Letos mě ten konec roku moc nebere. Od rána listuju instagramem a vyskakuje tam na mě jedno rekapitulační video za druhým. Některá se míhají tak rychle, že vlastně na konci vůbec nevím, co v nich bylo. 

 

děje se milion věcí a všechno je super (2020)..   ......(2021)......   ..eh, hello 2022?

Letos se mi ani nechce psát klasický rekapitulační příspěvek rozdělený na jaro, léto, podzim a zimu, které jsem si psala v minulých letech. Musím přiznat, že jsem za tenhle rok propadla dost depresím. S Tomášem se často bavíme o politice a je mi ze všeho strašně úzko. Z dnešní společnosti, z toho jak se k sobě lidé chovají, a kam svět směřuje. Nikdy jsem politiku nesledovala víc a bylo to pro moje mentální zdraví určitě lepší. Což je dost smutné tvrzení. Ráda bych napsala, kolik jsem toho letos vyrobila, jak jsem duševně vyrostla a co zajímavého se všechno dělo, ale až příliš moc času jsem strávila s mobilem v ruce pročítáním se statistikami a rozčilováním se nad tím, kde a jak zase ta data zkreslili. Taky jsem okolo voleb nikdy nevysledovala víc politických debat, ale zbytečně - už teď svého hlasování lituju. Když ono prostě nebylo moc z čeho vybírat. Bohužel už nějaký čas si tak nemůžu jít ani zacvičit nebo sednout do restaurace. Následkem tohohle všeho uplynulý rok viděl spoustu mých slz a mentálních breakdownů. Kamarádům jsem se po celý rok spíš nevědomky vyhýbala, protože jsem se necítila v plné síle na to dělat někomu dobrou společnost. Většinu roku jsem se cítila vyždímaná. Hodně jsem se uzavřela a ve svých myšlenkách jsem se cyklila pořád do kolečka.

Z těch příjemnější záležitostí jsme stihli jednu zahraniční dovolenou v Rakousku (roadtrip s kolama v červnu) a jednu tuzemskou (podzimní Krkonoše). Takové dva světlé body. Na naši milovanou chatu jsme se nedostali tak často, jak bych si bývala přála, protože Tomáš hodně víkendů pracoval. Dokončili jsme rekonstrukci našeho pražského bytu, abychom o měsíc později našli nemovitost, kterou jsme nakonec v průběhu roku koupili a které nyní říkáme doma. Po nemovitostech jsem koukali už dlouho a vůbec jsme nečekali, že už letos budeme něco kupovat. Z Prahy jsme se na venkov odstěhovali na Halloweena. Dalším rekonstrukcím zdar! Stresu okolo koupě bylo až až, to vám asi ani nemusím vykládat. Mrzí nás, že se naše možnost investování teď značně sníží, na druhou stranu nás na vlastní bydlení už nebavilo čekat. A i za ten rok a půl od Zélandu jsme udělali obrovský skok v rámci finanční gramotnosti a vytvoření vlastních rezerv. Investování jsme si jako nástroj k osobní svobodě zamilovali. V průběhu toho všeho jsem zjistila, že jsem těhotná a samozřejmě nevolnosti z prvního trimestru spadly přesně do období, kdy se toho řešilo úplně nejvíc. Ale baby due spring 2022 ♥

Dělo se toho vlastně vážně hodně, ale já s ohlédnutím vnímám spíš jen ten stres a deprese okolo. Pro příští měsíce bych si tak ráda naordinovala self-care. Hlavně před příchodem miminka se potřebuju dát do kupy. Detox od médií, hodně knížek, čas v přírodě, pohyb, vaření, šití, psaní... zpomalení a čas sama se sebou. Potřebuju si pár věcí srovnat, dobít baterky a celkově o sebe víc pečovat. Před pár dny jsem znovu začala s meditacemi. A blahodárně na mě taky působí knížka od Kamu Jak si uvařit vesmír. Příští rok se nechci úplně orientovat na růst a plnění předsevzetí, ale spíš na znovunalezení prostý radosti ze života.

Není úplně lehké sdílet všechno bez příkras tak, jak to leží a běží. Bohužel ale tento rok prostě nepatřil k nejšťastnějším a nevidím důvod, proč to skrývat. Tak příští rok snad u veselejšího příspěvku?

předchozí roky zde

Seznam přečtených knih za 2021:

• Čtyřhodinový pracovní týden - Timothy Ferriss
• Ikabog - J.K.Rowling
• Ve službách zla - Robert Galbraith
• Malé ženy - Louisa May Alcottová
• Dobré vibrace, dobrý život - Vex King
• Továrna na sny - Anie Songe
• Vyzvědačka - Paolo Coelho
• Nevěra - Paolo Coelho
• Toltécká proroctví - Don Miguel Ruíz
• Illuminae - Amie Kaufmann
• Gemina - Amie Kaufmann
• Obsidio - Amie Kaufmann
• Hana - Alena Mornštajnová
• Tiché roky - Alena Mornštajnová
• Vztahy a mýty - Jan Vojtko
• Harry Potter a Ohnivý pohár - J.K.Rowling
• Válka umění - Steven Pressfield

 

Vánoce.

