28. července 2017

Myšlenky na vesmír



Když je mi úzko/připadám si ztracená/nervózní/zklamaná/nasraná, snažím se myslet na to, jak rychle můžu všechno ztratit. Během jedný vteřiny a je po lidským životě. Kde jsou všechny ty touhy a sny, majetek, pocity dobrý i špatný, co si v sobě nosím... ztracený během jediný jedný vteřiny. A ptám se pak sama sebe... jak moc záleží na těch věcech, z kterých je mi úzko/připadám si z nich ztracená/nervózní/zklamaná nebo nasraná?

Každý z nás jsme tak malinkatí a nevýznamní, když se podíváte na celou zemi. A země je zas malinkatá a nevýznamná, když se podíváte na celý vesmír.

Přemítání o vesmíru mě hodně uklidňuje. Dává mi pocit, že mám prostě jen žít, dokud mám tady na Zemi svůj čas. Žít tady a teď a neztrácet čas tím, že je mi z něčeho úzko/připadám si ztracená/nervózní/zklamaná a nebo nasraná. (Bez toho posledního přívlastku by to nemělo ty správný grády, pardon! A slibuju, že už tu větu v příspěvku nebudu opakovat.)

Štěstí je otázka volby.


Štěstí si nosíme sami v sobě. Ve svojí hlavě. Nepotřebujeme k tomu drahý věci, další kamarády, čas strávenej na vysněný dovolený namísto toho v práci.. dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale je to jen o životním postoji. Můžeme si vybrat žít a být šťastní a nebo si můžete vybrat žít a cítit se úzce/ztraceně/nervózně/zklamaně a nebo nasraně (ok, uznávám, že tohle nevyšlo). Opravdu si ve svojí hlavě můžeme vybrat, že budeme žít radši šťastně než nešťastně a bude to tak.

Můžu tvrdit, že chodím do práce, která je nudná a mračit se na celej svět a pořád si stěžovat. Budu pak k sobě přitahovat jen negativní věci - protože karma a vesmír. 
Nebo můžu říct, že chodím do práce, která mi zajišťuje pravidelný příjem, zatímco si ve zbytku volnýho času vybuduju cestičku k vysněnýmu povolání, který mě bude všema deseti bavit.

Můžu říct, že chčije a chčije a že je to léto tak akorát na dvě věci.
Nebo můžu říct, že déšť přírodu zas hezky oživí, a jak se to bubnování do oken krásně poslouchá od knížky a hrnku horkýho kafe!

Je to jen a jenom o postoji, který jde zevnitř nás.
A vesmír nám to všechno jednou vrátí, tak se na něj radši moc nemračme. 
A když je nám přece jen úzko, pomysleme na tu velkou hroudu země na který žijeme a která se otáčí uprostřed ničeho a bude se točit dál a dál, i když tu už dávno nebudem ...........

12. července 2017

Turquoise waters



Moje rakouské dny většinou začínaly ospalým rozkoukáváním se na terase za přítomnosti teplých slunečních paprsků a voňavé kávy v mém oblíbeném Florida hrníčku. Na terásku není odnikud vidět a my tak vždycky sedíme uprostřed svojí malý džungle. Uprostřed klidu a zpěvu ptáků. Podobný rána bych mohla mít pořád.

Už jsem vám sem tam něco napsala v minulém příspěvku, ale tak pro shrnutí, většinu času jsme trávili buď relaxací na terásce nebo u nedalekých rybníků, který mají mimochodem úplně tyrkysovou barvu a na dno vidíte ještě dva tři metry hluboko. V Rakousku je všechno tak krásně udržovaný a lidi se o ty věci starají s láskou, což je strašně vidět. Vždycky když se něco dělá s láskou, tak je to z toho znát.


