Mexico city nám moc nepřálo. Během první hodiny byl Tomáš bez peněženky. Můžu vám říct, že jsem v životě neviděla takhle narvaný metro a takovej divokej dav lidí (v tu chvíli spíš zvířat než lidí). Tomáš je navíc dost opatrnej, a když okradli i jeho, tak byli fakt šikovní.. Přijeli jsme nočním busem ze San Cristobal a hned, ještě celí rozlámaní a ospalí, jsme šli do metra. Jedna důležitá věc, kterou jsme o Mexico city metru nevěděli, je, že během rush hour (cca 8-10 a 17-19) se tam vůbec nedoporučuje chodit ani místním, protože je prostě šíleně přetížené. My v půl devátý úspěšně koupili lístky, sešli dolů a jen zírali. Milion lidí na nástupišti, v zastávce vlak, kterej přes ten dav nemohl zavřít dveře, všichni se mačkali hlava na hlavě.. dávali jsme si na cennosti velký pozor, nicméně když přijel vlak, do kterého se nám podařilo vejít - to byl asi pátý - dav nás tak semlel, oddělil od sebe a já stála celá zkroucená s krosnou na zádech, s batohem s cennostmi někde zkroucenou ruku v davu, v jednu chvíli jsem nemohla vůbec dýchat.. Tomáš to samý, ale prý si pořád držel ruku na kapse, v které měl peněženku, ať se dělo, co se dělo. Bohužel jsme potřebovali vystoupit na zastávce v centru, a tady vás lidi nenechají vystoupit jako u nás. Prostě se v tu chvíli, kdy se otevřou dveře začnou lidi cpát dovnitř i ven, hlava nehlava. Kort v centru, kde je hodně lidí i mimo rush hour. Já myslela že fakt nevystoupím, už mi dav tlačil někam zas dovnitř, já tam na ně začala křičet, úplně zoufalá, protože Tomáš už byl někde venku, a pak se objevila jeho ruka a úplně mi z toho davu musel vytáhnout. O pět vteřin později zjistil, že nemá peněženku...
Já si myslím, že si nás tam nějaká banda vyhlídla v davu, jediní turisti s krosnama široko daleko, a do Tomáše prý v jednu chvíli někdo strčil tak, že kdyby si nedal ruku před sebe a nechytil se (čímž na vteřinku pustil kapsu s peněženkou), tak by upadl a lidi ho nejspíš udupali.. no prostě děs. Místní nám pak v hostelu říkali, že je to běžný a že jsou to sesynchronizované skupiny.. Zloději si vůbec nepolepšili, v peněžence byly asi 300$ a my akorát máme další zařizování.. Viděli jsme stejně narvaný metro ještě jednou - poslední den okolo šesté, ale to už jsme na to byli připravení (myslím, že jsem nikdy nedržela kabelku tak křečovitě). Že moji peněženku ukradli v Playe, to víte z dřívějších příspěvků. Tudíž Tomášovo karta byla naše poslední a neměli jsme v ten moment u sebe skoro vůbec žádnou hotovost. Já měla v peněžence asi 150$ a v batohu 50 USD. Já se tam normálně histericky rozbrečela, co teď budeme dělat. Ještě týden cest před námi.. To jsem ale nevěděla, že má T. v krosně schovanou svoji rakouskou kartu, která nás zachránila.
Ale bylo to s ní ze začátku o nervy :D šli jsme na oběd a chtěli s ní zaplatit a pán, že chip nefunguje a nemůže ji načíst. Hned jsme letěli do banky, panika "co budeme dělat" zpátky, a myslím že jsem Tomáše nikdy neviděla v obličeji tak bílýho :D naštěstí bankomat fungoval normálně a vybrali jsme si. Tyhle peníze plus kartu nosil celé tři dny v Mexico city Tomáš zavěšené pod oblečením v takovém tom cestovatelském pouzdře. My se tomu před odjezdem smáli něco takovýho nosit, ale něco na tom, pořídit si to do tak velkých měst jako je Mexico city, bude...
