5 fun facts about me.

Možná některé nejsou až tak fun, ale víte jak to myslím. Takový to, když ve 4 ráno dostaneme nápad na článek a musíte vstát a sepsat ho.

Můj nejvíc konzumovaný obsah na sítích je politika. Už hodně let. Politiku nesdílím, ale trávím s ní bez nadsázky několik hodin denně. Podcasty, infografiky, spousta zahraničních účtů. Doma je to naše nejvíc diskutovaný téma. A abych řekla pravdu, ráda bych se od toho oprostila a žila život s trochu větší lehkostí, ale je to jako droga.

Jsem ranní ptáče. Usnu klidně po osmé večer, ale budím se okolo 5 a nemám problém vstát a fungovat celý den. Roky jsem šla proti tomu a byla dlouho do noci vzhůru, protože tak to dělají všichni že... ale takhle funguju mnohem líp. Miluju tu ranní klidnou chvilku pro sebe. A přiznám se, že ranní vstávání se u mě nerovná produktivita nebo práce. Naopak - dovolím si nedělat vůbec nic, koukat na videa, číst si... je to můj často jediný me time, než se vzbudí zbytek rodiny.

Můj živel je voda. Někomu stačí se na jezero koukat z vyhlídky. Ne, já musím přímo do něj. Jakmile je někde vodní plocha, do pár minut v ní mám ponořený nohy. Nějak to prostě potřebuju vždycky udělat. Z vodopádů cítím neskutečnou energii a potřebuju jít co nejblíž. Jako malá jsem snila o tom, že procestuju svět a naučím se surfovat. To první si plním, a na to druhé taky jednou dojde.

Přestala jsem pít alkohol a neplánuju s tím znovu začínat. Další ze série věcí, který jsou normální a obecně tolerovaný, ale vlastně mi už nedávají smysl. Přijde mi teď vlastně až vtipný, jak je v naší západní společnosti alkohol v podstatě rituální droga - jdete na návštěvu, jako dárek vezmete flašku. A je to normální, dokonce se to až očekává.

Chodím nerada nakupovat a ke kadeřníkovi. Zvláštní tohle říct, protože když mi bylo tak 15, strávila jsem klidně celé odpoledne trajdáním po nákupáku. Čím jsem starší, tím víc se snažím neokrádat se zbytečně o životní energii a nákupy jsou jedna z těch věcí, který mi ji dost berou. Asi to dělají ty davy lidí, ta nekonečná nabídka. Přehlcená jsem už i tak a to poslední, co potřebuju, je obchod narvaný zbytečnostma. A k tomu kadeřníkovi - miluju nový účes, ale nemiluju celý ten proces v salonu a 2 hodiny si povídat s cizím člověkem. Jsem fakt asi divná.

Dneska večer jsem sama, pro sebe. To jsem nezažila několik let. Very precious. Módu budu zas jen prohlížet místo šití. V tom chaosu, ve kterém teď žijeme, nedokážu nic tvořit. Nemám prostor ani fyzicky na stole, ani mentální kapacitu, a tak zase jen dopaminek z listování časopisem. Módu fakt poslední roky víceméně studuju a miluju...

Původně jsem si k večeři chtěla objednat pizzu nebo podobnou prasárničku, ale nakonec jsem hodná holka a udělala jsem si paleo večeři. Batátové chlebíčky s avo. Sýr a olivy. Domácí bezinková limo. Velký mňam.

Když zpětně vzpomínám na svoje paleo období, bylo mi tehdy fyzicky úplně nejlíp. Zhubla jsem, cítila se lehce, sport nebyl problém... Nějakým takovým směrem bych se jednou chtěla se stravou ustálit, ale prosím už žádné labels a žádné striktní odpírání si určitých věcí. Tohle je pro mě neskutečně toxický a neudržitelný. Ale tak 80 % paleo by bylo hezký a bylo by mi v tom dobře.

S tímhle těhotenstvím mám nějakou větší potřebu péče o sebe. Tělo už je, co si po prvním dítěti budem, trochu opoužívaný, tak z části je to určitě nutnost. Ale vážně se teď víc než cokoliv těším, až se dám po porodu zase dokupy. Až mi bude zase dobře. Připadám si jako chodící velryba a není mi v tom zrovna fajn.

Léto v kostce.

