31. října 2017

Tři dny v ráji | Cozumel Island



Jeli jsme do Mexika bez jasnýho itineráře. Měli jsme samozřejmě vytipovaná místa, která chceme vidět, ale bylo jich tolik a Mexiko je tak velká země, že by nebylo možný všechno za ty cca tři týdny stihnout. Řekli jsme si tedy, že to necháme tak nějak plynout a že jediným limitem jsou pro nás místa příletu (Cancún) a odletu (Mexico city). Taky jsme si zarezervovali první hostel na dvě noci, za což jsem ráda. Stačilo to tak akorát na rozkoukání se a vymyšlení dalšího plánu. Z Cancún jsme se přesunuli do Playa del Carmen, odkud jsme jeli na výlety do Tulum a Chichen Itza (Kukulkanova pyramida). Uteklo to jako voda a před námi najednou poslední noc v Playa a otázka, co dál. Nakonec nás zlákala cena ferry na nedaleký ostrov (300$ za osobu za roundtrip, $=opět mexické peso,ne dolar;)) a cena místních hostelů (200$/os/noc). I předpověď počasí vypadala slibně. Vše jsme zabookovali a naplánovali jsme, že po ostrově bychom mohli do Campeche na sever Yucatánu - mimochodem 7 hodin cesty v autobuse. 

Z Amigos hostelu na ostrově nám přišla rychlá odpověď se spoustou tipů, jak se tam dostat a s mapkou města. Prý mezi Playou a Cozumelem operují tři přepravní společnosti, z čehož jedna má prý strašně staré lodě (utopit jsem se nechtěla) a druhou založil prý bývalý politik, který teď prchá před vězením, protože zpronevěřil spoustu peněz (to jsem taky podporovat nechtěla). Paní nám tedy doporučila společnost Miramar, která je prý "tradiční a inovativní".

No, druhý den jsme se ráno šli ještě naposledy podívat na pláž v Playe. V tomhle městě jsou dvě mola a na obou kotví loďě Miramar. Šli jsme se tedy k tomu bližšímu zeptat, a pán že jo, že tam naše loď jezdí každou hodinu a že no problema. Měli jsme radost, že tu naši batožinu nepotáhneme moc daleko a šli se sbalit do našeho AirBnb bytečku. Přišli jsme tedy o dvě hodinky později nabalení a pán nám lístky sice prodal,ale že naše loď jede z toho druhého mola :D což bylo asi kilometr daleko po pláži. Tak jsme krapet změnili plány, já si sedla v kavárně na wifi (a napsala vám o ztrátě dokladů:)) a Tomáš šel nakoupit něco k večeři (protože bůhví jestli na tak malým ostrově mají supermarket! (Jo mají...)) smíření s tím, že pojedeme nějakou pozdější lodí. Pak jsme ušli pár bloků a šli ještě na tacos. V tom horku se to fakt nedá chodit po městě hladoví.. Hele, myslím že už jsme se slušně nahodili na karibskou vlnu a čas neřešíme, protože místo lodě v jednu jsme jeli ve tři. Protože kafe a protože tacos :D Mimochodem k tacos jsme si dali Cheladu a zkusili jsme taky Ojo rojo. Už mi tyhle jejich pivní koktejly začaly chutnat. Chelada je pivo na šťávě z limetky a soli. Ojo rojo je pivo s rajčatovým protlakem. Chelada u mě jasně vede!

