Cestování, den první: Little Rock - Dallas - San Diego
Ráno nás Dave vyzvedl v kempu a na zbytek našeho
prvního volnýho dne nás vzal k sobě do domu. Naši chatičku jsme zanechali
v naprosto dezolátním stavu, což mě trochu mrzelo. Všude se válely tuny
věcí na vyhození. Když se najednou odstěhuje přes sto lidí, tak prostě funguje pravidlo černýho pasažéra a kontejner o deset metrů dál jakoby
nebyl. Nicméně nebylo v našich silách za poslední dopoledne uklidit po víc
jak stovce lidí, takže náš poslední obrázek kempu nebyl právě idylka. Hned se
to ovšem vylepšilo, když jsme dorazili k Daveovu domu. Každej milovník country
architektury by byl nadšenej. Příjezdová cestička mezi stromama, bílý laťky,
bench s houpacím křeslem a k tomu párek psů. Všude klid a nekonečný ticho! Uvnitř prostorný a
roztahaný a kuchyň byla velikosti našeho celýho bytu. Ráj. Odpoledne, když jsme
si dostatečně užili dům a psy, jsme pomalu vyrazili směr Little Rock, odkud
jsme pokračovali nočním Megabusem do Dallasu...
Megabus, jakožto
největší low cost prodejce jízdenek v Americe, využívá pro svoje zastávky občas
trochu pochybný místa. Rovnou dvě z nich jsme si mohli vyzkoušet na
vlastní kůži právě hned první den naší „grace
period“. A to bezprostředně poté, co jsme se dostali mimo bublinu kempu pro
děti, kde se nikdy nemůže nikomu nic stát.
 |
| plán na další tři týdny |
Z Little Rocku, hlavního města Arkansasu, jsem za celý
pobyt v tomhle krásným rurálním státě viděla akorát letiště a benzinovou
pumpu. Áno, a ta pumpa byla ona první autobusová zastávka. Nikde nic, jen
typická pumpa kterou znáte z každýho americkýho filmu, a vzadu u záchodků
si dva klučíci trochu strašidelného zjevu vyměňovali drogy. V autobusu
jsme byli jediní bílí. Ochranná ruka kempu nebyla zas tak špatná, říkali jsme si…
V Dallasu jsme zvenčí zkontrolovali J.R. kancelář (znali jste taky ten seriál Dallas?) a z mrakodrapů
jsem byla v euforii. JOOO! Jsme volní! Tehdy, když jsem pozorovala noční dění
v Dallasu mi nejspíš fakt došlo, že si poprvý po třech měsících můžu dělat,
co se mi zlíbí.
Samozřejmě jsme nevěděli, kde ve městě z autobusu vystoupit, až jsme dojeli na
konečnou zastávku, kterou byla opět čerpací stanice. Mrakodrapy už daleko za námi, tudíž jsme usoudili, že jsme na kraji města. Nicméně ve dvě ráno to
mělo ještě trochu jiné grády než předchozí den v osm večer. Zachránila nás hrozně hodná
černoška, která nám zavolala taxi na letiště. Na rozloučenou nás všechny objala a byla ráda, že nám mohla pomoct.
 |
| amerika/mexiko |
Další záblesk, pozoruju americko-mexickou hranici
z pohodlí osmi tisíc metrů nad mořem. Potom už San Diego. Pro mě to navždycky
zůstane místo vrytý do srdce, protože bylo mým prvním kalifornským zážitkem.
Ach ta moje Kalifornie! Tak dlouho jsem o ní snila a teď jsme tady..
Dáváme si burgr v prvním bistru. Snídaňo-oběd.
Ubytováváme se v hostelu a hned vyrážíme na obhlídku… Překvapil mě ten
klid, jaký všude vládl. Ulice široký a prázdný, sem tam auto, odevšad výhled na
oceán, na obloze milion racků a prostě nešlo jinak, než vytáhnout skate a
vyrazit vstříc pádům dobrodružství.
S Anetkou jsme si řekli, že hned první den musíme nutně
k oceánu. Vždyť to přece není daleko, když ho vidíme odevšud, že… Zabalili
jsme si našich pár švestek s šlo se. Autobusová linka, kterou jsme se vydali, opět skončila někde
uprostřed ničeho a když jsme se řidiče zeptali, jak se můžeme dostat
k moři, tak se rozesmál, a že jsme od moře moc daleko, to že musíme úplně
jinudy. To dojdem!, řekli jsme si. Vyrazili jsme po cestičce pro cyklisty,
která se táhla několik kilometrů rovně a zdálo se, že míří naším směrem. Na jedný
straně ostnatej drát a šestiproudá silnice, na druhý nějaký mokřady napůl vyschlý
řeky.