Léto je vždycky v pohybu. Každý víkend pryč, v týdnu přeprat, pofackovat práci a může se zase balit. Já osobně moc nezvládám v tomhle období nějaký instagramy a jiný zaznamenávání zážitků, ale to se jako každý rok změní s příchodem chladnějšího počasí. Tohle těhotenství jsem chtěla zpomalit, být víc sama pro sebe a uzavřít se v rodinném kruhu. Víc si to užít. Ale okolnosti mi zatím nepřejí a vyhlídka na podzim, kdy se budeme stěhovat a nejspíš pojedeme do Egypta, taky nevypadá po týhle stránce moc dobře. Chtě nechtě jsme začátkem měsíce museli jet za rodinou do Rakouska, což původně bylo v plánu až na září. Alespoň jsme si díky tomu pořídili velký stan. Jonáš totiž nemůže spát u babičky a dědy v domě, protože mají kočky a on je alergický. Byl nejstatečnější a zvládl i bouřku ve stanu. A dámy a pánové - stan, ve kterém se dá postavit? A postavit si tam stoleček a židli?? Celý život jsem takový luxus neměla! Mi lu ju. 

Další letní zážitky prozatím zahrnovaly: kácení dvacetimetrovýho stromu, kterej nezvládl letní bouřku. Stavíme Jonášovi domeček se skluzavkou a houpačkou. Bylo mi blbě, jakože skoro pořád. Měla jsem týdny, kdy jsem zvládla k večeři sníst jen kebab. Jednou jsem si ho dokonce objednávala na Woltu z místa asi 150m od nás. Fakt bych tam nedolezla tehdy. Pak období knedlíků. Teď se mi obě ty věci hnusí, ale zase mám období kyselých rybiček. Rohlík.cz nás velmi zachraňuje. Když bylo 40 stupňů, tak jsem měla chřipku + první trimestr: "Tomáši, přines mi něco... nevim co, ale něco... jinak budeš za chvíli volat záchranku". Chladila jsem se chladicíma vložkama do kempingový lednice. Hodně jsem koukala na televizi. Když mi už konečně začalo být líp, tak jsem vyrazila po dvou měsících ležení na gauči na jógu. Ve stoji na všech čtyřech se mi klepaly ruce. Doma jsem se pak rozbrečela. Ale za týden jsem šla znovu. Je tak příjemný, když už tohle zase můžu.

Autu se rozbila spojka a protože nikdo nemá teď čas, jsme na měsíc bez auta. To v létě chceš! Jonáše ale velmi bavila odtahovka, zamával autu "bye bye". Zato mě moc nebavilo, že se to stalo v neděli večer cestou domů po třech dnech bez sprchy, že jsme museli strávit ještě jednu noc na chatě a živit se konzervama, a teď mě moc nebaví se všude dopravovat vlakem. Přečetla jsem Tajemství všech tajemství. Několik knížek o traumatu a cestě k uzdravení jsem jen prolistovala a vrátila do knihovny - na tohle téma teď nemám kapacitu. Zato knížka Tajný život nenarozeného dítěte je teď moje bible. Naprosto úžasné postřehy a výsledky výzkumů a pro mě velký aha momenty.

Naprosto jsme podcenili léto, co se Jonyho týče. Vloni, když mu byly 3, mi nepřišlo, že by byl rozdíl, zda je duben nebo červenec, prostě si každý den hrál s vlakama, šli jsme ven a tak. Ale letos je to jinak. Je vidět, jak se doma nudí, v důsledku toho pak "zlobí" a je podrážděnej, a ve finále kouká každý den několik hodin na pohádky, z čehož je samozřejmě taky každý dítě rozhozený, takže se točíme v kruhu. Já na to nejsem hrdá, ale potřebujeme nějak fungovat. Asi je to tím, že už byl zvyklý na nějaké vyžití ve školce a taky, že já letos mnohem víc pracuju. Myslela jsem, že na letní tábory apod máme ještě spoustu času, ale vypadá to, že už je to pomalu tady a příští rok budeme chytřejší. Teď už tohle léto musíme doklepat. Babičky blízko bohužel nemáme, díky za optání. Jsme na to sami a oba pracujeme, i když z domu. A tak se snažíme dělat maximum s tím, jak nám byly karty rozdány. Pracovní týden nějak přečkáme a víkendy vyrážíme pryč. A já se v mezičase snažím co nejvíc odpočívat, protože těhotenství...

 

Jarní Egypt na film. Zatím alespoň takhle. A někdy snad zase něco napíšu..

O domě s bílým laťkovým plotem.

