O Roadtripu po Balkáně | Srpen 2016
Myšlenka vzít auto a jet na několik týdnů tam, kam se nám zrovna bude chtít, byla v našich hlavách už nějakej ten pátek. V srpnu konečně došlo k realizaci. Nakonec jsme se rozhodli zamířit na Balkán, především kvůli cenám, protože jsme nechtěli, aby nás cesta vyšla hodně draho. A tak nějak platí, že když spolu cestujeme, tak je v podstatě ve finále jedno kam. Vždycky si na daným místě dokážeme najít něco krásnýho, a když ne, tak koupíme víno a jen tak trávíme společný čas. V takové momenty mi nechybí jediná věc a mám pocit, že mi celý svět leží u nohou.
Balkan Roadtrip v číslech:
2 týdny
3 země
2 500 km
2 národní parky
3 památky ze seznamu Unesco
7 bouřek
8 vyzkoušených druhů piva
11k CZK na jednoho.
11k CZK na jednoho.
Na konci příspěvku najdete ještě detailní budget výdajů (pro tentokrát jsem si to fakt pečlivě zapisovala). Bylo spousta věcí, na kterých jsme ušetřili a na kterých jsme naopak mohli ušetřit mnohem víc. Rozhodně jsme hodně vyhodili za různý kafíčka, vínečka.. taky spoustu za suvenýry. Na druhou stranu jsme ale ušetřili víc než dost prvních několik nocí, kdy jsme dělali wild camping - spali v přírodě. Měli jsme zásobu vody, solární nabíječku a i nabíječku do auta, vlastní sprchu (znáte pocket shower?), vlastní stoličky, vařič... byli jsme plně soběstační a kemp jsme nepotřebovali, tudíž jsme se mu vyhýbali dokud to šlo. Taky je nám upřímně o dost milejší probudit se ráno v přírodě než vedle druhýho stanu a lidí, který ani neznáme. Pro wild camping jsme si vždycky vybírali místa mimo civilizaci, ráno jsme vyráželi okolo 6h a nenechali jsme po sobě ani papírek. Mám z těch dní zážitky, které nezapomenu do konce života, a tak se o ně s vámi musím na dalších řádcích podělit.
Chorvatsko
První wild camping byl v lese uprostřed chorvatskýho vnitrozemí. I když jsem se hodně bála, aby nás někdo nechytil, protože to bylo poprvé, šlo o naprosto bezpečný a krytý místo. A ráno jsme viděli nádherný východ slunce a k snídani si natrhali čerstvý maliny a ostružiny. Sranda začala až druhý den....
Na Plitvicích nás zastihla uprostřed parku strašná bouřka a po dvou hodinách, co nepřestávalo pršet, a my jsme se konečně nějak dopravili zpět k autu, už jsem nosila zrcadlovku obalenou ve třech bundách a byli jsme totálně promočení. Hlavně jsem se bála, co zrcadlovka, protože to nebyla úplně malá přeprška. Naštěstí je ok, ale občas musím přeostřovat... nj, za hloupost se platí. Příště už do přírody jen s odolnou foto brašnou.
No takže hned druhý den cesty promočená půlka oblečení a měli jsme co dělat, aby to za další dva dny uschlo.. Když jsme z parku vyjížděli, viděli jsme nádhernou dvojitou duhu nad údolím. Po chvíli už slunce padalo pomalu dolů a my se začali porozhlížet po místě na spaní. Projížděli jsme zrovna takovým pustým kopcovitým údolím dlouhým desítky kilometrů, kde nalevo za kopci začínala Bosna a nikde v okolí nebyla známka života. Odbočili jsme na jednu z mála malinkých cestiček, která se vinula někam do dáli přes vřesoviště. Zastavili jsme na místě, kam nebylo z hlavní silnice vidět a šli se porozhlídnout po okolí. To ticho mě příšerně děsilo. To, že nikde v okolí nevidím jediný statek. To, že jsme v okolí našli několik stop velkých zvířat. To, že hned vedle stojí obří včelí úl, jehož majitel si ho určitě někdy přijede zkontrolovat. Bohužel už kvůli světlu nebyl čas na hledání jinýho místa a tahle cestička byla jediná odbočka z hlavní po xxx kilometrech. Tak jsme nakonec kvůli zvířatům vybrali pro stan místo nahoře na kopci - přímo u pole, ze dvou stran chráněné křovím a z jedné naším autem.
