2024.

Sobota před sedmou ráno zapínám počítač s vizí příspěvku o roku 2024. Takový to, když vás ta myšlenka úplně vytáhne z postele a nedá vám spát. Jako za starých časů. Přede mnou horký kafe. Jako za starých časů. Počítač, který už soukromě téměř nepoužívám, nabíhá pět minut a musím ho ve finále restartovat. No, jako za starých časů..

Tento rok byl au. Nic moc. Jooo mohlo by být samozřejmě hůř, ale že šlo o nějakou hitparádu tady předstírat nebudu. Taky jsem přibližně v půlce roku přestala psát na blog. Většinou s těmihle věcmi přestanu vždycky, když je nejvíc rušné období a nějaké činnosti musím odfiltrovat na druhou kolej. O to víc mě potěšilo, když jsem teď ve statistikách viděla, že sem ještě i někdo chodí. Děkuju! 

Uplynulý rok jsem řešila víceméně jen zdravotní problémy. Všechno co jsem dělala, se točilo kolem toho. Léto jako by nebylo a bylo nejhorší za celý můj život. Proto se mi ani nechce tento příspěvek (jako tomu bylo jiné roky) rozdělovat na jaro, léto, podzim, zima. Všechno se prolínalo a jediné, co jsem pořád řešila byl ekzém. A pak stěhování. A pak zase ekzém. A pak zase stěhování... Od doby, co jsme se přestěhovali zpátky do Prahy jsem víceméně každý týden někde "po doktorech". Ten hrubý kontrast mezi fungováním zdravotnictví v rohu ČR a v Praze byl znatelný. Myslela jsem, že jsou to jen pomluvy, nebo že je to tak jen ve filmech, ale bohužel to byla i moje zkušenost. Zažila jsem arogantní chování a jednání z pozice moci - k pacientovi, který evidentně trpí - fakt gratuluju, paní doktorko... no v této ordinaci jsem byla poprvé a naposled, ale když máte v kraji přesně 2 kožní na výběr, můžou si bohužel takové chování asi "dovolit" a čekárna bude plná zoufalých lidí i tak. Pro dokreslení absurdnosti celé situace tak tato asi 3 minutová návštěva uvedené ordinace, která absolutně nic nevyřešila a mě neskutečně rozhodila, stála mou pojišťovnu (a daňové poplatníky) cca 5OO Kč (zjištěno v nárocích lékařů na moji péči za minulý rok - zjistíte na stránkách své pojišťovny). Až kožní v Praze mi dokázala dát správnou diagnózu a podat velkou pomocnou ruku, a zároveň měla v sobě špetku empatie, za což jsem neskonale vděčná. No v Praze prostě vše na jiné úrovni. Tohle byl velký faktor, proč jsme se rozhodli přestěhovat zpět, i když před rokem stěhování vůbec nebylo na pořadu dne. Tak jsem to trauma roku 2024 ze sebe dostala, a teď se pokusím jít alespoň trochu chronologicky :D

Ze začátku roku byl Jonáškův ekzém špatný, ale nic mě nedokázalo připravit na to, jak to bude vypadat na jaře. Na jaře to bylo hodně špatný, totální peklo - ať jsem dělala, co jsem dělala - a tou dobou jsem už začínala ztrácet sílu s tím vůbec něco dělat, a tou dobou jsem taky začala mít problémy já. Já, co jsem byla celý život zdravá, jsem začala mít neskutečně svědivou vyrážku po celým těle. Psychosomatika is a real thing. Fotky Jonáška, jak v té době vypadal, mě do teď děsí i ve snu a nechápu, jak jsme to mohli vydržet. Hodně trpěl. Neskutečný nápor na psychiku nás všech, až jsem se z toho sesypala. V dubnu jsme se víceméně ze dne na den rozhodli, že odjedeme na měsíc k moři. Že to musíme zkusit. Díky bohu jsme mohli, oba pracujeme na dálku. A tak jsme strávili duben v Chorvatsku kousek od Splitu. Nepomohlo to vůbec a odjížděli jsme domů zničení a bez peněz. 

