Reality check. Je ok být unavená. Je ok svoje dítě tak strašně moc milovat a taky tak strašně chtít být občas na pár hodin sama. Vnímám jak velký je to problém, když vám tenhle čas nikdo nedopřeje, protože třeba zrovna v okolí nikdo takový není. Anebo je druhá polovička zaměstnaná několika věcma najednou a nemá tu kapacitu a ekzém prostě není dobře ošetřenej, protože chlap na tohle nemá cit a ani všechny moje informace, takže stejně hasím požár celý dny jen já. Každá návštěva přijede "na návštěvu" a i když je hezký, že zajdou s malým na hodinu na procházku, ale to já ho musím vypravit, to já musím přebalit, připravit svačinku, oblíct, vyjet ven s kočárkem, a když jsou pryč, tak pravděpodobně celou dobu uklízím. Je tohle pomoc? Nebo je to spíš sobecký zájem mít dítě chvíli pro sebe bez práce? Opravdu chci tak moc, když muže prosím, aby když po večerech pracuju, byly před spaním uklizené hračky a kuchyň? Nic mě nenaštve víc, než když slyším celej večer k práci nespokojený dítě a jako odměna na mě v 22h čeká v obýváku bordel jako v tanku a manžel spí a tváří se neskutečně vyčerpaně. Taky bych si ráda šla každý den na 9 hodin odpočinout do kanceláře k počítači a nemusela řešit ekzém. Já to taky přes den musím zvládnout - vařit uklízet a zvládat všechny dětský potřeby najednou. A pak ještě po večerech práci, protože to prostě jinak zrovna nejde. 

Je ok být frustrovaná, když nemám čas na svoje koníčky. Na nový koníčky, na věci, který mě lákaj, ale není čas s nimi ani začít. Tolik nápadů na podnikání už bylo, ale nezvládám ani s nimi začít. Vzpomínám, co že jsme to se svým časem dělali před dětma? Máme to jen nějak nefunkčně uspořádaný? Opravdu jde stíhat všechno? Musí se stíhat všechno? Nebo by bylo lepší zpomalit a jen plynout a smířit se s tím, že na nějaké věci už není čas? Že podnikání musíme odložit "na někdy"? Mele se to ve mně pátý přes devátý.

Je ok být frustrovaná po rok a půl dlouhý léčbě ekzému vyžadující mazání xkrát denně, sledování každý změny na kůži a analyzování, co že by mohlo být za problém tentokrát. A pozor, tady si dám pár dní pohov a kůže je v havarijním stavu, takže tady tohle vážně nejde vypnout. Už rok a půl. Jsem vyčerpaná, unavená, nevyspalá. Skončí někdy ty rozkouskované noci na 3 hodinové spací úseky? Prosím! Na instagramu třeba sdílím jen to hezký a fotogenický a to co chci, ale někde pod tím vším jsem už vážně hodně unavená a frustrovaná. Nebýt ekzému bylo by mateřství o tolik jiný. Říkáte si, je to jen kůže, lidi mají horší problémy, a když je to nezvladatelný jsou tu přece kortikoidy? Ano, jsou, a ano, nepopiratelně může být tisíckrát hůř. Ale taky se nebudu tvářit, že to naše není problém a že bych se už někdy vážně ráda vyspala, ráda bych neřešila mazání, který obnáší atletický výkon, protože Jonáš ho nesnáší a běhám za ním v bobku několikrát denně, ráda bych neutrácela řádově tisíce měsíčně za léčbu a měla nějakou finanční rezervu nebo třeba jela na dovolenou. Ráda bych už nemusela přemýšlet o tom, co můžeme nebo nemůžeme sníst a jedla prostě "normálně"! Ráda bych třeba měla druhý dítě, protože mít dítě je něco tak krásnýho, že to jsem netušila a ničeho nelituju víc, než že jsme neměli děti v životě už dřív, ale třeba se teď prostě hrozně moc bojím, že bych to takhle měla dvakrát a nebo že bych to teď vůbec k tomu velkýmu ekzému nezvládla. 

