Czech countryside

Všechno je to o světle a o momentu. Malá pauza od cestovních historek v podobě fotek, které vznikly během těch několika volných chvil za poslední měsíc. Začínám se znovu zamilovávat do fotografie jako takové. Do fotografie bez úprav, té která zachycuje daný okamžik takový, jaký je. Vytáhla jsem po dlouhý době svýho staříčka kanoňáka a miluju to, co umí! Tahle série představuje venkov v Čechách tak jak ho znám a vnímám já.

Flowers in my head when in San Francisco

Další zastávkou po West Coast bylo samozřejmě San Francisco. Pamatuju si odsud snad jen to, že jsem byla pořád ospalá a že jsme jedno odpoledne strašně dlouho nakupovali v Rossu. Jo a taky, že se mi splnil největší sen! Taková drobnost. ..

Ani Vám neřeknu, jak dlouho jsem snila o návštěvě San Francisca. Datovala bych to asi tak od narození, plus minus. Při plánování mě mrzelo, že jsme si na něj mohli vyhradit pouze jeden a půl dne. Ta půlka byla po brzkým ranním přejezdu z LA, takže si asi dokážete představit tu únavu. 

V San Fran byl strašný problém ubytování. Myslím tím nějaké cenově alespoň trochu přijatelné. Přímo ve městě nešly ceny pod 50-60$ za noc. To se nám moc nechtělo. Nakonec jsme hledali v okolí té zátoky, která je kolem. I tam byl problém najít vůbec něco trochu levnějšího, hledali jsme všude možně. Na Airbnb nebyl čas a Couchsurfing jsme nechtěli, protože jsme si chtěli jít městem podle sebe. Nakonec jsme bydleli v jiném městě přidruženém k té San Fran oblasti, odkud jelo metro až do centra. Ubytováni jsme byli v motelu. Když říkám motel, myslím tím přesně takový ten motel s obří rozvrzanou postelí, starou televizí, žaluziema a předzahrádkou na zaparkování jako z Thelmy a Louise. Bylo to boží! Když pominu fakt, že jsme se v pěti mačkali v pokoji pro dva, ale na to jsme už tak ňák byli zvyklí. Jak z jinýho století, na recepci nějaký podivím, který by si rovnou mohl střihnout hlavní roli v béčkovým westernu.

Odpoledne jsme vyrazili jen na takovou obhlídku. Kousek od nás byl trh, tak jsme tělo pro změnu potěšili nějakými těmi vitamíny. Cestou k metru už byla ulice plná domečků pro panenky a já byla v sedmým nebi. Opravdu tam jsou. A všude! (Na fotce je ten úplně první, který jsem tam viděla.)

Ve městě jsme se vydali ulicemi směrem někam k přístavu. Tak nějak bez cíle. První co mě překvapilo bylo kolik je v centru mrakodrapů. V New Yorku, Chicagu ok, ale tady mezi těma barevnýma domkama? :D Po chvíli jsme úplně náhodou přešli bez povšimnutí takovou tu slavnou tramvajovou ulici… s tím, že se druhý den v klidu vrátíme a projdeme se po ní. No už jsme ji druhý den samozřejmě nemohli najít, jak jinak. Taky nebyl čas. Ten den a půl je na takový město fakt málo.

 

Zabloudili jsme se do čínský čtvrti, která byla úplně boží! Byla jsem nadšená. Kdybych v SF bydlela, byla bych tam pořád. SF stejně zůstane takovou mojí srdcovou záležitostí a vysněným místem, kde bych chtěla žít, protože prostě oceán, tyhle různý čtvrtě, viktoriánský domečky a hlavně ty mlhy! Miluju na tom městě všechno.

A protože tento příspěvek postuju po mobilu (stěhovali jsme se a internet tu bude zapojený až příští týden a já nemám ráda, když blog dlouho stojí bez příspěvku) a mám na jeho publikování velmi nízký počet megabytů :D tímto bych to pro dnešek zakončila. Takže i San Francisco, stejně jako zatím každé místo roadtripu, zůstane rozděleno na dvakrát. Nějak se vykecávám, že jo?