Léto bylo pořád velmi špatný. Jonáškův ekzém neustupoval, i když jsem myslela, že léto "bude jistota" - minulý rok se v létě najednou vylepšil, ale letos nikoliv... A já jsem se taky jen zhoršovala. Nedokážu ani popsat jak neskutečně svědivou věc jsem na těle měla. Jak podrážděná ta kůže byla. Byla jsem z toho zoufalá a napouštěla si vanu s mořskou solí i víckrát denně. To byla jediná věc, kde se mi na chvíli ulevilo. Jinak jsem se létem víceméně proškrabala. Převlíkala jsem povlečení od krve každý druhý den a vůbec nezvládala péči o malýho. Tou dobou u nás na několik měsíců bydlel můj táta, než se definitivně na důchod přestěhoval do Portugalska, a tak jsem měla díky bohu výpomoc s malým... Ale jak říkám, léto jako by nebylo. Celý rok jsme analyzovali, co by mohlo být spouštěčem našich problémů, a čím dál tím víc jsme začínali podezírat prostředí, kde žijeme... v podstatě jsme došli k podobnému závěru jako Tomáš Hajzler na svém blogu v článku "Ozdravný pobyt na venkově". Doporučuji přečíst. Chtěla jsem si míru škodlivin v domě a okolí nechat změřit, ale jediný odborník v ČR s těmi správnými měřiči odmítl přijet, že je to pro něj moc daleko.... Tou dobou jsme vážně začali pochybovat, že přestěhování zrovna do tohohle sice krásnýho koutu ČR, ale upřímně - totálního zapadákova, mělo nějaký smysl, a myšlenka na návrat zpět do Prahy začínala získávat reálný obrysy. 

A dům šel tedy do prodeje. Nevnímám to jako nějakou prohru, spíš jako lekci a kapitolu, za kterou zavíráme dveře. Zpátky v Praze jsme šťastnější, i když nemáme záhonky a les deset minut pěšky. Jsme asi prostě Pražáci?! Potřebovali jsme si to vyzkoušet, mysleli jsme, že život blízko přírodě a s velkou zahradou je pro nás, ale... hapiness is only real when shared. Že nám chyběli kamarádi byl taky velký faktor, proč jít zpět do Prahy. Nechali jsme tu celý život. Po návratu zpět jsem se snažila navázat přátelství tam, kde před třemi roky skončila. A jsem mnohem šťastnější v malým starým bytě, kde na ulici seženu cokoliv a vidím občas kamarády, než když jsem seděla ve velkým domě sama, nikoho neznala, a všude jsem musela jezdit autem. Ale každý podle svého gusta. A také to hlavní - ekzém se hlavně malému skokově vylepšil, když jsme vypadli z našeho domu... 

V srpnu jsme začali chodit na konzultace do IFMV Evy Hájkové a Honzy Vojáčka, kde jsme se konečně dočkali porozumění a velký pomocný ruky. Naše terapeutka je vyléčená ekzematička, její děti jsou také bez ekzému, tudíž pro nás fakt dobrej match. Teď po půlroce docházení můžu s klidným srdcem napsat, že tohle místo má zcela zásadní vliv na naše uzdravení. Ještě nejsme v cílové rovince, ale už máme našlápnuto dobrým směrem. Můj i Jonášův stav je o mnoho lepší a kdyby to už takhle zůstalo, tak je to docela ok, oproti tomu peklu v létě. Nečekala jsem, že jednou budu někomu platit za to, aby mě naučil správně jíst a vlastně i žít.

Samozřejmě to není zadarmo. Musela jsem změnit mnohé a hodně na sobě zapracovat. Hlavně na poli jídelníčku, za čisté doplňky stravy teď utrácím majlant, a velký kus práce byl na psychice, sebepéči. Každá matka malých dětí ví, že na tohle se špatně vytváří v denní rutině prostor, a každá pracující matka ne úplně zdravýho dítěte ví, že je téměř nemožný se "hodit do pohody". Ale pro můj stav naprosto klíčový faktor a museli jsme v rámci rodiny najít způsob, jak mi ten prostor poskytnout. Není to perfektní, a ani náš jídelníček, stále mám na čem pracovat. Ale i ty malé změny, které jsme zvládli implementovat už začaly nést svoje ovoce a oba jsme na tom mnohem líp. Předsevzetí na rok 2025 je jasné - ještě více vyladit celý tento systém, který povede k trvalému zdraví. Já se o tom někdy s odstupem času více rozepíšu, půlrok ještě není dostatečně dlouhá doba, abych mohla něco hodnotit. Jen můžu říct, že je nám rozhodně lépe, než když jsme neměli pomocnou ruku od IFMV. Taky to ale samozřejmě není zadarmo a víceméně veškeré naše peníze teď investujeme do zdraví. Ať už jde o snahu kupovat kvalitnější potraviny, o kvalitní doplňky stravy, kvalitní kosmetiku, návštěvy saun nebo fyzioterapie, minulý týden jsme si pořídili red light therapy.. a nebo třeba cesty k moři. Vše se teď podřizuje cestě za zdravím.

