29. prosince 2016

2016, what you learned me. 2017, what you will.

Takže, 2016! Tohle jsem se díky tobě naučila..


Rodina je něco, co si sami vytváříme. Z mýho pohledu si za tenhle rok všechno tak nějak sedlo. Zvykla jsem si na to, jak to je, na to, že jsem v kontaktu s mámou a tátou zvlášť. Vždycky, vždycky když jsem byla daleko, jsem si psala jedině s mámou. Ona doma všechno říkala tátovi a já věděla, že se oba zajímají, jak mi je, ale prostě jako kontaktní osoba pro mě vždycky byla maminka. Táta na smsky moc není. Ono se to nezdá, ale byla pro mě velká změna volat si s každým vzlášť. Domů jsem přestala jezdit skoro úplně. Ne, že bych nemohla, ale prostě jsem stejně neměla moc důvodů tam jezdit. Máma v Plzni přes víkend stejně nikdy není, a táta tam už nebydlí.. Každý má svůj život už jinde. Tak nějak z donucení jsem se úplně osamostatnila. Ne, že bych předtím nebyla samostatná… ale takový ten hlavní domov byl prostě tam u nich. A vždycky jsem se tam vracela, někdy každý víkend, někdy jednou za pár měsíců, jak to zrovna vycházelo. Teď už tam jezdím jen pro věci a občas s něčím mamce vypomoct na domě nebo na zahradě. Nebo k zubaři třeba.. Je to jedna z věcí, díky které jsem se během tohohle roku stala mnohem silnější. V roce 2015 bylo všechno moc čerstvé, nedořešené a já se tím cítila strašně zlomená. letos se to nějak usadilo a všichni jsme si zvykli a uzpůsobili se. Nemůžu si stěžovat. S oběma rodiči mám krásný vztah, mnohem lepší než dříve. Oni jsou podle mě takhle také spokojenější než dřív. Je to koneckonců jen a jen jejich věc a nevím proč se tu o tom tolik rozepisuju. Spíš se to jen snažím zachytit z mého pohledu, protože to byla jedna velká věc, která mě letos ovlivňovala, i když jsem se to snažila nepřipouštět moc k tělu. Spíš jsem během letoška začala rodinu vnímat v širším slova smyslu - totiž, že rodina je něco, co si sami vytváříme. Lidé s kterými se stýkáme, ti, kterým věříme a kteří nám vždycky pomůžou. Věci a myšlenky, které si vpouštíme do života.. naše okolí.. tak nějak teď vnímám pojem rodina.

Škola je jen vstupenka na pracovní trh, jak moc úspěšní tam budeme je už jen a jen na nás. Letos jsem úspěšně ukončila školu a díky bohu za to. Jsem za svoje vzdělání vděčná  a vždycky budu. Otevírá mi spoustu možností, které bych bez něj neměla. Bohužel v Čechách ještě pořád letí takový ten režim, že co Čech to vysokoškolák a zaměstnavatelé na diplom prostě slyší. Je to škoda, protože znám spoustu mnohem chytřejších lidí, než jsem já, kteří vysokou nedodělali. Taky v zahraničí (západ), kde jsou VŠ podle mě mnohem kvalitnější má člověk bez VŠ mnohem lepší postavení a pracovní možnosti, protože ji tam má vystudováno mnohem méně lidí a spíše dají na to, že se člověk na určitou pozici vypracuje. Nejde to generalizovat na všechny obory samozřejmě, ale zrovna u mýho ekonomickýho je to tak dost možný. Je to škoda a snad se to u nás taky trochu změní.. Ale zpátky k mojí zkušenosti. Ten poslední rok byl za trest! Téma diplomky jsem si vybírala v časovým presu a bylo nad moje možnosti. Ztrácela jsem se v číslech svých výpočtů a nevěděla jestli moje závěry jsou správné nebo úplně mimo. Strávila jsem s ním víc času, než jsem si představovala a párkrát jsem se už málem zoufalstvím rozbrečela. Samozřejmě jsem dopisovala do posledního dne před odevzdáním..  Ten pocit hodnocení za jedna a nabídky doktorského studia v tomhle oboru za to ale stál. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem ten výzkum dokončila a měla v ruce svoji první “knížku”.. Každý vysokoškolák zná ten pocit. V každým je ten den určitě trochu hrdosti :) A pak promoce, kterou jsem vůbec nebrala nijak vážně, až do dne, kdy byla. To že jsem už vážně venku ze školy, po devatenácti letech (!), na mě dýchlo až v den, kdy jsem si v černým taláru třásla rukou s děkanem. Škola vždycky byla velkou šoučástí mýho života a okolo předpovídání vývoje hospodářského cyklu (téma DP) se točil celý můj život první půlku roku 2016…