Když jsme večeřeli, tak jsem byla strašně nervózní, že někdo (nebo něco) v noci přijde. Tomáš mi dal do ruky flašku vína, abych se uvolnila, a ani to moc nepomáhalo. Jediný zvuk široko daleko byl nějaký zvonek, který jsme tipovali, že je zavěšený na ovci nebo krávě. Chvílema se přibližoval a vzdaloval. Zvířata znamenají přítomnost lidí, což byly myšlenky, s kterýma jsem usínala. Napůl jsem spala, napůl ne, a jen jsem se převalovala a pozorovala okolí. Najednou slyším, jak se ten zvoneček přibližuje, pak se nám začala třást zem pod nohama, histericky budím Tomáše, že něco běží na náš stan. Kráva zastavila s dusotem, zvoněním a chrčením přímo před naším stanem. Strašně nahlas dejchala!
Na Plitvicích nás zastihla uprostřed parku strašná bouřka a po dvou hodinách, co nepřestávalo pršet, a my jsme se konečně nějak dopravili zpět k autu, už jsem nosila zrcadlovku obalenou ve třech bundách a byli jsme totálně promočení. Hlavně jsem se bála, co zrcadlovka, protože to nebyla úplně malá přeprška. Naštěstí je ok, ale občas musím přeostřovat... nj, za hloupost se platí. Příště už do přírody jen s odolnou foto brašnou.
Když jsme večeřeli, tak jsem byla strašně nervózní, že někdo (nebo něco) v noci přijde. Tomáš mi dal do ruky flašku vína, abych se uvolnila, a ani to moc nepomáhalo. Jediný zvuk široko daleko byl nějaký zvonek, který jsme tipovali, že je zavěšený na ovci nebo krávě. Chvílema se přibližoval a vzdaloval. Zvířata znamenají přítomnost lidí, což byly myšlenky, s kterýma jsem usínala. Napůl jsem spala, napůl ne, a jen jsem se převalovala a pozorovala okolí. Najednou slyším, jak se ten zvoneček přibližuje, pak se nám začala třást zem pod nohama, histericky budím Tomáše, že něco běží na náš stan. Kráva zastavila s dusotem, zvoněním a chrčením přímo před naším stanem. Strašně nahlas dejchala!
Jo já jsem vám ještě neřekla s čím jsme wild campovali - červený auto a červenej stan. No comment..
Tak si tam ta kráva tak pár vteřin stála, my s hrůzou seděli uvnitř stanu a ani se nehli. A najednou kousnula do stanu a my málem vyletěli z kůže. Tak jsem se snad nikdy v životě nebála. Celej stan se zatřásl. Už jsem v ruce svírala klíče od auta a přemýšlela jestli tu máme nůž, abysme se dyžtak prořezali zadem ven, než stihne sežrat předek stanu a dostane se k nám. Pak naštěstí milostivě odkráčela o pár metrů dál, protože evidentně ta divná červená věc nebyla k jídlu.
Později jsme dokonce slyšeli pastevce a ovčáka, kteří někde blízko procházeli se svým stádem ovcí. Děsili jsme se, že jdou naším směrem, ale naštěstí ne. Štěkot psa se nejdřív přibližoval a pak zase púomalu vzdaloval. Tomáš po chvíli zase usnul, že je vše ok, a že ta kráva byla jenom zvědavá, co to tu stojí. Já už nemohla spát, protože jsem ji slyšela chodit po poli pár metrů od nás a nebyla jsem si jistá, jestli je sama nebo jich je víc. Asi ve tři jsem šla na záchod, a scéna, kterou jsem viděla venku, byla jako z hororu. Mlha s viditelností tak na 10 metrů, hrobový ticho a kus od nás stály dvě obrovský krávy a ani se nehly.