Dárky jsme letos vyřešili vlažně. Nebyl nějak čas a vše se hrotilo až do třiadvacátého, kdy jsme v noci ještě míchali salát a plácali vosí hnízda u filmu. Den předtím jsme po mojí práci jeli pro vánoční stromek k nám na chatu, což je asi hodinu cesty. Přijeli jsme za tmy v největším mrazu. S baterkou, štaflema a motorovkou v ruce jsme si to kradli na náš pozemek, kde máme smrček, o kterým už x let říkáme, že ho jednou zkrátíme a budeme mít jakože vánoční strom. Na nás musel být pohled. Vypadali jsme minimálně, že jdeme udělat pár chat... No nic už, znáte film Vánoční prázdniny? Tu scénu, jak celá rodina Griswoldů hledají v přírodě ten nejkrásnější vánoční stromeček? Tak nějak tak jsme si připadali, když jsme stáli před tím naším, o kterým celej rok tvrdíme, že bude jako na vánoce, a já hledám baterkou ve tmě několik metrů nad náma špičku. Žebřík dosahoval tak do jeho slabší půlky, btw. Ale v létě byl fakt o hodně menší, přísahám! 

Dvě minuty jsme tam tak stáli a smáli se a pak jsme se v těch minus deseti teda zase odebrali zpátky k autu, lehce se pokochali krásnou hvězdnou oblohou bez světelnýho smogu, a jeli jsme zase hodinu zpátky domů. To byste nevymysleli. Druhej den jsme vybrali před Kauflandem z posledních pěti stromků. Ale je krásnej, i když na nás vlastně jakože zbyl!

Ježíškovi jsem si napsala jen o Jak si uvařit vesmír od Kamu a o Harry Potter pyžamo (který jsem si asi před měsícem sama koupila). Zbytek svátků byl tak poměrně jasný - strávila jsem ho na gauči v pyžamu s knihou v ruce. Tomáš ode mě dostal sekeru (vážně ji chtěl!)

Na štědrý den jsme se ztratili v lese a došli domů v šest večer. Já už nemohla ani vyjít schody a tak bylo smažení kapra na Tomovi. Jsem už jednou nohou v třetím trimestru, tak se není úplně čemu divit. Taky nás nějak zlobila elektřina a nakonec u nás 26. byla pohotovost, protože elektřina vypadla v celém domě. Ještě, že máme hodně svíček a že u sousedů běželo naplno veškerý venkovní vánoční osvětlení. Hodilo se to. Jinak to ale byly poklidný svátky, fakt.

Jsou věci, které si na Instagram nedáte. Věci, které o sobě víte a na které nejste hrdí. Jak velkou bolest způsobí, když vám je vmete do tváře ten, komu věříte nejvíc. Když to, čeho se bojíte nejvíc, se stává realitou - alespoň podle nich. A vy to nechápete. Tu sílu slov, tu magickou, léčivou, i tu opačnou, kdy můžou jenom ublížit. Nepřestává mě to překvapovat. Tolik slz, tolik slz dnes. Bolí mě od srdce tak nějak všechno.

 

Imagine handing someone you love a gift that you put love and thought into and their response being "oh... that´s all? I was expecting something better."

Reminder: However imperfect your home might seem, it is still a gift.

Brouzdám teď občas starými fotkami a nacházím zapomenuté poklady. Z toho jednoho dne, kdy jsme se brodili po kolena sněhem k rybníku. Asi pět let zpátky. A přitom se to zdá jako včera. Měla jsem zrovna nový širokoúhlý objektiv na svým starým miláčkovi Canon 1000d. Automat už mi nestačil, manuálu jsem se ještě bála, ale začínala jsem objevovat kouzla různých objektivů. 

Vkládám bez úprav. No, skoro jako vždycky. Jakýkoliv upravování fotek na blog mě poslední dobou otravuje. Je to tak jednoduchý, tak průhledný, každej ten filtr musí vnímat i když nechce. Ale vyfotit fotku s atmosférou na první dobrou, to už je jiná.