…druhou půlku jsem zasvětila hledání nové práce. O svojí staré nechci moc psát. Prostě jsem ji úplně nemilovala a už jsem tu o tom psala. Byla to brigádka ke škole, pak prodloužená přes léto, protože volnej čas a cestování žejo, a během září začalo přituhovat a já cítila, že s dodělanou VŠ mám na víc. Všeho jsem do dvou týdnů nechala a přemýšlela jsem, co chci vlastně teda v životě dělat… a dlouho  jsem nenacházela odpověď.. Jeden den jsem si nadávala, že jsem nebyla víc aktivní při škole, což jsem hned druhý den myšlenkama popřela, protože to prostě a jednoduše nebyla pravda. Ke škole jsem stihla spoustu věcí, které mi zaplnily životopis, a naopak jsem si nadávala, že jsem na sebe tak sebekritická. Další den jsem zas brečela, že co budu dělat a že nic neumim, a další mi lidé volali jestli přijdu k pohovoru.. Neviděla jsem věci reálně. Cítila jsem jen tlak a strach. Ten problém byl jen ve mě. Byla jsem uvnitř zmatená, unavená, neměla jsem energii i když jsem se ji zoufale snažila získat zpátky. Ale protože platí, že člověk skončí přesně tam, kde zrovna potřebuje. Pak to vyšlo a já jsem teď spokojená. Dala jsem nakonec na intuici. Samozřejmě jsem začla v jiném oboru než jsem studovala. Když jsem vdycky viděla statistiky toho, jak většina lidí končí v jiném oboru, tak jsem si říkala že to není možný. No a najednou se mi to taky -tak nějak samo od sebe- stalo. Pořád se tam učím nové věci, které mám už teoreticky znát ze školy, a je to pro mě hodně náročné, ale vím jistě, že to za tu dřinu stojí. Vždyť která práce není ze začátku náročná. A čím víc se toho naučím, tím líp do budoucnosti. Jak mi říkají kolegové, v téhle práci se prý nikdy učit nepřestanu.. takže jsem tak trochu zase zpátky ve škole. Život má zvláštní smysl pro humor.
 

