*AMERICAN STORIES III.*
Konec května a náš Orientation week. Nemám na něj moc happy vzpomínky. Tak to tak
přeletím, ale myslím, že je důležitý ho zmínit, abyste věděli,
že taky něco (hodně věcí) na tom úžasným americkým
létě není zas tak úžasný, jak se z rozesmátých fotek může zdát.
Ráno po příjezdu, po tak
kraťoučkým spánku, poprvý vidíme náš kemp v celý svý kráse. Sluníčko, vůně lesa, milion lidí a chaos. Mačkáme se v koupelně, většina holek si tam žehlí nebo kulmuje
vlasy, v tu chvíli moc nechápem, ale hned jak se zas s holkama sejdem v ložnici, padne jednoznačný rozhodnutí koupit na
léto dohromady žehličku (přece jenom si nechcete připadat
ošklivě mezi takovýma princeznama). To nás teda brzo přešlo. V tom vedru a vlhku si naše městský evropský vlasy stejně jeli svoji vlastní serenádu.
Po snídani jsme jeli na náš
první shopping do Walmartu. U staff housu nás čekali naše
žluťáky, a hurá zas hodinka cesty hop sem hop tam, hlavně žádná
bezpečnost. Myslím, že strach z jízdy školníma autobusama odešel někdy
při čtvrtý, pátý jízdě... pak už jste na americkým levelu a
bezpečnou jízdu prostě neřešíte.
Když jsme dostali hodinku na Walmart,
připadalo mi to jako mraky času. První třičtvrtě hodinu jsem strávila jenom v
kosmetice, Přesně podle instrukcí, který
jsme dostali před odjezdem, ať netaháme těžký šampony, jsem
teď vybírala celou svoji drogerii (vybraný Aussie, který tou dobou ještě v drogérkách v ČR nebylo, bylo ve finále proti Arkansaskýmu vlhku stejně bezmocný). Na výběr ňákýho
chybějícího oblečení už moc času nezbylo, čapla jsem poslední
levnej spacák, co tam měli (mám do teď, moje srdcová záležitost, takovej cestovní buddy),
rychle pár sladkostí u kasy, a stejně jsme s Jančou byli u busu
poslední, že?
Orientation week znamenal to, že tam ještě nebyli děti, ale už
tam byli všichni zaměstnanci, a všichni jsme si zkoušeli
svoji práci nanečisto. Bydleli jsme ten týden v chatkách pro
děti, s ostatníma američanama. Se svýma američankama jsem se
celý dni neviděla, měli jsme rozdílný povinnosti, a večer jsme
se měli společně účastnit různých aktivit, a mít spolu tzv.
Devotional (o tom za chvíli). Ten týden jsem trpěla jak pes. Nerozumněla jsem jižansko americký
angličtině, z jejich strany absolutní nezájem se bavit, z mojí v
podstatě taky. Večer v deset Devotionals. Každý večer, celý léto pak. Zúčastnila jsem se
první večer, pak jsem vždycky zmizela. Tyhle problémy první
týden jsem neměla jenom já, ale skoro všichni internationals.
Pamatuju, jak jsme v noci s Jančou stáli na mostě mezi našima
dvěma chatkama, a čekali až se v chatkách zhasne a oni půjdou
spát, abychom mohli jít taky a nemuseli nikomu vysvětlovat, proč
jsme tam nebyli na Devotionals. Já nevim jestli tam ještě někdy
nastala situace, kdy bych se tam cítila takhle, takovej ten
pocit, že si chceš sbalit svý saky paky a naskočit na první
letadlo co letí daleko.
Devotionals bylo každovečerní předčítání z bible. Všichni
si v chatce sedli do kroužku na zem, vzali si bible, někde je
otevřeli a předčítali si části a pak je rozebírali, a bavili
se o svých životech, o světě, … Popravdě, u toho jednoho
Devotionalu co jsem se zúčastnila, celou dobu jsem mlčela, a nevim
jak moc dobře jsem si jejich rozhovor přeložila. Tehdy jsem
nechápala, která bije. Teď už mi to třeba připadá zajímavý,
ale tehdy prostě.... bylo mi to strašně nepříjemný, sdělovat svoje vnitřní pocity v podstatě úplně cizím lidem, a teď na povel všichni brečet.
Přijedete na nový místo, unavení, nová práce, nový lidi, a ano
i v Americe pekelnej kulturní šok. Nulový čas na aklimatizaci, a ten náboženský
šok jsem hlavně vůbec nečekala.
Mě
vždycky píchne u srdce, když na ten týden vzpomínám, jak jsme
unavený stáli bezmocný na tom mostě. Těšili jsme se jak malý
na nastěhování do Staff housu na konci týdne. Tak rychle jako z
týhle chatky jsem se snad nikdy nesbalila. Šťastnější vzpomínky rozjedem zas příštím příspěvkem, slibuju!
