Nepisu si ted po pravde ani denik a na blog jsem si uz dlouho nevzpomnela. Pred desiti mesici, kdyz jsem si ho pred cestou zakladala, jsem z nej byla nadsena a hodne me bavil. Na Zelandu ma clovek zijici v aute fakt malokdy poradnej signal a nejak me to za tech deset mesicu odnaucilo castemu blogovani a ziju vic....no, normalne. Offline se asi spravne rika. Vlastne mi na mych oblibenych blozich vubec nevadi takhle mene caste prispevky, tak snad i moji ctenari to budou brat take tak. Instagram na Zelandu uz pred par mesici skryl u fotek pocet likes, a me se na nem ted tak krasne dycha, ze jsem v podstate zacala blogovat spis skrz nej. A to rovnou kazdy den v ramci svoji vyzvy 'Rok radosti'.
Obcas premyslim o tom, jak se na blogovani a instagram budou koukat nase deti. Bude to pro ne, jako pro nase detske duse nahravani hudby na kazety z radia versus dnesni hudba pres cloud? Co pro ne asi bude ta cloudova hudba? Blogovani ale urcite bude proste strasny retro! A ja pro ne chci byt ta cool mama. Ta, o ktery budou moct rict kamosum: 'hele, ten mamy instac byl fakt hustej... a jednou, jednou zila na Zelandu a normalne si odtamtud psala takovej ten blog!'
Jako prvni jsme se z Christchurche vyrazili podivat do Edorasu. Ten uz tam samozrejme davno nestoji, ovsem kopec tam maji porad a je to kouzelne misto temer bez turistu, protoze se sem musi par hodin zajet z hlavni dalnice, a to spoustu lidi odradi. Cim vic jsme se presouvali na jih, tim casteji prselo. A ani tady na Edorasu, malinkem kopecku uprostred plani a rek, po jejichz vsech koncich se vypinaji hory az k mrakum (vazne je to az tak moc Tolkienovske misto), jsme se desti nevyhli. Sedela jsem tak sama na jedne skale, hledela v dal, padaly na me jemne kapicky vody a dva metry ode me poskakovali kralicci. Rozejdeme se nebo ne? Takove byly moje myslenky tady nahore. Neskutecna bolest.
Od ty doby, co jsem si precetla knizku Cyklicka zena, uz nepochybuji o tom, ze chlapi vazne chodi se 4 ruznymi zenskymi. Jsme proste kazdy tyden jina, protoze se nam kazdy tyden v tele deje neco jineho, a od te doby, co to vim, tak na sobe pozoruju v urcitem obdobi velkou netrpelivost a muj prirozeny perfekcionalismus se jeste znasobuje. A dopada to pak takhle. Tuhle knizku by si mel precist kazdy chlap, ktery chce sve zene vic porozumet.
Vzdy se to zase srovnalo a jeli jsme dal, a blizko nejjiznejsiho bodu Jizniho Ostrova jsme se rozhodli udelat neco zasadniho, neco, co bolelo, ale zaroven prineslo i ulevu a odneslo velkej symbolickej tlak, kterej me uz par tydnu dusil, neco, co nechci zatim sdilet verejne. Nas vztah je od te doby zase jako driv. Vztah si zivotem v aute projde tou nejvetsi zkouskou.
Jeste pred Dunedinem jsme projeli klasickou roadtripovou cestou Lake Tekapo, Lake Pukaki a Aoraki/Mount Cook. Vsude to bylo nadherne a jeste krasnejsi, nez jsem si driv predstavovala. Zvlast ta jezera jsou primo uchvatna!! Nevidela jsem nikdy tak modre modrou vodu. A u Lake Tekapo kvetly zrovna lupiny, tak jsme meli stesti i na to <3 stravili jsme u kazdeho jezera den, krapet jsem skicovala, moje nova zabavicka, odpocivali jsme, dychali horsky vzduch, a ja neverila, ze ty vyhledy jsou fakt pravy. U Lake Pukaki je bozi freedom camp, kde jsme meli stesti na nadherny zapad slunce a nasledne vychod mesice v uplnku (uplne jako tehdy pred pul rokem na Mount Maunganui!). Litam s kamerou venku do noci a rozplyvam se na nad tim, co muj Sigma objektiv dokaze s naprostym minimem svetla. Zacinam vyrabet nas lapac snu (konecne!).
Cesta do narodniho parku Mount Cook nabizela dechberouci vyhledy, obrovsky vichr a my tak nejak odhadovali, ze mirime primo do velkeho slejvaku. Tu informaci nam potvrdili v infocentru a v podstate tam dalsich deset dni neprestalo prset. A ten vichr a neskutecna zima. Neodradilo nas to ale a vyrazili jsme na Hooker Valley trek, coz je jeden z nejkrasnejsich jednodennich treku na Zelandu. Urcite ano, za hezkeho pocasi, my jsme se ale spise prodirali vichrem, obcas jsem malem odletela z cesticky do vresovist, kapky byly jako noze a cesta pres visuty mosty nad propasti valici se vody celkem adrenalin. K ledovci jsme ale dosli a nekde tam vzadu v jemne mlze jsme ho videli. Mount Cook byl bohuzel v mlze, a z toho, co nam v infocentru slibili jako plovouci kusy odlomeneho ledovce, se vyklubalo par miniaturnich kousku ledu ve vode. Ale na jeden jsem si sahla, ha! K autu jsme se vratili nejpromrzlejsi za hodne dlouhou dobu. Neslo mi ani zapalit zapalovacem varic.
