Pages

17. června 2016

Roadtrippin USA | San Diego




Cestování, den první: Little Rock - Dallas - San Diego

Ráno nás Dave vyzvedl v kempu a na zbytek našeho prvního volnýho dne nás vzal k sobě do domu. Naši chatičku jsme zanechali v naprosto dezolátním stavu, což mě trochu mrzelo. Všude se válely tuny věcí na vyhození. Když se najednou odstěhuje přes sto lidí, tak prostě funguje pravidlo černýho pasažéra a kontejner o deset metrů dál jakoby nebyl. Nicméně nebylo v našich silách za poslední dopoledne uklidit po víc jak stovce lidí, takže náš poslední obrázek kempu nebyl právě idylka. Hned se to ovšem vylepšilo, když jsme dorazili k Daveovu domu. Každej milovník country architektury by byl nadšenej. Příjezdová cestička mezi stromama, bílý laťky, bench s houpacím křeslem a k tomu párek psů. Všude klid a nekonečný ticho! Uvnitř prostorný a roztahaný a kuchyň byla velikosti našeho celýho bytu. Ráj. Odpoledne, když jsme si dostatečně užili dům a psy, jsme pomalu vyrazili směr Little Rock, odkud jsme pokračovali nočním Megabusem do Dallasu...


Megabus, jakožto největší low cost prodejce jízdenek v Americe, využívá pro svoje zastávky občas trochu pochybný místa. Rovnou dvě z nich jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži právě hned první den naší „grace period“. A to bezprostředně poté, co jsme se dostali mimo bublinu kempu pro děti, kde se nikdy nemůže nikomu nic stát. 

plán na další tři týdny

Z Little Rocku, hlavního města Arkansasu, jsem za celý pobyt v tomhle krásným rurálním státě viděla akorát letiště a benzinovou pumpu. Áno, a ta pumpa byla ona první autobusová zastávka. Nikde nic, jen typická pumpa kterou znáte z každýho americkýho filmu, a vzadu u záchodků si dva klučíci trochu strašidelného zjevu vyměňovali drogy. V autobusu jsme byli jediní bílí. Ochranná ruka kempu nebyla zas tak špatná, říkali jsme si… V Dallasu jsme zvenčí zkontrolovali J.R. kancelář (znali jste taky ten seriál Dallas?) a z mrakodrapů jsem byla v euforii. JOOO! Jsme volní! Tehdy, když jsem pozorovala noční dění v Dallasu mi nejspíš fakt došlo, že si poprvý po třech měsících můžu dělat, co se mi zlíbí. 

Samozřejmě jsme nevěděli, kde ve městě z autobusu vystoupit, až jsme dojeli na konečnou zastávku, kterou byla opět čerpací stanice. Mrakodrapy už daleko za námi, tudíž jsme usoudili, že jsme na kraji města. Nicméně ve dvě ráno to mělo ještě trochu jiné grády než předchozí den v osm večer. Zachránila nás hrozně hodná černoška, která nám zavolala taxi na letiště. Na rozloučenou nás všechny objala a byla ráda, že nám mohla pomoct.

amerika/mexiko
Další záblesk, pozoruju americko-mexickou hranici z pohodlí osmi tisíc metrů nad mořem. Potom už San Diego. Pro mě to navždycky zůstane místo vrytý do srdce, protože bylo mým prvním kalifornským zážitkem. Ach ta moje Kalifornie! Tak dlouho jsem o ní snila a teď jsme tady..

Dáváme si burgr v prvním bistru. Snídaňo-oběd. Ubytováváme se v hostelu a hned vyrážíme na obhlídku… Překvapil mě ten klid, jaký všude vládl. Ulice široký a prázdný, sem tam auto, odevšad výhled na oceán, na obloze milion racků a prostě nešlo jinak, než vytáhnout skate a vyrazit vstříc pádům  dobrodružství. 


S Anetkou jsme si řekli, že hned první den musíme nutně k oceánu. Vždyť to přece není daleko, když ho vidíme odevšud, že… Zabalili jsme si našich pár švestek s šlo se. Autobusová linka, kterou jsme se vydali, opět skončila někde uprostřed ničeho a když jsme se řidiče zeptali, jak se můžeme dostat k moři, tak se rozesmál, a že jsme od moře moc daleko, to že musíme úplně jinudy. To dojdem!, řekli jsme si. Vyrazili jsme po cestičce pro cyklisty, která se táhla několik kilometrů rovně a zdálo se, že míří naším směrem. Na jedný straně ostnatej drát a šestiproudá silnice, na druhý nějaký mokřady napůl vyschlý řeky. 