Závidím jim ten klid, ty jistoty. To, že jdete do obchodu a kvalita potravin, zeleniny je úplně jinde než u nás. To, že se všechny obchody po šesté zavírají a o nedělích je zavřeno, aby všichni zaměstnanci napříč profesemi měli nějaký víkend. To, že mají 13. a 14. plat a dovolená/hezký domov je samozřejmostí. To, že důchod je pro ně důvodem k užití si volnýho času, na kterej celej život dřeli a ne jen čekání na to, zda od státu dostanete pár korun nebo zda někdo vytuneluje fond, kam si roky spoříte nebo ne.. To, že se ve vesnici navzájem znají a tu jedna sousedka dá jiné semínka slunečnic, tu další dá té první kus koláče od oběda.. taková ta solidarita a skupinový sžití, kdy každej nejede jen sám na sebe ♥

V zimě jsme navštívili oblast Hallstattersee a v létě jsme si na prozkoumání vybrali jezero coby kamenem dohodil - Wolfgangsee. Obojí je nádherný, vůbec celá tahle oblast Rakouska je krásná - už jste v Alpách a není to tak šíleně daleko od nás. A ty tyrkysový vody - k tomu ani nemusím nic dodávat - prostě láska na první pohled. Krásné v zimě i v létě. 

Ušli jsme náš zatím největší trek pro experienced hikers - já asi potřetí v životě v horách a Tomáš taky tak. S věkem se nám stále nedostává rozumu :D Místní nám tvrdili, že půjdeme maximálně 4 - 4,5 hodiny a že to stihneme nahoru i dolů na Schafberg. Takže jsme šli 8 hodin a oba totálně mrtví a dolů jsme jeli předposlední lanovkou - šťastní, že jsme ji vůbec stihli. Ale bylo to stejně krásný! Ty výhledy, příroda, čistej vzduch... minuli jsme tak nádherný místa, kde bych si nejradši na tejden zapíchla stan a byla tam úplně spokojená. Minuli jsme několik malinkých ledovcových jezírek a místama jsem si připadala jak někde v Kanadě. Přecházeli jsme přes louku plnou krav a přes malé říčky... Svět je tak krásnej, stačí se mu jen otevřít.


1. července 2017

Turín, a love story



 "Sometimes.. on the way to your dream.. you just get lost and find a better one."

Před pár týdny jsme s Tomem vyrazili do Turína a já o tom pořád ještě nenapsala!. Já se vracela na místo, který znám jak svý boty, a Tom měl před sebou novou destinaci. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupíme z vlaku a půjdeme do mýho oblíbenýho pekařství pro brioche, na každém náměstí si dám rychlý a výborný espresso (dobře, možná na každým druhým). Nebo až si budeme jen tak bez koukání na hodinky bloumat po Parco Valentino a večer zakončíme západem slunce na Monte dei Cappucini. Tato kombinace aktivit je jinak známá také jako turínský vzorový den, beta verze 1. Při našem tripu bylo všechno z toho, plus něco málo navíc..
Letěli jsme nočním letem do Milána, a já už vážně musím přestat tyhle noční/večerní levný letenky kupovat! Noc na letišti není my favorite kind of night. V jednu v noci vás už nikde moc neubytují, takže jsme ani moc neměli na výběr. Přežili jsem tedy noc v zimě na kovových lavičkách, v rukou svírající ucha svých batohů a ráno celí ospalí, hladoví a promrzlí opustili naši noclehárnu prvním ranním autobusem směr centrum Milána. Na nádraží v centru jsme se pokoušeli sehnat slanou snídani, ale to byl akorát samej nadejchanej croissant, takže hlad jsme moc nezaplašili. Ve vlaku Tomáš podřimoval a já luštila křížovku (ano, mám ráda křížovky) a sledovala vrcholky Alp míhající se v dáli za okny vlaku.

green architecture

Svítilo sluníčko a v Turíně bylo moc příjemně. Město se zrovna probouzelo a my opět v touze po slané snídani zamířili do mého oblíbeného pekařství pro čtverec pizzy a nějaké brioche na později. Po vychillování ve Valentino parku, první kávě a lehkým zdřímnutí, nám konečně zavolal náš AirBNB a my se mohli jít ubytovat :) Juchuu bezdomovecký život byl zakončen. Bydlení jsem vybrala kousek od mého bydlení z Erasmu. Jednak proto, že tu čtvrť moc dobře znám a také proto, že je blízko mých oblíbených míst a co by kamenem dohodil od centra, takže je to praktické, že už nepotřebujete žádné lístky na bus z krajních částí města apod.