Jakmile ztratíte respekt ke svýmu partnerovi, ztratíte všechno. Opustila jsem po dlouhých letech studentské bydlení, pořídili jsme si kočku a přestěhovali se s Tomášem spolu do bytu v úplným centru Prahy. Nebudu lhát, společný začátky byly těžký ale teď mám pocit že zvládneme cokoliv. S nikým jiným bych žít nechtěla a taky bych si nemohla přát nikoho víc citlivého, pozorného a milujícího než je on. Ach jo, jsem asi pořád zamilovaná. Všechny problémy mezi námi během tohohle roku byly jen ve mě, pramenily z toho, že jsem se cítila ztracená zlomená, nevěděla jsem co se sebou a začala jsem kolem sebe kopat. Mám další důvod být mu vděčná, že to se mnou už nevzdal. Né že by tenhle rok neměl důvod.. nafackovala bych si za to, jak jsem se k němu občas chovala. Jako taková ta histerická přítelkyně, kdy nikdy nic není dostatečně dobře. Taková jsem předtím nebyla, a doufám že už nikdy nebudu. Nechala jsem se strhout stresem a vším negativním, co mi přicházelo do cesty. Právě proto se příští rok chci zaměřit víc na sebe a svůj vnitřek. Přemýšlet o sobě a zklidnit se zevnitř. Někdy si připadám strašně roztržitá.. Centrum teda nebyla moje vysněná lokalita na bydlení, ale člověk nemůže mít všechno hned. Chce to trpělivost, ale tu zrovna já moc nemám. Pomýšlím jeden den nad stěhováním do domečku za Prahu, druhý den nad stěhováním na Bali a třetí den vymýšlím, co by ještě šlo provést s naším stávajícím bydlením. Nejlepší asi bude všechno nechat plynout a počkat si, jak se život vyvrbí.. Ale vysvětlete to někdo prosím mýmu perfekcionistickýmu a sebekritickýmu já! Chci všechno a hned! To jsou ty rozmazlený jedináčci.. :D Uznávam že vztah s náma může být fakt těžkej. :D Máme to tu ale už fakt pěkný, a už jsem kápla božskou i tomu starýmu nábytku. No a co, koneckonců cítíme se tu dobře, a to je to hlavní. Nejvíc si to vždycky uvědomuju, když mi někdo z kamarádů řekne, jak pěkná je u nás doma atmosféra. V tu chvíli to dokážu vidět i já a všechny svoje negativní myšlenky zaplaším. Musím se fakt víc soustředit na sebe a pouštět si do života jen to dobrý.


Minulý roky jsem si uvědomila, že cestování je skvělý, ale když není sdílený s milovanou osobou je tak jako tak naprd. Tudíž jsem se letos spíš stáhla a budovali jsme společně domov. Kromě Balkan roadtripu jsme nepodnikli žádnou velkou věc a teď zpětně mě to trochu hlodá.. připadá mi, že jsem měla během letoška hlavu plnou spíš starostí než radostí. Když si vzpomenu na minulý roky, tak jsem vždycky dělala něco velkýho. 2014 čtyřměsíční USA, 2015 půlroční Itálie.. měla jsem velký plány se životem, teď je můj plán mít domov a zajistit se. Je zvláštní pocit si to takhle uvědomit. Zvlášť teď o vánocích má člověk trochu protoru se zastavit a zamyslet a vypadne z té všední rutiny. Popravdě se už dost těším na nějakou další velkou cestu, roční pauza stačila. Cestování je skvělý, ale zrovna tak skvělý je mít milovaný místo, kam se z něj vracet. A Balkán byl boží, mimochodem. Všechny zkušenosti s cestováním mě naučili vnímat dané místo jinak. Nasávat spíš atmosféru, uživat si jiné lidi a ty s kterými cestuji, a neběhat zběsile jen od památky k památce. Právě proto byl Balkan roadtrip skvělej. Nasávali jsme atmosféru do sytosti, v klidu a po našem.


Nemusíme být lepší než ostatní, musíme být jen spokojení s tím kým jsme a co děláme. Stalo se toho letos zase hodně, tak už to v životě chodí. Připadá mi, že do roku 2016 jsem vstupovala jako malá holka, taková ovečka vedená na cestě životem, a že teď jsem mnohem volnější a silnější. Ale pořád trochu na nervy, nějak pořád neumím to hektický město odbourávat. Snažím se najet do nějaké rutiny. Najít rovnováhu a zklidnit se, jak jsem už psala. Připadám si často nervózní a negativní. Samotnou mě to štve, věřte mi to!, ale ono se to odbourává hůř, než se může zdát. Chtěla bych být taková ta věčně usměvavá osoba, co kolem sebe rozdává pozitivní energii. Uvědomuju si, že to tak rozhodně tenhle rok nebylo.. Dělá to hodně jídlo a nedostatek pohybu. V dny kdy jím zdravěji a střídměji, a jdu třeba plavat nebo běhat, kolem sebe vidím jednorožce a nechápu nasraný výrazy lidí v metru. Nechtěla jsem si dávat velký předsevzetí, ale tohle je něco, čeho nechci dosáhnout jen v dalším roce ale i ve všech následujících. Zoufale potřebuju mít sama ze sebe dobrý pocit a vyčistit negativitu. Obklopovat se jen dobrýma věcma. Pak taky budu mít zas co rozdávat. Chci širokej úsměv na tváři a duši v oblacích. Tak jako to bývalo.. 

