*American stories II.*
Při psaní diplomky prožívám zatím boží muka. Tenhle začátek mi jde tak ztěžka... Právě teď nastal čas, kdy budu muset pro inspiraci do svých vzpomínek před 18 měsíci. Kde jsem to skončila? Jo, 21.května 2014, letiště Praha, 6.50 ráno. Vlastně tedy úplný začátek tohohle mýho život měnícího dobrodružství. Zvědavost?:)
První problémy nastaly hnedka na letišti v Chicagu. Všichni jsme trnuli, jestli nás pustí na území USA (=jestli máme správně všech padesát papírů..). No ze 6 nás prošlo 5 :D Sranda jako žádná, hlavně pro Anetku, kterou si odvedli někam dozadu policajti (a že ti američtí nahání strach!), a nikdo nám nechtěl říct, co se tam s ní děje. A teď jen 2 hodiny na přestup na poslední let. Do toho Janičky ztracenej kufr. Potkáváme první budoucí spolupachatele z kempu (protože, upřímně, zas tolik letů denně do Arkansasu nelítá). Po hodině čekání přejíždíme na jinej terminál, protože času už není nazbyt. Chvíli po nás se objeví Anet, a všechno se vysvětluje. Na ambasádě v Česku jí vydaly špatný typ víza, i když z její strany bylo vše ok, prý se jí tam desetkrát omlouvali, a ať běží a stihne to další letadlo. Takže zase všechno dobrý. Z euforie vplouváme do první hospody a chceme si dát naše poslední pivko (v kempu byla striktní policy, a celý 3 měsíce jsem neviděli jedinou kapku alkoholu). Cena 10$ za třetinku je tragická, ale co bysme pro naše poslední pivo neudělali. Navíc jsme neměli moc času, takže honem honem rychle nám sťukněte stoly, rychle přineste první pivo co tu máte.. a už bychom zas rádi rychle platili....pán z nás asi měl docela srandu.
Tak miniaturní letadýlko! OK určitě existujou i menší, ale na dvouhodinový let to bylo docela psycho. Jedna řada sedadel, ulička, pak dvojsedadlo. Vyšší osoby se museli při pohybu uličkou krčit. Celkově tak pro 50 lidí. A už tady potkáváme první usměvavý farmáře ve vysokejch botách, kostičkovanejch košilích a kovbojskejch kloboucích. Ty z nás taky mají srandu, a když jim povídáme, že budeme pracovat v Ozarku, úplně se rozzáří, a že prý jojo Ozark my známe. To je od Vás strašně hezký, že jste přijeli tak zdaleka pracovat až tady! Krásný vidět vděk, od lidí, kteří Vás ani neznají. Už tady mi Arkansas vplul pod kůži.
Za 2 hodinky letu vyprchávají účinky posledního piva a přichází na nás hodně velká únava z už asi 25 hodinový cesty. Na Little Rock national airport přistáváme se západem slunce. Country idylka. Na letišti se nás schází asi 50 internatinal pracovníků. Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Levná pracovní síla, já vím :D Nakládáme věci do malý dodávky s potiskem smějících se dětí řádících na atrakcích v Ozarku, a my sami, totálně okouzlení, nasedáme do žlutýho školního autobusu. JO, přesně ten ze Simpsonů, nebo z jakýhokoliv americkýho filmu. Akorát naživo ještě lepší. Stavíme u první hamburgrárny, podle řidiče, který byl přibližně v našem věku (a z kterýho se později vyklubal náš šéf Rod :D) dostáváme nejlepší arkansaskej burgr. Navíc náš první americkej! A k tomu obří neskutečně ledový kelímky s kolou. Všechny okýnka autobusu jsou dokořán, Rod řídí jako drak, pásy nikde, přichází tma, a únava přebíjí strach. Mě začíná být šílená zima, před námi jsou ještě asi 2 hodinky zběsilý jízdy a skákání autobusu na jakýkoliv silniční nerovnosti. Kelímek s ledovým nápojem je zlo, nikdo ho nechce držet, není ho kam odložit, a kvůli zimě se to nedá vypít.
Na místě jsme tedy někdy uprostřed noci. Už asi 30 hodin na cestě. Ještě musíme pěšky přes celý kemp na takzvanou registraci a lékařskou prohlídku. Proč zdůrazňuji, že pěšky, a že přes celý kemp - ona je to asi 20 minutová záležitost. Příště Vám ukážu mapku, o jaký velikosti území se tu bavíme:) Při prohlídce jsem si připadala jako nějaká verbeš z Evropy, která musí bejt prohlídnutá proti vším apod, než si ji pustí do svých prostorů. Bez přikrášlení. Z únavy jsem už nebyla schopná ani říct svoje jméno nebo výšku. Naštěstí nás za půl hodinky pustili a dovedli zas na začátek kempu do Staff housu, což byl náš budoucí tříměsíční domov.
Místnosti plný paland, zvuky větráků, spící lidé. Padli jsme na první volnou postel a vzbudil nás až ranní budík v 7.00. Strašně málo spánku po tak náročný cestě. To jsem ještě netušila, že se takhle nezastavím téměř celé léto...
Páni. Kdyby mi psaní diplomky šlo podobně, jako vyprávění Ameriky, můj svět by byl hned krásnější. Tak já to jdu zas zkusit, jo? Pokračování příště!