Tahle změna myšlení přišla přirozeně s dnešní dobou. Všechno bliká, všude jsou vymazlený fotky a chytlavý texty, a já toho mám prostě dost. Jsem toho všeho tak přehlcená. Baví mě mít míň, co mi ale dá víc. Těžko se ale tomu přehlcení dá v dnešním světě vyhnout. Dost mi pomohlo nechat si jen jednu sociální síť, s kamarády se vidět spíš na živo než přes chat, a taky to, že jsem začala znovu hodně číst. Je to paradoxní, ale při takovémhle "minimalismu" mám najednou na brouzdání po netu míň času než dřív. Nebo lépe řečeno, ten čas si na to nevyhrazuji. U počítače už víceméně jen pracuji, čtu zprávy, a jednou za pár týdnů si projedu oblíbené blogy. Nehledám už další, nemám takovou tu potřebu vyhledávat si další a další lákadla. Nestíhám totiž ani ty, které už znám. Možná je to s věkem, možná generace Z alfa (nebo jak se mladým v dnešní době říká?), to vnímá jinak a je pro ně přirozené něco jiného. Nevím jestli je to dobře, nejsem tu od toho, abych druhé soudila. Zodpovídám se maximálně sama sobě a já toužím spíš po hrníčku čaje v tichosti, procházce před prací, nebo vaření nějaké hostiny k večeři. Photoshop už nějak vedle života nemá místo. Tak pardon, pokud fotky nepůsobí bombasticky. Pro mě bombastické jsou tím, co říkají.

 

Jedno boží červnový ráno u Wolfgangsee na Olympus trip.

Kávička do plecháčku s východem slunce. 

All good in the wood.

Skoro prázdná pláž, sem tam jen pár ranních ptáčat jako my, co šli taky omrknout tu nádheru.

Pár temp v naprosto průzračný vodě.

Můžu tady bydlet?

#35mm

Ňuf. Loňský vánoce, předvánoce a povánoce. Drobný vzpomínky v pixelech - ještě, že je mám. Loňský vánoce byly moc hezký. Ozdobenej stromeček byl venku u stodoly. Sníh a chození po kopců pěšky. Tichej les přikrytej pod vrstvou sněhu. Nepřetržitý roztápění v kamnech a vaření na rozpálený plotně. Když se teda dostatečně rozpálila. V chalupě jsem se pohybovala jedině omotaná do tlustý deky. Nebylo dlouho světlo, a tak jsme po večerech viděli ani nevím kolik filmů. Byl to klid a pohodička. A tenhle nejhezčí pes na světě - i když není náš, vítá nás po roce vždycky jako vlastní rodinu. 

Usilovně pracujeme na tom, aby letošní vánoce byly podobně pohodový, i když na Šumavu se letos určitě nedostaneme. Zase pro nás letošní svátky budou vzácné něčím jiným. Budeme poprvé ve svým a naposledy ve dvou. Klid se zatím úplně nekoná, ale už jsme se zbavili tapet a máme vymalováno. Step by step.. Jedna stěna je čokoládová. Vypadá to skvěle. Pevně věřím (doufám!), že se ta podlaha stihne do vánoc a nebudeme se tu muset koukat na ten starý špinavý koberec, kterej má navíc pod okny vyříznutou díru po instalaci novýho topení. Nemůžu se dočkat, až budu moct konečně zabydlet obytnou stěnu, která tu zůstala po původní majiteli, a prvotně jsme ji chtěli vyhodit, protože je krapet retro, ale čím dýl tu s ní koexistujeme, tím víc cool nám vlastně přijde a tak si ji zatím prostě necháme. Přijdou do ní knížky, do vitrínky moje foťáky, na který se konečně nebude prášit, a nahoru spousta květináčů! 

I přes tu rekonstrukci a absenci vánočních dekorací doma není tady na vesnici až tak těžké si navodit vánoční atmosféru. Jednak tady už týden skoro pořád sněží ♥ A taky protože téměř všechny domy v naší ulici se s prvním adventem rozsvítily světýlkama a je to skvělá podívaná. Ať chci nebo ne, nějak mě tu pomalinku ta vánoční nálada přepadá..  Neplánuju letos nějaké super velké pečení cukroví, ale včera jsem si zadělala na perníčky, protože jsem je nepekla už roky, a nějak mě všechny ty fotky v časopisech zlákaly se do nich letos pustit. Pečení samozřejmě jedině za zvuků koled. Copak to jde jinak?

 

Tři vzpomínky na Lomochrome Metropolis. 

Praha/Šumava. Jin a jang.

Léto/podzim. Akorát tak na mikinu.

Jak ten čas letí. Poslední dva roky mi bezostyšně splývají dohromady.

#35mm