Ani jedno ve mně nevzbuzovalo důvěru. Ani za bílýho dne nemám dobrý pocit nacházet se na podobných cestách, který jsou jako past a ideální útočiště pro úchyly. Strach jsme po chvíli zaplašili lahví vína, nicméně protože se v USA nesmí pít na veřejnosti, dál jsme nervózně pozorovali každýho blížícího se cyklistu. Protože samozřejmě naše skaty cestovaly s námi, chvíli jsme se svezli, chvíli pili, svezli, pili, svezli, pili,.. no a po krátkých třech hodinách jsme stanuli na písčitým povrchu a poslouchali šum vln. Tak tak na poslední minuty západu slunce! Štěstí jak prase. 

Můj první dojem z kalifornskýho vysněnýho moře nemohl být lepší. Obloha hrála těma nejkrásnějšíma pastelovýma barvama a vlny byly tak akorát. Místní se slejzali kolem takovejch těch ohňů v plechovejch sudech, oblikaly další vrstvy, kdežto my jsme hupsli do vln a ještě dlouho potom jsme si povídali na pláži v plavkách se zbytkem našeho vína. To nám po tříměsíční abstinenci dalo takovou dardu, že jsme vůbec nekoukali na čas a jen jsme si užívali ten krásnej okamžik a po devátý jsme si vzpomněli, že bysme se mohli začít přesouvat směr hostel, protože to do něj byla fakt štreka. No. 


Poté co jsme minuly několik autobusových zastávek jsme pochopily, že poslední autobus odjel před dvěma hodinama a další už opravdu nejede. V tuhle dobu už prostě na pláži bejt nemáš, jako by mi cedule řvala do obličeje. Takže nám nezbývalo nic jinýho než zase vyrazit pěšky. Samozřejmě jiným směrem, protože proč jít dvakrát cestou kterou už znáš.. 

Malá vsuvka do toho dramatu. Domečky v tý městský čtvrti u oceánu? Kouzelnost! Malý, barevný, útulný, s miniaturní předzahrádkou a prostě přesně vystřižený z Legend z Dogtownu. Prý se to tam točilo! Nevíte někdo, jestli je to pravda? Taky jsme potkali spoustu surfařů. Jen tak naboso, s pivem v ruce. Z dálky hrála tlumená hudba a všude panoval takový ten pohodový klid před večerní party.. Atmosféra jak svině!


Takže jsme tak tápali těma uličkama a mírně nás přepadala beznaděj, že co teď. Protože pěšky bysme reálně, i kdybychom trefili směr ve městě, kde jsme první den, došli do hostelu za nějaký nejmíň čtyři hodiny. Vlezli jsme do několika barů, abychom se zeptali na cestu a byli jsme už mírně smířený s tím, že tam nejspíš strávíme noc a pojedeme prvním ranním busem domů. Najednou nás ale zastavili nějaký kluci a že jestli potřebujeme help. My že ne, ne, to je dobrý. Přece jenom něco z tý maminčiny výchovy tam vzadu v hlavě zůstalo. Oni se ale nenechali odbýt, a že jsou cops v civilu a že nás odvezou domů. Všichni začali vytahovat odznaky a už nás hrnuli do auta. Zní to teď strašně lacině a hloupě, ale nějak jsem cítila, že to nejsou úchylové a že ty odznaky jsou pravý a nemusíme se bát. Anet mi tiskla vyděšeně celou cestu autem ruku. Njeprve jsme zahnuli do nějaký čtvrti, která byla jiným směrem než náš hostel. A oni, že se nemusíme bát, že jen jedou vyhodit kámoše. A instinkt se ukázal jako správný a opravdu jsme se potom dostali na druhou stranu San Diega, aniž by nás někdo zabil, zmrzačil, znásilnil nebo okradl. Hodný lidi na tomhle světě existujou! Tu noc jsme měly strážný anděly. Poprvé, a rozhodně ne naposledy, během našeho americkýho putování…