Stories from L.A.

Pokračování vyprávění ze City of Angeles! Každý večer jsme šli na párty do rána. Do teď nechápu, jak jsem tou dobou mohla ještě fungovat, zvlášť potom, jak akční bylo San Diego. Taky už jsme začínali mít menší hádky v partě, což náladě na další cestování moc nepřidávalo. ..

Takové situace většinou řeším tím, že uteču. Což jsem dělala i tam. Prostě se sebrat a jít si sama po vlastní ose. Šla jsem tak jednou sama na tu pláž (viz minulý příspěvek) a další den zas sama do Warner Bros studií. Večer jsme se zas všichni sešli a všichni jsme byli spokojení, že jsme viděli a zažili to, co jsme sami chtěli a všichni trochu vychladli. Ve městech to šlo hladce, horší to bylo, když jsme si půjčili auto a několik dní jsme cestovali národními parky… (k tomu se dostanu snad za takový dva tři články). Před cestou nás ani jednoho nejspíš nenapadlo, jak máme rozdílný povahy a že každý máme jiný představy, jak chceme svoje vysněný cestování po US strávit. Někdo nakupováním, někdo jiný s drinkem na pláži, další zase chce vidět na každým místě co nejvíc…. Pět lidí a pět odlišných povah. Na konci toho společnýho měsíce jsme se nenáviděli a už jsme se nikdy nechtěli vidět :D (jo u některých to tak i dopadlo :D) Ono se nikdy nemá moc tlačit na pilu, a jak mi jednou řekla moje kamarádka v Turíně: „If you don´t like something or some place, you leave! What is the point of staying?“ A milionkrát si teď říkám, že jsem se měla sebrat a cestovat sama, ale v tu chvíli jsem to neudělala a tak už teď nemá cenu se tím užírat. I přes všechny problémy mám krásný zážitky a nenechám si je sebrat nějakým Co by bylo kdyby se stalo tohle nebo tamto.. A na závěr odstavce ještě ocituji jiného turínského kamaráda :D s kterým jsme se o tom bavili, a který říkal, že má stejnou zkušenost a od tý doby cestuje jen s těmi nejlepšími kamarády nebo úplně sám. To je podle mě taky jediný možný recept na dobrý roadtrip!

Naše noční výlety po LA byly legendární! S Anetkou jsme se takhle jednou sebrali a naštvání na zbytek skupiny přepili v první samoobsluze flaškou vína, kterou nám pán prodavač ochotně otevřel a zabalil do papírový tašky. Já na něj koukala, proč to jako dělá, a pak mi došlo, že se v USA nesmí pít na veřejnosti… pořád jsem na takový drobný detaily zapomínala, protože jsem byla zvyklá, že v mojí zemi se může všude všechno. Tak jsme si tak stály na chodníku slávy, kolem nás proudily davy a my v ruce tu papírovou tašku. Strašně nám to seklo (aspoň si to myslíme :D) …a prostě tahle noc byla legendary! 

 

