Klasický nedělní večer. Já a můj blog. Psaní o ničem je moje nová závislost, v níž jsem našla skvělou formu relaxování, která mi donedávna byla utajená. Tomáš před hodinou odjel a od tý doby, co jsme mu s Robinem z balkonu zamávali na rozloučenou, se cítím nějak prázdně. Byl to víkend plný pohody a good vibes. Uklidila jsem celou kuchyň zanesenou nádobím z víkendu, pustila první pračku, Robinek mezitím usnul, a teď tu sedím na gauči a jen tak koukám. Nic se mi nechce ale mám takový ten pocit, že něco bych přece jen dělat měla. Není pozdě a tamhle v krabici jsou ty kůže a kamínky, co jsem chtěla provlíct. Nebo několik canvasů, který čekají na pomalování. Ne, vypadá to, že radši budu koukat kolem sebe a nechám večer jen tak přeběhnout. Stává se mi to čím dál častěji. Když jsem ještě chodila do školy, každý volný večer byl požehnáním a užívala jsem si ho. Ale čím víc času člověk má, tím míň toho stihne. A tak koukám a přemýšlím si.... Poslouchám Boba Dylana a těším se na Kdo chytá v žitě, co mi už leží připravená na polštáři. Vracím se teď k podobným věcem, vracím se v čase.. Přemýšlím, jaký byl žívot v 70.letech. V 90.letech. Jaký to je vyrůstat v dnešní době pro lidi o dekádu mladší než já.. Flower kids sedmdesátek, rock a kožený bundy devadesátek, hipsteři z dětí milénia. Víte co, já jsem za to ráda. Jsem ráda za to, že moje mládí bude něčím označené. Jsem ráda za to, že budu moct vnoučatům ve stáří ukazovat naše fotky v kostkovaných košilích a s hranatýma brejlema a oni se budou jen smát. Tak jako se já směju, když vidím divoký hára mých rodičů a jejich obrovský barevný trika na fotkách z éry hippies. Vlastně mám současnou dobu docela ráda a nechtěla bych ji vyměnit. To jako kdybych náhodou měla ve skříni stroj času, víte jak.. Ne to tak asi nejde říct. Samozřejmě mě hodně znepokojuje to, co se děje ve světě. Ale myslím, že dřív to nebylo o moc lepší. Tuhle kapitolu moc nechci otevírat. Myslím, že by pro mě bylo hodně těžký to sepsat do souvislýho textu. Snad jen dodám, že každá doba měla svoje a lidi vždycky naleznou nový dokonalejší způsob, jak se vzájemně zabíjet. Je to strašně smutný, nicméně to platí už několik tisíc let a pochybuju, že jde někde udělat čára a říct si stop. I když bych to strašně moc chtěla!! Svět se nám trochu zkazil, nebo byl vždycky tak nějak stejně zkažený, ale s rozmachem technologií se o všem víc ví? Asi tak nějak. Někde jsem četla tenhle trefný citát o současný době:
“The plain fact is that the planet does not need more successful people. But it does desperately need more peacemakers, healers, restorers, storytellers, and lovers of every kind. It needs people who live well in their places. It needs people of moral courage willing to join the fight to make the world habitable and humane. And these qualities have little to do with success as we have defined it.”
Duchovní vůdce ze mě určitě nikdy nebude, ale můžu se aspoň pokusit udělat si ten svůj malý vesmír kolem sebe krásný. Svět se podle mě dá změnit jedině tím, že se začne u jedinců - tedy každý sám u sebe.
