17. června 2024

 

I love how the ocean never leaves, but is always moving.

Isabel Paige. 

16. června 2024



Filmový radosti. Šíře moře, zlato ve vlasech, vlnka za vlnkou. Všechno naprosto v pořádku ♥

#35mm



15. června 2024

Když nemáš, co říct, tak mlč? Bylo by to asi lepší. Tenhle příspěvek je od začátku předurčený k záhubě. Ale četla jsem na internetu, že když chce člověk tvořit a psát, tak má prostě psát i jen tak. Dostat všechno ven. Ať už to všechno znamená cokoliv. A tak jsem po pár týdnech zase tady. The Tortured poets department.

Vlastně bych v tuhle volnou chvilku měla radši hledat pronájmy, pozemky, plánovat levný tiny house nebo se snažit vymýšlet jiný praktický věci, ale už to tu fakt potřebuju a chci se podělit o pár fuckupů poslední doby. Měli jsme se stěhovat zpátky do Prahy, já se na to strašně těšila, ale zatím kromě hrstky nejbližších nikdo nic nevěděl. Důvodů jsme měli víc a taky nějaký velký plány do budoucna a pro všechny by se nám hodilo zbavit se hypotéky a stát se trochu víc mobilními. A teď to vypadá, že to nevyjde a budu tvrdnout dál v tomhle zapadákově, než vymyslíme jiné řešení. Bydlet v přírodě dobrý (na dva/tři roky..), a teď zas bytostně potřebuju město a lidi! Jsem prostě už taková, potřebuju mít v životě volnost. A to jsem si fakt myslela, že se tu chci usadit. Celej tenhle proces mi připomněl, proč máme s tchýní složitej vztah a tohle je další velkej zářez, kdy nám vrazili kudlu do zad, a kterej u mě mají schovanej. Přijde mi, že generace našich rodičů ještě žije v tom, že v domě bydlíš celý život a až půjdeš do důchodu, dostaneš peníze od státu. My už víme, že se musíme stát na státu včas nezávislými, protože na naše důchody pravděpodobně moc nezbude nebo nám to určitě nedovolí žít takový život, jaký bychom si přáli. A teď vysvětlete rodičům, proč je dobrý rozhodnutí radši 40 procent platu investovat do svojí budoucnosti než ho platit bance, když máme tu možnost. No nic, nebudu se znova rozčilovat. Každopádně jsem už dlouho nedostala tak velkej motivační kopanec, abych se nějak dál posunula i bez jejich pomoci. Thank you Aimee.

Mám pro sebe vymyšlené projekty, kterými bych se chtěla zabývat a z čeho by třeba v čase mohl být můj příjem. A všechny potřebují menší počáteční investici, na kterou zatím nemám, a tak si odkládám stranou a třeba někdy. Jo na mateřský s malým ekzematikem, který potřebuje na zimu k moři, si toho odložím málo, co si budem povídat. A po večerech vysedávám v práci u excelu vyloženě za pár korun, který stejně pravděpodobně utratím za běžný výdaje, a říkám si, jestli tohle je to všechno? Kvůli tomu jsem studovala a vytrpěla už takových věcí, abych pak dělala TOHLE? Kdo si nemyslí, že peníze jsou překážka a privilegium, tak si lže do karet. Ano, mateřská takhle ve většině případů vypadá, počítá se každá korunka a jak si člověk myslel, že bude mít spoustu času na nastartování vlastního projektu (haha), tak najednou je rád, že stíhá aspoň na pár procent to, co měl zajeté už před dítětem. Ale nevzdávám se, i když občas už vlastně trochu jo. I hate it here.

Ocení ještě někdo takovéhle upřímné příspěvky, nebo je pro vás jejich čtení ztráta času a mám si je schovat radši do svýho deníku? Energie posledních dní, týdnů a vlastně i měsíců byla zhruba takováto. Zjistila jsem, že ze všech kreativních technik inklinuju nejvíc právě k psaní a že nejradši si zalezu do koutku s dobrým románem. Dítě mi při mlácení do klávesnice evidentně poničilo N, takže na něj musím fakt hodně zatlačit, aby se propsalo a je to krapet otravný. Před pár dny mi taky byla rozbitá nejmilejší mistička na oříšky z Tuniska. Ale vlastně to není až taková tragédie, alespoň si budu moct vyzkoušet kintsugi. Ráda bych psala víc motivačně, co jsem dokázala a tak, ale zrovna teď je to nějak takto, tak si nebudu hrát na něco jinýho. Down bad.