Když si to po sobě celé čtu, slova a fze, který se často opakujou, je najít svoje já, spiritualita, zklidnit se, odbourat negativitu... je asi jasný, o čem často přemýšlím a okolo čeho se bude točit příští rok. Doufám, že budete mít krásný poslední dny tohohle roku, že jste se taky tak jako já na chvíli zastavili a protli si, jak moc jste za ten rok vyrostli, že vás nadál budou bavit moje fotky a nashle v příštím roce! Já do něj vstupuju jako novopečená zrzka. Nějak jsem cítila, že teď je ten správný moment na změnu..


-----------------------------------------------------------------------------------------------------  

2017. Nemrač se. Směj se víc. Nebuď negativní. Piš si deník. Zapisuj si všechny ty drobnosti, na který si později nevzpomeneš. Piš si seznamy. Zapisuj si citáty a všechny ty krásný slova. Nos s sebou notes. Žij v současnosti. Žij tak, jak to zrovna cítíš. Objímej, když chceš. Líbej víc. Zvi k sobě kamarády víc. Napiš ten dopis, řekni ty slova, zavolej. Nedus v sobě nic. Pozitivní věci do života, negativní chycený do sítí. Odpočívej dostatečně. Kresli víc. Čti víc. Nos s sebou kameru. Medituj víc. Cvič jógu - ne kvůli hubnutí, ale kvůli sobě samý. Nemůžeš změnit to, co je vidět navenek, pokud nezačneš pěkně od kořínků. Víc ovoce, míň cukru. Víc čaje, míň kafe. Víc času na sebe a nás dva, míň stresu. Zapaluj si svíčky častěji. Nalij si sklenku vína jen tak. Každý den chvilku jen tak prostě buď sama se sebou. Cvič trpělivost. Nevzdávej věci, všechno chce čas. Neodkládej nic na později. Je jenom teď a tenhle jeden život. Nesrovnávej se s ostatními. Nesuď. Nikdy nevíš, čím si člověk naproti tobě prochází. Víc naslouchání, míň mluvení. Jasnější mysl. Lepší myšlenky. Víc intuice. Víc skvělejch plánů a snění, snění s otevřenejma očima. Víc zamejšlení a zastavování se. Víc cest do nitra. Víc good vibesNajít zpátky sama sebe.

23. prosince 2016

December roadtrippin



Asi každý rád na víkendy uniká pryč z města. Tenhle víkend jsme se s Tomášem sešli na půli cesty mezi námi: já vyrážela z Prahy a on z Linze. Cílem byla chalupa na samotě (téměř), zarostlá lesem a plná takových těch retro puntíkovaných kastrůlků. Prosincová lesní romantika jak vyšitá a nikdo mě nemusel dlouho přemlouvat, abych tam čtyři hodinky jela..

Cesta byla klasicky strašně dlouhá, v Budějovicích jsem tradičně dobíhala kvůli zpoždění rychlík na Linz, ale ve dvanáct už jsem se happy jak dva grepy procházela po jinovatkou pokrytým Vyšebrodským nádraží. Slunce si proráželo cestu mlhou a nikde žádný lidi! Jak já tyhle únikovky z Prahy miluju. A potřebuju! Měla jsem asi hodinu než dorazí Tomáš, protože měl na cestě nějaké problémy s autem a proto se zpozdil, a tak jsem se rozhodla čas vyplnit krátkou procházkou na kopec nad město. Zmrzlá zem a prudký stoupání a já ověšená notebookem a menší krosnou. Místní si nejspíš za oknem klepali na čelo, že holka bláznivá, proč s tím leze do lesa.. Notebook jsem táhla jenom kvůli tomu, že jsem ve vlaku psala pár budoucích článků, jinak by samozřejmě zůstal doma.. celý víkend zůstal tak jako tak ležet v pouzdře, stejně jako můj telefon, poněvadž chatička se nachází na takové samotě, kde není žádný signál. To je úplně skvělý :)