Později jsme dokonce slyšeli pastevce a ovčáka, kteří někde blízko procházeli se svým stádem ovcí. Děsili jsme se, že jdou naším směrem, ale naštěstí ne. Štěkot psa se nejdřív přibližoval a pak zase púomalu vzdaloval. Tomáš po chvíli zase usnul, že je vše ok, a že ta kráva byla jenom zvědavá, co to tu stojí. Já už nemohla spát, protože jsem ji slyšela chodit po poli pár metrů od nás a nebyla jsem si jistá, jestli je sama nebo jich je víc. Asi ve tři jsem šla na záchod, a scéna, kterou jsem viděla venku, byla jako z hororu. Mlha s viditelností tak na 10 metrů, hrobový ticho a kus od nás stály dvě obrovský krávy a ani se nehly.
Ráno jsme vše naházeli do kufru a okolo 6 rychle vypadli. Kravičky pozorovali, jak vše balíme do auta. Snídaně a ranní hygiena proběhla v bezpečí na odpočívadle u hlavní silnice. To mi v Chorvatsku přišlo úplně perfektní - všude bylo spousta odpočívadel a míst k zastavení. Zvlášť na místech, kde byly výhledy - třeba u Jadranský magistrály - byly pořád různý místa na zastavení, protože jsou tam úžasný výhledy.
 |
| chorvatský vnitrozemí |
Třetí a čtvrtou noc jsme spali ve vesnici na pobřeží, kde jsem už před lety byla s rodičí, takže jsem věděla, kde je takové kryté parkoviště. Jednu noc jsme spali na pláži a jednu v olivovým háji. Vše bylo ok, až na to, že nás obě dvě noci vzbudily skupinky opilců. A na pláži kolem nás někdo v 6 ráno procházel - to jsem úplně nečekala, protože to nebyla zrovna veřejná pláž, ale taková zastrčená, pod srázem a daleko od vesnice. A mezi olivama jsme vybrali místečko, kam nebylo odnikud vidět, a mysleli jsme, jak se klidně vyspíme, o to větší překvapení bylo, když dva metry od nás okolo půlnoci projelo auto :D ale podle angličtiny jsme slyšeli, že to byli mladí cestovatelé jako my, a že hledali podobné útočiště jako my.. naštěstí. A ráno jsme taky zjistili, že v sadu s námi byl dalmatin, ale asi se nás bál, protože neštěkal, ani nepřišel, když jsme balili stan. Jen tak pokukoval a nejspíš se modlil, abysme mu nic neudělali.
Další dny už jsme museli strávit v kempech, protože dál na jihu Chorvatska začala být krajina hodně hornatá, a jednoduše nebylo, kam se zašít. Všude vedla jediná cesta a odbočky vedly jen přímo k domům. Taková krajina je od Splitu směrem na jih všude, a byla i v Montenegru. Od páté noci jsme tedy vždycky zaplatili kemp, nedalo se nic dělat.
Hned z prvního kempu mám další úžasný zážitek, kdy jsem byla přes hodinu zamknutá na záchodě a nemohla se dostat ven, protože se rozbyl zámek. Až opravář musel zámek celý vyndat. Jak už jsem v tom malým prostoru byla dýl jak hodinu, tak to bylo už dost nepříjemný. A všichni pořád lezli dovnitř a ven, Tomáš, recepční, nějaká paní s žebříkem, a já pořád nemohla přes tu zídku přelést protože byla strašně vysoká.
Před hranicí s Montenegrem byl strašný kemp - asi ten vůbec nejhorší, kde jsem kdy byla. Byl totiž jak z hororu a teď fakt nepřeháním! Byl strašně obrovský a neudržovaný. Všude přerostlý křoví, listí, sem tam nějaký auto nebo karavan, nulový osvětlení. Přijeli jsme už skoro za tmy a bylo to v oblasti, kde strašně foukalo, a celou noc strašně šustily stromy a já už každou chvíli čekala, že nám nějakej přistane na stanu. Umývárky radši ani nekomentuju - kovový kontejnery na nožičkách bez světla, kde se stoprocentně nějaký horor natáčel.