Náš první dům. (Wow, nečekala jsem, že jich někdy bude víc.) V podstatě se nám podařil náš první house flip, aniž by to tak bylo původně při koupi zamýšleno. Ono si všechno ve finále fakt vždycky nakonec sedne a je to dobrý. I když se to tak na první pohled nezdá. Ale jak poznat ten "konec", že?

Samozřejmě to měl být náš forever house, s bílým laťkovým plotem a 1000m2 zahradou, což jsme si strašně přáli. Na záhonky. Pak jsme zjistili, že záhonkům stačí asi 20m2 a i tak je nebudem stíhat obhospodařovat. Taky jsme zjistili, že honit dvouletý dítě kolem domu, kde bylo vysázeno spousta jedovatých keřů, taky není úplně vono, a že si tu zahradu vlastně vůbec neužíváme, ale je nám spíš přítěží. Že mít zahradu vedle velkých konvenčních polí a alergický dítě taky není úplně to pravý ořechový. A i když ty nádherný lesy v okolí jsou, tak když je ten nejbližší 1,5km přes pole, tak je to vlastně na každodenní procházky moc "daleko", hlavně s kočárkem. Najednou jsme si všimli, že tam chodíme už jen jednou týdně, jednou za 3 týdny.. jednou za měsíc.... A nějak nám to už celý nedávalo smysl.

Byl to náš sen, který jsme si splnili, a teď už zase máme sen jinej. Je ok změnit názor. Je ok vystoupit ze situace, v který vám už není dobře, i když vám okolí bude říkat, že děláte chybu. Nikdo nežije den za dnem váš život. Nikdo neví, jaký to všechno ve skutečnosti je. A nemůžou vidět potenciál, který ve svým životě vidíte vy.

Před pár týdny jsme odevzdali klíče od našeho domu a opravdu no regrets. I když samotnej proces prodeje byl velmi náročnej, tak víme, že je to správnej krok. Mariánky prostě nebyl náš match. Nikdy to nebude místo, na který budu vzpomínat se slzama v očích, protože to období pro nás bylo dost těžký. Kdo sledujete naši cestu na mém IG, tak víte, a na blogu snad někdy všechno k ekzému shrnu... Víme, jak těžce nám tam celkově bylo a jak si to celý nějak nesedlo. Zdravotní problémy byly špička ledovce. Ale i přes to, a hlavně proto, že jsme tam strávili první roky s Jonáškem, pro nás to místo bude mít v srdci vždycky nějaký zvláštní malý místečko.

Splnila jsem si za těch pár let spoustu věcí, co jsme chtěla. Lavičku před domem u pískoviště, vyvýšený dřevěný záhony, vlastní maliny a slunečnice, hory namalovaný na stěnu, dům vyzdobenej světýlkama.... a tak nějak jsem se toho vlastnictví domu celkově nasytila. Nechci se nikoho dotknout, nebo znít nevděčně, a nebo se chlubit. Většina okolo nás ví, jak velká oběť to celý bylo a že není moc co závidět, ač fotky můžou vypadat idylicky. Druhá strana mince toho pozlátka byly nonstop renovace, místnost po místnosti, příprava dřeva na zimu, v letní sezóně nonstop péče o zahradu, která nám doslova přerůstala přes hlavu, a hlavně dítě s do krve rozškrábanou kůží na většině těla, protože mu tam něco nesedlo. Idylka to rozhodně nebyla.

Někdy člověk dostává z vesmíru znamení tak dlouho, dokud něco nepochopí. V Mariánkách nám za 3 roky srazilo auto 3 černý kočky. Víc znamení nepotřebujem ani my. Tady to místo prostě nebylo pro nás. A jsem tak ráda, že už je tenhle obří závazek pryč. Takže, další kapitolu prosím! ♥

 

 

"What you´re not changing you´re choosing."

Unknown.         

 

Nerozumím tomu, jak obloha může mít takovouhle barvu. Zimní východy slunce jsem v domě milovala. Jediné roční období, kdy nám ráno šlo přímé slunce do obýváku a malovalo na stěnu. Tohle je focené z ložnice. Přemýšlím, kde všude už jsem tuhle několika minutovou podívanou obdivovala... párkrát na Zélandu, když jsme měli štěstí a parkovali dodávku přímo u vody. Na Bali s výhledem přes infinity pool, kdy jsem se sama sebe ptala, jestli je tenhle život fakt reálnej. V Mexiku, když jsme sice už neměli ani jednu peněženku, ale zato hostel se střešní terasou. Jeden nejkrásnější jsem viděla v Praze vloni v létě, když jsem šla hodně brzo běhat. Karlův most, já a s sebou nic na vyfocení. Z chodby v Egyptě téměř každý ráno... Africké slunce je ale jiná liga. Zdá se větší, jakoby měkčí, víc pastelový a přívětivý. Naprosto stejný slunce, jiná lokalita, jinej zážitek. Dává to vůbec nějaký smysl? 

