Pages

14. září 2016

Minus šest týdnů


You found parts
of me I didnt know
existed and in you
I found a love I
no longer believed
was real.

Minus šest týdnů do doby než se nastěhujeme spolu. Zatím v našem bytě bydlím sama, na staveništi. A pořád se na něco ptám. Samota člověka nutí přemýšlet.

„My jsme teď měli takový horší období...
„Nepovidej, vyyy?
  
Jo my. Já. 

Co drží pár pohromadě? Tak co, je to vždycky láska? Hm? Já už ani nevím co cítím. Život kolem mě teď letí a připadá mi, že čím dál tím rychleji. A já si připadám jako roztočená káča, kolem který se jen míhají barvy a obrysy ostatních lidí. Můj facebook je poslední dobou vyloženě místem frustrace... lidi se berou, odjíždějí, přijíždějí, představují mi nové partnery... a já tomu jen tak přihlížím a přitom můj čas ubíhá a ubíhá. Ale já setrvávám v tom, jak to je. Žila jsem dřív vždycky daným okamžikem. Budoucnost jsem si samozřejmě nějak představovala, ale tak nějak tam prostě byla a ta cesta k ní byla v mlze. Vždycky v ní ale byla ta jedna spřízněná duše, s kterou vše prožívám. Nikdo mi už ale nikdy neřekl, kolik se musí investovat, aby tam ta spřízněná duše byla i po několika letech. Je vůbec možný mít vztah, ve kterým je všechno růžový pět, deset... padesát let? Mě každý škobrtnutí nutí přemýšlet o tom, jestli je to celý vůbec dobře. Odmítám přijmout fakt, že ano a že člověk někoho současně miluje ale občas se s ním taky pohádá. Není celý koncept lásky a spřízněný duše o tom, najít si někoho, s kým k tý hádce nedojde, protože přece jste ty spřízněný duše?

Ne, nerozešli jsme se. Ani jsme se nepohádali. Jen jsme zase nějaký čas od sebe a já mám tyhle myšlenky. Opravdu jsem vždycky věřila, že jsme pro sebe stvořeni. Asi tomu pořád věřím, ale hrozně mě mrzí těch několik hodin, co vždycky čekám na odpověď a dioda na telefonu prostě nesvítí a nesvítí. A moje myšlenky běží všemi směry. Znáte takový ten vtip, jak vedle sebe sedí žena a muž (pár) a běží fotbal. Muž nemluví a ženě běhají hlavou desítky myšlenek, proč s sí už půl hodiny nepromluvil. V momentě, kdy se její myšlenky toulají někde tam, kdo si odveze kterou část nábytku až se rozejdou, tak muž konečně promluví. Opravdu se prostě a jednoduše jen koukal. Věřím tomu, že tohle je náš případ. Věřím tomu, že si vše jen špatně vykládám a že přeháním. Děsí mě představa, že to, proč lidí zůstávají ve vztahu, který je už neuspokojuje, je polečné bydlení nebo hezký nábytek koupený napůl. Materiální věci. Je to vždycky jen o tom? Je to prostě a jednoduše jen smlouva? Nevím ani, kdy se vše obrátilo vzhůru nohama. V momentě, kdy mě nikdo dva týdny neobjal? Už zase? Já prostě vedle sebe potřebuju cítit druhý tělo, dotýkat se, slyšet hlas a telefony zahodit do kouta. Ráno si nechat uvařit kafe. Vyprávět někomu zbytečný historky z všedního života. Ráno se rozloučit pusou. Úsměvem. A nevnímat okolní svět.

Minus šest týdnů.