Pages

19. listopadu 2015

Jakej byl Orientation week


*AMERICAN STORIES III.*

Konec května a náš Orientation week. Nemám na něj moc happy vzpomínky. Tak to tak přeletím, ale myslím, že je důležitý ho zmínit, abyste věděli, že taky něco (hodně věcí) na tom úžasným americkým létě není zas tak úžasný, jak se z rozesmátých fotek může zdát.


Ráno po příjezdu, po tak kraťoučkým spánku, poprvý vidíme náš kemp v celý svý kráse. Sluníčko, vůně lesa, milion lidí a chaos. Mačkáme se v koupelně, většina holek si tam žehlí nebo kulmuje vlasy, v tu chvíli moc nechápem, ale hned jak se zas s holkama sejdem v ložnici, padne jednoznačný rozhodnutí koupit na léto dohromady žehličku (přece jenom si nechcete připadat ošklivě mezi takovýma princeznama). To nás teda brzo přešlo. V tom vedru a vlhku si naše městský evropský vlasy stejně jeli svoji vlastní serenádu.

Po snídani jsme jeli na náš první shopping do Walmartu. U staff housu nás čekali naše žluťáky, a hurá zas hodinka cesty hop sem hop tam, hlavně žádná bezpečnost. Myslím, že strach z jízdy školníma autobusama odešel někdy při čtvrtý, pátý jízdě... pak už jste na americkým levelu a bezpečnou jízdu prostě neřešíte.


Když jsme dostali hodinku na Walmart, připadalo mi to jako mraky času. První třičtvrtě hodinu jsem strávila jenom v kosmetice, Přesně podle instrukcí, který jsme dostali před odjezdem, ať netaháme těžký šampony, jsem teď vybírala celou svoji drogerii (vybraný Aussie, který tou dobou ještě v drogérkách v ČR nebylo, bylo ve finále proti Arkansaskýmu vlhku stejně bezmocný). Na výběr ňákýho chybějícího oblečení už moc času nezbylo, čapla jsem poslední levnej spacák, co tam měli (mám do teď, moje srdcová záležitost, takovej cestovní buddy), rychle pár sladkostí u kasy, a stejně jsme s Jančou byli u busu poslední, že? 


Orientation week znamenal to, že tam ještě nebyli děti, ale už tam byli všichni zaměstnanci, a všichni jsme si zkoušeli svoji práci nanečisto. Bydleli jsme ten týden v chatkách pro děti, s ostatníma američanama. Se svýma američankama jsem se celý dni neviděla, měli jsme rozdílný povinnosti, a večer jsme se měli společně účastnit různých aktivit, a mít spolu tzv. Devotional (o tom za chvíli). Ten týden jsem trpěla jak pes. Nerozumněla jsem jižansko americký angličtině, z jejich strany absolutní nezájem se bavit, z mojí v podstatě taky. Večer v deset Devotionals. Každý večer, celý léto pak. Zúčastnila jsem se první večer, pak jsem vždycky zmizela. Tyhle problémy první týden jsem neměla jenom já, ale skoro všichni internationals. Pamatuju, jak jsme v noci s Jančou stáli na mostě mezi našima dvěma chatkama, a čekali až se v chatkách zhasne a oni půjdou spát, abychom mohli jít taky a nemuseli nikomu vysvětlovat, proč jsme tam nebyli na Devotionals. Já nevim jestli tam ještě někdy nastala situace, kdy bych se tam cítila takhle, takovej ten pocit, že si chceš sbalit svý saky paky a naskočit na první letadlo co letí daleko.

Devotionals bylo každovečerní  předčítání z bible. Všichni si v chatce sedli do kroužku na zem, vzali si bible, někde je otevřeli a předčítali si části a pak je rozebírali, a bavili se o svých životech, o světě, … Popravdě, u toho jednoho Devotionalu co jsem se zúčastnila, celou dobu jsem mlčela, a nevim jak moc dobře jsem si jejich rozhovor přeložila. Tehdy jsem nechápala, která bije. Teď už mi to třeba připadá zajímavý, ale tehdy prostě.... bylo mi to strašně nepříjemný, sdělovat svoje vnitřní pocity v podstatě úplně cizím lidem, a teď na povel všichni brečet.

Přijedete na nový místo, unavení, nová práce, nový lidi, a ano i v Americe pekelnej kulturní šok. Nulový čas na aklimatizaci, a ten náboženský šok jsem hlavně vůbec nečekala.



Mě vždycky píchne u srdce, když na ten týden vzpomínám, jak jsme unavený stáli bezmocný na tom mostě. Těšili jsme se jak malý na nastěhování do Staff housu na konci týdne. Tak rychle jako z týhle chatky jsem se snad nikdy nesbalila. Šťastnější vzpomínky rozjedem zas příštím příspěvkem, slibuju!