Takže tak jsme začali. Potom jsme přijeli do hostelu, který byl prostě odporný.. tím myslím čistotu, taky jsem teda měla pocit, že nám co nevidět spadne na hlavu, stěny byly z papíru a patra na sobě naskládaná tak po různu našikmo. Bylo slyšet každé šustnutí ve vedlejším pokoji. Jo a náš pokoj byl bez okna :D i když podle Hostelworldu měl mít balkon na kterým se prohánějí jednorožci... Ale dobré bylo, že na střeše měl hostel terasu s výhledem a skamarádili jsme se tam s fajn lidmi. Z toho s jedním 49letým Kanaďanem z Portugalska, co má rodinu všude po světě, a děti v našem věku a choval se s námi jak kdybysme byli stejně staří.. Jo, tyhle cestovatelský přátelství mě baví.
Navštívili jsme dvě muzea - archiv fotografie a Národní muzeum umění. Fotografie překvapivě nic moc, Národní muzeum bylo parádní! Jinak jsme bloumali uličkami, parky a tak, jedli pili.. měli jsme zase božský tacos! Fakt nevím, kde jsme měli nejlepší...asi na trhu v Cozumelu.. ale tyhle byly taky boží! Byly z Taco housu, restaurace spíš jen pro místní, a poprvý se mi stalo, že jsem musela asi na deset minut přestat jíst, protože jsem myslela že mi shoří pusa z takový zelený salsy (nebyla to zrovna odlehčená verze pro turisty:D). Naštěstí jsem měla Micheladu na zapití..
Tip od místního na výlet na vyhlídku na Popocatepetl - Cerra de la estrella - byl super výšlap :) tohle místo moc doporučuji, hlavně za jasného dny, kdy bude výhled. Za ten pocit, sedět nad Mexico city na ruinách pyramidy a mít ho jako na dlani, ten kopec určitě stojí.
Taky jsme jedno odpoledne strávili na UNAM (Universidad autonoma de Mexico), což je jedna z největších univerzit v Severní a Jižní Americe (330 000 studentů) a má obrovský kampus. Mě tyhle studijní prostředí prostě moc baví, připadám si tam dobře. Úplně mě to nalákalo začít ještě nějaké další studium, když jsem tam tak pozorovala to dění, hráče fotbalu, intelektuály s knížkou pod stromy, klubový trička a popíjela svoje studentský kafe (týpek na stánku mi ho normálně nalil studený a pak ho ohřál v mikrovlnce!:D). Každopádně ale tyhle dvě fotky, selfie na půdě univerzity a kelímek s lacinou kávou v parku, jsou jedny z mých nejcennějších vzpomínek na Mexico city.
Zemětřesení naštěstí nebylo. Můžu vám říct, že není moc příjemný pocit, na ulici narážet na zelené kruhy, kde se lidé mají v případě zemětřesení shromáždit (jsou to místa dost daleko od budov, aby se na vás nezřítily). Člověk tam pak chodí uličkami a čeká to každou minutou.. místy je chodník hrbolatý a některé ulice mi přišly malilinko šikmé, což budou asi pozůstatky na nějaké minulé zemětřesení. Mexico city je postavené na bývalém vyschlém jezeře, tudíž stojí na podmočeném základu, což znamená, že se stále mírně propadá.
Jinak Mexico city byla oproti zbytku Mexika dost divočina. Prostě 10ti milionove město no, tam se vždycky najde nějaký ten podivín na ulici, kterému se raději vyhnete obloukem.. pro nás to byl po Chiapasu dost šok. Na všechno se ale dá zvyknout, člověk pak už ví, kterým částem se vyhýbat atd..
Také vám musím podat hlášení, jak to bylo s tím naším odletem do Miami, který jsem minule nakousla. Když mi ukradli peněženku, přišla jsem taky o imigrační kartičku - při vstupu do země platíte 500 pesos "vstupní" poplatek (bývá zahrnuto v ceně letenky) a vyplníte jim kde budete, kdy odjedete atd. Část formuláře vám zůstane a potřebujete ho zase při výstupu ze země - a ten já už neměla. Místní mi říkali, ať si rezervuju extra čas na letišti, abych to tam vyřešila. Byly jsme tam teda 5 hodin dopředu a paní na přepážce Volaris, která neuměla anglicky, mě moc nechápala a dala mi ten formulář vyplnit znovu a ať přijdeme za dvě hodiny. Čekali jsme tedy, mezitím nás vyhnala security, že (v noci) nemůžeme sedět na zemi na letišti (kde nejsou žádné lavičky), a paní si nás za dvě hodiny nepamatovala,dala nám letenky, a poslala nás na druhou stranu terminálu na imigrační. Tam si nás pán vyslechl a řekl nám, ať to vyřešíme v Guadalajaře. Cestu letadlem nevím, spala jsem.