Po hodince už jsem se vezla u Tomáše a jelo se směr nejhlubší les. Přivítala nás Arwin - sousedovic husky - pomohla nám vybalit. Příjemný přivítání :) samozřejmě dostala odměnu. I když to není náš pes, má za dveřma nachystaný pamlsky, to víte..ty zvířatomilovníci, s nima je to těžký..


V chatě byly 3 stupně a za celý den se nám to podařilo zvednout jen na 15. A to jsme vytápěli jak blázni, dokonce ve dvou místnostech. Díky bohu jsme s sebou měli víno a to nás krapet rozehřálo. Seděli jsme většinu času přímo u kamen, protože jinde se to fakt nedalo. Popíjeli jsme, povídali si a večer jsem Tomáše drtila v žolících. Spali jsme pod třema peřinama a přehodnotila jsem, jestli opravdu chci ject kempovat za polární kruh a nafotit ty strašně krásný fotky svítícího stanu s polární září...jako jestli to má vůbec cenu zkoušet, když k smrti umrzám už při deseti stupních.

Přes den jsme se procházeli sem a tam lesem, dejchali čisťounkej vzduch a čerpali energii. Příroda má fakt zázračný účinky na duši, vždycky mě znova překvapí, jak nabitá jedu zpátky domů..


Píšu Vám to zpátky z Prahy a krásně se mi na ty chvíle vzpomíná. Stromeček, kterej jsme si vydloubli v lese už trůnní vedle mě. Trochu jsme to letos přehnali (já to přehnala) s vánočníma přípravama. Nějak jsem se strašně těšila na letošní vánoce.. asi proto, že letos hostíme (poprvé!) celou rodinu my dva a během pár dní se nám tu vystřídá celé příbuzenstvo. Nakoupila jsem milion božskejch ozdůbek na strom, sem tam něco vyrobila (Robin už stihl dvě fungl nový skleněnky rozbít), takže výzdoba a vše okolo by bylo, nicméně jídlo nestíhám vůbec! Ty Vánoce jsou děsná otročina!! Ach jo, je 23. a my dva tu od rána lítáme a cídíme každej kout, nemám dopečený tři druhy cukroví a jo vážně je chci ještě stihnout, když už jsem objednávala ty formičky na vosí hnízda.. kapr není, ale už je nařezaný v lednici, kuba není ale už jsou koupené kroupy, polívka není, salát není... ale klid pohoda jazz, hlavně se nestresovat. Viděla bych to že si tak za dvě hodinky nalijem sklenku a naložíme se do vany. Hmmm...

"Ježíšek už je ve městěě, ježíšek už je ve městěěěěě" (Moje verze Santa Claus is coming to town, kterou tu dneska vyřvávám kolem dokola. #christmasmadness.)


11. prosince 2016

Světýlka


Miluju chovat se jako fotografka. Naaranžovat si zákoutí a snažit se do několika tisíc pixelů vměstnat atmosféru danýho dne/momentu/období. Nabíjí mě to neskutečnou energií a štěstím. Bohužel většinou stojím sama sobě modelem, neboť nějak pořád nemůžu nikoho přemluvit k photoshootingu... je to naprd protože mě konečně začaly bavit portréty víc než krajinky haha. Co nadělám, zatím je to na samospoušť a na tisíc pokusů. Kreativita je u mě dost spontánní, tudíž takové to zítra jdeme na dvě hodiny fotit do pole by ji nejspíš stejně zabilo. Proto je na většině mých fotkách Tomáš nebo já...trochu mě to štve, ale zato to není žádné modelkování, ale ryzí momenty k zapamatování <3 Nejlepší snímky u mě vždycky vznikají jen tak. Většinou když prostě nic moc zvláštního nedělám. Nápady pak už přicházejí samy..

