Půl hodiny od dálnice už to přišlo. Sníh. Máme tu ideální podmínky pro lyžování. Nejdřív jsem nevěřila, ale, jak jsem na vlastní oči zjistila, byla to pravda. Neviděla jsem to několik let. Sněžilo takovým tím dech beroucím způsobem, kdy vidíte padat celý vločky. Padají pomalu, tak akorát abyste je stihli kolem sebe vnímat. A to ticho, které je v takové vánici slyšet je strašně uklidňující..
Trochu jsem se bála, jestli vyjedeme až na vrchní parkoviště, odkud jsme se měli k chalupě svézt se všemi věcmi po svahu, ale naštěstí jsem se bála zbytečně. Zaparkovali jsme a za hodinu už jsme mrzli na vleku. Při druhý jízdě jsem zjistila, že mám malou přilbu. Zjistila jsem to díky kontaktu hlavy s ledem. Hlavně že v ní tedy jezdím už několik let.. naštěstí moc nepadám. Projezdila jsem už kolikery Alpy a kdo by to byl řekl, že české hory se mi stanou osudné. Praštila jsem se kromě hlavy taky do kolene a narazila si žebra. Druhá jízda. Sedli jsme si na oběd do Hermíny a po obědě jsem hrdinsky prohlásila, že si jdu lehnout na chatu. Večeřeli jsme všichni spolu a dlouho do noci jsme si povídali o životě a tak. Všechny generace pospolu, tak je to správný. S každou flaškou vína se témata prohlubovala a smích byl hlasitější. V jedenáct jsem se tiše odebrala vedle a během dvou minut usnula. Únava, a taky ráda usínám za zvuků hlasů a smíchu.
Druhý den jsem z Tomášovo dechu pochopila, že on vydržel ve společnosti o trochu déle než já. Jsem ráda, že se bavil. Koneckonců jsem ho sem dotáhla já a nikoho neznal. Pro dnešní den jsme zvolili procházku, o které kamarádka tvrdila, že ji dáme za dvě hodinky. Čtyři a půl hodiny čerstvě napadaným půlmetrem sněhu. Bylo to ale perfektní. Miluju les. Dřív jsem byla spíš plážový salty hair typ, ale poslední cca rok mě láká spíš coziness lesa. Miluju chaty a celý život okolo nich. Topit si v krbu, chodit do lesa pro dřevo a jiné úlovky, nosit několik vrstev svetrů a dýchat pořád čerstvý vzduch. A prostě si jen tak být.
Přivítali jsme nový rok krásně.
