Reality check. Je ok být unavená. Je ok svoje dítě tak strašně moc milovat a taky tak strašně chtít být občas na pár hodin sama. Vnímám jak velký je to problém, když vám tenhle čas nikdo nedopřeje, protože třeba zrovna v okolí nikdo takový není. Anebo je druhá polovička zaměstnaná několika věcma najednou a nemá tu kapacitu a ekzém prostě není dobře ošetřenej, protože chlap na tohle nemá cit a ani všechny moje informace, takže stejně hasím požár celý dny jen já. Každá návštěva přijede "na návštěvu" a i když je hezký, že zajdou s malým na hodinu na procházku, ale to já ho musím vypravit, to já musím přebalit, připravit svačinku, oblíct, vyjet ven s kočárkem, a když jsou pryč, tak pravděpodobně celou dobu uklízím. Je tohle pomoc? Nebo je to spíš sobecký zájem mít dítě chvíli pro sebe bez práce? Opravdu chci tak moc, když muže prosím, aby když po večerech pracuju, byly před spaním uklizené hračky a kuchyň? Nic mě nenaštve víc, než když slyším celej večer k práci nespokojený dítě a jako odměna na mě v 22h čeká v obýváku bordel jako v tanku a manžel spí a tváří se neskutečně vyčerpaně. Taky bych si ráda šla každý den na 9 hodin odpočinout do kanceláře k počítači a nemusela řešit ekzém. Já to taky přes den musím zvládnout - vařit uklízet a zvládat všechny dětský potřeby najednou. A pak ještě po večerech práci, protože to prostě jinak zrovna nejde.
Je ok být frustrovaná, když nemám čas na svoje koníčky. Na nový koníčky, na věci, který mě lákaj, ale není čas s nimi ani začít. Tolik nápadů na podnikání už bylo, ale nezvládám ani s nimi začít. Vzpomínám, co že jsme to se svým časem dělali před dětma? Máme to jen nějak nefunkčně uspořádaný? Opravdu jde stíhat všechno? Musí se stíhat všechno? Nebo by bylo lepší zpomalit a jen plynout a smířit se s tím, že na nějaké věci už není čas? Že podnikání musíme odložit "na někdy"? Mele se to ve mně pátý přes devátý.
Je ok být frustrovaná po rok a půl dlouhý léčbě ekzému vyžadující mazání xkrát denně, sledování každý změny na kůži a analyzování, co že by mohlo být za problém tentokrát. A pozor, tady si dám pár dní pohov a kůže je v havarijním stavu, takže tady tohle vážně nejde vypnout. Už rok a půl. Jsem vyčerpaná, unavená, nevyspalá. Skončí někdy ty rozkouskované noci na 3 hodinové spací úseky? Prosím! Na instagramu třeba sdílím jen to hezký a fotogenický a to co chci, ale někde pod tím vším jsem už vážně hodně unavená a frustrovaná. Nebýt ekzému bylo by mateřství o tolik jiný. Říkáte si, je to jen kůže, lidi mají horší problémy, a když je to nezvladatelný jsou tu přece kortikoidy? Ano, jsou, a ano, nepopiratelně může být tisíckrát hůř. Ale taky se nebudu tvářit, že to naše není problém a že bych se už někdy vážně ráda vyspala, ráda bych neřešila mazání, který obnáší atletický výkon, protože Jonáš ho nesnáší a běhám za ním v bobku několikrát denně, ráda bych neutrácela řádově tisíce měsíčně za léčbu a měla nějakou finanční rezervu nebo třeba jela na dovolenou. Ráda bych už nemusela přemýšlet o tom, co můžeme nebo nemůžeme sníst a jedla prostě "normálně"! Ráda bych třeba měla druhý dítě, protože mít dítě je něco tak krásnýho, že to jsem netušila a ničeho nelituju víc, než že jsme neměli děti v životě už dřív, ale třeba se teď prostě hrozně moc bojím, že bych to takhle měla dvakrát a nebo že bych to teď vůbec k tomu velkýmu ekzému nezvládla.
To jen tak z deníčku matky v půl sedmý ráno. Btw včera jsme byli sami na vyšetření v Plzni, pak jsem do půl desátý pracovala, byla vzbuzena dítětem o půlnoci, pak znovu ve 3 a od té doby nespím. To jen tak pro obrázek, že tahle nespací fáze nemusí nutně probíhat jen u opravdu malých dětí, ale i když jim třeba jsou skoro 2.