Před hranicí s Montenegrem byl strašný kemp - asi ten vůbec nejhorší, kde jsem kdy byla. Byl totiž jak z hororu a teď fakt nepřeháním! Byl strašně obrovský a neudržovaný. Všude přerostlý křoví, listí, sem tam nějaký auto nebo karavan, nulový osvětlení. Přijeli jsme už skoro za tmy a bylo to v oblasti, kde strašně foukalo, a celou noc strašně šustily stromy a já už každou chvíli čekala, že nám nějakej přistane na stanu. Umývárky radši ani nekomentuju - kovový kontejnery na nožičkách bez světla, kde se stoprocentně nějaký horor natáčel.
 |
| poslední kemp stál 160 kun, my měli asi poslední 165 ! takhle jsme jim to tam vysypali na recepci :D |
Jinak projeli jsme celou Jadranskou magistrálu a to je zážitek, co bych doporučila každému. Krajina se podél ní hodně promění a ty výhledy jsou úžasný. Nejvíc se mi líbilo okolo Primoštenu, kde to bylo takový klidný, a pak před Dubrovníkem, kvůli nádherným výhledům ze skal. Nejhorší to bylo okolo Splitu - v tom smyslu, že všude bylo milion turistů a všude jsme strašně pomaličku projížděli. Navíc tam byl ten kemp, kde mě zamkli na záchodě haha
Před Dubrovníkem jsme na jedný takový úžasný vyhlídce zastavili a šli dolů na pláž, co zeshora vypadala božsky. Sestup, a pak hlavně výstup nahoru, mě v těch 40° málem zabil. Ale ten tyrkys pak! Wua miluju takový ty modroučký vody, je to nádhera. O to víc na opuštěný pláži, kde jste sami. Dubrovník mě taky mile překvapil. Je to nádherný město, připomínalo mi Benátky.. hlavně cenama :D ne dělam si srandu, i architekturou a celkovou atmosférou. Tomáš byl štěstím bez sebe, protože se tam natáčela Hra o trůny... :)
Montenegro
Od Montenegra jsem čekala divočinu a trochu kulturní šok po Chorvatsku. Na hranici jsme vtipně museli zaplatit speciální pojištění auta pro jejich zem, protože evidentně to normální, které si platíme, nestačí. (OK opominu ten drobný fakt, že jsem naše pojištění auta pár dní předtím omylem vyhodila, když jsem uklízela auto.. :D poprvé v životě jsem měla pocit, že mě Tomáš přetrhne :D ale byl to jen takový cár papíru v němčině, pro mě). Na hranicích jsme strávili asi hodinu a už jsme se báli, že nás nepustí. To samé se pak opakovalo i v Bosně.
Montenegro je hodně malá země, a přirozeně i města jsou tu hodně malá a bežně jsou spíš domky rozesetý všude možně, a pak tak nějak spadají pod určitý okres. V horách zcela běžně jediná úzká cesta široko daleko. Nepoužívali jsme vůbec navigaci, neměli jsme mapu, ale jen pohled s mapou Montenegra, který jsem objevila v suvenýr shopu a bohatě nám stačil. Ono když je tam jedna cesta tak se není kam ztratit. Spíš byl problém, že města většinou nebyly označený cedulema, tak jsme málokdy věděli, kde přesně jsme. Orientovali jsme se podle pohledu a intuice :D
První šok pro mě byl, jak ošklivý bylo moře v okolí Kotor bay! Naplánovali jsme si ten den beach day, ale to jsme ještě nevěděli, že tyrkysovou vodičku jsme naposledy viděli v Chorvatsku. A protože se jedná o fjord, nikde taky není žádná pláž. Nakonec jsme našli plátek písku pod hlavní silnicí a vykydli se tam. No, nic moc.. pozorovali jsme trajekty, který jeden za druhým křižovaly nájezd do Kotor bay a divili se, proč tolik řidičů ochotně platí za loď, když je to přece autem jen pár desítek km okolo fjordu. No, pochopili jsme to v momentě, kdy jsme fjord objížděli už půl druhý hodiny po klikatý cestičce. Největší starost nám dělalo, že jsme chtěli zakempovat před Kotorem, ale evidentně jsme ho už projeli (ne že by tam byla cedule, to jako ne, ale podle google images jsem poznala nějaký stavby) a pořád nikde žádný kemp. Na první jsme narazili až za rohem zátoky, odkud už nebyl ani vidět Kotor a byla to spíše zahrada starýho pána, kterej si před ní dal ceduli Camping Jadran. Ale co, byli jsme spokojení, bylo to tam levný, voda tekla, a výhled stál za hřích! Navíc asi pět metrů od stanu bylo naše soukromý molo do moře.
