31. července 2016

Kdyby peníze nehrály žádnou roli..


Kocourek konečně usnul a já po několika dnech sáhla po notebooku. Už jsem se těšila! Ta závislost na sdílení slov a obrázků roste každým dnem víc a víc. Povídáme si s mámou na zahradě, v rukou horký hrnky kafe, nohy špinavé od hlíny ze záhonků, a já uprostřed mamky slov přestávám vnímat a přemýšlím o tom, jak dobře by teď vypadaly prameny jejích rozevlátých zahradou propraných vlasů vyfocené v záři pozdně odpoledního slunce. Podobné myšlenky mě prováděly vždycky. Před pár týdny jsem se svěřila Tomášovi, že mě hrozně mrzí, že si často nepamatuju, co mi kdo vypráví, ale vždycky naprosto přesně vím, jak jsem se v daný moment s tím člověkem cítila. Jak jsem vnímala danou chvíli, jako by tím šla zachytit navždy.. Jsem prostě snílek jak poleno. A pokud máte chuť rozkliknout dnešní příspěvek dál, uvařte si předtím horký čaj, voňavé kafe, otevřete sušenky - venku leje jako z konve, tudíž se to i jaksi patří - budete se totiž prokousávat dlouhým černobílým textem...

Tak kocourek už je zase vzhůru. To nebyl moc dlouhý spánek. Vždycky když neslyší nějakou chvíli naše hlasy, začne mňoukat a chce naši pozornost. Teď po probuzení má novou zábavu, kterou ještě neviděl - se zaujetím pozoruje kurzor a přibývající písmenka. Dneska je náš přesně čtvrtý den. Zvykl si hodně rychle a už teď je pánem naší domácnosti. Jednou zamňouká a všichni, co jsou poblíž, se seběhnou okolo - každý s jinou hračkou v ruce.

Strašně, ale strašně bych potřebovala vypnout. Víte, jaký typ vypnutí tím myslím? Být zavřená někde v lese, na pláži - kdekoliv, kde by nás vyrušovaly maximálně zvířata. Tomáš by mi uvařil velký kotel kafe, a zabalení v dekách bychom si dlouhý hodiny povídali o věcech. O takových těch maličkostech, ale i o velkých plánech. Nikde žádný internet. Usínali bychom ruku v ruce, s čistou hlavou.. Mám hrozně roztříštěný myšlenky. Chci všechno a chci to hned. Hlavou mi víří sto věcí najednou. Dneska chci udělat tohle, zajít tamhle a tamhle, půjdu běhat, uvařím si tohle podle toho receptu, vyrobím tohle, napíšu tamto.... ve finále si zkroušeně akorát tak lehnu s myšlenkami, čím začít, a nechám po sobě půl dne pobíhat kocourka. Večer jdu spát s pocitem, že jsem k ničemu. Že nic nestíhám, nic nezvládám a přitom jsem na to měla celý volný den. Znáte to taky? Prosím, napište někdo, že jo, jinak si budu připadat jako opravdu k ničemu.

Jednou nám při přednášce na vysoké jeden profesor vyprávěl o nějakém skandálu z mediálního prostředí, a že si kvůli tomu na pár dní založil facebook, aby mohl v diskuzích reagovat. Pamatuji si dodnes jeho slova jako komentář k sociálním sítím. "Já vás v podstatě obdivuju. Mozek vám zaplavují desítky zbytečných informací denně.... nechápu, že přitom můžete ještě vůbec něco vymyslet." Od tý doby nemůžu jinak, než si všímat toho, jak s prominutím vymletý mozek mám a jak unavená jsem, pokud prosedím u internetu několik hodin. Teď není řeč jen o facebooku, ale tak celkově o všem, co na internetu můžete najít. V jednu chvíli si vzpomenete, že se chcete podívat na to či ono a do pár vteřin je to před vámi. Dnešní doba nemůže být jiná, asi bych ani nechtěla krok zpět a žít bez všech těch možností, nicméně se až příliš často topím v přísunu informací. Jako člověk, co miluje vyhledávání inspirace a má účty na všech sítích, co můžete najít, za to ale sama sebe a svět nenávidím... když vím, že je mi nejlíp na chatě v lese bez vědění, co kdo dneska dělal, a že si pak daleko radši promluvím naživo, ty místa uvidím naživo, a proč tedy vše nezruším? Proč ty sítě vůbec aktualizuju? Něco tak pomíjivýho, nereálnýho... 

