22. října 2021


Můj nejoblíbenější měsíc v roce mi proklouzává mezi prsty. Došlo mi to předevčírem, kdy jsme chtěli po práci stihnout procházku ve Stromovce. A nestihli jsme ji za světla. A já se tak snažila odejít z práce včas, šla jsem dokonce před pátou! Za velkýho šera byl ten park taky krásnej, ale ještě krásnější by byl, kdyby mi Tomáš z domova nezapomněl vzít šálu a nestál před výstavištěm, kde jsem vystoupila z tramvaje, místo toho se salátem v ruce. On se ještě vrátil domů ho udělat! Kdo by chtěl v říjnu ve vichru jíst v parku salát? Prý si tu moji zprávu blbě přečetl. A tak jsem se procházela s jeho omotaným svetrem kolem krku a krabičkou se salátem v ruce. Jo a vidlička v kapse kabátu, na tu nesmíme zapomenout. Ale teplo bylo, tak co?

Někdy jsou ty mezinárodní vztahy moc vtipný. Nebo třeba před pár týdny jsme přišli z nákupu a něco jsme zapomněli. Já v obchodě koukala na nanuky a mezi nima byl i takovej ten kaktus, jestli ho znáte. Tomáš, že se teda vrátí pro to, co jsme zapomněli, a tak mu povídám: "vem mi prosím taky jeden ten kaktus". A víte s čím přišel? S kaktusem. Živým. Tou rostlinou. 

Máme před sebou poslední týden v Praze. Většina září a října byla ve znamení vyřizování všemožných papírů, abychom o našem domečku vážně mohli v budoucnu mluvit jako o našem. Viděla jsem se všehovšudy se dvěma kamarádkama za celý dva měsíce, plus jedna svatba na konci srpna. Byla to bída jak jsme byli prostě pořád v jednom kole. Cítím ale, že teď už to bude poklidnější. Druhý trimestr je už mnohem příjemnější než první a ráda bych se teď už soustředila na pozitivnější věci. Nebudu lhát, když řeknu, že první trimestr (ačkoliv mi bylo dost zle a byla jsem nonstop grogy) byl o velkých rozhodnutích,  jednáních, stresech, a utekl i přesto jako voda. Čeká nás tolik změn a tolik příjemnýho zařizování! Jako jednu z prvních věcí chceme zasadit první jabloň do našeho budoucího skromného ovocného sadu. Nemůžu uvěřit, že budeme mít zahradu, kde budeme vážně moct pěstovat, co si umaneme. Která bude naše! Kam si budu moct ráno sednout na sluníčko. Po temném bytě v malé uličce v činžáku v centru města to bude velká změna. Velké dny a týdny pro nás, tento říjen ♥

Jsem na nás pyšná. 

Kolik jsme toho už spolu zvládli, kolik snů jsme si už splnili. 

Všechno co máme, čeho jsme dosáhli, co jsme viděli a zažili - na všechno jsme si vždycky vydělali sami, normální prací. A nebudu lhát když řeknu, že náš plat nikdy nebyl nijak nadprůměrný. Nic jsme nezdědili, od rodiny jsme žádné velké finance nikdy nedostali, a přesto jsme dokázali žít přes rok na cestách po Zélandu, Tomáš si splnil sen a 3 měsíce v roce 2015 žil v Austrálii, mezitím co já si plnila ten svůj a studovala jsem v Turíně. Viděla jsem San Francisco, procestovala půl Ameriky, kam jsem před létem odjela s asi 25 tisíci na účtě! A teď si plníme další. Vždycky jsem k sobě sebekritická, často i dost k Tomášovi, žádné úspěchy u sebe nevidím a nikdy u sebe nic nepovažuju za dostatečně velký úspěch, protože přece ostatní mají mnohem víc. Když to ale takhle všechno vidím sepsané černé na bílém, když vím, že se za týden vážně stěhujeme z Prahy do přírody.. možná tady je pár věcí, na které bych u sebe mohla být hrdá, ne?

Nebyla bych to já, abych se té změny také tak trochu nebála. Zapadneme do maloměstského způsobu života? Zapadneme do zdejší komunity? V Praze je všechno anonymní, člověk si na to pohodlí zvykne. V navazování nových přátelství moc dobrá nejsem, spíš si od lidí držím odstup, dokud nemám pocit, že jim můžu věřit. Vzorec chování na základě zkušeností z minulosti, který bych ráda časem přepracovala.