Ve zkratce: nejdřív se s náma začal bavit nějaký týpek, který jednal tak rychle a trhaně, že musel být na drogách, že nám ukáže night life, tak jsme dopili a vyrazili do prvního klubu, tam na parketu tanečnice v šik ohozech jak z Flashdance, mezi které bych si v životě se svým pohupem v bocích, který považuju za vrchol tance, nikdy netroufla. Sexy a přitom nenucený a všichni jako by ten talent měli odjakživa. V tichosti jsme si vypili svůj drink na baru a týpek se ztratil. Venku nás sympatickej pán s limuzínou svezl po Walk of Fame a dal nám zadarmo nějakej drink. Prostě dokážete si to představit, že si jedete limuzínou po Hollywoodu? Nevěřila jsem, že je to skutečný. Pán čekal jen na klienty, který byli v baru, a tak měl čas nás tam trochu povozit. Přiznejte, myslíte že s českou povahou by tohle pro vás nějakej řidič limuzíny udělal? Pán nám vyprávěl svůj životní příběh, jak se do Hollywoodu dostal a proč dělá to co dělá. Miluju podobný rozhovory, vždycky je strašně inspirativní poslouchat od starších lidí o jejich životech. Později jsme se posunuli o klub dál, kde se stála fronta na vstup, ale nepamatuju si, že bysme ji stály. Taky si nepamatuju, že bych cokoliv tu noc někde platila. Najednou jsme byli uvnitř, kde byla tma černo a Anetka tvrdila že nahoře hrál Snoop Dog. Co já vím že jo, třeba jo! Chvíli jsme se tam ochomýtali načež nás vyhazovač poslal k jednomu stolu se slovy Free drinks, free drinks a absolutně nás odmítal nechat tancovat na prázdným parketu. No free drinks tam byly, pak tam taky byly růže za milion dolarů a pak jsme najednou seděli v hotelovým pokoji plným šíšy, drinků a arabášů. Najednou jsem si uvědomila, že koukáme obě opilý v přítomnosti asi deseti kluků na tancující a zpívající ženy v burkách  v televizi, a v jednu chvíli mě osvítil duch svatý a řekla jsem že jdeme. Na ulici jsme došli asi dvě stě metrů a z nějakýho okna na nás mávali kluci, ať jdeme za nima. My že nee a šli jsem dál a asi za deset vteřin jeden z nich seběhl na ulici. V jejich bytě byl výhled na Hollywood sign, několik modelů a taky vím že tam byly drogy. Ty bych si nikdy nikdy nevzala a taky jsem to neudělala! Pamatuju si, že jsem pouštěla na plný pecky Mandrage z youtube, pozorovala Holywood a říkala si, jestli se tohle opravdu děje nebo jestli je to sen. Táhlo na nějakou čtvrtou pátou ráno. Podruhé mě osvítil duch svatý a šli jsme směr hostel. Tam jsme se nějak přimotali do kuchyňky, kde nám nějaký kluk uvařil hamburger, za který bohužel nechtěl říct jen děkuju. Potřetí nás ochránil duch svatý a zdrhli jsme mu na naše patro, kde už jen vím, že jsme se váleli smíchy po zemi a pak temno a další záblesk až ráno. Nevěřím, že jsem vám to tu fakt převyprávěla. Prosím nesuďte mě, vím že polovina věcí tu noc byla blbost největší. Ale žádná dobrá historka přece nezačíná tím, že někdo sedí doma na zadku a nevytáhne paty z domu!

Důkaz z limuzíny, protože z vyprávění by mi to nikdo nevěřil

Z jiného soudku! Výlet do Warner Bros studií, kam jsem samozřejmě měla perfektně zjištěnou cestu haha.. První pokus dopadl tak, že jsem nejdřív šla asi hodinu pěšky ulicemi neznámý strany LA, protože jsem vystoupila z autobusu moc brzo, a nakonec jsem dojela do Universal Studios! Ono označení "Movie studios this way" může docela mást. Byla jsem na sebe fakt naštvaná, že jsem si předem nezjistila cestu atd. Ono se může zdát jedno, do jakých studií v LA jdete, všechny jsou úžasně vybavený a všude budou krásný prohlídky, ale chtěla jsem přímo do WB, protože Harry Potter, Přátelé a Pretty Little Liars! Když už jsem tedy byla před Universal studios, trochu jsem se tam porozhlídla, dala pár fotek před logem, strašně se mi líbila Ponožkárna! A skočila jsem si na kafe do kavárny Forrest Gump. Cenu za kafe Vám ani radši nebudu říkat, ale byla tam wifi a tu jsem nutně potřebovala ke zjištění cesty. 

