Pages

22. října 2021


Můj nejoblíbenější měsíc v roce mi proklouzává mezi prsty. Došlo mi to předevčírem, kdy jsme chtěli po práci stihnout procházku ve Stromovce. A nestihli jsme ji za světla. A já se tak snažila odejít z práce včas, šla jsem dokonce před pátou! Za velkýho šera byl ten park taky krásnej, ale ještě krásnější by byl, kdyby mi Tomáš z domova nezapomněl vzít šálu a nestál před výstavištěm, kde jsem vystoupila z tramvaje, místo toho se salátem v ruce. On se ještě vrátil domů ho udělat! Kdo by chtěl v říjnu ve vichru jíst v parku salát? Prý si tu moji zprávu blbě přečetl. A tak jsem se procházela s jeho omotaným svetrem kolem krku a krabičkou se salátem v ruce. Jo a vidlička v kapse kabátu, na tu nesmíme zapomenout. Ale teplo bylo, tak co?

Někdy jsou ty mezinárodní vztahy moc vtipný. Nebo třeba před pár týdny jsme přišli z nákupu a něco jsme zapomněli. Já v obchodě koukala na nanuky a mezi nima byl i takovej ten kaktus, jestli ho znáte. Tomáš, že se teda vrátí pro to, co jsme zapomněli, a tak mu povídám: "vem mi prosím taky jeden ten kaktus". A víte s čím přišel? S kaktusem. Živým. Tou rostlinou. 

Máme před sebou poslední týden v Praze. Většina září a října byla ve znamení vyřizování všemožných papírů, abychom o našem domečku vážně mohli v budoucnu mluvit jako o našem. Viděla jsem se všehovšudy se dvěma kamarádkama za celý dva měsíce, plus jedna svatba na konci srpna. Byla to bída jak jsme byli prostě pořád v jednom kole. Cítím ale, že teď už to bude poklidnější. Druhý trimestr je už mnohem příjemnější než první a ráda bych se teď už soustředila na pozitivnější věci. Nebudu lhát, když řeknu, že první trimestr (ačkoliv mi bylo dost zle a byla jsem nonstop grogy) byl o velkých rozhodnutích,  jednáních, stresech, a utekl i přesto jako voda. Čeká nás tolik změn a tolik příjemnýho zařizování! Jako jednu z prvních věcí chceme zasadit první jabloň do našeho budoucího skromného ovocného sadu. Nemůžu uvěřit, že budeme mít zahradu, kde budeme vážně moct pěstovat, co si umaneme. Která bude naše! Kam si budu moct ráno sednout na sluníčko. Po temném bytě v malé uličce v činžáku v centru města to bude velká změna. Velké dny a týdny pro nás, tento říjen ♥

Jsem na nás pyšná. 

Kolik jsme toho už spolu zvládli, kolik snů jsme si už splnili. 

Všechno co máme, čeho jsme dosáhli, co jsme viděli a zažili - na všechno jsme si vždycky vydělali sami, normální prací. A nebudu lhát když řeknu, že náš plat nikdy nebyl nijak nadprůměrný. Nic jsme nezdědili, od rodiny jsme žádné velké finance nikdy nedostali, a přesto jsme dokázali žít přes rok na cestách po Zélandu, Tomáš si splnil sen a 3 měsíce v roce 2015 žil v Austrálii, mezitím co já si plnila ten svůj a studovala jsem v Turíně. Viděla jsem San Francisco, procestovala půl Ameriky, kam jsem před létem odjela s asi 25 tisíci na účtě! A teď si plníme další. Vždycky jsem k sobě sebekritická, často i dost k Tomášovi, žádné úspěchy u sebe nevidím a nikdy u sebe nic nepovažuju za dostatečně velký úspěch, protože přece ostatní mají mnohem víc. Když to ale takhle všechno vidím sepsané černé na bílém, když vím, že se za týden vážně stěhujeme z Prahy do přírody.. možná tady je pár věcí, na které bych u sebe mohla být hrdá, ne?

Nebyla bych to já, abych se té změny také tak trochu nebála. Zapadneme do maloměstského způsobu života? Zapadneme do zdejší komunity? V Praze je všechno anonymní, člověk si na to pohodlí zvykne. V navazování nových přátelství moc dobrá nejsem, spíš si od lidí držím odstup, dokud nemám pocit, že jim můžu věřit. Vzorec chování na základě zkušeností z minulosti, který bych ráda časem přepracovala. 



1. září 2021

Letošní léto uteklo mnohem rychleji než kterékoliv jiné předtím. Čím jsem starší, tím rychleji všechno utíká. Jaro, léto, podzim, zima. Sotva jdu poprvé za sezónu na koupák a další den už slavíme Halloween. Mrknu okem a je tu Štědrý den a novoroční předsevzetí. Pevně věřím, že v tom nejsem sama. Děsí mě jen představa, že se to s vyšším věkem bude ještě zhoršovat. Už nejsem nejmladší, uvědomuju si to letos víc než kdy jindy. Přijde to s takovým tím nákupem prvního krému proti vráskám 30+. Když si jdu radši lehnout v půl desátý místo výpravy do hospody za kamarádama. Když dávám v restauraci přednost dobrým domácím limonádám před pivem. Když jsou fotky na sociálních sítích priorita sto padesát, místo pětky. Občas si připadám odtržená od reality a vnějšího světa, nikdo neví kde jsem a co tam dělám, a je mi v tom stavu vlastně moc dobře.