Blog je pro mě něco úplně jiného. Otevřu si ten, který chci. Píšu si na svůj to, co chci. Neexistuje místo, kde existují všechny blogy najednou, a to je právě krásný. Nesleduje se počet srdíček, nic takového tu není. Je to jen o člověku a o tom, jestli nás baví sledovat jeho životní cesta a jeho tvorba. Je strašně jednoduchý postovat na internet to, co lidé chtějí. Těžší je ukázat to, co v nás opravdu je. Sama se pořád hledám. Víte co mě děsí nejvíc? Že třeba nikdy v životě nenajdu sama sebe, nenajdu to, pro co se hodím. Vždycky si myslím, že už tam jsem, že jsem našla svůj klid, a pak se přenese bouře a všechno, co jsem do té doby vytvářela mi připadá strašně zpátečnické. Jsou tu nové cíle, nová já. A takhle to mám pořád dokolečka.

Nejčastěji jsem o takových věcech přemýšlela přes léto. Pro mě nový rok začíná vždycky v září. Mám to tak jednoduše vžité od první třídy. A nový rok znamená nová předsevzetí. Nové plánování. Nové přemýšlení nad sebou samým a kým ten rok budu. V dospělosti je takový nový čistý start také spojený s hledáním nové práce. Tím procházím právě teď. Je to o to vážnější, že už nejde o brigádu při škole, ale poprvé o nefalšovaný full time. Samotné pomyšlení na práci, kterou budu trávit většinu svého času mě děsí. Do teď jsem brala práci jako zdroj financí na cesty. Když bylo dostatek prostředků na účtu, jednoduše jsem skončila a vyrazila je procestovat. Teď mám už trochu vyšší cíle a chci denně chodit někam, kde mi to bude dávat smysl. Kde budu mít na konci dne dobrý pocit. Mám strach, že pro lidi jako jsem já na světě místo není. Jsem zásadně proti modelu odcházet z domu v sedm, vracet se v sedm, pak jít cvičit, protože mě bolí záda od celodenního sezení, a šup spát. Nebo ještě hůř, chodit po celém dni tak fyzicky unavená, že už se na nic nezmůžu. A další den nanovo. Tvrdá práce mi nevadí v momentě, kdy mi dává smysl, kdy má pro mě nějakou budoucnost a nebo tím někomu pomáhám, což mě činí asi nejvíc šťastnou. No zatím jsem ještě nenarazila na tu správnou pro mě, a za celý týden jsem nedokázala odpovědět na jediný inzerát. Pomalu se bojím kamkoli poslat svůj životopis. Bojím se, že to bude další zklamání..

"Míšo a kdy ty v tý práci teda budeš končit?"
"Na konci srpna."
"Ježišikriste, a co pak budeš dělat? Vždyť sis ještě nenašla nic dalšího. Co pak budeš dělat? Musíš si najít něco reálnýho... na žádný fotografy a podobný...to je k ničemu. Kvůli tomu jsi nestudovala."

Moje maminka umí být super podpora, viďte?

Včera jsem si před sebe položila dva čisté papíry. Na jeden jsem napsala povolání, která mohu dělat kvůli vzdělání nebo zkušenostem. Na druhý ta, která by mě lákala. Diametrálně se odlišují a já jsem byla v koncích. Pak jsem ale narazila na video: co bych dělala, kdyby peníze nehrály žádnou roli? Odpovědět na tu otázku mi trvalo jen chvilku. Tak jednoduchá věta a zároveň věta, která má sílu změnit život. Věta, kterou jsem potřebovala slyšet před šesti lety, když jsem se po střední rozhodovala co dál. (Mimo jiné tahle úžasná slečna natočila i video o tom, jak se nezamotat do sociálních sítí, a spoustu dalších. Pokud jste jen trochu jako já, budete její kanál milovat.)