Montenegro je hodně malá země, a přirozeně i města jsou tu hodně malá a bežně jsou spíš domky rozesetý všude možně, a pak tak nějak spadají pod určitý okres. V horách zcela běžně jediná úzká cesta široko daleko. Nepoužívali jsme vůbec navigaci, neměli jsme mapu, ale jen pohled s mapou Montenegra, který jsem objevila v suvenýr shopu a bohatě nám stačil. Ono když je tam jedna cesta tak se není kam ztratit. Spíš byl problém, že města většinou nebyly označený cedulema, tak jsme málokdy věděli, kde přesně jsme. Orientovali jsme se podle pohledu a intuice :D
První šok pro mě byl, jak ošklivý bylo moře v okolí Kotor bay! Naplánovali jsme si ten den beach day, ale to jsme ještě nevěděli, že tyrkysovou vodičku jsme naposledy viděli v Chorvatsku. A protože se jedná o fjord, nikde taky není žádná pláž. Nakonec jsme našli plátek písku pod hlavní silnicí a vykydli se tam. No, nic moc.. pozorovali jsme trajekty, který jeden za druhým křižovaly nájezd do Kotor bay a divili se, proč tolik řidičů ochotně platí za loď, když je to přece autem jen pár desítek km okolo fjordu. No, pochopili jsme to v momentě, kdy jsme fjord objížděli už půl druhý hodiny po klikatý cestičce. Největší starost nám dělalo, že jsme chtěli zakempovat před Kotorem, ale evidentně jsme ho už projeli (ne že by tam byla cedule, to jako ne, ale podle google images jsem poznala nějaký stavby) a pořád nikde žádný kemp. Na první jsme narazili až za rohem zátoky, odkud už nebyl ani vidět Kotor a byla to spíše zahrada starýho pána, kterej si před ní dal ceduli Camping Jadran. Ale co, byli jsme spokojení, bylo to tam levný, voda tekla, a výhled stál za hřích! Navíc asi pět metrů od stanu bylo naše soukromý molo do moře.
Kotor mě stejně jako Dubrovník mile překvapil. Vlastně to je takový menší Dubrovník, doslova. Akorát ještě není úplně objevený turistama. Spletitý malinký uličky jsou tu úplně stejný jako v Dubrovníku, akorát ne tak narvaný lidma. Největší atrakcí pro mě (a půlku ulice) bylo spící koťátko na malířských kresbách před jedním obchůdkem. Jo Montenegro, to jsou kočky všude. Doporučuju tu zemi každému, kdo má rád kočičky, protože každý den jich uvidíte několik jen tak bloumat ulicema. Jedný kočičce jsme v horách vyrobili pítko z vršku plastový flašky a byla úplně vděčná. Škoda jen, že jsme tou dobou neměli vůbec nic, co bysme jí mohli dát k jídlu..
V Kotoru jsme samozřejmě šli nahoru na poutní kapličku a pak dál nahoru až na hrad. To byl můj životní hike, protože bylo neskutečný vedro a my šli asi v jednu odpoledne - jo, tohle taky radši nekomentuju :D Večer jsem se pak jen povalovala s pivem na molu u moře, mezitím co si Tomáš dělal nový kamarády Srby, co s náma bydleli v kempu.