V létě jsme taky v mezičasí jezdili na naši chatu a dávali ji dokupy po loňské renovaci. Už to tam začíná vypadat k světu a moc se těším, že tam zase budeme z Prahy jezdit na víkendy. To víte, se zahradou jsme tam moc často nezavítali, protože jsme nestíhali obhospodařovat ani tu... A v září jsme byli na krásné svatbě v Trutnově, takže byl důvod zase po čase se hezky oblíct a použít makeup :D A také pozitivum změny jídelníčku - kila mi letěla dolů, z čehož jsem měla radost. Ušila jsem si dvoje šaty a Jonáškovi letní kalhoty. Šití je fajn. A konečně po letech snahy o dlouhý vlasy jsem si zase s radostí ostříhala mikádo a jsem spoko. 

V listopadu jsme podnikli druhou letošní cestu k moři a vyrazili jsme na dva týdny do Egypta. A začala jsem chápat, proč tolik ekzematiků nemá rádo Středozemní moře, ale miluje moře Rudé. Jak nám Chorvatsko v dubnu vůbec nepomohlo, tak Egypt v listopadu byl pravým opakem. Po prvotních ponorech, které víc bolely, než aby byly příjemné, se mi najednou jako mávnutím kouzelného proutku kůže strašně moc vylepšila. A odjížděla jsem s kůží k nepoznání a neskutečně odpočatá. Byl to vlastně první pořádnej odpočinek v tomhle roce. Pochopila jsem, že tahle lokalita je pro nás jako dělaná, a rozhodli jsme se si tu pořídil apartmán. Za pár týdnů si ho pojedeme převzít. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že v tomto roce prodám dům v ČR a koupím byt v Egyptě, klepala bych si na čelo, že se asi zbláznil. Zvlášť když teď zpětně čtu naše plány s domem a zahradou v loňském year recap haha... Ale takhle nějak se vyvrbil konec roku 2024, a za tři týdny budeme v Egyptě držet klíče od vlastního fungl novýho bytu. ...jakože WHAT?!

Aby ten konec roku nezněl tak pohádkově, tak vánoce byly v duchu tohoto roku - strávila jsem je nemocná s nejhorší chřipkou, co jsem kdy měla, a jako by nebyly... Tomáš 24.12. večer běžel do nonstop lékárny. Takže asi tak. 

Koncem roku jsem měla pocit, že je toho na mě strašně moc. Tlak na uzdravení, tlak na větší výkon, tlak na to být perfektní máma. A tak jsem na nějaký čas vypnula sociální sítě. Odinstalovala jsem si Instagram na měsíc. To ticho bylo fajn. Člověku se tak nějak vytříbí, co ho vlastně vážně baví a co dělal jen proto, že to viděl na internetu. A nefotila jsem každý detail s myšlenkou, že to hodím do Stories.... Byla jsem takhle dost spokojená, ale nakonec jsem si ho nainstalovala zpět. Myslím, že jsem si vytvořila určitou disciplínu a zvládnu tam už neviset hodiny. A hlavně, s některými kamarády je to můj jediný komunikační kanál a nechci o něj přijít. 

Tento rok jsem přímo obsesivně nakupovala knížky. Ne vše jsem dočetla a některé mám rozečtené měsíce. A kupička na přečtení je hodně velká. Takže na příští rok mám stopku, dokud nepřečtu vše, co jsem si pořídila. 

Přečteno za 2024:

Město v oblacích - Anthony Doerr

Jedno italské léto - Rebecca Serleová

Vynález jménem Bitcoin - Yan Pritzker

Potřebuji tvou lásku - Ross Campbell

Pravda o cukru - Jessie Inchauspé

Chcete peníze? Nechoďte do práce - Tomáš Kašpar

Očkování hrozba nebo záchrana - Tomáš Kašpar

Léto, kdy jsem zkrásněla - Jenny Han

Jak uvažují milionáři - Dexter Yager

Čas zpomalit - Tereza Škorupová

Zdravá střeva: Poznejte tajemství mikrobioty - Justin a Erica Sonnenburgovi

Nebe nad Kilimandžárem - Leah Bach

Černočerné srdce - Robert Galbraith

Ledový muž - Wim Hof

Mnich, který miloval kočky - Corrado Debiasi

Simplicity parenting - Kim John Payne

Všímavost a Já: Od sebeléčení k sebepřesahování - Jan Benda

Rozhovory s přáteli - Sally Rooney

V zajetí geografie: jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku - Tim Marshall

 

Se slunečnicema mám takovej zvláštní vztah... Nějak je v životě prostě potřebuju mít. Stejně jako volný košile. A volnost celkově. A kokosky. Prostě přes to nejede vlak.