 

   

Vytáhla jsem po víc jak dvou letech fotky ze zrcadlovky. And I kinda like them! 

Vánoce v domě, myslím že 2024. 

Vánoce 2025 ve třech fotkách. 

Letos jsem byla fakt pyšná na svoje cukroví, který jsem dělala podle tohohle blogu. Asi si ho uděláme někdy jen tak během roku hm hm... Jinak bílé Vánoce na Šumavě s rodinou.. to se každý rok nepoštěstí. Nikdy nevíme, kolikrát za život to ještě bude možný. 

2025 in books.

Větší shrnutí letos asi nezvládnu, tak alespoň ty knížky do loňského #yearrecap. Vloni jsem četla spoustu skvělých knížek o výchově. Strávila jsem spoustu času s jednou scifi ságou a rok jsme zakončila s tučnou detektivkou od Rowlingový. Podle Goodreads přes 8tis. stránek, i když jsem se vloni na čtení nijak cíleně nezaměřovala, ale četla jsem hodně. Byl to fajn rok...

Shannon Messenger - Strážce ztracených měst, díl 1-6.

Jan Vojáček - Umění být zdráv.

Tim Marshall - Budoucnost geografie.

Peter Gray - Svoboda učení.

A.S.Neill - Summerhill: příběh první demokratické školy na světě.

Michaeleen Doucleff - Tajemství přirozené výchovy.

Naomi Moriyama - Japonky nestárnou ani netloustnou.

Paulo Coelho - Hipík.

Rolf Sellin - Vysoce citliví lidé mezi námi.

Jeffrey Smith - Doba jedová - geneticky modifikované potraviny.

Colleen Hoover - Verity.

James Clear - Atomové návyky.

Cal Newport - Digitální minimalismus.

Jan Vojáček - Únava není normální.

T.Harv Eker - Secrets of the Millionaire Mind.

Robert Galbraith - Hladový hrob.

Realistický update z mého života (aka z mého šatníku).

Jsem mileniál. Nemůžete po mě chtít, ať udržuju při životě dvě platformy najednou. Když jsem aktivní na Instagramu, nejsem aktivní tady, a když nejsem aktivní na Instagramu, píšu sem... Obě dvě věci po mě evidentně nemůžete chtít. Pamatuju život před technologiema a života mimo obrazovky si cením. Tudíž buď a nebo. Ale co vám budu povídat, stýskalo se mi...

Stěhování je taková zvláštní událost. Přijde mi, že jsou dva typy lidí. Ti, kteří během týdne volna zvládnou všechno vytřídit a nabalit do krabic, a během dalšího týdne všechno daj na místo. Druhej typ (já) se ve stěhování plácá extrémně dlouhou dobu, nedokáže určitý věci pustit a bydlení nemá hezky zařízený ani po roce. Obrazy, ty obrazy... pořád stojí vedle topení a čekají na pověšení. Po roce a půl prosímvás! Bylo mi slíbeno, že to bude tento víkend určitě hotový. No, je pondělí a co myslíte? 

Minulý týden jsem se vrhla na větší úklid a konečně našla domov nějakým věcem, který (nerada to přiznávám) ale nejmíň dobrej půlrok bydlely po krabicích po zemi. A tahle slova teda konečně píšu od svýho pracovního stolu, kterej už tu sice mám rok, ale vždycky se na jeho ploše vrstvil jen bordel a vypraný prádlo, který jsem nestíhala odklízet do skříně. Skříň - to je další kapitola sama pro sebe. V našem předchozím domě jsme každý měli velkou šatní skříň + třetí erární na bundy, povlečení, kufry atd. Teď máme jednu skříň prosímvás! Ta je hlavně Tomášova (i když už jsem tam nenápadně začala zabírat nějaký prostory) a moje oblečení je ubytovaný na pojízdným věšáku (co jsem používala kdysi ve studentským bydlení), a v jednom, v jednom prosímvás!, šuplíku v komodě. Já si jako nestěžuju, i když to tak možná zní. Tohle bydlení nám teď vyhovuje. Jediné, na co si stěžuju, je moje vlastní neschopnost vytřídit věci nějak razantnějš, abychom množství věcí uzpůsobili prostoru, co teď máme. A jedna velká problematická oblast je právě můj šatník.

