17. března 2024
Dlouho tu nebyl příspěvek se štítkem "Lists" - oblíbenci, favorites, prostě věci, kterými se zrovna ráda obklopuju.. Na mě to vždycky dýchne atmosféru daného období, protože si skrz ty věci přesně vzpomenu, jak jsem se cítila, co bylo tou dobou moje téma.
Nedávno jsem objevila 73 questions a tak se teď ráda procházím po nemovitostech celebrit.
Už asi rok ujíždíme na TV show, kde se plánují dokonalé zahrady. A skrz tenhle koníček jsem v Čechách objevila Ferdinanda Lefflera, jeho boží styl a jeho krásný coffe table books. Nic mi neudělalo větší radost, než když jsem na Vintedu minulý měsíc ulovila Zelené pokoje a Žijte ve své zahradě za polovic.
Založila jsem si vlastní kombuchu a úspěšně kombuchujem! Mňam. Je hrozně dobrá, slaďoučká a vůbec to není jako pít ocet - ten pocit totiž v ČR mám ze všech kupovaných kombuch. Já tu prostě žádnou dobrou nenašla.. A tak si děláme vlastní. Taky jsem začala pravidelně péct domácí žitný kváskový chleba, ale tahle snaha skončila asi se čtvrtým pecnem, kdy jsem si zapomněla při pečení odendat kvásek na později.... mám tu připravený nový sušený, že ho zase rozdělám, ale už na něj naštvaně koukám asi tři týdny a nějak se k tomu nemám.
Četla jsem teď spoustu zajímavých knížek. V souvislosti s předchozím bodem bych zmínila knihu Zdravá střeva a Pravda o cukru. Snažím se trochu přeskládat jídelníček, aby odpovídal i poznatkům z obou těchto knih. Lupénka se mi rozlézá a já se ani nedivím, protože to teď byla jedna rodinná oslava za druhou a já nemám žádnou vůli, když vidím obyčejnej dort. Ale tělo mi už docela jasně dává stopku, já nevím na co ještě čekám?
V zimě jsme si začali k večeři zapalovat svíčku a je to vždycky takovej fajn klidnej rodinnej moment, kterej si užíváme.
Úklid pro klid mě naučil nejen to, že by se někdy pračka měla vyčistit, ale taky jak to správně udělat.
Pořád jsem se ještě nevzpamatovala z dokonalýho vystoupení Joni Mitchell na letošních Grammys.
Na Vintedu se mi poštěstilo podruhé, když jsem ulovila povídkovou knížku od našeho lékaře pana Lebenharta. Zmiňuji ji tu proto, že pan doktor prostě žije to, co svým pacientům předává... bezprostřednost žití, bytí v přítomném okamžiku a sám sebou, tak nějak bez ohledu na to, co na to okolí. Kniha se jmenuje Příběhy nejen z ordinace II. Nejvíc mě rozesmály povídky z Prahy s jeho ráznou kamarádkou. Původně jsem ji chtěla hned poslat dál, ale nechám si ji. Je to pro mě takové připomenutí, že vydat vlastní knížku nemusí být nic těžkýho, prostě si ji člověk udělá a sepíše podle svýho.
Tenhle rozhovor byl velký pohlazení po duši a Klusovi mají dalšího fanouška. Věřte tomu nebo ne, ale já byla asi jedinej člověk v ČR, kterej Kluse neposlouchal a o Tamaře ani nevěděl.
Když už jsme u rozhovorů, tak silvestrovská estráda brocastu byla super, zasmáli jsme se s Tomem oba. Nemůžu uvěřit, že jsem o tomhle podcastu ještě neslyšela. Teda já o něm slyšela, ale až do teď jsem neslyšela ani jednu epizodu. Je to spíše pro pánskou společnost, ale dámám snad není vstup zakázán :)
A dámy a pánové, mám twitter.. teda X. Nečekala jsem, že se tenhle moment někdy stane, ale je to tu. Nechodím tam úplně často, ale když už jo, tak si to pro mě nový rozhraní a totální necenzuru užívám.