To jen tak z deníčku matky v půl sedmý ráno. Btw včera jsme byli sami na vyšetření v Plzni, pak jsem do půl desátý pracovala, byla vzbuzena dítětem o půlnoci, pak znovu ve 3 a od té doby nespím. To jen tak pro obrázek, že tahle nespací fáze nemusí nutně probíhat jen u opravdu malých dětí, ale i když jim třeba jsou skoro 2. 

2023.

Byl to takový obyčejný rok a já ani nevím, jestli vás s jeho rekapitulací zatěžovat. Nebudu vám mazat med kolem huby, nestalo se nic extra a pochopím, když si o tom ani nebudete chtít číst :D Zajímavý, že jsem tenhle rok blogovala poměrně hodně, i když se "nic nedělo". Tak uvidíme. Třeba po prozkoumání vlastní paměti zjistím, že jsme se vlastně docela posunuli a tady v úvodu jsou bláboly! Tak jdeme na to.

Jaro.

Zima se táhla, jako vždy. Ve volební den se Jonášek poprvý postavil. Pamatuju si to jako dneska, jak se před televizí za stolkem objevily jeho prstíky a pak rozesmátý obličej. Podařilo se mi utrhnout jeden den na snowboardu. Chodili jsme do lesa! Jonášek začal chodit!!  Jonášek oslavil první narozeniny. Tou dobou jsem se teprve seznamovali s jeho alergiema a upéct dort bez bílé mouky, mléka, cukru, oříšků, kakaa a vajec byl poměrně velký oříšek a stál mě několik (ne)povedených pokusů.. Vrhli jsme se na renovaci našich pokojíků aka kanceláří. Tomášova do teď není ve finálním stavu, svoji jsem zvládla dokončit během února v zoufalé touze po vlastní úřadovně. A miluju ji. Je malinká a útulná, plná kytek a prostě moje. Začínám docela hodně cvičit silový trénink a baví mě to! Šiju svoje první šaty a Jonáškovi klobouček na dovolenou. Hodně vyklízím a třídím věci, hlavně svůj šatník. Mám ráda, když každá věc má doma svoje místo. Chodíme se houpat na houpačky a já se úporně snažím zpomalit a zachytit každý takový milý okamžik do vlastní paměti...

V květnu jsme si na dva týdny odpočinuli v Tunisku. All inclusive prosímvás! Naprosto už chápu, k čemu takovýhle dovolený jsou! Pro rodiče malých dětí k nezaplacení pocit, že vám někdo celý den vaří a uklízí. Papírově mělo být už vedro a teplý moře, ale měli jsme trochu smůlu a většinu pobytu bylo tak nijako a pršelo. Já se v moři koupala (samozřejmě), ale pro dítě moc studený a rozbouřený. Katalogový tyrkysový slunečný pláže se konaly jen poslední den. Škoda. Ale překvapivě jsme aspoň zvládli pár výletů po okolí a mohli si trochu prohlídnout město, s čímž jsme ani nepočítali a zamilovali se zase do další země... Boží vypadnout zase po dlouhý době za hranice. Cestování miluju a vždycky budu, i když teď už tolik nejezdíme, jen to prostě teď není priorita číslo jedna, kam by mířily naše peníze a čas. 

Taky jsem si jeden den dala dárek a celý den si natáčela, co se mi zamanulo a Tomáš se staral o dítě. Tohle mě fakt baví a moc se mi líbí mít vzpomínky i takhle v pohyblivý podobě. Zatím jsem to nesestříhala, ale těším se, až na to dojde a občas si říkám, proč tuhle svoji vášeň neposunu na nějakou další úroveň.  

Léto.