Vlastně jsem se tu chtěla přiznat k totálnímu lowbuy failu tento rok. (A trochu si vypsat srdíčko, ale na to už jste na mém blogu zvyklí.) Myslím, že jsem v lednu 2025 prohlásila něco takovýho jako: "tenhle rok si koupím maximálně 6 kvalitních kousků místo nakupování ve fast fashion. Budu hodně šít - co si ušiju, to se do těchto 6 kousků nepočítá". Tím jsem samu sebe chtěla dokopat k tomu, abych více šila, protože mě to moc baví, ale pořád tvrdím, že nemám čas (lidi bez dětí to chápou. Ti, co mají děti dvě a více, tvrdí, že fňukám). A také jsem chtěla začít nákupy více plánovat, podporovat slow fashion značky. 

Nicméně toto předsevzetí dopadlo stejně jako všechny ostatní: ušila jsem přesně jednu věc, zato mám novou členskou kartičku v jednom fast fashion řetězci..... a počet věcí, které jsem tam nakoupila, dalece přesahuje šest kusů. Já vám nevím, dospěla jsem k závěru - a klidně mě za ten názor ukamenujte - že si slow fashion teď prostě dovolit nemůžu a jsem s tím v míru. Koupila bych jednu věc a využila tak svůj rozpočet na oblečení na celý rok. A teď nic proti slow fashion cenám - já je chápu! Ani nemám zájem přispívat do krysího závodu fast fashion! Nejvíc mě to štve, že to vlastně podporuju. Dlouho jsem se za to lynčovala a nákupy si tam přímo zakazovala. Většinu věcí jsem poslední roky sháněla na Vintedu, ale poslední dobou jsem měla smůlu a skončil mi doma samý dobře nafocený odpad. A já se naštvala a udělala velkou objednávku věcí, který můžu vrátit!, v normálním obyčejným fast fashion řetězci. Kamarádka, který jsem to se svěšenou hlavou vyprávěla, mi to jen okomentovala: "vítej mezi normálníma lidma".

A teď zase aby to nevyznělo, že každý týden objednávám sto věcí, co si vezmu jednou. I ve fast fashion nakupuju s cílem ty věci nosit hodně a vybírám si je. Pořád se snažím udržovat svůj šatník funkční a ne přeplácaný. (Btw fakt nemůžu uvěřit tomu, že se tady obhajuju před internetama, omg.) Jsem na cca 80 ks. Jo, je to hodně. A ráda bych to nejradši vytřídila na mnohem míň. Jenže vím, jaký máme v současnou chvíli rozpočet a nemůžu si dovolit vyházet věci, který ještě třeba budu někdy potřebovat, jen abych se dostala na určitý "minimalistický" číslo v šatníku. A vlastně mě na tom asi nejvíc štve, že počet věcí, který si potřebuju nechat, úplně nekoresponduje s prostorem, který mám zrovna k dispozici. A tak pořád přerovnávám a hledám si funkční systém v menším prostoru (mimosezónní věci v krabicích na skříni atd). 

Můj přístup se tedy změnil v tom smyslu, že už nemám výčitky, kdykoliv si potřebuju něco koupit. Je to, jak to je. Jak tedy teď vypadá moje skříň? Když na ten svůj věšák teď tak koukám, tak je to mix věcí, které mám už roky, mix věcí ze sekáče a docela hodně nových přírůstků z tohoto roku. Styl se mi proměnil a zrovna tak postava. V kalhotách se mi změnila velikost a nějak se mi přestalo líbit nosit hlavně oversized věci. Začala jsem inklinovat k vypasovanějším věcem, který podtrhnou moji postavu. A taky jsem se letos vrátila do kanceláře a po mateřských legínách potřebovala ve větším doplnit šatník. Věci z předmateřskýho období byly beznadějně malý. Vlastně jsem během posledních let proplouvala mezi velikostma 38 až 44, takže to bylo s tím nadčasovým šatníkem na věčné časy fakt těžký. Větší velikosti si pořád ještě schovávám na "co kdyby" a najednou jste jednoduše zahlcení krabicema, který není kam uložit.

Tohle je ta moje halenka, kterou jsem letos ušila. Mám s ní ale problém. Připadá mi, že mi fakt nesluší a přidává mi kila. Ale ušila jsem ji, tak ji budu nosit, že jo. Ale tenhle problém začínám mít s většinou volných věcí. Připadám si v nich najednou jako v pytli. A to to roky byla moje uniforma. Skoro si ale říkám, jestli to nebyla uniforma, v který jsem byla pohodlně schovaná, a bála se světu vlastně ukázat... Wow, deep myšlenku tu už určitě nikdo nečekal!

