodu, ale muselo to někudy zase ven. Tak mi držte palce, ať se mi přepisování nových vzorců do budoucna daří. Poznáte to podle toho, že tady začnu psát o něčem smyslupnějším.

►  ..care less, ride more..  ◄

Tohle okýnkový duo mě nikdy neomrzí. Na cestě domů z Rakouska, vánoce 2022.

#35mm 

Odjakživa mám problém s kontrolou. Nemůžu uvěřit, že mi trvalo tolik let si to uvědomit. Vždycky jsem se totiž považovala za pravý opak - za nejvíc volnou bytost. A to hlavně na počátku svojí dospělosti. Můžu všechno, co budu chtít!, myslela jsem si. Vesmír mi k tomu dopomůže.. Zvláštní, že jsem se tak vnímala, protože po pravdě jsem vesmíru nikdy nedala moc šancí. Záchvěvy intuice jsem zadupávala do země a raději přijímala rady od lidí, kteří celý svůj život kontrolují do posledního detailu a není žádný div, že nejsou uvnitř šťastní a naplnění a dělají třeba celý život činnost, ke které nejspíš nebyli předurčeni. 

"Never take advice from someone who is falling apart." (Dear Reader, Taylor Swift)

Intuice mi radila jinak už někdy na střední. Na střední škole mi nikdy nešly předměty na bázi memorování... dějepis, literatura, sociální vědy.. naopak jsem měla talent na logické uvažování, matematiku, vždycky jsem byla empatická a uměla se vžít do cizích situací, potřeby ostatních nadřazovala tak nějak přirozeně svým vlastním, a navíc mě vážně chytlo focení. Tolik talentů, tolik možností, jak se dál rozvíjet jako autentická osobnost! Výběr VŠ - ekonomická věda - tedy skýtá lehkou vlnu skepticismu. Stejně jako je spousta věcí, které mě na ekonomických teoriích baví, například behaviorální efekt na společnost a jedince, nebo komplexní uvažování s společnosti jako celku, valná většina profesí, které se s tímto titulem dají dělat skýtá přílišnou dravost, honbu za social statusem a růst po korporátním žebříčku. Nic pro můj typ osobnosti, řekla bych. Škoda, že jsem se tou dobou ale vůbec neviděla. Neznala jsem sama sebe ani svojí hodnotu. 

Na tomto poli lituju hodně věcí během celého krásného VŠ období, které jsem měla udělat jinak. Měla jsem se více profilovat směrem, v kterém mi ekonomie dává smysl a přínos, nebo jsem od toho měla dát ruce pryč. Další cesta by se ukázala až se zkušenostma a změnou úhlu pohledu. Byl by to boj a tvrdý, v životě nic není zadarmo, a taky bych udělala pár věcí jinak, než moji vrstevníci, ale možná by mě to dovedlo k něčemu mnohem lepšímu. Bohužel ale tato možnost nebyla v mojí rodině přípustná. Tlak na titul byl velký. Vždyť říkám, velká potřeba kontroly sebe i okolí... 

Když se teď doma zmíním, že třeba nebudu trvat na tom, aby moje děti šly na vysokou školu, když se na to nebudou cítit hned po střední, dostanu popelem po hlavě, že přece musejí mít titul, aby se měly dobře. A já v klidu odpovím, mami, a já se mám s tím titulem dobře? Bylo nutný se pro kariéru po zbytek života rozhodnout vážně už v 18ti, nebo by dva roky navíc nehrály tak velkou roli?

Mrzí mě i co vše jsem na osobním poli musela řešit zvlášť v druhý polovině studií, nicméně that is life, a netřeba dál fňukat na rozlitým vínem. Bylo toho na mě moc a nejjednodušší bylo pokračovat na započaté cestě. Myslím, že ke ztrátě rodiny, domova a potřebě se rychle finančně osamostatnit bych ještě změnu nebo opuštění VŠ nedala. Vytěsnila jsem jakékoliv jiné řešení a pokračovala v zajetém. Vlastně jsem tou dobou ani neměnila svoje sny, tak moc jsem se bála další změny. Možná ale právě tady byla velká šance dát prostor důvěře ve vlastní život, kterou jsem propásla.

Tyhle řádky budou nejspíš dávat smysl spíš jen mě, ale to vlastně nevadí. Vnímám zpětně, že potřeba svůj život kontrolovat se s rozvodem rodičů rapidně zvýšila. Nedokázala jsem si představit, že bych přišla ještě o něco, a všeho ve svém životě jsem se držela zuby nehty. Není to nic moc zážitek, když vám rodiče do Itálie, kde zrovna půl roku studujete, pošlou emailem zprávu o tom, že se rozvádějí. Ano, bylo mi tou dobou 24 a stejně mě to zasáhlo plnou parou, jako kdybych byla ještě dítě. Na tenhle den nikdy nezapomenu, a taky na to, jak jsem na to byla sama, protože jsem v Turíně neměla tak dobré kamarády, za kterými bych s touhle novinkou mohla přijít a pobrečet si, takže jsem si vše dusila uvnitř. Mírně řečeno se ten vysněný půlrok v Itálii moc nevyvedl. Zase jsem se snažila vše kontrolovat. Vlastně sama sobě nemůžu zpětně ani nic vyčítat, spíš bych se takto chtěla virtuálně zpětně obejmout a říct svýmu 24 letýmu já, že to bude časem zase dobrý.

Čtu zrovna zajímavou knížku, která začala poměrně rozverně na téma cestování, a její druhá polovina se dere v o to temnějším duchu finálního zúčtování se životem. Vcelku překvapivý obrat na tak krátkou knihu! Kniha se jmenuje Moudrost mnicha. Jako buddhista tam Bjorn velmi často otevírá téma puštění kontroly nad životem. 

"I toto pomine." (Natthiko)

Dřív jsem se považovala za člověka, který životu důvěřuje, a přitom jsem vše plánovala, zuby nehty se držela toho, co mám, i když mi to už podvědomě nedávalo smysl. Jenomže v tomhle jsem vyrůstala. Hlavně nic neměnit, co by si ostatní pomysleli? Nepoznali oni by, že jsem udělala "chybu", že jsem se v životě vydala špatným směrem, a teď se ji snažím napravit? Ne, to raději necháme vše běžet, tak jak je, i když to není funkční, protože co by na to lidi! Nezní to šíleně? Mě na tom právě nejvíc děsí ta část, že jsem se jako kontrolor ale vůbec necítila! Měla jsem pocit, že všemu nechávám volný průběh. Možná tato "moudrost" a vlastní uvědomění přichází až s mojí vlastní jógovou a meditační praxí. Uvědomění je první krůček na cestě k sobě.

Myslím, že všichni vedeme v životě jednu velkou pouť, a to sami k sobě. Život je jízda, říká se. No to tedy je! Velká spirituální jízda, ve které rosteme a učíme se a snažíme se stát svojí nejlepší nejautentičtější verzí. Je to neustávající práce.