Cesta lodí byla adrenalin, kterej jsem nečekala. U břehu Playa úplně klidné moře, sem tam vlnka. Ostrov 20km daleko, nečekala jsem nic jinýho než vyhlídkovou plavbu se spoustou selfies na horní palubě. Horní paluba byla zavřená, to mi bylo od začátku podezřelý. Usadili nás do prostřední krytý paluby jak sardinky. Pak jsme vyjeli z přístavu asi 500m za lodí té jiné společnosti a v jednu chvíli koukám, že se ta druhá loď úplně kymácí, to mě taky znervóznilo. Pak jsme přes korálovou bariéru vjeli na otevřené moře i my a já myslela, že umřu. To jsem nezažila takové vlny. Natočila jsem to na kameru, až dám dohromady video tak se pokocháte. Většinu cesty jsem se křečovitě držela zábradlí a druhou rukou drtila Tomášovi ruku, nohu, co mi zrovna přišlo do cesty.. Na lodi byla živá hudba a v jednu chvíli i oni přestali  hrát, protože jim  hudební nástroje začaly lítat po palubě. Pak v největším děsu pustili nějaký disco z repráků a já si připadala jak v Titanicu, když ta kapela hrála na přídi poslední songy před potopením. Děti křičely, lidi řvali vždycky, když jsme se víc zhoupli.. No byla jsem fakt hodně šťastná, když jsem zase stála na pevnině. (Dneska nás čeká cesta zpět do Playa a už od rána jsem z toho nervózní:D)

Píšu Vám tedy z terásky hostelu na tomto paradise island:) Ostatní ještě spí, já už nemohla, tak jsem využila čas k napsání pár řádků.. Tenhle hostel je skvělý, pokud někdy zavítáte na tenhle krásný tropický ostrov. Vlastní ho Britka, která má velký pozemek rozdělený na soukromou část a část pro hostel. Dala nám spoustu tipů, kde co zařídit, co kdy vidět. Navíc tu žije už asi 30 let a všichni ji znají, tak nám dávali levnější cenu. Čistější místo jsme tu zatím neviděli, a je tu spousta místa na sezení na terásce, hamaky a u bazénu lehátka. Bazén má úplně obří, celá zahrada je upravená, plná tropických stromů (každý je popsaný, co je co, protože se asi hodně lidí ptalo:)) a prý z nich mají family business na výrobu domácích marmelád. Nesmí se tedy nic jíst a sbírat samozřejmě. Není to typický party hostel, spíš klidné místo v tropickém ráji, kus od centra. Bydlí tu spíše lidé, co chtějí objevovat ostrov nebo si tu dělat scuba diving zkoušky. Navíc má paní kočičku, co tu běhá:) (Už jsem se zmínila, jak moc mi chybí Robin??)

První den jsme se šli jen projít podél přístavu, akorát na západ Slunce. Ukázalo se ale, že i když má ostrov na šířku 14.5km, tak na pěší turistiku to není. Druhý den jsme si půjčili kola a ujeli asi 10km na západ od města a pak zpět. Třetí den jsme se už odhodlali ke skútru. Já na tom seděla poprvé v životě, Tomáš asi podruhé, ale pánovi jsme samozřejmě tvrdili něco jiného, jinak by nám to nepůjčil. Jinak teda pro půjčení auta i skútru je většinou třeba kreditka, kterou se zaručíte. My oba máme debitky, takže s tím máme problém, nicméně v Karibiku se dá domluvit a nakonec stačil cash deposit 1000$. To jsme samozřejmě neměli ráno u sebe, tak pán že s námi pojede k hostelu a my mu to dáme. Super říkáme si, hned si oťukne, jestli to umíme řídit :D prvních pár bloků jsem se málem počůrala strachy (ale odpoledne už jsem si jízdu fakt užívala:)). Oni tu mají všehovšudy tak deset semaforů po celým městě, jinde mají všude systém předností. Bylo to tak ve víc městech, která jsme tu zatím navštívili. Třeba na Cozumelu měly všechny ulice rovnoběžné s mořem přednost, na všech kolmých k pobřeží jste naopak museli dát přednost těm na rovnoběžných, kromě asi pěti avenid, které byly obousměrné a měly přednost před všemi. No, byla to sranda. Taky oni jezdí pro nás trochu nevyzpytatelně. Předjíždí se zleva zprava, jak to zrovna vyjde. A jezdí docela rychle. Ale na druhou stranu mi přijdou poměrně opatrní a trpěliví. Když někomu vjedete do cesty tak prostě zabrzdí, žádný troubení a nadávky. Taky jsme zatím neviděli jedinou dopravní nehodu.