Ani jedno ve mně nevzbuzovalo důvěru. Ani za bílýho dne nemám dobrý
pocit nacházet se na podobných cestách, který jsou jako past a ideální
útočiště pro úchyly. Strach jsme po chvíli zaplašili lahví vína, nicméně
protože se v USA nesmí pít na veřejnosti, dál jsme nervózně pozorovali
každýho blížícího se cyklistu. Protože samozřejmě naše skaty cestovaly
s námi, chvíli jsme se svezli, chvíli pili, svezli, pili, svezli, pili,..
no a po krátkých třech hodinách jsme stanuli na písčitým povrchu a poslouchali
šum vln. Tak tak na poslední minuty západu slunce! Štěstí jak prase.
Můj první
dojem z kalifornskýho vysněnýho moře nemohl být lepší. Obloha hrála těma
nejkrásnějšíma pastelovýma barvama a vlny byly tak akorát. Místní se slejzali
kolem takovejch těch ohňů v plechovejch sudech, oblikaly další vrstvy,
kdežto my jsme hupsli do vln a ještě dlouho potom jsme si povídali na pláži
v plavkách se zbytkem našeho vína. To nám po tříměsíční abstinenci dalo
takovou dardu, že jsme vůbec nekoukali na čas a jen jsme si užívali ten krásnej okamžik a po devátý jsme si vzpomněli, že
bysme se mohli začít přesouvat směr hostel, protože to do něj byla fakt štreka. No.
Poté co jsme minuly několik autobusových zastávek jsme
pochopily, že poslední autobus odjel před dvěma hodinama a další už opravdu nejede.
V tuhle dobu už prostě na pláži bejt nemáš, jako by mi cedule řvala do
obličeje. Takže nám nezbývalo nic jinýho než zase vyrazit pěšky. Samozřejmě
jiným směrem, protože proč jít dvakrát cestou kterou už znáš..
Malá vsuvka do toho dramatu. Domečky v tý městský čtvrti
u oceánu? Kouzelnost! Malý, barevný, útulný, s miniaturní předzahrádkou a
prostě přesně vystřižený z Legend z Dogtownu. Prý se to tam točilo! Nevíte někdo, jestli
je to pravda? Taky jsme potkali spoustu surfařů. Jen tak naboso,
s pivem v ruce. Z dálky hrála tlumená hudba a všude panoval
takový ten pohodový klid před večerní party.. Atmosféra jak svině!
Takže jsme tak tápali těma uličkama a mírně nás přepadala
beznaděj, že co teď. Protože pěšky bysme reálně, i kdybychom trefili směr ve
městě, kde jsme první den, došli do hostelu za nějaký nejmíň čtyři hodiny.
Vlezli jsme do několika barů, abychom se zeptali na cestu a byli jsme už mírně
smířený s tím, že tam nejspíš strávíme noc a pojedeme prvním ranním busem
domů. Najednou nás ale zastavili nějaký kluci a že jestli potřebujeme help. My že
ne, ne, to je dobrý. Přece jenom něco z tý maminčiny výchovy tam vzadu
v hlavě zůstalo. Oni se ale nenechali odbýt, a že jsou cops v civilu
a že nás odvezou domů. Všichni začali vytahovat odznaky a už nás hrnuli do
auta. Zní to teď strašně lacině a hloupě, ale nějak jsem cítila, že to nejsou
úchylové a že ty odznaky jsou pravý a nemusíme se bát. Anet mi tiskla vyděšeně
celou cestu autem ruku. Njeprve jsme zahnuli do nějaký čtvrti, která byla jiným směrem než náš hostel. A oni, že se nemusíme bát, že jen jedou vyhodit kámoše. A instinkt se ukázal jako správný a opravdu jsme se potom dostali
na druhou stranu San Diega, aniž by nás někdo zabil, zmrzačil, znásilnil nebo
okradl. Hodný lidi na tomhle světě existujou! Tu noc jsme měly strážný anděly. Poprvé, a rozhodně ne naposledy, během
našeho americkýho putování…