Podzim 2016. Každý den jdu cestou z domu kolem fontány za rohem našeho bloku. Máme tu takové to klasické malé náměstíčko s několika restauracemi všeho druhu a menším kostelem. Po boku fontány už roky stojí strom, který v létě z části stíní venkovním stolům jedné z restaurací. V létě v podvečer je náměstíčko plné rodin s dětmi, kteří večeří při svitu svíček nebo světelných řetězů rozhozených ve větvích. Koruna stromu je ještě plná listů, které se už barví do teplých podzimních tónů. O týden později je na zemi sem tam lísteček. O dva týdny později už pořádné kolečko spadaného žlutého listí, a dnes větve zdobí sem tam lísteček. A já se sama sebe ptám, proč už je podzim zase skoro pryč! Dobrý věci vždycky utečou až moc rychle. Když jsem byla malá, připadalo mi každé roční období strašně dlouhé a na všechno byla spousta času. Čas plynul pomalu a poklidně. Teď mi vše hrozně rychle utíká a na všechno je omozené množství času.. Podzim 2016. Poklidný, zároveň dramatický, a samozřejmě už je skoro pryč než jsem stihla vybalit všechny svoje šály. Změny. Začátek v nové práci byl přirozený, až překvapivě příjemný. Od prvního dne, kdy jsem překročila práh "sluníčkových" dveří, jsem se cítila na tom správným místě. Sluníčkový proto, že je na nich nakreslený obří slunce. Každý den se učím a posouvám dál. K rutině mám zatím daleko. Chodím domů každý den pozdě večer a nevadí mi to. Po hodně dlouhé době, po několika letech, oceňuju svoji školu a tvrdou práci, která mě dostala tam kam jsem. Ani si snad tak dobré místo po škole nezasloužím, ale protože věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu, věřím, že i já jsem tu teď správně. Všechno nakonec dobře dopadlo. Everything is good in the end. If it is not good, it is not the end. Podzim. Čaje, světýlka a chlupatý ponožky. Knížky! Hodně jsem se rozečetla, asi poprvé od střední. Vysoká naopak moje zájmy spíš utlumila, než podpořila. Nevytáhnu teď paty bez knížky a každý den v práci se těším, až si k ní večer sednu. Dávám jí přednost před obrazovkama. Proto taky nejsem moc aktivní tady ani na instagramu a poprvé v životě jsem se do toho nemusela nutit - do toho odvyknout si sociálním sítím a žít víc skutečně. V životě jde stejně jen o to, co se děje, když se nikdo nedívá - tedy mimo virtuální realitu sociálních sítí. Mám to vždycky v nárazových vlnách, takové to milování a nesnášení sdílení svýho života online. Teď jsem nejblíž zrušení facebooku ever, ale stejně vím, že to nedokážu... Instagram se mi už skoro podařil vyčistit od reklam, které jsem "dobrovolně odebírala"... a je to mnohem příjemnější, ale tady mi zas štve ten čas a ta energie. Ale jako každý kreativec amatér, tenhle účet zrušit nikdy nedokážu. Když se člověk naučí bruslit mezi reklamama, je instagram super zdrojem inspirace. Kde jsem teď naopak hodně aktivní je 500px. Je to jediná síť, která mi víc dává, než bere. Podzim 2016. Účet skoro na nule. Nakupujeme, natíráme, stěhujeme, přesouváme. Tomáš už je se mnou a válčíme. Spolu a se životem. Člověk by neřekl, kolik je to práce, když se sestěhují dva lidé do bytu po jiných dvou lidech. Jsem z toho už celá rozmrzelá. Půl roku. Už jsem tu skoro půl roku. A na vánoce určitě nebude ještě hotovo. Alespoň ale tou dobou už budeme mít normální postel, a ne levnej rozkládací gauč. Nemůžu uvěřit, že na něm spím už půl roku. Pamatuju si, jak mi z něj bolely první dny záda, a teď už vůbec nic. Už jsem si zvykla, ale těším se do "normální postele". A takhle je to teď se vším. Není čas na normální život. Hmmm ale tohle asi je ten normální život. Lítám sem tam a stíhám milion věcí a zároveň jich milion nestíhám. A já teď ani nevím, jestli ten normální život miluju nebo spíš nesnáším. Slovo, které mi zní v hlavě čím dál tím častěji, je hořkosladký. Jo. Takový byl a je letošní podzim.