Na skútru jsme objeli skoro celý ostrov dokola a zpět (po jediné silnici, která tu za tím účelem je). Ostrov je vlastně rozdělený na část naproti Playe, kde jsou korály a město a na část k oceánu, kde je jen pláž a obří vlny. Je to prý jedno z nejvyhledávanějších míst pro scuba diving. Taky by mě to lákalo, třeba další rok, letos jsme na to neměli budget. Cena kurzů tu byla okolo 400 USD za osobu. Po dobu našeho pobytu ale byla většina ponorů zrušena kvůli moc velkým vlnám. I na šnorchlování jsem měla problém dostat se do vody a z vody, nehledě pak na otevřeném moři ve veškerý potápěčský výstroji. Šnorchlování ale po pravdě nic moc, scuba diving bude určitě krásný, ale chce to fakt odjet kus od ostrova na okraj korálu. Při pobřeží jsme toho moc neviděli a dále na moře jsme se kvůli vlnám báli. 

Objeli jsme tedy ostrov, který je na druhé straně spíš nepohostinný :D jen vlny, vlny,vlny.. já myslela že se utopím, když jsem chtěla vlézt do moře. Ale výhledy jsou tam nádherné, to jen tak někde není. Zastavili jsme alespoň na colu v jednom z několika barů, které tu jsou, abychom na chvili unikli vichru, viděli zase varany.. jinak je ostrov jen placatá jungle. Nejvyšší bod má 10 m.n.m. Ale je to krásný to vidět na vlastní oči, navíc ještě takhle ze skútru, kdy si můžete zastavit kde chcete:) na nejzápadnějším cípu ostrova je nějaký ekopark, s aligátory, plážemi atd, který jsme bohužel nestihli, tak možná tip pro vás, pokud tam někdy zavítáte (vstup cca 18 USD). Za skútr jsme platili 400$ na den + benzin, za kola 200$/os na den.

Každý den jsme přišli na hostel a okolo půl desáté odpadli a spali až do rána. Nevím, čím to je, ale chodím tu každý den spát strašně brzy, protože už neudržím otevřené oči. Žádná party zatím.. ale zas jedno dvě pivka si po večerech dáme :D to ne že ne... 

Článek jsem Vám dopsala o pár dní později, takže zdravím z terásky v našem hotelu v Campeche!! Jsme fajnovky a na pár dní jsme hostely vyměnili za luxusní hotel (hlavně proto, že to na Bookingu stálo stejně jako cena za dvě postele v jediném hostelu, který v Campeche je:D) Jsme úplně v mimo turistické destinaci a je to zatím úplně skvělý. Včera jsme poprvé jeli colectivem a stopem, nakupujeme konečně na trzích a povídáme si s místními.. Je to tu úplně jiné než na Riviera maya. Připadám si tu bezpečněji a na ulicích konečně převládají mexičani nad turisty... Dnes je Dia de los muertos, tak jsme hodně zvědaví. Už včera chodili děti v maskách, všude šílenství protože obchody na několik dní zavřou. Asi až pátý bankomat nám byl včera večer schopný dát cash, jak všichni vybírají.. je to tu jeden z největších svátků, tak jsem ráda, že to zažijeme na vlastní kůži.


25. října 2017

Jak se řeší ztráta dokladů v Mexiku + Tulum a Chichen Itzá


Ztratila jsem doklady. Nebo mi je někdo ukradl, sama nevím... Najednou jsme po hodně vyčerpávajícím dnu, kdy jsme v tropické bouři chodili po Tulumu, a byla nám dost zima (v Karibiku to překvapí!), před Walmartem zjistili, že nemáme čím zaplatit. Byli jsme tu teprve čtvrtý den, ještě jsme ani nestihli aplikovat všechna bezpečnostní opatření, která normálně při cestách děláme - rozdělit si cash na víc míst, nenosit u sebe nepotřebné karty jako řidičák, když neplánuju řídit,apod - a bum :( Přesně na to někdo čekal.. Nemusím ani psát, že jsem to ráno samozřejmě zrovna vybrala peníze na několik dalších dní (asi 5000Kč), včetně návštěvy Chichen Itza, což je na místní poměry docela luxury thing.