Další den jsme s těžkým srdcem zamávali moři a stočili to do vnitrozemí. V infocentru národního parku Skadar Lake jsme si nechali poradit a zajeli do vesničky, kde je prý velká public beach. Na druhý den jsme naplánovali hiky po okolí. Montenegro je, znova opakuju, strašně opuštěná země, kde je často jen pár obyvatek na km². O to víc je to znatelný v národním parku. Cesta, která byla slovy ženy z infocentra cca 30 minut trvala asi hodinu a půl nejklikatější a nejnebezpečnější silnicí, po který jsem kdy jela. Na public beach pak byly asi 4 lidi a místní kemp patřil Italům.
Zaplavali jsme si chvilku s užovkama, já nafotila spoustu fotek a šli jsme brzo spát. Podobný zážitek máme i z druhého dne. Na místě, kde jsou prý super hiky a výhledy nebyl absolutně nikdo, a vše vyvrcholilo tím, když cestička skončila a naproti nám vyšlo stádo koz. Museli jsme jim uhnout pomalu až do řeky, aby nás v klidu dokázali obejít a nezaútočily. Skadar lake je fakt divočina. Lesy jsou tu spíš jungle, sem tam rozpadný stavení porostlý vším možným. Jedno jsme si trochu prolezli a je to poměrně strašidelné. Na druhou stranu, kdo může říct, že viděl divoké kozy přímo v přírodě, želvy mu lezli přes cestu a nebo si natrhal přímo ze stromu čerstvé fíky? Montenegro je země jako stvořená pro samotářský a dobrodružný duše.
Nasbírala jsem si tam spoustu semínek a vše jsme doma zkusili zasadit.. na jaře uvidíme:) Nakoupili jsme taky spoustu místních specialit a pálenek. Nákup pálenek byl strašně vtipnej, protože mi paní od všeho dávala panáka na ochutnání. Tak jsem za sebou měla borůvkovici, fíkovici, kopřivovici, rozmarýnovici, a bůhví co ještě. Tomáš se mi jen smál- sám nic nemusel, protože řídil, a odmítnout těm milým paním mi připadalo nezdvořilé, protože se mohli přetrhnout, abych to ochutnala, a že to sami vypěstovali a že musím prostě ochutnat.
Zaplavali jsme si chvilku s užovkama, já nafotila spoustu fotek a šli jsme brzo spát. Podobný zážitek máme i z druhého dne. Na místě, kde jsou prý super hiky a výhledy nebyl absolutně nikdo, a vše vyvrcholilo tím, když cestička skončila a naproti nám vyšlo stádo koz. Museli jsme jim uhnout pomalu až do řeky, aby nás v klidu dokázali obejít a nezaútočily. Skadar lake je fakt divočina. Lesy jsou tu spíš jungle, sem tam rozpadný stavení porostlý vším možným. Jedno jsme si trochu prolezli a je to poměrně strašidelné. Na druhou stranu, kdo může říct, že viděl divoké kozy přímo v přírodě, želvy mu lezli přes cestu a nebo si natrhal přímo ze stromu čerstvé fíky? Montenegro je země jako stvořená pro samotářský a dobrodružný duše.
Nasbírala jsem si tam spoustu semínek a vše jsme doma zkusili zasadit.. na jaře uvidíme:) Nakoupili jsme taky spoustu místních specialit a pálenek. Nákup pálenek byl strašně vtipnej, protože mi paní od všeho dávala panáka na ochutnání. Tak jsem za sebou měla borůvkovici, fíkovici, kopřivovici, rozmarýnovici, a bůhví co ještě. Tomáš se mi jen smál- sám nic nemusel, protože řídil, a odmítnout těm milým paním mi připadalo nezdvořilé, protože se mohli přetrhnout, abych to ochutnala, a že to sami vypěstovali a že musím prostě ochutnat.