Na druhý pokus jsem někdy ke třetí hodině konečně dorazila do Warner Bros! Prohlídky končily cca v pět, takže úplně né že bych tam měla rezervu. Nicméně lístky se mi podařilo koupit a o půl hodinky později už jsem seděla se skupinkou dalších turistů v pojízdným golfovým autíčku a vezli nás branou do světa filmu! V podstatě z toho co jsem viděli, tak se filmový studium skládá z několika postavených ulic pod širým nebem, které se podle scény a filmu upravují a přestavují, taky tam je umělý rybník atd, a zbytek studios tvoří obří hangáry, který se na natáčení pronajímají. Jeden hangár, v kterým byly naskládaný všechny vnitřní prostory Pretty little liars jsme si mohli projít. Bylo zvláštní vidět pokoj, který zám z obrazovky, který má jen tři stěny, okna vedou do stěny a místo stropu visí milion šňůr a světel, a přitom na obrazovce působí tak reálně! Jinak většinu, co jsme si mohli prohlídnout byly výstavy, třeba rekvizity z Harry Pottera nebo Batmana. Taky jsme nakoukli do kavárničky z Přátel. V Harrym Potterovi mi Moudrý klobouk postupně přidělil jako kolej Mrzimor, Zmijozel i Nebelvír, než mě paní dokázala s mým napůl funkčním mobilem vyfotit. Nejsmutnější byla figurína Dobbyho tak jak umřel :/ Prohlídka za ty peníze fakt stála, protože trvala přes dvě hodiny a viděli i slyšeli jsme fakt hodně zajímavostí. Na konci jsem v shopu neodolala Nebelvírský šále a celá štastná a ukrutně hladová jsem večer jela zpátky do hostelu.

Fotodokumentace z Warner Bros (většinou se fotit nesmělo, zvlášť tam kde se natáčelo,ale aspoň něco):

 

 

Další zastávkou bylo San Francisco. Pokud si to dobře pamatuju, jeli jsme nočním autobusem a bylo to nějakých šest sedm hodin cesty…  

(Omlouvám se, ale fotky z mobilu, které jsem ten den a noc pořizovala byly tak nekvalitní, že jsem se ani neobtěžovala je nějak upravovat.)

Pár dní v Los Angeles

Los Angeles. Hned na úvod musím podotknout, že do LA jsem se ze všech míst, která jsme si to léto naplánovali navštívit, těšila nejmíň. Já jsem takovej ten přírodní typ, co radši jede k jezeru do lesa nebo na pláž než do středu velkoměsta. Hlavně LA je známý veškerým tím pozlátkem, příslibem slávy, drahým zbožím a drahýma party. No, nic moc pro mě… Nicméně, LA je klasika a vynechat ho při cestě po západním pobřeží by byl hřích..

  

V LA byla zatím největší koncentrace černochů, kterou jsem v USA viděla. Absolutně nic proti. Podotýkám to spíš proto, že v klubech hrála hlavně R'n'B hudba, což není vůbec moje gusto. Zatím tady LA jen hejtuju, a to není úplně fér. Takže teď už jen ty hezký věci! Protože vždycky jsou i hezký věci a nic není jen černý nebo bílý. 

Byli jsme ubytováni přímo na Walk of fame. Několikapatrový hostel, takový průchoďák, a jak se později ukázalo, skoro každý místní ho znal. Nicméně je to hodně působivý, když z recepce v prvním patře máte výhled na hvězdy a ruch velkoměsta a to vše za nějakých 15-20$ na noc.

Walk of fame během dne

Když jsme přijeli, tak jsme byli strašně hladoví, tak jsme se šli zeptat na recepci, kde je nejbližší In'n'Out. Doporučovali nám ho všichni jako první věc, když jsme říkali, že míříme na západ USA. Recepční nám také jako insider tip doporučil objednat si hranolky tzv. animal style. My jen, co to je?? A on, uvidíte… In'n'Out byl kousíček od nás a byl narvaný k prasknutí. Dodnes obdivuji tamější zaměstnance, že dokáží pracovat v takovém tempu. Jak se ukázalo, animal style french fries byl tajný kód na objednání hranolek přelitých skvělou sýrovou majonézovou omáčkou.. Základní menu můžete vidět na fotce (boží ne?!) In'n'out je fakt nejlepší burgr na světě! Měkoučkej tučnej burgr, z kterýho vám všechno leze ven. Nutno podotknout, že tohle byl single cheeseburger. Ještě mají double a triple a to si fakt neumím představit, že někdo dokáže ukousnout. In'n'Out jsme v Cali navštívili ještě mockrát..