Ten den jsme tedy z Playa del Carmen jeli do Tulumu,  který je krásný, doporučujeme. Bus z  Playa vyjde tam a zpět na 150$ za osobu ($= značí mexické peso, kurz je cca 1$=1,2 Kč, takže se vše docela hezky přepočítává na naše). Používáme Ado busy, které se tu obecně doporučují.  Jsou podobné našim Student agency. Vstup do Tulum stojí 70$ na os. Jsou to jediné mayské památky přímo u moře. Musí to být strašně krásné, když je azuro a může se pod pyramidu na pláž :D bohužel u nás s deštěm taky krapet foukalo a na pláž se nesmělo, což mě hodně mrzelo, ale zas co se holt nedalo nic dělat. Jinak pršely úplné provazce vody. Já si teda koupila pláštěnku, která zhruba po hodině sloužila spíš jako kryt proti větru a byla jsem tak jako tak promočená skrz naskrz. Tomáš chodil bez trička v plavkách :D díky bohu jsem si s sebou ráno nevzala zrcadlovku, protože bych byla akorát na nervy, že ji neudržím v suchu. Takhle jsme tam vesele chodili s gopro a byli vysmátí. Pak jsme našli ještě boční pláž kam se smělo, tak jsme se i trochu smočili. Já teda jen po kolena, protože když přišla vlna, tak to bylo tak po bradu, a to mi jako adrenalin stačilo :D Jako bonus jsme na pláži našli kokosy, tak jsme dva čapli a další dny měli fresh svačinku. Byla teda dost sranda se do něj dostat, Tomáš by mohl vyprávět.. ale chutnal výborně a další dny se na Chichen Itza hodil.
No a na konci tohohle dne, kdy jsme celí promočení, zmrzlí z klimatizace v busu, dorazili v osm do Playa.. Teď v tu chvíli největší panika, sumírovala jsem si v hlavě, co všechno v peněžence bylo. 

Hned jsem volala do banky a blokovala kartu. Šli jsme zpátky na nádraží, kde jsme asi čtyřem lidem postupně vysvětlovali situaci, než to někdo pochopil. Pán nám řekl, že náš bus už odjel jinam, a že se máme vrátit ráno, jestli se to během úklidu busů v noci nenajde. Nejdřív jsme si mysleli, že zůstala v autobuse. No co vám budu povídat, moc klidná noc to nebyla, a v sedm ráno jsme byli nastoupení na nádraží. Samozřejmě jsme si ten den předtím zabookovali lístky do Chichen Itza, které nás stály cca 600$ a bus tam jede jen 1x denně ráno v osm, protože je to přes 4 hodiny odsud. Naštěstí nám paní ochotně přehodila lístky na další den, a mohli jsme tak ten den na policii. Zeptali jsme se místní hlídky v centru, kteří seděli pod fontánou, všichni čtyři koukali znuděně do mobilů, mezitím co jsme se jim španělsky snažila popsat, co potřebuji. Naštěstí se ve mě takhle v krizi probrala španělština, kterou jsem roky nepoužívala :D a byla jsem schopná s nimi lámaně komunikovat. Jeden nám pak na mobilu ukázal adresu a že taxi taxi, tak jsme pochopili, že to bude asi adresa stanice. 