Se psaním to pokulhává, proto je můj blog dost zanedbaný. Všímám si podobného trendu u většiny blogů, co čtu. Příspěvek jednou za x týdnů. A jako čtenáři mi to po pravdě vůbec nevadí. Stejně mám pocit, že mám k těm lidem blízko. Sleduju je kvůli něčemu, čím jsou pro mě zajímaví a inspirativní. Což není text každé pondělí, středu, pátek, protože "rozvrh". Nejvíc mě rozčiluje, pokud se někdo třeba omlouvá, že nevydá dneska video, ale že to bude až zítra! Hlásek v mojí hlavě v tu chvíli křičí: who cares?! Naopak, blogy a účty na sociálních sítích, co mě zasypávají svým obsahem každý druhý den, mě fakt dost otravujou. Proč to ti lidé dělají, to nemají reálný život, který by mohli žít? 

Minulý týden jsme strávili v lese. Bylo to fajn, jen propršel doslova celý týden, takže jsem většinu času strávila s knížkou u krbu nebo sledováním Přátel. Také jsme měli spoustu rodinných návštěv, a týden jsme zakončili na svatbě kamarádů v Krušných horách. Odpočinková dovolená to úplně nebyla. Zjistila jsem, že potřebuju minimálně 2 týdny z práce, abych si vážně pročistila hlavu a zapomněla na všechny povinnosti. Týden mi nějak nestačí. No jo, už jsme zase u toho stáří.. Stáří v uvozovkách. Za deset let se tomuto příspěvku budu smát.

Těšíte se na podzim? Já moc. Nejoblíbenější období z roku. A tenhle bude extra magický. Budeme se totiž stěhovat! A ještě mám jednu novinku, ale tu si zatím chci nechat pro sebe. Nebojte se - řeknu, řeknu, ale až dozraje čas..





5. srpna 2021

Nemůžu psát, už několik měsíců, a tak jsem do svého deníku začala alespoň kreslit, aby se na něj jen neprášilo. Byla jsem rozmazlena kvalitníma akrylovkama, který bych si sama nikdy nekoupila. Obraz Martins bay, podle vlastní fotky ze 4.dne treku divočinou na Novém Zélandu, stále čeká na dokončení. Dneska jsem si hodinu a půl hrála s oblohou. Další radosti všedních dní: každodenní dekódování textů od Taylor, chladná rána na balkónu, spousta sezónní zeleniny a samozřejmě - Harry Potter. Člověk si musí dělat radosti, když už nemůže pít kafe.


Druhá fotka je na analog a myslím si, že nemám lepší, která by tak skvěle zachytila atmosféru letošního ospalýho léta.

10. června 2021

13. května 2021

Pomalu se probouzím z kreativního koma. Měla jsem s tím poslední měsíce nějaký problém, který jsem nedokázala uchopit. Psát se mi nechtělo, vyrábět se mi nechtělo.... nic se mi nechtělo. Moc se mi líbí náhled na kreativitu v knížce Big Magic od milované Elizabeth Gilbert. Život proměňující. A taky mi kdysi moc pomohlo tohle video od Hannah McNeely... 

Moje výtvory nejsou kdovíjaké umění, ale o to tu přece vůbec nejde, že? 

Dvě malůvky z posledních týdnů:


7. května 2021

 



Musíte vědět, co chcete, a jít dál než k tomu, co od sebe očekáváte. Zlepšete svůj tanec, hodně trénujte a stanovte si hodně vysoký, těžko dosažitelný cíl. Protože takové je umělcovo poslání: překročit vlastní meze. Umělec, který touží dosáhnout jen nevysokého cíle a nakonec ho opravdu dosáhne v životě neuspěl."

 

Čtyři roky jsem se učil malovat jako renesanční mistr a celý zbytek života malovat znovu jako dítě. V tom tkví skutečné tajemství: v kresbě dítěte. To, co vidíte, může vypadat dětinsky, ale je to v umění to nejdůležitější." (Picasso)

 

..., že naše životy jsou naplánovány do nejmenších podrobností: narodit se, studovat, jít si na univerzitu najít manžela, vdát se - byť za nejhoršího chlapa na světě, jen proto, aby ostatní neříkali, že nás nikdo nechce - a mít děti, zestárnout, strávit konec života na židli na balkoně pozorováním kolemjdoucích, předstírajíc, že vím o světě všechno, ale aniž bych mohla umlčet hlas srdce, který říká: Mohla jsi zkusit něco jiného."

 

Daří se Vám nacházet nové věci?" - Jistě. Každým okamžikem v sobě objevuji něco nového. A to je v životě to nejzajímavější."

 

Skutečným hříchem není to, co nám vtloukali do hlavy: skutečným hříchem je žít daleko od absolutní harmonie. Ta je mocnější než pravdy a lži, které každý den vyslovujeme."



30. dubna 2021

Vzpomínky na léto 2020 na film







Fujifilm single use camera. ČR