Pages

14. února 2016

O životě v Arkansasu


JO, KONEČNĚ! Dneska to bude dlouhý, cítím to v kostech. 
Welcome to Arkansas for the 4th time.. :)

Náš domov na další 3 měsíce byla taková dřevěná chatička úplně na kraji kempu, uprostřed lesa. Jako on byl v podstatě celej kemp uprostřed lesa, a spíš než chatička to byla pořádná chata. Odhadem se nás tam mačkalo asi 100 (áno, chata v americkém podání). Bylo to patrový, rozdělený do několika pokojů s namačkanýma palandama. Teď my tam všichni věci na 3 měsíce, a ŽÁDNÝ skříně. Všechno jsme měli pořád v kufrech, takže všude konstantní bordel, který jsme akorát ve volným čase mohli uklízet a rovnat si trička pořád dokolečka :D Dvě pračky, dvě sušičky na ten dav (!!!). Sušičky tam byly ne proto, že by nebylo dostatečný vedro, že by vám tam neuschlo prádlo, ale protože prostě nebylo kde – žádný šňůry, jediný, kam se to trochu dalo pověsit, bylo zabradlí všude kolem a rámy paland. Ono totiž věšet šňůry ven mezi stromy bylo zakázaný (to samý pro hamaky mezi stromy, pokud někdo chtěl spát venku).  

Dneska chci mluvit právě o všech různých kempových policy, které každého před odjezdem ne hned napadnou. 
 

Jedna sušička se nám pak rozbila, protože prostě běžely fakt nonstop. Praní byl prostě největší boj. Byla to vlastně jediná taková „životní nutnost“, kterou jsme si zařizovali sami, protože o jídlo bylo postaráno. To Vám ještě přidá, když jste unavení a musíte do noci čekat, než si můžete hodit věci do pračky, třeba do jedný, když v šest zase vstáváte, a hlavně protože víte, že někdo jiný má budíka na pátou, aby byl u praček ráno první, pak jste zas v práci, a odpoledne až cca do tý půlnoci to bylo vždycky nonstop zabitý..
Ale jo. To, že je všechno těžký a jdete mimo svoji komfort zone, prostě k tý work and travel zkušenosti patří. A teď zpětně hodnotím fakt asi všechno kladně, a že to tak prostě mělo být a že jsem si tímhle cukrem a bičem v jednom měla projít, abych se dostala tam, kde jsem teď.

Samozřejmě náš pokojík byl dole s takovým okýnečkem Místnost pro 10 holek, takže 5 paland. A samozřejmě, i když (jestli si tedy pamatujete poslední příspěvek) jsem pospíchala jak blázen, abych nemusela zbytek léta spát nahoře na palandě, tak jsem samozřejmě přišla poslední. Dotáhnout tam svoje kufry přes všechny ty kopce a cestičky byla pěkná fuška! No zbyla na mě prostřední horní, JAK JINAK ŽE. Ty palandy byly mimochodem takový ty "vojenský", na sobě to sotva drželo, pokud se jeden z těch dvou lidí pohnul, tak se to celý rozhýbalo, a nemělo to žádný okrajový zábradlí, takže konstantní strach z pádu dolů (aspoň to je moje představa vojenských paland! :D třeba Tomáš by mě teď poopravil, kdoví :D...). Jo a ještě detail, náš pokoj sloužil jako nouzový kryt proti tornádu, tak si asi dokážete představit jak to mohlo vypadat... fakt úplně nejmenší pokojík, nejzastrčenější ve svahu, a naše okýnko bylo titěrný s takovým dřevěným poklopem na zavření. Uvnitř pořád šero a temno. Ale nám to bylo v tu chvíli fakt jedno. Byly jsme s holkama happy, že můžem zas být spolu. (A v půlce léta jsem se přestěhovala dolů, takže happy end).