No, co vám budu povídat, byla jsem ráda, ze jsem tam jela s Tomášem a ne sama. Když nám taxikář zastavil na kraji města před bílou neoznačenou budovou skoro bez oken, myslela jsem že si dělá srandu, a za rohem na nás vyběhne komando jeho známých, co nás okrade o zbytek věcí. Naštěstí se ukázalo, že to byla už jen moje paranoia, a opravdu to byla policie. Bylo moc brzy, okolo osmé, tak jsme museli počkat do deváté, než někdo prijde. Uvnitř stůl, počítač, holé zdi a nic. Člověk by nepoznal jestli je na policii nebo u překupníka orgánů. Fakt jsem byla šťastná, že jsem tam nebyla sama. Sice všichni mluvili jen španělsky, tak jsem se s nima bavila jen já, protože Tomáš španělsky neumí, ale i tak bylo fajn tam mít někoho, kdo vám kryje záda. Všichni byli docela milí a trpělivě čekali než se vymáčknu. Vystřídali jsme asi tři kanceláře, a za hodinu odcházeli se sepsaným protokolem o krádeži ID ve španělštině (který do teď doufám, že jsem si dokázala správně přeložit, než jsem ho podepsala). Nahlášení ztráty dalších dokladů, jako kreditky, řidičáku atd bylo zpoplatněno 511$ za kus, což do teď nevím, jestli to na mě jenom nezkoušeli nebo jestli je to vážně možný. Každopádně mi přijde na hlavu něco na policii platit v momentě, kdy vám ukradnou kartu, hotovost.. Takže jsme nahlásili "jen" ID, které bylo jediné zdarma. Stejně myslím, že to je to nejdůležitější z bezpečnostních důvodů.

Naštěstí jsem neztratila pas, ten nechávám vždycky schovaný na pokoji. A ten by byl zdaleka nejhorší, protože by mi museli vydat nový ještě před odjezdem.
Hned z policie jsme nasedli na první bus do Cancún, abych stihli zajít na konzulát ČR v úředních hodinách (Po a ČT 9-12). Tam nikde nikdo, otevřel nám klučina okolo dvanácti let a že nám dá na telefon konzulku. Ta moc nechápala, co potřebuji, když pas pořád mám. Což je pravda, ale dle instrukcí na MZV www i od cestovní pojišťovny, jsem se řídila instrukcemi oznámit to na nejbližší ambasádě. Jeli jsme krapet rozladění zpět do Playa, a cestou si zašli jako bolestné na výborné vegetariánské tacos a Indio (naše oblíbené místní pivo). Napsala jsem tedy ještě email na ambasádu v Mexico city, odkud mi bleskově odpověděli a poradili, takže vše dopadlo nakonec ok. Doporučuji tedy, pokud to není úplně akutní, psát radši email na hlavní ambasádu v dané zemi, kde pracují Češi, narozdíl od konzulátu, kde pracovali jen Mexičani, a komunikace je mnohem jednodušší. Mě třeba každá minuta hovoru odsud stojí 70Kč, tak jsem volala jedině do banky a jinak všude psala emaily (na pojišťovnu atd). Z pojišťovny se mi ještě neozvali, ani z té zdravotní, jejichž kartičku jsem taky ztratila, tak uvidím jak to dopadne...

Každopádně z mojí strany jsem už udělala maximum. Naštěstí jsem neztratila pas, ten by byl úplně nejhorší. A naštěstí Tomáš má veškeré doklady a karty, ale nedokážu si představit, že bych ji ztratila a cestovala sama. Neměla bych u sebe ani korunu, dolar, peso nic. Zjišťovala jsem si to, a je možnost že vám banka pošle emergency cash v cestovních šecích, ale prý je to zpoplatněné několika tisíci.. tak naštěstí, díky bohu, tohle není můj případ. Dle instrukcí od ambasády mám o všechny doklady žádat až zpět v ČR. Je to poprvé, co jsem takhle ztratila doklady a větší hotovost, tak jsem z toho byla docela špatná, ale už jsme to nějak strávili a pokusíme se užít si zbytek dovči :) mohly se stát i horší věci..


Fotky z Tulumu, 
krásného i za decentně deštivého počasí


..a ještě pár foto z následného výletu na Chichen Itzá, 
pro změnu pršelo:)


Mexican way of life..


Tak za pár dní u dalšího blogu, pa! 

22. října 2017

Made it to Mexico!