Červenec 2024 a moje řádka vypěstovaných slunečnic. Minulý rok mi vyrostla jedna jediná, teď asi deset, příští rok už bych při podobným trendu mohla mít vlastní malý slunečnicový pole.

Vy jste úplně nejvíc zlatí ♥ právě jsem se po dlouhý době podívala do statistik návštěvnosti blogu a zjistila jsem, že sem chodí nějak výrazně víc lidí, než kdy dřív. Trochu mě to zaskočilo, na jednu stranu i znervóznilo, protože je tu hodně citlivých myšlenek, který by proti mně mohl kdokoliv zneužít, a na druhou stranu mě to i hodně pohladilo na srdci. A to teď vážně potřebuju. Horší léto jsem nezažila. 

Snažím se najít radosti v běžných dnech, ale je to letos těžší než kdy dřív. A to jsem si myslela, že zima byla špatná, jenže jsem netušila, že peklo má ještě sklep. Hodiny denně trávím drbáním svojí kůže, celý nohy mám už posetý jizvama, v zrcadle se při pohledu na nohy lekám, a občas jsem si nemohla ani sednout, ale snažím se *trust the process* a nechávám proběhnout detox po přechodu na keto/low carb/carnivore. Slibuju si od toho hodně a teď jsem fakt hodně přísná a fakt nepodvádím. Jen živočišný produkty, hrstka lesních plodů denně a kafe. Kafe musí bejt. Kolik týdnů ještě?? Každý večer ležím hodinu ve vaně ve falešným moři a jsem ráda, že jsem přežila další den, a tak trochu se bojím, jaká bude noc, jak moc se budu škrabat a jak moc mě to (ne)dovolí se vyspat. 

Když zrovna neřeším svůj lupénkoekzém, tak zbytek dne trávím starostma o J. Je fakt naprostý peklo starat se o nemocný dítě, když sami máte zdravotní problém. Ekzém je u něj v totálním pekle, brečím zoufalstvím denně a *trust the process* mi už tady úplně nefunguje. Podařilo se nám dostat na specializovanou německou kliniku na léčbu ekzému, kde bude trávit J pravděpodobně celý srpen. Bude to stát pekelný peníze a já o té klinice už vím dlouho, jen jsem doufala, že to zvládneme i bez toho, že někde necháme celý svý úspory. V tuhle chvíli jdou ale peníze totálně stranou a dala bych všechno co mám, abych mu dokázala pomoct. Už jsem to slibovala a jednou to udělám, že celou tuhle zkušenost sepíšu pěkně popořádku. Zatím se o tom nechci moc vyjadřovat, protože se v tom prostě pořád plácáme. 

Do toho řešíme ještě asi 5 jiných důležitých věcí. Jo, to stěhování do Prahy bude. A já jen doufám, že ještě před touhle zimou, protože tuhle zimu prostě budeme už někde v teple a s čistou kůží!! Fakt, cítím to v kostech. A budu vás tu otravovat sluníčkovejma postama z pláže! Tak. 

Vyklízím. Hodně se snažím před stěhováním minimalizovat to, co s námi půjde na další životní etapu. Já vyklízím už týdny a Tomáš měl vyklizeno asi za jedno odpoledne :D V rámci "vyklízení" jsem na nějaký čas opustila Instagram... Velká úleva. Storíčka byly už moje velká závislost a už mě fakt unavovalo, jak jsem celý den přemýšlela o tom, jak co vyfotit, aby to ve stories vypadalo dobře. Zoufalej zlozvyk, kterej jsem fakt potřebovala nechat jít. Zrovna teď se tam vracet ani nechci a nechybí mi to. Potřebuju klid a prostor na všechny naše aktuální problémy. A život bez IG je super, už nepřemýšlím ve fotkách a žiju si jen tak pro sebe. Tohle je ten minimalismus, kterej jsem zrovna přesně potřebovala. Přemýšlím, že se přidám k takovejm těm pošukům, co mají nechytrý telefony... a na fotky si pořídím foťák. To se mi to kecá po prvních 2 týdnech bez IG...