První podvečer jsme se vydali na tůru k Hollywood sign. Já jsem chtěla až nahoru za písmenka, ale ostatní mi pořád tvrdili, že to nejde, takže jsme šli jen na kopec, odkud tam byl výhled. Taky tam byl nádherný výhled na mrakodrapy města. 

Jinak LA a okolí je strašně obrovský. Když vidíte obrázek města, většinou je uprostřed dominantou několik mrakodrapů. To je Downtown, takové to business centrum města, a třeba Walk of fame je v úplně jiný části. Tam jsou naopak budovy jen několikapatrový, žádný mrakodrapy. Většinou jsou všude jen obchody, nebo kluby, sem tam divadlo apod. A všude obchody se suvenýry.

rainbow :))

 

Jeden den ostatní vyrazili na Santa Monicu a já měla ten úžasný nápad, že poslechnu recepčního, který nám doporučoval Hermosa beach, protože tam nejsou lidi a je zrovna tak krásná. Já měla původně v plánu,že se vyrazím podívat do Newport beach, protože na mapě je kousek od LA. Táhl mě tam seriál O.C., který jsem jako teenager žrala, a který se odehrával právě tam. Pán na recepci mi ale řekl, že se tam a zpátky za jeden den nedá dostat, že je to moc daleko. Sama jsem žádnou cestu vygooglit nedokázala – jako kdyby tam nikdo z LA nejezdil?! – a tak jsem si teda řekla, že Hermosa beach bude místo mýho výletu. No. Takže zatímco na Santa monicu, jakožto turisticky oblíbený místo, se dalo dostat z Walk of fame za asi půl hodiny JEDNÍM autobusem, Hermosa beach měla cestu poněkud složitější. Jela jsem minimálně dvěma linkama metra, nejmíň hodinu. V metru jsem byla jediná bílá a zastávky připomínali spíš okolí věznice než město Los Angeles. Netušila jsem, kde jsem, a ani pořádně kam vlastně jedu. Zachránili mi pak dva policajti, kterých jsem se úplně zoufalá vedle nějaký dlouhý zdi s ostnatým drátem zeptala, jak se odsud můžu dostat na pláž. Musela jsem se vymotat z areálu věznice (ne nebyla to věznice, ale opravdu to tak vypadalo) a projít okolo x zdí a uliček s ostnatýma drátama všude kolem. Vůbec to ve mně nevzbuzovalo důvěru, to mi věřte, a dala bych nevím co za to, být na nějakým bezpečnějším místě. Konečně jsem našla nějakou autobusovou zastávku, kde samozřejmě autobus jel jednou za hodinu. Jak jinak. A tak za další hodinku a půl už jsem viděla kraj oceánu, a za dvě už jsem stála na liduprázdný obří pláži. 

cesta na pláž

Sem tam človíček, na kraji promenády jedna plážová vilka za druhou, kalifornský vlajky notovaly do rytmu větru a celou scenérii v moři zakončovaly dlouhý mola. Takhle přesně má podle mě vypadat Kalifornská pláž!  

Foukal silný vítr, nad mořem opar z vedra a byly velké vlny. Taky bych tady měla přiznat, že jsem měla pořádnou kocovinu z předchozího divokýho večera. Pokoušela jsem se si jít zaplavat, ale za a) nikde nikdo neplaval b) silný vlny my dovolily jít asi po kolena, a i tak mě občas skoro povalily c) kocovinka způsobovala mojí občasnou nestabilitu a schýzu z utopení :D Řekla jsem si, že pro jednou nebudu riskovat život a spokojím se s ležením na osušce. Pozorovala jsem okolní dění, sem tam nějaký běžec, sem tam plačící dítě. Po pár hodinách jsem se šla podívat na molo a pozorovala surfaře. 

Když se blížil večer, vyrazila jsem na cestu zpět, která byla stejně špatná jako cesta tam. V jednu chvíli jsem se bála, že to schytám od gangu ověšenýho řetězy. Díky bohu, opět, jsem přežila a na hostel jsem dorazila, když padla tma. Opět děkuji svým strážným andělům! 

LA dovyprávím příště, kupodivu k němu mám hodně co říct :P