Řekla jsem si, že bude nejlepší si sem tam něco napsat už odsud, dokud jsou zážitky čerstvé. Bloguji tedy poprvé z mobilu. Zrovna je šest ráno a z nejpohodlnější postele s nebesy poslouchám za okny tropickou bouři - jo, naplánovali jsme si výlet zrovna do monzunového období. Bohužel nám to ale na jaro, kdy je tu prý nejkrásněji, nevyšlo kvůli práci a Tomášovo škole. Na druhou stranu je teď všude minimum turistů, což má svoje výhody. Třeba teď jsme díky tomu ukořistili ze dne na den boží AirBnb dva bloky od pláže, s bazénem, za 700 Kč na noc pro oba. Zůstanem tu rovnou čtyři a snad už potom budem dostatečně odpočatí a jet lag už bude konečně pryč. Asi ještě nikdy jsem netrpěla jet lagem tak, jako tady. Každý den se budím okolo páté, a okolo desáté bych zase nejradši spala. Prý se to srovná nejpozději do týdne, tak uvidíme.. Už jsme na cestě asi pět dní, a dnes, kdyby mě bývala nevzbudila tropická bouře, bych bývala nejspíš už spala až do rána. Tak snad to v příštích dnech už bude ok. V prvním hostelu v Mexiku jsem i vynechala všechny družící party, až tak špatné to bylo :D

Když už jsem u těch hostelů, tak z toho prvního mexického (v Cancúnu) jsme byli nadšení - čisto, příjemná atmosféra, milí lidé.. Bylo nás ubytováno asi jen šest v celé budově - je mimosezóna, tak jsme byli taková malá rodinka. Navíc tam byl bazén! Neznám lepší ráno než si vychutnávat ranní kafe přímo z bazénu :) Potkali jsme tam zase spoustu zajímavých cestovatelů. Tyhle setkání mě vždycky utvrdí, že jsem toho ze světa zatím viděla jen malý zlomek (a to jsem se vždycky považovala za velkýho cestovatele), protože procestovali svět křížem krážem. Jejich příběhy jsou ty nejlepší. První mexická zkušenost s bydlením tedy víc než dobrá.

To se ale nedalo říct o našem hostelu v Miami, který byl takový squat, že to jsem neviděla. Bylo to jedno z nejlevnějších ubytování na Miami beach- dorm pro 7 lidí- tak jsme nečekali zázraky, ale pořád to stálo cca 500 Kč na osobu, tak jsem rozhodně nečekala tohle. Bordel jako v tanku, takovej ten hnusnej zatuchlej navrstvenej prach, kdy se bojíte čehokoliv dotknout. Ničeho moc jsem se nedotýkala a jednu noc jsme přežili. Nicméně tam máme ještě rezervaci až pojedeme za měsíc domů, a to je na čtyři noci :D tak uvidíme ještě, jestli to nezrušíme..

Z letiště v Miami máme taky nepříjemnej zážitek, nepřehlednější letiště s tak arogantním personálem jsem ještě neviděla. Člověk by řekl, že dá rozum, že většina turistů je na určitým letišti poprvý, a je normální se zeptat, ale tady se s náma kdokoliv odmítal bavit. Navíc nás nechali zaplatit znovu batohy k odbavení, který jsem platila už v rezervaci. Ale prostě ne, nebavim se s tebou, a dej mi 25$ za batoh, asi takhle s námi jednali na přepážce. Já prosím jestli paní může check our reservation, protože jsem to určitě platila, a ona furt jen opakuje 25$, 25$... Já byla tak rozčilená, pak nám ještě asi pětkrát zkontrolovali doklady, letenky, prošli jsme X pásama, protidrogovýho psa na nás,  než jsme se dostali k duty free do prostoru před vstupem do letadla. Já byla tak rozčilená, že jsem se půl hodiny uklidňovala v knihkupectví a odešla jsem s All the lights we cannot see, kterou si už hrozně dlouho chci přečíst :D To mi udělalo radost a byla jsem zas v pohodě, ale s americkýma úředníkama teda fakt nemám dobrý zkušenosti (ani tehdy v 2014 z Work&travel). Jinak mám normální Amíky ale ráda:) nechci je zas házet do jednoho pytle..