Posledním zajímavým místem byl Ostrog Monastery - poutní místo pro věřící ortodoxního křesťanství. Je to chrám vytesaný ve skále hodně vysoko nad údolím. Chudák autíčko se na klikatý cestičce dost zapotilo. My pak taky, když jsme posledních pár set metrů museli jít pěšky. V Montenegru jsou lidi hodně věřící - hlavně pravoslaví. Nahoře byla spousta matrací, kde se váleli lidi, děti, většina zahalená od hlavy k patě v šátcích, a i když jsem to čekala, tak mi najednou můj tyrkysovej šátek, kterým jsem myslela, že se "obalím" tak nějak celá, připadal málo. Všude nápisy v ruštině a bytelný dřevěný nebo kovový kříže na prodej. U vchodu byly cedulky, že dovnitř smíte jen appropriate dressed, a tak jsem radši počkala venku. I když jsem viděla, že dovnitř chodí i méně oblečení než já, ale pro dobrý pocit, že nikoho neurážím. Dovnitř byl tedy vyslán Tomáš :D i když se trochu bránil. Asi půl hodiny se nevracel, a prý vevnitř hned u vchodu byla strašná fronta, že každý musel políbit kříž a pomodlit se před mnichem, než se mohl jít podívat dovnitř. Chvíli jsme se tam pak porohlíželi, ale to místo nás trochu děsilo - nejsme moc příznivci ortodoxních odrůd jakéhokoliv náboženství - a tak jsme pak šli. Rozhodně to byl ale hodně silný zážitek. Podobná poutní místa mají prostě něco v sobě, i když nejste věřící daného náboženství. Je tam taková zvláštní energie.
Když jsme později projížděli kolem hlavního města Montenegra, připomínalo nám to spíš něco jako Rokycany. Měli jsme tou dobou příšernou chuť na McDonalds (prosím, no hate! :D) ale tady to bylo fakt bez šance. I když to bylo hlavní město, pořád bylo strašně maličké. K večeru jsme kempovali v malých dřevěných chatičkách s postelema u statku pána, který mluvil srbsky, plynně německy a česky - jeho žena byla češka. To jsou náhodičky, co?
Bosna
Další den jsme u hranic s Bosnou projížděli kolem krásný tyrkysově modrý přehrady v naprosto kouzelným hornatým údolí. Pořád jsme zastavovali, protože jsme se nemohli vynadívat. Už jsem zmínila, že v Montenegru byly všechny tunely taková černá díra vytesaná do skály? Žádný osvětlení, žádný vyztužení.. prostě na férovku černá díra. Když jsme vjeli do prvního, tak jsme se strašně lekli. Pak už jsme byli zvyklí. Hlavně tedy u těch hranic s Bosnou jsme jich projeli fakt hodně, tak on si člověk po chvíli zvykne, že prostě sem tam vjíždí do úplný temnoty.
Na hranicích jsme si zaplatili naši klasiku = pojištění auta na týden pro Bosnu. Tahle hranice byla ta nejzvláštnější, kde jsem kdy byla, a podobný znám jen z trabantích filmů. Najížděli jsme k ní přes jakejsi vojenskej mostík a stálo tam pár plechových budek, kde byli tři usměvaví bosenci. Měli jsme plán, že si ten den prohlídneme Sarajevo a večer zakempujeme, kde to zrovna půjde - kemp, nebo wild, podle příležitostí. Trochu nás už tlačil čas, a potřebovali jsme být druhý den večer doma.
Prvních asi 100km od hranic jsme jeli asi tři hodiny. Silnice tam byly přesně takový, jaký si myslela moje mamka, že jsou všude na Balkáně - zásadně jen půlka asfaltu (většinou v našem protisměru - naštěstí nebyl provoz, tak jsme jeli většinou po tý vyasfaltovaný půlce), na druhý půlce rigoly, kterýma neprojede jen tak ledajaký auto, klikatý, že víc to už nešlo, a sem tam šla po silnici kráva nebo prase. Navíc některý zdejší lesy nejsou ještě odminovaný z války, takže jsme třeba svačili na odpočívadle, kde když pominu milion odpadků všude kolem, byla taky cedule Nevstupovat, zaminováno.