Takže. Aktuální style words, který ve mně rezonujou koncem roku 2025:

• 50% edgy
• 40% classic
• 10% vintage

A tady bych ten svůj ramble asi zakončila. 

Jako mohl uplynout celý červenec a já nic nenapsala, to úplně nechápu. Ale moje drobná rešerše na téma svobodné vzdělávání pokračuje. Včera jsem cestou na zmrzlinu poslouchala podcast o domškoláctví na téma AI a budoucnost práce našich dětí. Ano, občas sama jedu v Praze tramvají na Letnou pro zmrzlinu. Moje dítě jí nechce, vážně! A manžel to samé v bleděmodrým. A tak se občas prostě seberu a jedu na ni sama, když je to léto. Ale to je vedlejší. Ten podcast se jmenuje The Life without school podcast. 

Vlastně na tohle téma teď narážím poměrně často. Vrtá to hlavou nejspíš velkýmu počtu lidí. A ještě víc mě potěší, když narazím na rodinku, která tento přístup už třeba jednou generací ozkoušela. A děti pak neměly problém jít na střední nebo vysokou, pokud o to měly zájem. Třeba vážně stojíme na pokraji velký školský reformy. Je opravdu vzdělávací systém, který vznikl za dob Marie Terezie, ještě smysluplný? V té podobě, v jaké stále funguje? V době bez internetu dávala povinná školní docházka obrovský smysl. Ano, byla klíčová pro rozvoj společnosti. Ale neplní v dnešní době škola pro děti z větší části jen funkci hlídání, protože rodiče musejí chodit do práce?

Kdo zaspí nástup AI ten bude mít velký problém. Jsem si toho vědoma, a také toho, že počítačová práce v Excelu, kterou se zjednodušeně řečeno živím, bude jedna z prvních věcí, která může být nahrazena umělou inteligencí, která to udělá lépe a bez chyb. Ale taky jsem taková stará duše. Mám ráda gramofony a cédéčka, analogový foťáky a nechytrý hodinky, a nechci pořád sledovat nový trendy a být světu pořád k dispozici. Nedávno jsem v jednom podcastu slyšela větu "no ta starší generace používá ChatGPT tak maximálně jako chytřejší google" a jen jsem si pomyslela....  a co je na tom jako špatnýho?! Asi už jsem teda starší generace. Ale možná by se to ještě dalo zachránit, kdybych chtěla.

Naše děti vyrůstají v prostředí, kdy se věci mění rychleji, než zvládáme sledovat. Informací se na nás valí tolik, že nevím, zda má smysl kvůli nim chodit na x hodin do školní lavice. Ale jo, i my jako rodiče musíme chodit do práce a babičky nám nejsou k dispozici, takže Jonáš velmi pravděpodobně bude navštěvovat také obyčejnou školu, stejně jako ostatní. Ale bylo by to fajn, kdyby měl prostor objevovat naší dobu takovou, jaká je, a ne na základě 50 let starých osnov.

Sdílím tu jen svoje myšlenky. A to ještě jen malý výřez. Samozřejmě můžete nesouhlasit. A na okraj ještě musím dodat, že já chodila do školy vždycky ráda, nenesu si žádný trauma, co bych tu teď ventilovala. Jen mi to už z hlediska opravdovýho vzdělávání, osvojení si dovedností důležitých pro budoucnost, nedává smysl.

 

stavba dřevníku

ohlala ~

Letošní jaro mi prošlo rukama spoustu skvělejch knih. Tento rok jsem, co se čtení týče, nechtěla tlačit na pilu a nesnažit se přečíst co nejvíc knížek. Ale úspěšně toto předsevzetí porušuju, protože čtu téměř v každý volný chvíli. Mým vyhledávaným niche je v tuhle chvíli respektující výchova a vzdělávání. Hunt, gather, parent byla skvělá knížka. O výchově ta nejlepší, kterou jsem zatím četla. Kdybych měla rodičům doporučit jednu knížku o výchově, která jim pomůže v každodenním životě, byla by to tato. Spoustu wow momentů mi přinesla taky Svoboda učení a přinese je jistě i Vám, pokud jste otevření myšlence, že děti jsou samostatně smýšlející a autonomní bytosti, a není třeba jim vše "řídit". Myšlenka nechat vzdělávání na dětech je hodně revoluční a poměrně nová. Z mýho pohledu jsem se všechno, co opravdu ovládám, naučila sama. Škola nebyla můj nepřítel, ale zároveň ani místo, kde bych se naučila věci, který reálně a prakticky v životě používám. A těžko říct, kde by člověk byl, kdyby ten čas ve škole a na přípravu úkolů mohl věnovat svým vášním. To už se u sebe nikdy nedozvím. Každopádně mi tyhle myšlenky přijdou velmi zajímavé a hodné prozkoumání...