Na druhou stranu jsme v Miami viděli boží západ slunce, a pláž a promenáda jsou taky boží. Jako z filmu.. A let s American airlines byl taky super. Pořád nám nabízeli neco k pití, vše od limonád,vody, vína piva, měli jsme objednané veganské menu, a to bylo taky moc dobré, až jsem byla překvapená. K obědu testoviny s rajčaty,olivami a špenátem, bagetka a salát, a k svačině wrap a sušené mango.
Letiště v Cancún a celkově Cancún downtown byl dost velký kontrast po Miami. Všude klídek, nikdo nic nehrotil, a hned před letištěm stánek s koktejly s cedulí "Come for a drink. Cancún 60 min. Playa del Carmen 90min." Tak to mi rozesmálo. Cancún je turistická mekka, pláž je obehnána hotelovými resorty, tak jsme se ty dva dny zdržovali spíš v downtownu. Tam se člověk mohl najíst u stánku s tacos za 30 pesos (asi 35kc). A byla tam pohodička, stánky, zpívající lidé, kočky.. :D Oproti tomu v Zona hoteliera (hotelové zóně- pláž) jsme jedli oběd i s pitím teda za skoro 500, což je cena jak v Praze a na místní poměry si myslím že docela doost nadsazený. Ale my byli taaaak hladoví, cena byla v tu chvíli to poslední, co mě už zajímalo. Ochutnali jsme tak opravdu výborné fajitas, quesadillu, nachos a drink Michelada. Chtěli jsme si dát pivo, a pán se ptá jaké, tak říkám jestli nemá nějaké ochucené s citronem, jakože náš radler, a přistál nám pak na stole koktejl z limetky, soli a piva -v kterém ta flaška byla otočená dnem vzhůru. Já na to koukala jak blázen a pán se začal smát. Včera jsme také ochutnali první místní margaritu, a to byl drink jak moje hlava! Větší jsem neviděla :D jídlo a pití tu mají výborné. Moře je jak kafe. Lidé milí.. Jsem tu zatím spokojená :))

Tak a už je skoro sedm, bouře ustala, a my se dnes chystáme do Tulum na pyramidy! Už jsme v Mexiku pár dní, a ještě jsme žádné neviděli :P


5. října 2017

How not to be a bitch as an INFP


Dneska jsem sepsala další takový "seznam". Seznam alias článek k nakopnutí svýho vlastního já, protože občas potřebuju nakopat do prdele (promiňte mi ten výraz), a který možná nakopne i někoho dalšího. Článek, který je o tom, jak být pozitivní, a trošku míň negativní - lidi říkaj, že inspirativní články často píší lidé v dobách největšího smutku a rozvrácenosti (a lidi, ty maj přece vždycky pravdu). Článek, který je plný vykřičníků a mně je to fuk - v jednom filmu totiž říkali, že vykřičník je, jako když se smějete vlastnímu vtipu (a ve filmech maj přece  taky vždycky pravdu). Článek, který je o tom jak nebýt bitch, ale jak být víc hippies - a hippíky, ty maj přece rádi úplně všichni!


Často o sobě mluvím jako o INFP. O čem je ale vlastně řeč? Jedná se o jeden z typů osobnosti podle známého psycho-testu 16 personalities. Ráda o něm mluvím a všude ho doporučuji, protože výsledek, který mně vyšel, sedí do puntíku přesně. A to jsem se k tomu testu vracela vícekrát, s několika měsíčními odstupy - vždycky se stejným výsledkem. 

INFPáci jsou citlivé osoby, často s uměleckými sklony, protože milují vyjadřovat svoje pocity. Okolím jsou často vnímáni jako chladní a rezervovaní, ale uvnitř srší vášní k desítkám zájmů. Často se potýkají s nepochopením okolí a cítí se sami být na okraji společnosti, když ale najdou spřízněnou duši, je to přátelství na život a na smrt. Mají tendenci v lidech vidět to dobré, i když je oni desetkrát za sebou zklamou. Velmi často na sebe, a na své okolí, kladou vysoké nároky, které často nejsou reálné a INFP jsou tak často zklamaní buď ze sebe, nebo z chování svého okolí, které s nimi není na stejné vlně. INFP tvoří cca 4% populace. Známými INFPs jsou třeba William Shakespeare, J.R.R.Tolkien, Julian Roberts nebo třeba Lisa Kudrow. (Detailní popis si můžete přečíst na oficiálních stránkách.)