 

I love how the ocean never leaves, but is always moving.

Isabel Paige. 

Filmový radosti. Šíře moře, zlato ve vlasech, vlnka za vlnkou. Všechno naprosto v pořádku ♥

#35mm

Když nemáš, co říct, tak mlč? Bylo by to asi lepší. Tenhle příspěvek je od začátku předurčený k záhubě. Ale četla jsem na internetu, že když chce člověk tvořit a psát, tak má prostě psát i jen tak. Dostat všechno ven. Ať už to všechno znamená cokoliv. A tak jsem po pár týdnech zase tady. The Tortured poets department.

Vlastně bych v tuhle volnou chvilku měla radši hledat pronájmy, pozemky, plánovat levný tiny house nebo se snažit vymýšlet jiný praktický věci, ale už to tu fakt potřebuju a chci se podělit o pár fuckupů poslední doby. Měli jsme se stěhovat zpátky do Prahy, já se na to strašně těšila, ale zatím kromě hrstky nejbližších nikdo nic nevěděl. Důvodů jsme měli víc a taky nějaký velký plány do budoucna a pro všechny by se nám hodilo zbavit se hypotéky a stát se trochu víc mobilními. A teď to vypadá, že to nevyjde a budu tvrdnout dál v tomhle zapadákově, než vymyslíme jiné řešení. Bydlet v přírodě dobrý (na dva/tři roky..), a teď zas bytostně potřebuju město a lidi! Jsem prostě už taková, potřebuju mít v životě volnost. A to jsem si fakt myslela, že se tu chci usadit. Celej tenhle proces mi připomněl, proč máme s tchýní složitej vztah a tohle je další velkej zářez, kdy nám vrazili kudlu do zad, a kterej u mě mají schovanej. Přijde mi, že generace našich rodičů ještě žije v tom, že v domě bydlíš celý život a až půjdeš do důchodu, dostaneš peníze od státu. My už víme, že se musíme stát na státu včas nezávislými, protože na naše důchody pravděpodobně moc nezbude nebo nám to určitě nedovolí žít takový život, jaký bychom si přáli. A teď vysvětlete rodičům, proč je dobrý rozhodnutí radši 40 procent platu investovat do svojí budoucnosti než ho platit bance, když máme tu možnost. No nic, nebudu se znova rozčilovat. Každopádně jsem už dlouho nedostala tak velkej motivační kopanec, abych se nějak dál posunula i bez jejich pomoci. Thank you Aimee.

Mám pro sebe vymyšlené projekty, kterými bych se chtěla zabývat a z čeho by třeba v čase mohl být můj příjem. A všechny potřebují menší počáteční investici, na kterou zatím nemám, a tak si odkládám stranou a třeba někdy. Jo na mateřský s malým ekzematikem, který potřebuje na zimu k moři, si toho odložím málo, co si budem povídat. A po večerech vysedávám v práci u excelu vyloženě za pár korun, který stejně pravděpodobně utratím za běžný výdaje, a říkám si, jestli tohle je to všechno? Kvůli tomu jsem studovala a vytrpěla už takových věcí, abych pak dělala TOHLE? Kdo si nemyslí, že peníze jsou překážka a privilegium, tak si lže do karet. Ano, mateřská takhle ve většině případů vypadá, počítá se každá korunka a jak si člověk myslel, že bude mít spoustu času na nastartování vlastního projektu (haha), tak najednou je rád, že stíhá aspoň na pár procent to, co měl zajeté už před dítětem. Ale nevzdávám se, i když občas už vlastně trochu jo. I hate it here.

Ocení ještě někdo takovéhle upřímné příspěvky, nebo je pro vás jejich čtení ztráta času a mám si je schovat radši do svýho deníku? Energie posledních dní, týdnů a vlastně i měsíců byla zhruba takováto. Zjistila jsem, že ze všech kreativních technik inklinuju nejvíc právě k psaní a že nejradši si zalezu do koutku s dobrým románem. Dítě mi při mlácení do klávesnice evidentně poničilo N, takže na něj musím fakt hodně zatlačit, aby se propsalo a je to krapet otravný. Před pár dny mi taky byla rozbitá nejmilejší mistička na oříšky z Tuniska. Ale vlastně to není až taková tragédie, alespoň si budu moct vyzkoušet kintsugi. Ráda bych psala víc motivačně, co jsem dokázala a tak, ale zrovna teď je to nějak takto, tak si nebudu hrát na něco jinýho. Down bad.