A jak jsem do teď mohla zapomenout na The Summer I Turned Pretty?? Myslím, že každýmu, kdo ve svým teen období zbožňoval show The O.C., by se to mohlo líbit. Zase na chvilku koukat do (ne)dokonalýho světa americký smetánky a magickýho období konce střední a začátku vysoký, úplně mě to na pár dní pohltilo..
23. února 2024
21. února 2024
Čtyři podvečerní momenty z letního Arkansasu.
Rok 2024 je mimo jiné moje desetileté výročí od Ameriky. Při té příležitosti jsem zabrouzdala k sobě na disk... a páni, ty jsou retro! MILUJU je. Tak se tu sem tam objeví nějaký vzpomínkový post, protože ze všech mých zahraničních zkušeností byla tahle rozhodně ta, která se mi zaryla nejvíc pod kůži a nejvíc mě změnila. Ráda na to léto vzpomínám.15. února 2024
11. února 2024
V čem je můj život v neustálým chaosu a totálním maximalismu je focení fotek, respektive jejich množství. No, vlastně i to focení samo o sobě. Zrovna si zálohuju po roce a půl mobil. Je to porod, co si budem... ale už jsem to tak dlouho odkládala a plazila se po povrchu, že už jsem narazila na imaginární zeď, a odmítám se po ní plazit i nahoru, takže jsem se rozhodla strhnout pásku. Tři tisíce vyfocených fotek. Další tisíce v jiných složkách.. Minule, když jsem si mobil čistila, tak jsem po každým focení pečlivě vymazala všechno zbytečný a nechala jsem si fakt jen jednu dvě nejlepší fotky. Bože, to bylo boží! Jak se ty vzpomínky krásně prohlížely. Vydrželo mi to dokonce několik měsíců. A pak se to někdy zvrtlo. Myslím, že na dovolený na jaře. Bylo toho už hrozně moc k vytřídění, a pak jsem začala být pozadu a pak ještě víc. No a pak jsem se na to prostě a jednoduše vykašlala. A teď jsme tady.
Když si udělám jednoduchý výpočet, za každý den od poslední zálohy jsem údajně vyfotila nejmíň 6 fotek. Ale co furt fotím, když se víceméně nic neděje? "A vy si ty fotky pak někdy ještě prohlížíte? Není lepší si ten moment prostě užít?" povídala moje šéfová v bývalé práci. "Vzpomínky dobrý, ale těch fotek nesmí být nikdy moc." prohlásila jedna známá v mezichvilce při sběru kiwi na Zélandu. Já s nimi souhlasím, ale tohle je šílenej zlozvyk a únik a berlička, a ten mobil je pořád po ruce, a vejde se na něj každá blbost, tak co bych si toho Jonáška zase nevyfotila na tom stejným místě, kde už ho mám vyfocenýho desetkrát, nebo jak dneska hezoučky papá (určitě mnohem hezčejc než včera!). No myslím, že všichni tady tušíme, že by opravdu bylo lepší tam v ten moment být pro něj a s ním, než zírat do displeje, abych si ten obyčejnej krásnej a prchavej moment zachytila. Protože on mezitím zmizí a to, co zaznamenám, je už jen umělá napodobenina. A já tam vlastně radši chci být než nebýt!
Takže! Jsem se rozhodla. Chci míň fotit. Míň fotit na mobil. A radši si jednou za čas vzít zrcadlovku nebo analog. Vlastně bych se ráda dostala do bodu, kdy spíš nefotím než fotím. Kdy je perfektní moment a já jsem šťastná tady a teď a pro sebe a na pozadí nepřemýšlím o tom, jak si to nejlíp vyfotit na instagram. Kdy mám vážně z těch dovolených třeba jeden dva filmy fotek, pár desítek fotek a nazdar. A ty fotky jsou to, co se mně líbí, ne to, co se líbí instagramu. Asi potřebuju z toho instagramu na chvíli zmizet, dát si pauzu, abych přepsala tenhle myšlenkový vzorec, že fotím vlastně proto, abych si tam ty věci mohla dát. Vlastně bych radši znovu žila v tom momentu než na displeji, jako když jsme byli děti a nebyly mobily a všechno bylo nad nebe jasnější. Digitální minimalismu, to je to, co potřebuji.