Dva dny jsme stravili odpocinkem u Lake Ohaou. Fotim tam hvezdy a mam strasnou radost, kdyz vyfotim najednou tri, ktere zrovna padaji. Zastavili jsme ve mestecku Timaru, kde jsme v podstate stravili den v knihovne nabijenim elektroniky, zasli jsme si do sprchy (#vanlife ✌), ale vecer jsme si v Caroline Bay, kde je krasna plaz mimochodem, pockali na navrat tucnaku nejmensich z more. Jsou to nejmensi zijici tucnaci a jsou tak roztomiloucci! Na hrazi nas na ne cekalo asi 30, Tomas byl v aute a dokoncoval nasi veceri, a jak se objevil prvni par ve vlnach, psala jsem mu 'jsou tu!!!!!!!!' Nastesti stihl dobehnout, aby je jeste take videl, protoze to byla otazka par minut nez z vody dosli ke svym hnizdum. Bylo jich asi jen 8-9, ale mela jsem z toho velky zazitek. Druhy den rano jsme se vidali pri pobrezi na prochazku, pomazlili pejsky, co se tam vencili, a ja po dlouhy dobe mela moznost vytahnout skate. Timaru me mile prekvapilo.
A s Dunedinem to bylo podobne. Cestou k nemu jsme se stavili na Moeraki Boulders, coz je podle me dobra past na turisty, aneb jak zpenezit par balvanu na plazi... bylo tam asi dvacet docela malych kulatych kamenu a milion Japoncu, co si je s objektivy o velikosti jejich cely ruky ze vsech stran fotili. Cvakli jsme ze srandy jednu fotku na analog, zhresili v mistni kavarne, kde meli dokonce i gluten free dortiky a vypadli odtamtud. Dunedin mi to pak ale plne vynahradil. Po Moeraki bouelders jsme mestem jen profrceli a zakempovali 30km za nim u nadherne male plazicky. V kempu s nami bohuzel byla i particka hodne mladejch nemcu, tak jsme se moc nevyspali, a rano jsme se museli koukat na ten jejich bordel, co tam z noci nechali, tak jsem si dala zalezet, abych byla rano pekne hlucna i ja. Pres noc jsme se rozmysleli a do mesta se jeste vratili. Je tam freedom camp primo u centra, coz je naprosta parada. Zaparkovali jsme, zaplatili par dolaru za cely den parkovani, a vyrazili objevovat. Nafotila jsem velkou caste sveho filmu v Olympusu trip 35 prave tady. Je to puvodem skotske mestecko, takze poprve za cely Zeland bylo ve meste i krapet na co architektonicky koukat. Omrkli jsme par kostelu, dali si syrskou specialitu na bozim trhu u zeleznicni stanice, kratce se stavili v Otago muzeu, stavili jsme se na rychle sushi, prosli cele botanicke zahrady, tam se stavili na kavu, ztratili se asi na dve hodiny v ulickach University of Otago (to me pri cestovani hrozne bavi, univerzitni kampusy!) a vysli nahoru do nejprudsi rezidencni ulice na svete - Baldwin street. A pak, pak zacalo prset jako blazen, a do auta jsme se vratili s 20k v nohou a zmokli jako slepice :D (pro zmenu..)
Mezi Dunedinem a Invercargillem je zajimave novozelandske uzemi, ktere je jeste min osidlene, silnicky jsou jeste klikatejsi, a kde muzete videt spoustu ovecek, tulenu a ptactva. Plaze cestou k majaku Nugget Point byly fakt divoky. Taky jsme videli zkamenely les, jeho pozustatky, v Curio Bay. To je docela unikatni uzemi, protoze les tam pred 160miliony lety zaplavilo bahno a jakoby ho zakonzervovalo, a mohli jsme si tak prohlidnout skaly, kde byly uplne videt letopocty, nebo skaly ve tvaru popadanych klad. Nejvic me na te oblasti bavily vodopady a The Lost Gypsy Caravan. Proste karavan, z ktereho si uprostred niceho jeden extravagantni par udelal male muzeum fyzikalnich pokusu. Jsou tam ruzne vynalezy, ktere si vyrobil a za 8$ si tam s tim dospeli muzou hrat. Cast vystavy je zadarmo, aby to cloveka naladilo, ze si chce hrat jeste dal a vetsinou vsichni ochotne zaplati i za vstup do placene sekce. Ta je napul venkovni a samozrejme, ze nam v ni zacalo prset. Nejvic me bavil jejich pes u kavarny z maleho karavanu, kde jsem si dala cappucino s mandlovym mlekem, top!👌
Na jihu prsi hodne a casto. Jednou padaly i velke kroupy. Kdyz jsme byli jedno odpoledne v Invercargillu, prselo asi 10x. Dokoncila jsem lapac snu. Na nejjiznejsim bode ostrova jsme sli behat podel plaze k mistu, ktere slibovalo videt na pobrezi vrak lodi. Cestou jsme, asi padesat metru od rybaru, kteri o tom nejspis nemeli ani paru, videli v pisku dve mrtve ovce, a vrak lodi tam nakonec vubec nebyl. Nic moc odpoledne. Byli jsme ale na nejjiznejsim miste nasi vypravy, a tak jsme si samozrejme museli strihnout selfie s Antarktidou 😎
Dal jsme roadtrip pokracovali do narodniho parku Fiordland, jehoz vstupni branou je mestecko Te Anau, sympaticka mala vesnice na brehu jezera. Potrebovali jsme tam do DOC centra, zjistit si nejaktualnejsi info k pocasi, protoze nasim cilem v te oblasti byl Hollyford trek. A o treku to bude zase priste :) ...