V pět ráno v Guadalajaře teda chodíme terminálem sem tam, hladoví unavení, a hledáme imigrační.. zjišťujeme že je venku, takže musíme ven z terminálu a vystát si frontu. Když mám na novým formuláři konečně svoje razítko a pustí mě ze země, máme asi hodinu do odletu a před sebou dlouhou frontu na prosvícení... Jsme krapet nervózní. Samozřejmě pípám a kontrolují mě zvlášť. Přijdeme ke gatu a ve frontě nám kontrolují letenky a paní "are you Michaela?" Já že jo, a v duchu si říkám bože co ještě :D vybrali si mě na hloubkovou kontrolu, musím se zout, objíždějí mě v rukavičkách celý tělo, když paní vypadne moje gopro, když mi začne prohrabávat narvaný batoh, jsem už krapet nakrknutá.... Díky bohu vše ve finále ok a jsme v letadle. Vzlítáme a já pořád čekám, kdy bude jídlo. Naposledy jsme jedli v sedm večer a je sedm ráno a my celou noc stres a zero sleep.. a před námi 4.5 hod let. Dozvídáme se, že je všechno placené, i voda. Nemáme už pesos a tak zkoušíme naši napůl funkční kreditku a..nefunguje. Jak jinak v ten den... Nezažila jsem nikdy tak nepříjemnou zkušenost s létáním jako s Volaris, už s nimi fakt nikdy neletím.
Najedli jsme se až v Miami v půl druhý odpoledne ve fastfoodu na letišti. Jenom podotknu, že jsem dost nepříjemná, když mám hlad.. chudák Tomáš :D A pak jsme ještě zjistili, že i naše zavazadla byla pod hloubkovou kontrolou, a moji krosnu prostě zničili. Urvali mi jedno ze dvou poutek, která ji drží pohromadě a ouško za které se dá nosit. Takže je po příjezdu domů na vyhození.. hned jsem si taky kontrolovala, zda mám všechno, protože jsme si na netu přečetli, že občas zaměstnanci něco z kufrů ukradnou.. Naštěstí jsem měla vše. Ale Volaris už nikdy. A příště udělám řádný průzkum než zas nějaký letenky zabookuju.
Tři dny v Miami byly fajn a zítra už frčíme zpět do Evropy :) Pamatuju si, jak nám před Mexikem připadalo Miami divoké, teď nám, speciálně po mexico city, připadá jako nejbezpečnější místo na světě :D
Miami je teda pro backpackery dost drahé, už jen hostel stál majlant (ale zas oblečení boty kabelky atd tu člověk nakoupí desetkrát líp než u nás) a taky jídlo je tu fakt dost drahé. My se ve dvou nenajíme pod 20 dolarů.. ale objevila jsem jeden malý ráj. Whole foods market, kde teda to jídlo taky vyjde cca na 10/os, ale je to bufet na váhu a většina věcí je veganská. Všechno bylo tak výborný! Už se těším až si zas budu doma tyhle věci moct vařit.. úplně jsem si ty salátový směsi po všech těch fastfoodech užívala. Celý ten obchod je boží, prodávají organické věci, seženete tam všechny superpotraviny na které si vzpomenete, všechno zdravé a za normální ceny. Líbí se mi, že nešikanují lidi, co chtějí jíst zdravě, přirážkama na zdravý potraviny. Nákup tam vyjde stejně jako ve Walmartu. Jinak většinou v obchodě vyjde levněji cola a brambůrky než voda a banány, to je fakt děs. A nad cenou piva tady radši pomlčím.. :D peníze tu fakt lítají, člověk ani neví jak. Je to holt jedno z nejdražších míst ve státech, co se dá dělat.
Docela se těším domů, i když cestování je samozřejmě super :)) Vykecávala bych se tu klidně dál, ale už je zas pokročilá hodina a nás zítra čeká náročný odletový den.. tak zase příště.
"Wherever you go, you are there waiting for yourself" <3
Nad příspěvkem fotky z Mexico City, pod příspěvkem z Miami.