Postavili jsme pískoviště a pár nových záhonků. Letos jsme měli poprvé vlastní halloweenské dýně a jahody. Taky mi vyrostla od semínka jedna slunečnice! Moc jsme ale té zahradě letos nedali a nic extra velkýho jsme na ní nespáchali.. Zato jsme se po téměř 50 letech vrhli na renovaci naší rodinné chaty. Už jsme jí to fakt dlužili. Toho prachu, plísní, nebo třeba myších hnízd, co jsme vyklízeli.. to nechcete vědět. Stálo nás to většinu letních víkendů. A s malým dítětem se toho ani za takovej víkend nestihne extra hodně, pokud jsme neměli na návštěvě hlídání. Jonášek tak ale poprvé stanoval, v 15ti měsících! Během největších prací jsme totiž stanovali na zahradě.. A občas jsme se stihli zajít do rybníka taky vykoupat.. Bylo to fajn, i když převážně pracovní, ale letos už přijedeme do čistýho, yes! 

Mezi věcma na vyhození jsem našla zastrčenou v jedné knížce fotku dědečka, který umřel hodně let předtím, než jsem se narodila já. Věřte tomu nebo ne, ale já ho na fotce snad ještě nikdy neviděla. Tuhle chatu postavil vlastníma rukama. Taky psal turistický průvodce! Můj druhej děda byl velkej podnikatel a napsal za svůj život detektivku! Fascinující, jak se takhle dá jeden celej život popsat do jediný věty. Oba jsou mi velkou inspirací, i když už nejsou mezi námi, kéž by to věděli. Celá tahle renovace byla tak trochu nostalgie, protože se tu s ničím nehlo opravdu hodně let, a bylo to až divný tam vlastně cokoliv měnit...

Koncem léta jsme si ještě naplánovali drobný roadtrip. Já ho od začátku nazývala "round trip", prostě okruh po příbuzných a kamarádech. Nejdřív jsme jeli k T. rodičům do Rakouska, pak do Opavy a stočili jsme to přes Šumperk zpět domů. Naprosto skvělej výlet a vyšlo nám božsky počasí. Víte jak, po Tunisku, nemůžeme mít prostě smůlu na počasí na každý dovolený :D Já se klasicky zas zamilovala do letních Alp a malovala si tam někde u jezera krásnou chatičku, a Tomáš naopak propadl moravským končinám a plánoval, kam se tam odstěhujeme a co tam budeme dělat. Taky jsme v létě docela často jezdili s malým na kole a cestou snědli snad tunu malin.

Podzim.

Podzim mi nějak hodně utekl. Začala jsem pracovat a musela si trochu víc zorganizovat čas. Začali jsme taky chodit na cvičení pro malé děti a konečně se měli kde tu trochu socializovat. Je to smutný, ale pořád tu nemáme žádný jó kamarády. Nám tohle prostě hodně trvá. V ty hezčí dny jsme byli hodně venku - mám 100 procent venkovní dítě, pořád by byl venku a objevoval.. Už od rána mi většinou nosí svoje botičky a dává mi je přímo před oči, kdybych je náhodou neviděla a ukazuje na dveře. Jak jinak se to dá pochopit? Dělá to tedy i teď, když mrzne, ale na podzim jsem mu ráda vyhověla a potulovali jsme se tu po okolí. Renovace pokračovaly a my si vzali do parádu hlavní chodbu. Další prostor, který jsme odtapetovali a může zase hezky dýchat. Dostal tlumenou slunečnicovou barvu. Na Halloween jsem se vyblbla a pořádně ozdobila dům. Vyrostl nám tak před ním Dobbyho hrob.. kdo ví, ten ví.. Jinak pořád jezdíme do Klatov a do Plzně za celostní medicínou a dny tak nějak letí a letí a jsou kratší a kratší...

Zima.

Ušila jsem svoji první mikču! Jednoho dne nás překvapila velká vánice a sníh se nám tu pak držel docela dlouho. V zahradě to vypadalo jako v pohádce. Já sníh miluju, takže jsem byla ve svým živlu. Moje dítě až tolik ne a vycházka většinou skončila brekem a odchodem domů. Uvidíme, jak příští rok. Vytáhli jsme po pár letech dokonce i sáňky! Sáňkovala jsem ale sama. Dítě se radši koukalo na kachničky na rybníce. Před vánoci se hrotila renovace dětského pokojíku. Plánovali jsme ji už delší čas a chtěli jsme si to pak odškrtnout ještě před vánoci, takže to dopadlo tak, že 2 víkendy v prosinci se tu odpočívalo a že je ještě spousta času, a 23. se pak samozřejmě ještě malovalo a 24. se dělal závěrečný úklid a stěhoval nábytek, který jsme si dovezli na střeše auta z Plzně, by the way... exoti of the day na dálnici... no nic. Do toho jsem nějakým zázrakem zvládla připravit všechno jídlo na vánoce atd, a 25. jsme pak konečně vydechli. Umíme si to zpříjemnit, to né že ne. Ale pokojík je hotov a vánoce byly pak už taky fajn. 