 

11. května 2024


Nürnberg, Germany. 

7. května 2024

If you are not willing to sacrifice for your goal, your goal becomes the sacrifice.

29. dubna 2024


Croatia, thank you.

18. dubna 2024

Do Chorvatska jsem si s sebou vzala záměrně jedinou knížku - Čas zpomalit od Terezy Škorupové. Tereza je výborná psycholožka, která si prošla naším aktuálním ekzematickým peklem na vlastní kůži, a jako další z mnoha zvládla tuhle nevyléčitelnou nemoc vyléčit/dostat do trvalý remise. Líbí se mi její přístup k psychoterapii skrze psychosomatiku a celostní přístup, a v téhle knize se věnuje tématu slowliving. Tohle vnímám, že je na naší cestě naprosto zásadní věc s potenciálem změnit mnohé.

Líbí se mi, jak jsem na Terezu vlastně narazila. Jednou jsem si googlila, jak si člověk může vydat vlastní knihu a vody internetu mě zanesly do nakladatelství Pointa. Právě tady Čas zpomalit vyšel. Knížku jsem si před vánoci hned nadšeně koupila, když jsem už stejně byla v knihkupectví pro vánoční dárky. A pak mi doma ležela až do teď. Jak jsem byla překvapená, když jsem po přečtení Terezy příběhu na začátku zjistila, že je vyléčená ekzematička! Náhoda?

Já jsem to tu asi ještě nezmiňovala, ale ekzém už mě netrápí jen u Jonáška, ale pacientem jsem se stala i já sama, kdy se mi poprvý v životě a během jen pár týdnů osypala většina těla něčím mezi kopřivkou, ekzémem a lupénkou... psychosomatika jako blázen, protože já už ten ekzém u malého psychicky fakt nezvládám a tohle vyústění vnímám jako "alergii" na danou prostě už moc dlouho trvající situaci. Nejnáročnější životní období, bezesporu. Poprvé v životě jsem se s kopřivkou setkala doma po porodu, kdy se mi osypaly na pár dní celý nohy. Že by ze mě spadlo těch deset velmi psychicky náročných dní v porodnici a tři pokusy o vyvolání porodu?? A teď na jaře už po skoro 2 letech trvání ekzému u Jonáška mi vypovídá službu imunita znovu. Hele, já se jí vážně ani nedivím! Pro mě je ta situace už taky k nežití.

Nicméně o tom jsem ani až tak psát nechtěla. Spíš jsem se chtěla dotknout témat, na která jsem v Čas zpomalit zatím narazila. Líbí se mi myšlenka, že na všem záleží. Úplně na všem! Život je všechno, ne jen něco, a vše je propletené a utváří to naši realitu, v které se v ideálním scénáři snažíme žít autenticky. Záleží jistojistě na tom, jestli nás těší naše práce, jaký máme vztah s nejbližšími lidmi a kdo to je, jak bydlíme, ale i kde si koupíme tričko, jestli máme rádi svůj hrneček, z kterého pijeme atd. U mě tohle vnímám jako jedno ze zásadních témat od té doby, co jsme odešli z Prahy a máme hypotéku na dům. Nejen, že je psychicky náročný být v místě, kde člověk nikoho nezná a kde ruku na srdce není až takové společenské vyžití celkově, ale hodně mi vadí i to, že nemůžu žít podle svých hodnot. Nemůžu investovat do bio potravin, i když je teď vážně potřebujeme. Nemůžu kupovat oblečení od etických značek, protože jsem teď přes všechny výdaje ráda, když zaplatím něco z Vintedu nebo Pepca. Jo, taky bych si ráda koupila ručně vyráběný keramický hrníčky na trhu nebo cokoliv do bytu, co není made in China a dělalo by mi to roky radost, jen když bych se na to podívala, ale... 