Jak rychle mi začalo vadit, že člověk nemá žádný soukromý! Je to kemp. Nemůžete čekat zázraky, a ani já jsem je nečekala. Ale už tak po dvou třech týdnech v těchhle podmínkách 100 lidí v jednom domě mi začalo hodně vadit, že nemám takový ty svoje chvilky. Znáte to… vypnout. Prostě tupě někam zírat, nedělat nic. Číst si. Vypít si sama kafe u seriálu. Cokoliv, co nezahrnuje lidi a neustálý hlídání sebe i ostatních. Kdykoliv jsem měla chvilku, tak jsem čapla deku, deník, iPod a zmizela jsem na nejzazší roh kempu. Většinou ke canoying pondu, kde moc lidí nebývalo a ležela jsem u svýho soukromýho rybníčku s takovým miniaturním molem. Aspoň na chvilku únik. Občas jsme taky chodili běhat, ale bylo to hrozně vtipný, protože jsme chodili většinou zvlášť (jiný rozvrh, nebo asi i ta touha být chvíli samiJ), a pak jsme na sebe akorát mávli někde na cestě „taky tě ještě neuštknul had?“ „mě taky né… tak dobrý, tak čáu“.


Měli jsme policy, že jsme měli zakázanou jakoukoliv elektroniku. Hned první den jsme odevzdali mobily a zpátky jsme je dostali jedině na day off (ten byl vždycky 1x za 14 dní). Má to svůj účel a už teď, s odstupem času, se na to koukám jako na úžasnou odvykačku. Ale ještě dobře pamatuju, jak to bylo tam. Člověk má denně milion zážitků. Milion zážitků, který nikdy předtím neměl, a který chce prostě sdílet s ostatníma. Bylo tak moc těžký nemít tu možnost! Možná to zní fakt hloupě. Říkáte si, no jo hloupá holka, nevydrží pár týdnů ze fejsbůku.  Hele... musíš zkusit, jinak neuvěříš. Fňukali jsme tam nad touhle policy všichni.
Můj první velký vodopáááád

Kromě telefonů to platilo i na všechno ostatní, notebooky, tablety, nebylo povolený ani pracovat s mp3, a tuším že ani ve svým volnu jsme ji nemohli používat. Ale to bylo pravidlo, které jsem teda tak nějak s mírou porušovala, alespoň tedy když jsem byla sama někde na dece, nebo když jsem šla běhat. Bez hudby vážně nevydržím:)

Školní autobusy jako ze Simpsonů
Fakt to ale teď už vnímám jako úžasný pročištění hlavy. Víte kolik zbytečných věcí denně vnímáte, kolik reklam, detailů, a informací, který vůbec nepotřebujete. Vnímáme je pasivně, i když nechceme. Odložit na chvíli internet, ahhh.... mám to tak i když jedu k Tomášovi do Rakous. Vždycky si pak po těch pár dnech připadám, že mám strašně čistou hlavu, utříbený myšlenky, protože pár dní nevnímám milion obrázků na Instagramu, nečtu milion citových výlevů na FB, atd. Jako víte jak, mám (hlavně IG!) fakt ráda! A bez školních skupin na FB bych nejspíš nevystudovala. Takže všechno má dvě mince. Ale asi takhle, od Ozarku už nelovím v mobilu wifi kdykoliv jsem v restauraci s kamarádama, spíš vnímám ty chvíle spolu a ne "spolu" s jinýma online lidma. Byla to taková úspěšná odvykačka. Protože chci, aby tyhle příspěvky třeba jednou někomu pomohli rozhodnout se jet na W&T, tak je důležitý zmínit i takový věci, který třeba na první pohled nejsou patrný. Tuhle mobile policy má fakt hodně kempů.

Arkansaský národní park, první day off
Samozřejmě platil totální zákaz alkoholu, což je pochopitelný. Zákaz vynášení veškerýho jídla mimo jídelny! To byl hodně nepříjemnej bod, já jsem zvyklá jíst menší porce častěji, a mít snídani oběd večeři, a nemít mezitím nic bylo hlavně ze začátku trochu těžký. Dál kempový trička. Měli jsme takový svoje „uniformy“, který jsme sice měli nosit, ale fakticky jsme je MUSELI nosit jen když se střídaly turnusy a přijížděli rodiče. Takže to ok. Jinak kempových trik jsme během léta dostali fakt milion! Za to jsem strašně ráda, protože je to super vzpomínka. Američani mají trika ke všemu. K volejbalovýmu turnaji, kterej trval víkend a zúčastnili se ho v patnácti. Triko, co si nechali udělat na rybaření s tátou s se strejdama. Univerzitní trika. Trika státu odkud jsou. Strašně se mi to tam libilo, u nás to podle mě zas tak nefrčí, ale tam lidi ty trika nosí i normálně, ne jen jako sportovní oblečení. Záviděla jsem jim jejich univerzitní, protože my nic takovýho nemáme (ok univerzitní trika asi někde ve školním shopu existují, ale nosí je někdo? Ne), a líbilo se mi, jak se spolu začali lidi bavit třeba proto, že podle trik viděli, že jsou ze stejnýho státu. My Evropani jsme pak dostali naše zelený s mapou Evropy a vyznačením států, odkud jsme, který nám zbytek léta všichni američani chválili. Moje nejoblíbenější je taková ta napůl mikina Ozark Five – znamená to, že jsme tam zůstali celý léto, tzn.celých 5 turnusů, a dostalo nás ho cca těch 100-150 lidí, co jediní byli v Ozarku celé léto.