No jak říkám, prostě takový obyčejný život :) Schválně jsem vybrala aspoň trochu víc momentkový fotky, ať je čtení trochu zábavnější.

A co dál? 

Celý uplynulý rok bylo naším hlavním tématem zdraví. Tak to i zůstává do dalšího roku. Nic víc není důležitý. Za ten rok jsme se posunuli neskutečně a i když teď o rok později v zimě ekzém nevypadá jako ze žurnálu, vyčistili jsme celý trup, záda a ekzém se nám tam nevrací, díky bohu! Jednou se o tom všem rozepíšu. Vnímám, jak jsme s malým propojení. Proto se taky snažím srovnat si zdraví, to byla další novinka roku 2023. Moje lupénková diagnóza, boj s potěhotenskými kily navíc, pošramocená psychika a tak.. další z témat uplynulého roku. Léčíme se spolu a vzájemně. Dítě = zrcadlo. Už vím, co tím ty babičky myslely. Nejvíc krutý na tom je, že si z toho nemůžete vzít pauzu, často nemůžete poodstoupit, abyste tohle všechno viděli. Musíte se naučit nějak zmanagovat valící se chaos a pokud možno v tom dokázat vidět souvislosti a ještě provést nějaký akční krok k nápravě... Ráda bych se v roce 2024 posunula zase o kousek dál na téhle cestě za poznáním a vstoupila do další zimy zas o kus víc zdravější a spokojenější. Ambice o úplné uzdravení za jeden rok už nemám. Už oproti loňsku vím, že jsme na cestě, která potrvá.

Chceme se začít otužovat. Teď už ale vážně! Plánujeme si vybudovat malé otužovací jezírko na zahradě. Taky je v plánu pergola a já bych ráda zvelebila už existující záhonky a vybudovala si nový okrasný. Jo a chceme udělat pokoj pro hosty. Uvidíme. Na jednu sezónu s dvouletým dítětem je to až moc ambicí :) 

Máme v hlavě ještě i spoustu jiných a větších věcí, ale bojím se je hodit na papír, abych to náhodou nezakřikla. Ale další životní období už by mohlo být zase o kousek zajímavější, řekněme... ale víte jak.. člověk míní, pán bůh mění... a tak prostě a jednoduše uvidíme zase za rok u rekapitulace. Rok je ale strašně krátká doba! ...taky vám to tak přijde, čím jste starší??

Rok 2023 v knihách.

Neklidná krev - Robert Galbraith

Moudrost mnicha - Bjorn Natthiko Lindeblad

Co říkají děti, než se naučí mluvit - Paul C. Holinger

Příběhy obyčejného uzdravení - Jan Hnízdil

Dokud žijí motýli - Hanni Munzer

Kde zpívají raci - Delia Owensová

The eczema diet - Karen Fischer

Svlékl jsem bílý plášť - Tomáš Lebenhart

Bez pláště - T.Lebenhart

We should all be Mirandas -Chelsea Fairless, Lauren Garroni

Agnes a zakázaná hora - Veronika Hurdová

Život jedna báseň - Colleen Hoover

Faktomluva - Hans Rosling

Medová smrt - Hanni Munzer

Uměni nemoci - Jan Vojáček

Děti jsou taky lidi - Zdeňka Šíp Staňková

Malý život - Hany Yanagihara

Marlene - Hanni Munzer

Námi to začíná - Colleen Hoover

K bilancím předchozích let TUDY.

take time for yourself.

how long?

until you feel like yourself again.

  

(unknown)

 

Jen jeden perfektní východ slunce!