"Opravdová reforma není možná 

uvnitř existujícího tradičního školství.

Opravdová reforma nastane jen tehdy,

když dostatečné množství lidí

odejde z tradičního školství."

Toť úryvek ze Svobody učení. (A btw, už jsem se tady na blogu zmínila o dokumentu Svobodné děti?)

Nedávno jsem taky dočetla příběh Summerhillu, první svobodné školy na světě. Kniha se jmenuje Summerhill a do češtiny ji přeložilo jedno sympatický malý rodinný nakladatelství. A taky má ekologickou vazbu! Od Peoplecomm vlastním víc knížek a opravdu se ta vazba nerozpadá :) je to pevný, ale hodně netradiční a vlastně skvělý. Stejně jako výběr knih na Peoplecomm.

Ale zpět k Summerhillu. Díky vazbě a díky ekologii je knížka na tenoučkých stránkách recyklovaného papíru a text hodně nahuštěný. Při prvním pohledu jsem myslela, že mě z ní nebude moct bavit číst. Ale začetla jsem se totálně a nakonec jsem ji měla přelouskanou za pár dní. Pro mě nejzajímavější částí byl Neillův osobní příběh v druhé části knihy. Původně jsem jeho životopis ani číst nechtěla, zajímal mě přece jen Summerhill. Ale příběh Summerhillu mě tak vtáhl, že jsem začala být zvědavá. Je vždycky zajímavý přečíst si osobní příběh a co člověka vedlo k tomu, co dělal. O to víc, když příběh začíná o víc jak sto let zpět.

Poslední knihou, která mi v poslední době ukradla srdce je Japonky nestárnou ani netloustnou. Vzala jsem si ji z poličky v knihovně spíš jen proto, abych neodešla s prázdnou. A japonská kuchyně mě chytla jako dlouho nic. V Japonsku jsme byli v roce 2019 a stále vzpomínáme, jaký tam byl klid. Prvních sedmdesát stran přelouskaných o víkendu na chatě mě stálo objednávku ingrediencí za dvojku. No co se dá dělat, určitě mi dlouho vydrží. Ingredience přišly včera, dnes zase odjíždíme, ještě jsem nic nevařila. Ale dám Vám vědět, jak to jde. 

 

Snažila jsem se nám nastavit nějaké "normálno".. prostě určitý životní rytmus, rutinu, věci co děláme, a které jsou předvídatelné. Chtěla jsem nás zklidnit, mě a Jonáše. Život byl poslední rok dva dost chaotický. Jenže náš život vždy bude lehce chaotický, protože oba - já i manžel - máme rádi v životě změnu. Potřebujeme tak nějak zůstávat v pohybu, nestagnovat. Potřebujeme volnost a nebojíme se mít hlavu v oblacích a přijímat výzvy... Proto mi po dlouhý době, kdy jsem v tomhle ohledu tlačila na pilu a snažila se vypěstovat nějaké rodinné pravidelné návyky, že my prostě asi nikdy nebudeme tenhle typ rodiny. U nás je každý den a týden jiný a často vlastně i rádi řešíme věci narychlo a nevyhovuje nám hledět do kalendáře na věci naplánovaný týdny dopředu. Radši je děláme, když se nám zrovna chce.

Vlastně mě k téhle myšlence inspirovalo video: "how i healed my hormones naturally". I když je tak trochu o opaku a slečna spíš zpomaluje v těch rutinách, já naopak zpomaluju a relaxuju ve volnosti... v jinakosti každýho dne, v cestování, v neplánovaných dobrodružstvích... Docela dlouho jsem se snažila zapadnout do takové té škatulky typické minimalistky, která má svoje uklidňující ranní rutinky, k obědu má vždycky salát, každej den vypere jednu pračku a nejde spát, dokud není uklizená kuchyň. Ale šla jsem proti svojí přirozenosti. Vlastně jsem zjistila že fakt nemám ráda plánování a za svoji posedlost úklidem jsem dlouho schovávala daleko hlubší vnitřní problém. Že já radši vyperu čtyři pračky za den a další tři dny neuklízím. K obědu poslední dobou vyplením zbytky z lednice nebo Jonášovi koupím rohlík a už to tolik neřeším, radši jsem místo vaření s Jonášem celý odpoledne na hřišti... Bylo to jen pár vět na mojí první terapii, který mě donutily se zamyslet a přehodnotit spoustu věcí.

