3. září 2016

Overthinking.. | Hello september


Sedím v koutě v jednom z pokojů, které budou na nějaký čas mým domovem. Sama. T. ráno odjel. Včera jsme si po práci vyšli na rande, jako za starých časů. Moc to už neděláme, totiž chodit někam ven. Spíš jsme po večerech doma a užíváme si klidu. Včera to bylo takový milý. Oblíct si po práci něco hezkýho, něco co absolutně nezapadá do dress codu našeho korporátu, půlku vína přelít do termohrnečku a s růží v ruce si to štrádovat na nějakej hezkej spot a pozorovat slunce. A povídat si, a povídat, o všech těch věcech, o kterých se dá mluvit jen s někým vyjímečným. Tohle je taky něco, co už jsme bohužel dlouho nedělali a proč taky občas přijde krize z mojí strany. Začnu být naštvaná, mrzutá, a kdyby mi T. snesl modrý z nebe, nebylo by to dobře.. nic během takových nálad není dobře.. Mám jeden zásadní životní problém a to, že nedokážu pochopit to, že ostatní nechápou! Jak to, že nevidí to, co vidím já, nepřemýšlí tak, jak já... 

Rozloučili jsme se v dobrým. Vlastně v krásným, v zamilovaným, v takovým tom, jak to bylo dřív. A uklidněte mě někdo prosím! Potřebuju čas od času nafackovat. Za svůj, jak to nazvat.. vnitřní pesimismus? Já si jinak připadám jako hroznej sluníčkář a pozér, kterýho rozveselí každá blbost a potřebuje to světu taky ukázat. Ale někdy, někdy jsem prostě člověk na pár facek. Pesimista a overthinker

Miluju podobný chvilky, kdy sedíme venku, pozorujeme dění a řešíme každou maličkost. A máme hodiny a hodiny. Jestli něco umíme, tak je to udělat si na sebe čas, i kdyby trakaře padaly. Myslím si, že je to základní kámen každýho vztahu, i kamarádskýho. Je to jedna z vlastností, kterých si na T. vážím nejvíc. Vím, že mě zbožňuje takovým tím způsobem, že by pro mě udělal cokoliv na úkor svýho vlastního štěstí. Jsem vlastně ta nejšťastnější holka na světě. Občas to potřebuju sama sobě připomenout. A už o tom nebudeme mluvit..


Sedím si tu uprostřed všech těch věcí, které jsou napůl na místě, napůl ještě pořád nejsou. Napůl je tu starý nábytek, napůl nový. A mě tak nějak uklidňuje, že je to možná můj domov do konce života. Což překvapuje mě samotnou. Cítím se tu klidně a svá. Je to první domov, kde mám podobné pocity a nemusím cítit strach nebo dělat ústupky vůči ostatním. 

Léto, kam jsi odešlo. Nejsem typicky letní člověk - připadá mi totiž, že většina lidí zbožňuje léto ze všech ročních období nejvíce - moje nejoblíbenější období je spíše srpen až říjen. Takový ten dozvuk léta, kdy už není nesnesitelné horko, člověk pomalu může halit ramena do šátků a šál, příroda hraje všemi barvami a západy slunce babího léta barví oblohu do pastelovek. Září pro mě vždycky bylo a je obdobím nových výzev, novýho školního roku, teď už spíše hledání nový práce a přemýšlení o tom, co s životem. Období, kdy ze všeho nejraději plánuji a sním..........