První den se večer samozřejmě neobešel bez pizzy z mé nejoblíbenější pizzerie na světě. Je trochu dražší, ale to co za tu cenu dostanete se nedá srovnat s žádnou jinou pizzou, kterou jsem kdy ochutnala. Jmenuje se Fratelli Pummaro = pokud se někdy ocitnete v Turíně, nevynechejte. (Ach jo, dneska celý den jím jen saláty a teď mám teda fakt hlad, jen co si na to vzpomenu.)
První den jsme vynechali jakýkoli noční život a tuším že okolo desátý už se nám zdálo něco určitě strašně krásnýho haha..



Náš byteček byl klasicky s vchodem z pavlače. S tím se v Itálii setkáte hodně často. Bylo to maličké 2kk a strašně krásně zařízené. Za těch cca 700Kč, kolik jsem za nás oba platila za noc, jsem čekala mnohem míň, proto jsem byla úplně nadšená. Hlavně se mi moc líbil styl, v jakém to bylo zařízené. Prostě, cítila jsem se tam od prvního okamžiku jako doma. Krásný kusy nábytku s příběhem, každý jiný, a každý nějak ručně předělaný - pomalovaný, DIY mozaika z dlaždic na stole, atd.. Sem tam rozkošný obrázky i velký obrazy po zdech, a hlavně - kafe v kredenci ♥ Cítila jsem se tam fakt skvěle. Tady je přesně důkaz toho, že byt nemusí být vůbec velký, aby byl krásný a aby z něj byl útulný domov. 


V sobotu ráno jsme samozřejmě nemohli vynechat hlavní trhy na Porta Palazzo. V životě jsem neviděla lepší. Ten trh je obří, všude je ta nejčerstvější zelenina, maso, sýry.. ve spoustě vás před nákupem nechají ochutnat, a dá se tam za pár šupů sehnat cokoliv od vybavení do bytu po oblečení. Jediná nevýhoda je, že se ten trh koná jen jednou týdně, vždycky v sobotu. Většinou jsem si tam na erasmu nakoupila na většinu týdne. Nakoupili jsme si tedy všechno možné - jídlo, hlavně zeleninu, olivy a sušený rajčata za pár eur na zbytek našich dní v Turíně. Taky jsme měli chuť na rybu, tak jsem koupili nějakou random (protože výběr byl tak velký, asi jako všeho na takových trzích, a my nevěděli, co vybrat). Večer jsme se těšili na chutnej pokrm a prosím vás! Ta ryba byla celá obalená v soli! Kompletně. A my ji nechutnali před vařením a zjistili jsme to až na talíři, takže už s tím nešlo nic dělat a celá večeře byla na vyhození. Jestli někdo víte, proč se to dělá, a jak se té soli zbavit, napište mi prosím do komentářů, to je pro mě totiž fakt záhada :D Zachránil nás pak kebab za rohem - cestou na večerní Botellon...