13. listopadu 2016

Podzim 2016


Podzim 2016. Každý den jdu cestou z domu kolem fontány za rohem našeho bloku. Máme tu takové to klasické malé náměstíčko s několika restauracemi všeho druhu a menším kostelem. Po boku fontány už roky stojí strom, který v létě z části stíní venkovním stolům jedné z restaurací. V létě v podvečer je náměstíčko plné rodin s dětmi, kteří večeří při svitu svíček nebo světelných řetězů rozhozených ve větvích. Koruna stromu je ještě plná listů, které se už barví do teplých podzimních tónů. O týden později je na zemi sem tam lísteček. O dva týdny později už pořádné kolečko spadaného žlutého listí, a dnes větve zdobí sem tam lísteček. A já se sama sebe ptám, proč už je podzim zase skoro pryč! Dobrý věci vždycky utečou až moc rychle. Když jsem byla malá, připadalo mi každé roční období strašně dlouhé a na všechno byla spousta času. Čas plynul pomalu a poklidně. Teď mi vše hrozně rychle utíká a na všechno je omozené množství času.. Podzim 2016. Poklidný, zároveň dramatický, a samozřejmě už je skoro pryč než jsem stihla vybalit všechny svoje šály. Změny. Začátek v nové práci byl přirozený, až překvapivě příjemný. Od prvního dne, kdy jsem překročila práh "sluníčkových" dveří, jsem se cítila na tom správným místě. Sluníčkový proto, že je na nich nakreslený obří slunce. Každý den se učím a posouvám dál. K rutině mám zatím daleko. Chodím domů každý den pozdě večer a nevadí mi to. Po hodně dlouhé době, po několika letech, oceňuju svoji školu a tvrdou práci, která mě dostala tam kam jsem. Ani si snad tak dobré místo po škole nezasloužím, ale protože věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu, věřím, že i já jsem tu teď správně. Všechno nakonec dobře dopadlo. Everything is good in the end. If it is not good, it is not the end.  Podzim. Čaje, světýlka a chlupatý ponožky. Knížky! Hodně jsem se rozečetla, asi poprvé od střední. Vysoká naopak moje zájmy spíš utlumila, než podpořila. Nevytáhnu teď paty bez knížky a každý den v práci se těším, až si k ní večer sednu. Dávám jí přednost před obrazovkama. Proto taky nejsem moc aktivní tady ani na instagramu a poprvé v životě jsem se do toho nemusela nutit - do toho odvyknout si sociálním sítím a žít víc skutečně. V životě jde stejně jen o to, co se děje, když se nikdo nedívá - tedy mimo virtuální realitu sociálních sítí. Mám to vždycky v nárazových vlnách, takové to milování a nesnášení sdílení svýho života online. Teď jsem nejblíž zrušení facebooku ever, ale stejně vím, že to nedokážu... Instagram se mi už skoro podařil vyčistit od reklam, které jsem "dobrovolně odebírala"... a je to mnohem příjemnější, ale tady mi zas štve ten čas a ta energie. Ale jako každý kreativec amatér, tenhle účet zrušit nikdy nedokážu. Když se člověk naučí bruslit mezi reklamama, je instagram super zdrojem inspirace. Kde jsem teď naopak hodně aktivní je 500px. Je to jediná síť, která mi víc dává, než bere. Podzim 2016. Účet skoro na nule. Nakupujeme, natíráme, stěhujeme, přesouváme. Tomáš už je se mnou a válčíme. Spolu a se životem. Člověk by neřekl, kolik je to práce, když se sestěhují dva lidé do bytu po jiných dvou lidech. Jsem z toho už celá rozmrzelá. Půl roku. Už jsem tu skoro půl roku. A na vánoce určitě nebude ještě hotovo. Alespoň ale tou dobou už budeme mít normální postel, a ne levnej rozkládací gauč. Nemůžu uvěřit, že na něm spím už půl roku. Pamatuju si, jak mi z něj bolely první dny záda, a teď už vůbec nic. Už jsem si zvykla, ale těším se do "normální postele". A takhle je to teď se vším. Není čas na normální život. Hmmm ale tohle asi je ten normální život. Lítám sem tam a stíhám milion věcí a zároveň jich milion nestíhám. A já teď ani nevím, jestli ten normální život miluju nebo spíš nesnáším. Slovo, které mi zní v hlavě čím dál tím častěji, je hořkosladký. Jo. Takový byl a je letošní podzim.