Celkově má Bosna asi 50km dálnice kousek u Sarajeva, takže je zdejší roadtripování docela sranda. Sarajevo se mi ale strašně líbilo! Strašně ráda bych se tam někdy vrátila a víc si ho prohlídla. Měli jsme problém, že jsme na ten jeden den nechtěli za poplatek měnit zdejší marky, a tak jsme potřebovali místa, kde šlo platit kartou - což samozřejmě nešlo třeba na trhu. Já jsem rozenej milovník trhů, blešáků a podobných míst. Jak já jsem tam slintala nad všema těma koberečkama a arabskýma cetkama (Bosna je narozdíl od Montenegra zase spíše islámská). Jak ale prohlásil Tomáš, už jsme za kraviny utráceli víc než dost :D Takže jsem měla smůlu... ale mám důvod se tam někdy vrátit.
Večer jsme se západem slunce nějakým záhadným způsobem dokázali dojet až na chorvatskou hranici a nakonec jsme vzdali marnou snahu najít kemp, který byl nakreslený na mapě, a jeli jsme prostě dál. Bylo to dobře i kvůli chorvatsko-slovinské hranici, kde se přes den tvoří několikahodinové kolony. Takhle jsme hranice jen profrčeli a domů jsme dorazili okolo 4 ráno. Cesta zpátky mi krásně utíkala, protože jsme měla resty v deníku a dopisovala jsem si několik posledních dní, dojídala bonbony v přihrádce a užívala si poslední hodiny takové té roadtripové atmosféry :) ...
Prvních asi 100km od hranic jsme jeli asi tři hodiny. Silnice tam byly přesně takový, jaký si myslela moje mamka, že jsou všude na Balkáně - zásadně jen půlka asfaltu (většinou v našem protisměru - naštěstí nebyl provoz, tak jsme jeli většinou po tý vyasfaltovaný půlce), na druhý půlce rigoly, kterýma neprojede jen tak ledajaký auto, klikatý, že víc to už nešlo, a sem tam šla po silnici kráva nebo prase. Navíc některý zdejší lesy nejsou ještě odminovaný z války, takže jsme třeba svačili na odpočívadle, kde když pominu milion odpadků všude kolem, byla taky cedule Nevstupovat, zaminováno.
Celkově má Bosna asi 50km dálnice kousek u Sarajeva, takže je zdejší roadtripování docela sranda. Sarajevo se mi ale strašně líbilo! Strašně ráda bych se tam někdy vrátila a víc si ho prohlídla. Měli jsme problém, že jsme na ten jeden den nechtěli za poplatek měnit zdejší marky, a tak jsme potřebovali místa, kde šlo platit kartou - což samozřejmě nešlo třeba na trhu. Já jsem rozenej milovník trhů, blešáků a podobných míst. Jak já jsem tam slintala nad všema těma koberečkama a arabskýma cetkama (Bosna je narozdíl od Montenegra zase spíše islámská). Jak ale prohlásil Tomáš, už jsme za kraviny utráceli víc než dost :D Takže jsem měla smůlu... ale mám důvod se tam někdy vrátit.
 |
| Bonus :D dík dík za dočtení až sem!! jste boží! a dole ještě máte slibovaný budget.. |
Budget: 11 000 czk na jednoho
- cestovní pojištění: 350 czk
- benzin nabraný v ČR: 1400 czk
- dálniční známka Rakousko: 80€
- nákup do začátku (hlavně jídlo): 23€
- dálniční známka Slovinsko + mapa: 40€
Chorvatsko:
- toll na dálnicích: 26€
- jídlo/pití: cca 800 kun
- vstup Plitvice: 290 kun
- parkování (Plitvice a Dubrovník): 136 kun
- kempy (3 noci): 560 kun
- benzin a tunel: 30€
- suvenýry a ostatní: 150 kun + 30€
Montenegro:
- pojištění auta na hranici: 15€
- benzin: 62€
- kempy (4 noci): 70€
- vstup na hrad Kotor: 6€
- mapa Skadar Lake: 4€
- jídlo/pití: 58€
- suvenýry: 47€
Bosna:
- pojištění auta na hranici: 20€
- parking Sarajevo: 4,5€
- toll na dálnici: 20€
- oběd v Sarajevu: cca 400 czk.