Botellony se pořádají vždycky tak nějak spontánně, většinou bez důvodu a v podstatě to znamená, že se jenom hodně lidí domluví a sejdou se na drink na nějakém veřejném místě, třeba v parku, na náměstí.. Mě většinou někdo pozval přes facebook, a účastnilo se většinou i třeba tisíc lidí. O legalizaci podobných akcí by se dalo polemizovat - v souvislosti s tím musím sdílet tohle video, kdy se "Botellon" konal přímo v mém erasmus bytě/celém domě a to se neobešlo bez policie - ale to já tam ještě nebydlela. Moji spolubydlící byli docela dost party animals, neříkám že né.
Tenhle Botellon byl takový slabší, hlavně jsem se tam teda konečně potkala s kamarády z erasmu, z čehož jsem měla fakt radost! Bohužel ani ten den jsme nebyli úplně párty friendly kvůli únavě, tak jsme se jen tak prošli s pivem, zjistila jsem co je nového, a zakotvili jsme na náměstí v San Salvariu. To je taková čtvrť s bujarým nočním životem. Jak jsem se dozvěděla od kamaráda Itala, dřív to byla čtvrť ehm.. lehkých dam, dneska už tam spíš chodí jen pařit teenageři z širokého okolí. Italové obecně rádi paří přímo v ulicích nebo před kluby - bary jsou pak většinou uvnitř prázdné, ale před vchodem se nedá hnout. Hlavní epicentrum je tam přímo na náměstí před kostelem. Ten bývá v noci otevřený! Takže jsme se na závěr šli podívat a je to strašně zvláštní vykročit ze všeho toho řevu, hudby, chaosu, a všechno pak slyšet jen tlumeně zevnitř tichého kostela.


Další den jsme se domluvili na výlet na Sacru di san Michelle společně s Alessandrem a jeho přítelkyní. Já už tam jednou byla, tudíž jsem věděla do čeho jdu. Hike na Scaru je super tip na jednodenní výlet z Turína, doporučuji! Vlakem jste tam za 30-40 minut z centra a k chrámu se jde tak 2-3 hodiny. Po cestě jsou sem tam fontánky, takže neumřete žízní. To je jedna z věcí, kterou jsem v Itálii milovala. Všude možně jsou po městech rozmístěny pítka s pitnou vodou, což je super nejen při cestování! Chodila jsem tak třeba běhat do Valentino parku bez vody, protože jsem si kdykoliv mohla zastavit u nějakého pítka. Politici, tip na to, co nám v ČR chybí! Určitě to bude hit volebního programu :D


Tentokrát jsme si prohlídku chrámu zaplatili - ne, že bysme se tam minule vloupali, to né, ale jaksi se nám podařilo vklouznout dovnitř otevřenou bránou a nikdo nás nezastavil, takže jsme si užili výhledy zadarmo - já jakožto moralista jsem tentokrát fakt už chtěla zaplatit, protože jsem z minula měla pořád tak trochu černý svědomí. Jako třešničku na dortu jsme později odpoledne objevili boží louku s výhledem na chrám i Alpy (soukromou - takže ani tentokrát se náš výlet neobešel bez vloupání chci říct vklouznutí dovnitř otevřenou bránou). Dolů jsme se nechali svést busem, kde jsem trnula, z kterýho kopce to ten bláznivej řidič už neubrzdí a ze stresu se cpala olivama a oříškama. Poslední večer v Turíně nešel zakončit jinak než ve Fratelli Pummaro..


Poslední den jsme už jen tak chodili sem a tam, dali si kafíčko, poseděli pod fontánou, a užívali si poslední hodinky italského životního stylu, který rozhodně není hektický ani negativní (to zdůrazňuji hlavně proto, že tak poslední dobou vnímám Prahu) a který mi zase otevřel o trochu víc oči, asi jako každá cesta za hranice. Bylo to jiné než za dob mého Erasmu a takové milé a naše. Město se moc nezměnilo, to spíš můj pohled na věci, které pro mě byly na erasmu samozřejmostí, a které prostě vždycky ocením až s odstupem času. Jsem moc ráda, že jsem se tam znovu podívala a zbourala tu svoji negativní bariéru vůči Itálii, kterou jsem si na Erasmu postupně vytvořila. Tomášovi se tam od začátku líbilo, a to mi hodně otevřelo oči. Při tomhle výletu jsem mu taky hlavně chtěla ukázat místa, o kterých jsem mu už tolik vyprávěla. Chvíli jsme dokonce zvažovali se tam přestěhovat, ale to nás mezitím už zase pustilo... Možná kdybych tenhle článek napsala hned po příjezdu, mluvila bych jinak :)




-------------------------------------------------------------------------
FOTO: zkusila jsem něco nového s úpravou. Docela se mi tenhle dark styl líbí, co Vám?