2. listopadu 2016

New York City.


New York, New York. Carrie, stylově oblečená s úsměvem od ucha k uchu, procházející se po Greenwich Village, Přátelé nebo spousta mých oblíbených lifestyle youtuberů.. NYC má tolik co nabídnout. Popravdě jsem NYC tehdy brala spíš jako nutnost. Netěšila jsem se tak, jak bych se těšila třeba dneska. Byla to nutná zastávka před odletem zpět do Evropy - úplně se stydím, že to tak píšu, ale tehdy to tak pro mě bylo. Těšila jsem se domů nejen kvůli hluboký ponorce v naší skupině, ale taky kvůli lásce, co na mě doma čekala.. I tak mi ale NYC doslova vyrazil dech. Nečekala jsem nic moc, a právě proto to asi byla úplná bomba! Byla to láska na první pohled. Ta nekonečná energie pulzující odevšad! 

úplně první foto ještě z busu!

Na New York jsme si vyhradili poslední tři dny. Přiletěli jsme do Philadelphie, kvůli ceně letenky, a za 1$ se nechali megabusem dovézt přímo do středu big apple. Mnohem levnější varianta než letět přímo do NYC, a časově to zas tak velký rozdíl nebyl. První problém - metro. Zasekla jsem se se svými padesáti taškami a batohy v točicích dveřích - Janča si to prý nepamatuje, zato já moc dobře :D Nějak mě po chvíli osvobodili a jelo se směr Brooklyn! Metro je samozřejmě změť linek, ale díkybohu jsem s ním žádný větší problém neměla. Nikdy jsem se neztratila, jen jsem jednou omylem přejela Hudson river na druhou stranu, když jsem chtěla zůstat ještě na Manhattanu, a při hledání zpáteční linky v zastávce, kde se křížilo asi 5 linek jsem se krapet zamotala, než jsem našla tu, která zase vede na Manhattan.. Ale jinak ok.

Ubytování jsme si zařizovali přes AirBnb. Ceny jakéhokoliv ubytka na Manhattanu jsem neskutečné, tak jsme nakonec vybrali apartmán v srdci Brooklynu - v té černošské části - netušili jsme při výběru, která je která. Cena tam byla cca poloviční, než na Manhattanu. Hned jsme se s Jančou vypravili na nákup a na ulici jsem několikrát myslela, že dostanem nakládačku, protože jsem na sobě měla tričko s nápisem California LOVE. To se zrovna nepovedlo...

...přežili jsme!
Bydleli jsme u jedné hlučné starší černošky, v dvoupokojovém malém bytečku, spala jsem na gauči a přes celou kuchyň měly holky matraci. Bylo to fuk, protože jsme stejně celý den chodili venku. Ráno jsem si vždycky kupovala kafíčko do metra. Do centra Manhattanu se jelo půl hodiny, tak proč ne.. Byl tam milý černoch a každý den hádal odkud jsem. Za ty tři dny se netrefil, ale polichotilo mi, že si myslel, že jsem Francouzka! (Bohužel hned v závěsu mě tipnul na Rusku a na Němku..)

