Kapitola Nelson.
Spousta plazi. Tak to vsechno zacalo. Krasny zlaty plaze. Zapady slunce a vecere s bozim vyhledem ze zadku auta. Susici se plavky ve vetru. Pofiderni freecamp v lese. Teplo. Konecne. Konecne jsme nekde, kde porad neprsi. Jedna noc v kempu s bazenem. Sest piv za vecer!. Tresne, tresne, tresne. Cesta do prace kolem lam a objevuji svoje novy oblibeny zvire. Pri sberu posloucham nonstop novy album od Taylor a miluju ho cim dal vic. O vikendu objevujem alespon maly kousek Abel Tasmanu. Shodujem se, ze jsme uz precestovani a zahy si na netu ctu o "travel burnout" a uz pro to mam i nazev... Posilam posledni pohledy. Nechavam vyvolat svuj prvni film z Olympusu trip 35, ale pry bude az nejdriv za dva tydny. 24.12. do tri v praci, vanoce na ktery jsem se tesila, jak budu jednou hezky vzpominat. Vanocni naladu nemame, zato ale mame bramborovy salat a santi cepicky. Je pres 20 stupnu. Vymenime si skromny balicky a je to takovy hezky intimni. Vecer nedokoukame ani prvniho Kevina. O volnych dnech jdeme Lake Rotoiti Circuit. Tyrkysova voda, do ktery se bojim skocit, protoze podvodni prisery. Nakonec tam teda po pulhodine skocim, protoze jina sprcha neni. Cerny labute se s nama deli o molo. Sandflies, kvuli kterym musime v tom horku sedet v chate a nemuzem byt venku. Brodeni reky v 7 rano. Hike koncime okolo jedny a uz ve tri si pochutnavame na vegan pizze v Richmondu. Tradice. Silvestr. Sedime sami na plazi. Pisu si denik, dokud na to vidim a v noci se s kulichem snazim vyfotit hvezdy nad Nelsonem. Reflektujem uplynuly rok a dalsi den xkrat volame s rodici, kteri cele odlouceni berou hur nez my. Stejne jako o vanocich, ani na novy rok nas ta vseobecna silenost kolem nechava chladnyma. Pofiderni freecamp ve meste. Tomas prichazi o boty, co nechal na noc pod autem. Asi neci nocni opilecka korist. Druhyho ledna jsme na nejkrasnejsi novozelandsky plazi, pod nohama zlatej pisek a nad hlavou oblak koure a popela z Australie. "Vypada to, jako kdyby se nekde stalo neco hroznyho." Fotky porad nemam v ruce a uz je to pres dva tydny. Vinice. Jako by jedna spatna zkusenost z nich na Zelandu uz nestacila. Kdo by byval rekl, ze si ze Zelandu odvezu jeste dalsi trn v pate. Jednou mi ale nekdo rekl, ze jeste nemuzu vedet, ze to vsechno bylo spatne...mozna to tak melo byt a vsechno je ted v nejlepsim poradku. Velka lekce, kterou mi Zeland dal. Postavit se za sebe. Kemp se studenou sprchou, ktera byla kazdej vecer nejoblibenejsi casti myho dne. Nemuzu se dockat, az odjedeme. Zacina se pomalu rodit napad jet prodavat auto do Aucklandu... Podvecery a brzky rana u vanu. Hodne jsem toho precetla a min byla na internetu. Tak nejak nam asi zacalo dochazet, ze uz nam ten #vanlife fakt brzy skonci a chytali jsme se kazdeho zbyleho okamziku. Dokonce na vychody slunce jsem si obcas privstala. A z mola v Mapue jsem si skocila! Jo a po mesici odolavani jsme si ty paddleboardy teda pujcili. A ted jsme uz teda zas v Aucklandu a vsechno se zda tak vzdaleny, a pritom je to teprve presne tyden, kdy jsme touhle dobou zrovna cekali na nas nocni trajekt v Pictonu. Ale jo, kdyz se ohlednu zpet, tahle kapitola byla fajn. Mela byt asi presne tak, jak byla.