K tomu oblečení - měli jsme poměrně dost striktní policy. Žádný výstřihy, žádný upnutý věci, zakázaný byly krátký obtažený kraťasy, krátký šaty, bikini... z mýho pohledu asi všechno co v ČR normálně v létě nosím, hodně jsem si před odjezdem dokupovala. Plavky jsme museli mít jednodílný a přes ně ještě kraťasy ! někdo měl třeba ještě i tričko, aby nebylo vidět fakt nikde nic. Kdykoliv jsme ještě chtěli do vody, tak zaprvý se do ní občas nesmělo protože v ní plaval had :D a když bylo otevřeno (většinou jo), tak vesty, v kterých se nemůžete pohnout, a jste poměrně rádi za těch x vrstev oblečení pod nima:)


Ještě dodatek k tomu internetu, na počítače jsme mohli oficiálně vždycky jednu hodinu dopoledne, jednu hodinu odpoledne, a jednu večer, ale tyhle časy platily pro všechen staff! Dohromady, i s těmi staff, kteří bydleli v kabinách s dětmi (a těch byla většina, protože vždycky na skupinku 10 dětí byli 2-3 staff), tam bylo na jeden turnus odhadem 700 zaměstnanců. To znamená, že jste se stejně ve finále k počítači dostali jednou za pár dní na pár minut, protože Vám za krkem dýchala fronta dalších lidí. K dispozici jsme měli asi 10 počítačů, a pár lidí si přivezlo vlastní, který si na ty předepsaný hodiny mohli vyzvednout a pak je tam zas vrátit. Jako velkej problém se to ukázalo ve chvíli, kdy jsme začali plánovat cestování. Tam je prostě nutný mít trochu víc času a udělat si nějakej plán, průzkum, rozhled.. Doma v ČR jsem si na jaře schválně říkala, NE!, nic si neplánuj, budeš na to pak mít celý léto v kempu a tam si to plánování užiješ s ostatníma. Realita vypadala tak, že jsme se v naší partě sešli třeba jeden jedinej den na ty internety, a poslední hostely jsme objednávali asi tejden před odletem, a plán moc nebyl (to se nám pak podle mě trochu vymstilo v národních parcích, kde jsme nevěděli ani kam přesně chceme, jen jsme prostě měli na tejden objednaný auto s vypůjčením ve Vegas, a trochu nás zradilo počasí… o tom zas někdy příště). Jsem pro spontánní cestování všema deseti! ALE zpětně si říkám, hmmm, škoda že jsem předtím nevěděla, že ten národní park, kterým jsme bez povšimnutí v noci profrčeli, má TAK krásnej trek, a že se tam nejspíš jednou kvůli tomu budu muset vrátit. TAKŽE! Plánujte si a sněte o svejch cestách před odjezdem z ČR. Vypracujte si plán cesty, kupte si průvodce, kreslete si mapky. Využívejte internetu, dokud to jde! Toť jednoduchá, ale praktická rada na závěr, né všude pak ten, pro Evropany samozřejmej internet, bude. Půl třetí ráno klepe na dveře a na mě už jde trochu ospalá nálada… pro dnešek dobrou!

Moje první fortune cookie a první sushi ever
(Dneska jsem přihodila jen pár fotek focených na můj starý mobil během day offs, takže kvalita nic moc, tak na ni moc nekoukejte, ale zas úžasně vystihujou tu atmosféru:) )