29. listopadu 2019

Hollyford trek, den 1

 









Patek.

Po vyfoceni se u cedule na pocatku treku, schovani notebooku a fotaku do tajny skryse a rozlouceni se s autem, jsme v 10.30 konecne vyrazili. Cas nic moc. Doufala jsem, ze vyjdeme alespon do desiti. Xkrat jsme vse kontrolovali a vubec, baleni na trek na sest dni bylo pro nas oba novou zalezitosti. Prvni desticek prisel uz behem baleni, samozrejme v momente, kdy bylo vse roztahane po zemi kolem auta. Neni to ale zadne prekvapko, jsme totiz na jednom z mist s nejvice srazkami na zemi. Rocne v narodnim parku Milford Sound spadne asi 8 metru na cm.

O Hollyfordu jsme si nacetli dost a vedeli jsme, ze za neprizne pocasi nas muze cekat i brodeni rek az po pas. Ze ale budeme boty sundavat uz po pul hodine cesty nas hodne prekvapilo. Dnesek mel byt totiz dnem s nejlehcim terenem. Nastesti slo ale jen o tenhle jeden usek, kde se vylevala reka na stezku v delce asi 20 metru a vodu jsme meli jen nad kotniky. Po ceste byla ale dal vetsina ricek nizka, coz nas uklidnilo, ze evidentne asi neprsi na mistni pomery moc. Mrholilo ale uplne cely den.

Uzivali jsme si visute mosty, kterych bylo na trase fakt hodne, vcetne toho nejdelsiho novozelandskeho. Samozrejme se na nem fotime:) jednou jsme reku prelejzali po kmenu stromu, jednou jsme pro zmenu prelejzali cerstve napadany stromy na stezce, jinak byl ale profil trasy vicemene ok a vyhledy dechberouci. Voda v rece pod nami tak nadherne modra a pruzracna, ze bych se ji vubec nebala pit. Ani uz nevim, kolik jsme videli vodopadu. Minimalne tri nad pet metru. Minuli jsme Hidden Falls Hut, kde jsme si na terase tise a v pritomnosti desitek sandflies snedli obed. Chatu okupovala parta ctyr myslivcu a uplne se netvarili, ze by nas chteli pustit ke stolu uvnitr. Uplne jsem uz zapomnela, jake to je jit 20 km. Prvni "co tohle bylo zas za napad" prislo asi ve tri odpoledne. Po hutu prislo vetsi stoupani a pak zas klesani... minuli jsme misto, kam nas v utery nejspis doveze jet boat. Tomas je na tom postupem casu docela spatne a vahame, jestli vubec dalsi den pokracovat, vzhledem k jeho zdravotnim problemum. Jit takovy trek s ulcerozni kolitidou neni zadny med. Uvidime dalsi den rano. Cesta k hutu se po case teda zda nekonecna uz i me, a zastavujeme cim dal casteji. Konecne, v pul sedmy vidime roh terasy z brehu jezera - nejkrasnejsi pohled, jaky si tramp v podvecer muze predstavit. V hutu je jeden jediny American Tod - sympatak z Montany, ktery si zrovna z lian z lesa sije popruh na batoh a na stole ma rozectenou meditacni knizku. Vyhled na zamlzene jezero je skvostnou perlickou ke konci dne. Kdyz si chci po hodinovem sloficku jit ven vycistit zuby, malem nemuzu dojit ke dverim. Klouby trpi, nejsem zvykla na takovou zatez. Nejhur jsou na tom kycle a ramena. Snad to bude rano lepsi.

K veceru prsi cim dal tim vic. Caj z ohne je spis vlaznej nez horkej. Je mi strasna zima.