Na fotkách měsíční rozdíl u rostlinek, aka před nemocnicema a po nemocnicích. A než jsem to zvládla sepsat, tak už od poslední fotky uběhl zase nejmíň týden a už to vypadá zase úplně jinak. Všechno roste jako z vody. Všechno.

Ta hezčí část května. (A jo, moje vlasy jsou zase velmi krátký.)

"Jeee, vy ten souhlas s hospitalizací umíte správně vyplnit!" No jo, praxe...

Květen se začíná posouvat na vrchol žebříčku mých nejneoblíbenějších měsíců. Druhá hospitalizace s J ekzémem. Here we go again. Fotka z jednoho odpoledne, který jsem mezi ty dva pobyty v nemocnici zvládla vměstnat, a kdy jsem se i jako učesala a cítila jako člověk a vyrazila jsem za nightlajfem do Karlína (v mým věku rozuměj na dvě piva a večeři).

Chytl mě teď Curly girl trend. Vždycky v nějakém složitém období objevím nějakou úplnou blbost jako takovej únik a letos je to evidentně posedlost vlnama a Bounce curl hřebenem...

Nemocnice, den šestý. Infekce v ekzému. Jsme na izolaci. Jestli ještě někdy budeme s Jonášem muset jet na pohotovost, tak si předem sbalím tašku. Jak můžou být dny, kdy je člověk zavřený mezi čtyřma stěnama a nemá nic na práci, náročný... Rozhodně si tu nemůžu na nikoho a na nic stěžovat, fakt perfektní péče. A překvapením pro mě je, že se tu nepoužívají jen kortikoidy, a rozhodně jsem se něco přiučila. 

Proto ale nepíšu. Čtu teď skvělou knížku o výchově. Hunt, gather, parent. Kdo sledujete anglicky mluvící komunitu maminek minimalistek, tak jste na ni nejspíš už narazili... Jako typická máma, která na vztek svýho dítěte reaguje přívalem slov ve formě pouček, příkazů nebo výhružek, jsem zažila velkej aha moment. Tady se totiž vztek řeší klidem. Když dítě moc mluví, prostě mlčím (nebo odejdu). A světe div se, funguje to. Jsem fascinovaná, jak jednoduše se dá dítě usměrnit a jak moc si to na západě komplikujem a cyklíme se v nefunkčních vzorcích. Tohle je z knížky jen jedna věc, je plná tipů k výchově od kultur, které žijí mimo tu naši "vyspělou". A každému rodiči bych ji doporučila.

Tento týden to bude měsíc, co jsem naposledy otevřela instagram. Poprvé v životě mám pocit, že dělám věci pro sebe víc než pro ostatní. Život je mimo obrazovky. Přesné datum si nepamatuju, ale je to circa měsíc a už si na IG ani nevzpomenu. Vlastně mi přijde komické, že jsem celý den fotila, co se tak na ten IG do stories dává a připadalo mi to v pohodě. Připadalo mi OK, že když něco dělám, myslím na to, jak to bude vypadat online a u zážitků jsem spíš lovila tu nejvíc cool fotku, než abych opravdu byla přítomná. Proč? Tak to přece dělají všichni! Je to "norma". Ale jsme z toho asi venku, ťuk ťuk. Zatím nemám absolutně žádný ambice se na IG kdy vracet. Dostala jsem se s IG do stejné fáze, jako s facebookem.. ten mám zrušený už pár let a zpětně jsem nechápala, jak jsem na něj kdy mohla mít vůbec čas. A stejně to teď vidím i s touto sociální sítí. A radši si už nebudu vypočítávat, kolik měsíců života mi sebrala.. to máme cca 2 hodiny denně krát 365 děleno 24. (Ne, nepočítejte si to. Ten počet dní fakt nechcete vědět.) Teď je to vlastně takový zvláštní a nezvyklý. Dělám hodně skvělý věci a dělám je jen pro sebe a svůj dobrej pocit, svět o nich neví. Jakože pro mileniála hodně wow moment. A taky takové jakoby znovupoznávání sama sebe. Co jsem dělala jen pro to, že jsem to někde viděla, a co fakt dělám sama od sebe.