Pages

28. července 2017

Myšlenky na vesmír



Když je mi úzko/připadám si ztracená/nervózní/zklamaná/nasraná, snažím se myslet na to, jak rychle můžu všechno ztratit. Během jedný vteřiny a je po lidským životě. Kde jsou všechny ty touhy a sny, majetek, pocity dobrý i špatný, co si v sobě nosím... ztracený během jediný jedný vteřiny. A ptám se pak sama sebe... jak moc záleží na těch věcech, z kterých je mi úzko/připadám si z nich ztracená/nervózní/zklamaná nebo nasraná?

Každý z nás jsme tak malinkatí a nevýznamní, když se podíváte na celou zemi. A země je zas malinkatá a nevýznamná, když se podíváte na celý vesmír.

Přemítání o vesmíru mě hodně uklidňuje. Dává mi pocit, že mám prostě jen žít, dokud mám tady na Zemi svůj čas. Žít tady a teď a neztrácet čas tím, že je mi z něčeho úzko/připadám si ztracená/nervózní/zklamaná a nebo nasraná. (Bez toho posledního přívlastku by to nemělo ty správný grády, pardon! A slibuju, že už tu větu v příspěvku nebudu opakovat.)

Štěstí je otázka volby.


Štěstí si nosíme sami v sobě. Ve svojí hlavě. Nepotřebujeme k tomu drahý věci, další kamarády, čas strávenej na vysněný dovolený namísto toho v práci.. dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale je to jen o životním postoji. Můžeme si vybrat žít a být šťastní a nebo si můžete vybrat žít a cítit se úzce/ztraceně/nervózně/zklamaně a nebo nasraně (ok, uznávám, že tohle nevyšlo). Opravdu si ve svojí hlavě můžeme vybrat, že budeme žít radši šťastně než nešťastně a bude to tak.

Můžu tvrdit, že chodím do práce, která je nudná a mračit se na celej svět a pořád si stěžovat. Budu pak k sobě přitahovat jen negativní věci - protože karma a vesmír. 
Nebo můžu říct, že chodím do práce, která mi zajišťuje pravidelný příjem, zatímco si ve zbytku volnýho času vybuduju cestičku k vysněnýmu povolání, který mě bude všema deseti bavit.

Můžu říct, že chčije a chčije a že je to léto tak akorát na dvě věci.
Nebo můžu říct, že déšť přírodu zas hezky oživí, a jak se to bubnování do oken krásně poslouchá od knížky a hrnku horkýho kafe!

Je to jen a jenom o postoji, který jde zevnitř nás.
A vesmír nám to všechno jednou vrátí, tak se na něj radši moc nemračme. 
A když je nám přece jen úzko, pomysleme na tu velkou hroudu země na který žijeme a která se otáčí uprostřed ničeho a bude se točit dál a dál, i když tu už dávno nebudem ...........