"Alicja, I think there is something wrong about a person who is doing something that he doesn´t like."
"Misa but what about saying that you are a photographer, and in the meantime you make money with doing something else?"

Pár slov z mojí oblíbené edice "silná slova od krásných kamarádů".

Kocourek se mezitím několikrát probral, chvíli jsme si hráli, a zase šel spát. Další věcí, o které jsem chtěla napsat, je, že mám pocit, že jsem konečně našla svoje blogovací já. Zní to blbě, viďte? Pořád jsem pojímala blog jako něco hrozně důležitýho. Vždyť to vidí cizí lidi přece, můžeš ze sebe vytvořit, koho chceš! Hrozně jsem přemýšlela, co přesně sdílet (to nejspíš nebylo vidět..), a nejprve to byly jen fotky. Po čase fotky, ale i sem tam pár slov. Až teď, a možná to bude znít hodně směšně, jsem došla k názoru, že mě nezajímá, jak to bude vypadat. Nezajímá mě, co si bude myslet tamhle kolegyně XY z práce, až si to přečte. Nejlepší prostě je sdílet to, co já chci, nehledě na to, co očekává svět. Asi poprvý v životě je mi jedno, jestli to tu někdo bude číst. Sama vím, že když mám náladu, hrabu se cizími blogy, i když nemají absolutně žádnou propagaci, a daný lidi vůbec neznám. Přestává mi bavit plánovat, chci prostě bejt real a nemít blog jako druhou práci. Poprvý v životě mě zajímá né názor okolí, ale můj vlastní názor a snaha být lepší, než jsem byla včera. Unavuje mě pokoušet se o propagaci sebe a svýho blogu na instagramu, kdy po lajknutí stovky cizích příspěvků oni olajkují na oplátku něco vám. Někdo vám dá follow a poté, co mu to oplatíte jste u něj v mžiku unfollow. O čem je tenhle absolutně vymyšlený svět? Je mi z toho často k pláči, z toho kolik promarněný energie sem lidé vkládají, kolik já sama už do toho vložila... čas, který mohl být stráven produktivněji. Kdybychom takhle dali dohromady čas všech lidí, kteří se instagramu věnují, určitě bychom za něj dokázali vyčistit celou Indonésii od odpadků. Nebo vyřešit nějaký jiný problém, který skutečný svět, ve kterém žijeme, má. Mimo jiné, věděli jste že existují firmy, které na instagramu lajkují pod vaším účtem, a sbírají vám za to followery? A lidé jsou za to ochotni zaplatit.. Připadá mi to nadmíru smutný, že se dnešní svět točí kolek liků a followerů. Kdyby pro mě normální instagrameři (=real person, né firma) nebyli zdrojem velký inspirace, už bych dávno zrušila účet. Kvůli takovým lidem tam chodím: 1. těm co dělají něco zajímavého, jsou na zajímavém místě a sdílejí to online, 2. fotografové a jiní kreativci, jejichž práci miluju, 3. kamarádi, kteří jsou daleko a alespoň takhle můžu být součástí jejich života... už jsem zase zpět u těch sociálních sítí a už se do nich opět pěkně zamotávám...

Občas mi připadá, že si protiřečím, že se točím v kruhu. Možná jo. Možná se někdo zasměje, a mě je to asi poprvý v životě úplně fuk. Trochu teď váhám, jestli postovat, nebo ne. Ale jo. Máte to tam. Hezký zbytek dnešního propršeného dne a přála bych vám, abyste nebyli takový citlivky, co všechno řeší, tak jako já! Někdy je to na zbláznění..