Já se fakt hodně snažím být v pohodě, a nemít ty vysoké nároky, a věci okolo sebe filtrovat a nelpět na nich, ale to víte, jsem holt INFP a pořád si musím připomínat, abych trochu zklidnila hormon..
Jo, je to fajn vědomí, mít pro život takovou výmluvu, jako že jsem INFP... :D
...a já ten hormon jednou fakt zklidním, slibuju!


Moje mantra aneb co mi tedy zaručeně pomáhá - z minulých zkušeností - a co musím zase více zařadit do svého života:
  • Nejíst vegan junk food, ale normální vegan food (! Michalo, už fakt ale!)
  • U jídla jíst a nekoukat do telefonu 
  • Ranní jóga - ještě před snídaní
  • Večerní meditace - stačí 10 minut, fakt.
  • Nevytvářet si domněnky o tom, co si myslí ostatní - místo toho se zeptat, tý kamarádce, kterou jsi dlouho neviděla, napsat (třeba prostě fakt jen neměla čas), na tu nabídku focení odepsat (protože není důvod, proč bych pro to nebyla dost dobrá), ...
  • Nebrat si osobně ostatní lidi - nikdy nevíte, čím si zrovna procházejí (!!)
  • Nerozčilovat se nad hloupýma lidma na internetu - místo toho je nevyhledávat a obklopovat se těmi, kteří mě inspirují
  • Začíst se do knížky,... aniž bych u toho každých deset minut otevírala Instagram a tu danou knížku fotila do Stories
  • Žít víc offline - na chatě, na procházce, doma na gauči... 
  • Když něco děláš, dělej to pořádně a ne napůl - místo deseti věcí stihneš třeba pět - a večer relaxuj, ať máš další den sílu na dalších pět. Deset věcí udělaných napůl je fakt horší než pět pořádně. (!! pro mě zásadní bod)
  • "nemám čas" je jen trapná výmluva - máš čas uvařit ten veganskej dort podle toho novýho receptu, máš čas dočíst tu knížku, máš čas uklidit, máš čas si večer hrát s photoshopem a zlepšovat se v tom, co miluješ... je to jen o preferencích a o tom třeba trochu míň zírat do sociálních sítí a trošku víc žít tady a teď.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------


Vlastně, abych se přiznala, jsem tenhle článek rozepsala asi před měsícem, kdy jsem byla taková na dně ze sebe, z okolí.. a vlastně úplně bez důvodu. Už to vlastně ani není pravda, ale chci ho publikovat tak jako tak, protože vím, že do podobné nálady hodně jednoduše zase někdy sklouznu.. tak ať mám nějaké to nakopnutí k přečtení v záloze.

Poslední týdny jsem měla problém s tím sem něco publikovat.. Mám ale rozepsáno 19 článků... 19! Většinou je ale nedokončím hned (čekám na fotky, na další nápady..) a často mám pak pocit, že už to, co jsem před týdnem sepsala, vlastně ani není pravda a já to vidím jinak. Rostu a "učím se" každým dnem - asi jako každý. Vlastně začínám docela mít ráda takové to rychlé umění. Pár čar na plátně - je vidět, že obrázek nezabral víc jak dvě hodiny, ale v podstatě vyjadřuje určitý moment, určitou emoci, která v tu chvíli byla pravdivá a čistá. Nehledá dokonalost, je ryzí a přítomné. Já mám naopak často sklony k perfekcionismu a než něco publikuji, desetkrát si to rozmyslím, dokud všechno není ťip ťop.  Proto většina věcí nikdy nespatří světlo světa. To je tedy důvod, proč potřebuju trošku zapracovat na svým perfekcionalistickým já, aby uvolnilo prostor mýmu kreativnímu já, který přes něj často pomalu ani nevidí ven na svět.