Pages

1. prosince 2019

Hollyford trek, den 3









Nedele

V noci prisla velka bourka, jeden blesk za druhym. Z chaty na kopecku jsme to meli z prvni ruky a cast noci jsme kvuli tomu nemohli spat. Behem snidane se ale vycasilo a mistama bylo dokonce videt kusy modry oblohy!

Cas odchodu mnohem lepsi nez jindy, 7.50, castecne i proto, ze z dnesni etapy mame fakt respekt. Je o tretinu kratsi nez vcera a je na ni o hodinu vic casu (podle ukazatelu). Nakonec jsme na ceste byli 8 hodin (podle ukazatelu 6) a teren nebyl o nic moc lepsi nez vcera. Demon trail, tak co jsem cekala, rikam si cely den a mam chut zabit samu sebe za tyhle blby destruktivni napady. Tomas zas porad hudruje, proc tohle ted dela dobrovolne, a ze v armade za to dostal aspon zaplaceno.

Dopoledne je vsechno jeste dost pod vodou, prvni reku prochazime asi po peti minutach od hutu. A projdeme jich ten den jeste hodne. Boty jsem rano obouvala samozrejme uplne mokry, a uprimne, kdyz to vidim jen par desitek metru za chatou, je to uplne fuk, ze se neususily. Behem dne se ale udelalo fakt pekne a voda krasne odtekla do udoli, tak se slo misty uz i po suchych castech a ne jen nonstop tekouci vodou. Dost mist je fakt tezkych a prudkych, at uz nahoru, nebo dolu a dost casto musim jako zachytny body pouzivat vsemozny lijany. V podstate cela trasa je nahoru dolu nahoru dolu... pres skaly, popadany stromy, tech bylo dneska po vcerejsi bouri fakt dost, skrz vodopady nebo prodiranim se dzungli. Nevim ani kolik rek jsme prosli. Na trase byly dnes dalsi 3 three-wire-bridge, z cehoz jeden byl fakt brutalni - delka 30m ve vysce cca 15m nad zpenenou valici se vodou, lezlo se na nej navic jeste po zebriku - a jeste ted, kdyz si na nej vzpomenu, tak me mrazi a jsem rada, ze jsme v poradku dosli. Dvakrat jsme krapet zabloudili a museli se vracet, cimz jsme trochu ztratili na case a na cenny energii. Sil ubyva rapidne od seste hodiny na treku. Holt nejsem zvykla byt 6 nebo 8 hodin nonstop ve fitku. Musim uz davat bacha na kazdy krucek, abych sebou nesvihla. Oba jsme dnes uklouzli uz nekolikrat.

Tesne predtim nez jsme dolezli k hutu, tak jsem mela malou krizicku, kdyz jsem asi po stopadesat tisicti zahucela po kotnik do blata a nasledne se prastila o vycnivajici vetev. Jeste ze v tom lese nebyl siroko daleko zadny Cech, co by mi rozumel. A mrzi me ta dira v nerezove lahvi, kterou jsem ze vzteku mrstila o skalu. Nicmene hut byl uz za rohem a Amik u nej uz sekal drevo na ohen. Shledali jsme se tedy zase po dvou dnech. Predchod na a z ostrovu byl pry dost hardcore pritom kolik teklo vody - brodil se pry sto metru vodou nad pas, blazen... A o hodinu pozdeji uz jsme si uzivali vyhled z terasky. Dnesni Hokuri hut je teda taky paradni! Vyhled primo pres dzungli na jezero i hory. Skoda, ze je na terase tolik sandflies a ze se na ni neda moc dlouho vydrzet, ale celkove jsou na tomhle treku fakt samy krasny huty, v kazdem bych nejradsi zustala nekolik dni. Rozvesili jsme vse promocene, dali si dvojitou porci vecere - dnes jsme zjistili, ze tahneme krapet moc jidla, tak zpracovavame nadlimitni veci. A ted uz jenom pozorujeme line zapadajici slunicko za kopce naproti a nechavame svaly odpocinout. Zaslouzi si to.