Alice in Wonderland statue
Uvnitř Tree House for Dreaming
 moje oblíbená póza
most z Kevina

Nejvíc času jsem rozhodně strávila potulováním se Central Parkem a okolím. Jsem holt na tu přírodu no.. Lennonův památník, Tree House for Dreaming (!!!), socha Alenky v říši divů a Kevinův hotel Plaza! S Anetkou jsme se museli jít podívat dovnitř, samozřejmě.. moc daleko jsme se nedostali, ale aspoň jsme si tam zašli na záchod. ASPOŇ něco! Taky jsme se nachomýtli k nehlýdanýmu schodišti o omrkli jsme nenápadně soukromé divadlo hotelu. Nevím, co my dvě jsme měli na těch hotelech, ale to byl vyloženě vždycky run na hotely a na střechy, když jsme chodili spolu. V Plaze jsme se na střechu nedostali, zato třeba v LA ano! Bylo to boží!

uvnitř Kevinovo hotelu!

Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani jiná turistická místa jako Flat Iron Building a Times Square. Neskutečně přeplněné blikající náměstí. Zas tak nadšená jsem nebyla, nicméne prostě ten pocit že jste na Times square stojí za to přehlídnout ty davy a na chvilku si tam posedět. Na Brooklyn Bridge jsem doběhla těsně před posledními slunečními paprsky a stejně jako spousta turistů, jsem a) nafotila spoustu selfíček b) byla překvapená, jak malá je Socha Svobody! Z Brooklyn Bridge jsem se rovnou jela podívat na Ground Zero. Voda padající do černočerné jámy... Z toho památníku jde hrůza, stejně jako to, proč tam teď stojí. Jako kdyby z toho místa pořád sálala bolest a smutek.

Flat Iron
Central Station
Ground Zero

Byla jsem v originálním shopu Yankees a nemohla jsem odejít bez basebalky. Nakupování k NYC patří jako prkýnko na záchod. V obchodech jsem tam strávila hodně času. Ty úlovky co mám! Jako pardon, ale NewBalance nebo Conversky za 20$? To jsem tam prostě nemohla nechat.

Mrzí mě, že jsem si už nenašla čas na courání třeba po Greenwich Village, nebo po Soho, nebo po takové té náplavce u Brooklynu, na musea a vysedávání po proslulých barech,.. taky jsem nešla na Empire state, protože jsem poslední den měla asi 10 dolarů na přežití. No jo, prostě se nedá stihnout a zvládnout vše, a rozhodně mám důvod se do New Yorku znovu podívat. Doufám, že brzy, protože posledních pár týdnů jsem zamilovaná do Sexu ve městě a nutně musím zas do New Yorku! (Připadá mi, že to říkám u tolika destinací, že se tam někdy zas musím vrátit..) Kdybych jela znovu do NYC, šla bych jako první k domu Carrie.

moje dva Carrie úlovky: tenhle kostel v seriálu stopro byl, a hlavní knihovna (dole) byla ve filmu!

Závěrečné balení bych vám nepřála vidět.. do koše šlo ještě pár starých věcí, aby se vešli nové a radši jsem se za nimi moc neohlížela. Nesnáším vyhazování! Let jsme měli kolem poledne, tak poslední challenge byla dostat se do busu na letiště, kde se stála pěkná fronta. Odměnou nám ale byl krásný klidný let plný alkoholu zdarma, a pak, pak už jen Praha..

Strašně nerada, a zároveň i trochu s úlevou, se loučím s Amerikou. Byla to dlouhá cesta, než jsem vše dala do kupy, ono se to nezdá.. vzniklo 20 příspěvků o mojí Work&Travel zkušenosti, společně se spoustou cestovních tipů, co kde navštívit. Dohromady by to určitě dalo tolik normostran jako řádná diplomka. Věřím, že to někomu bude nápomocné při plánování jeho snu! Já si už svůj splnila, a zpátky se mi ohlíželo už trošku krkolomně, protože se mi to dopisování protáhlo víc, než jsem čekala. Jsem ráda, že teď zase můžu hledět jen a jen dopředu, ale těším se, až si za pár let počtu, jak jsme se tam měli...
 Goodbye summer of my dreams 2014, 
you were good.