Poslední měsíce se nemůžu zbavit myšlenky, jak je to dobře vymyšlený. Celý tento systém, který hromadí bohatství zpátky k nejbohatším... trochu konspirační myšlenka, ale podívejte se na to takhle: vysoká hypotéka přerozděluje bohatství do bank (např.u nás nyní teď první roky hypotéky platíme cca půlku splátky na úrocích/bance do kapsy, a pouze půlka umořuje dluh.. to jen pro ty, kteří to třeba nevěděli..). Nehledě na to, že takto vlastně vznikají peníze z ničeho (ano, toto je okamžik vzniku peněz v moderním finančním systému - vysvětlit tuhle problematiku by bylo na celý samostatný příspěvek). Nicméně obyčejnému člověku pak zbývá (po zaplacení banky, poskytovatele elektřiny, vody atd) méně peněz na běžné výdaje, takže je nucen kupovat levnější alternativy, čímž se přerozděluje bohatství vlastníkům korporací vlastnících velké levné řetězce a na to navázané fabriky v Asii. Člověk nepřímo podporuje neetickou práci a často si to ani neuvědomuje. Také se podporuje plýtvání, protože všeho je zbytečný nadbytek a už není žádným tajemstvím, kolik úplně nového oblečení končí na skládkách. V případě jídla levnější alternativy znamenají víceméně riziko vzniku zdravotních problémů, podporuje se neetické nebio zemědělství (součástí této strany řetězce jsme si zkusili být na pár týdnů na Zélandu - každému bych takovou zkušenost doporučila), a bohatství se tím pádem přerozděluje vlastníkům velkých korporací, kteří dokážou jídlo vyprodukovat za tuto nízkou cenu, čehož samozřejmě malý bio farmář není schopen. A díky nekvalitní stravě a tím pádem třeba položením základu ke vzniku nějaké chronické nemoci se člověk stává zákazníkem big pharma třeba až do konce života. Ve zprávách jeho myšlenky pak rozptýlí drobné nedůležité a vyhrocené kampaně, hlavně aby si vlastně celou tu křehkou pravdu nestihl uvědomit.

Ok, o tomhle jsem taky psát nechtěla a už vůbec ne v příspěvku k Terezy knížce! Tak si to s ní prosím nespojujte.. jen tahle myšlenka pro mě nepřímo navazovala na to, že na všem záleží. My osobně jsme už rozhodnutí se hypotéky zbavit a domu se za této situace vzdát, abychom mohli zase trochu žít podle našich hodnot a potřeb. Dům není v naší současné situaci nutností (a každý máme svoji aktuální realitu jinou, rozhodně nikomu nepodsouvám, co je dobře a co špatně). Už se na to období moc těším! Nepohodlí a bolest jsou největší učitel.

Taky se mi líbí přístup všemu se udivovat... "páni, to je ale krásný květináč. To je super, že můžu jít do obchodu a jen tak si ho koupit, aniž bych si ho musela v peci sama vypálit... To je nádhera, že můžu jet nakoupit autobusem, to je ale vynález! Ušetří mi to spoustu času, když bych šla pěšky... No není to úžasné, že můžu jít do obchodu a koupit si olivový olej jen tak, aniž bych musela roky pěstovat olivovník a pak si ho sama složitě vylisovat? Úžasná doba!..." Já osobně jsem tento přístup začala aplikovat jako takovou svojí formu meditace, když mám chvilku. Když je ten vzácný okamžik, kdy mám chvíli klid, ráda si jen tak sednu a rozhlížím se v úžasu kolem sebe. Zkuste si to!

Vlastně tohle žasnutí i v knize vychází z kapitoly o malých dětech. Ty nad vším žasnou neustále a jen je pozorovat člověka krásně vtáhne do přítomného okamžiku. Žádný okamžik není dostatečně krátký na to, aby se dlouze nezadívaly na obloze na měsíc, nebo neměli čas pozorovat minutu dvě tři toho lezoucího broučka na zídce. Malí velcí učitelé 

Zpomalení je tady v Chorvatsku moje velké téma. Nebo spíš bych řekla takové jakoby odbordelení se. Já mám totiž pořád tendenci se něčím obklopovat a pořád toho není dost. Mobil v ruce, scrolování sociálníma sítěma, pořád víc a víc věcí, další a další knížky. Většinou k tomu sklouzávám v období nepohodlí, jako berlička. A tak se to snažím vědomě změnit.