New York City.

New York, New York. Carrie, stylově oblečená s úsměvem od ucha k uchu, procházející se po Greenwich Village, Přátelé nebo spousta mých oblíbených lifestyle youtuberů.. NYC má tolik co nabídnout. Popravdě jsem NYC tehdy brala spíš jako nutnost. Netěšila jsem se tak, jak bych se těšila třeba dneska. Byla to nutná zastávka před odletem zpět do Evropy - úplně se stydím, že to tak píšu, ale tehdy to tak pro mě bylo. Těšila jsem se domů nejen kvůli hluboký ponorce v naší skupině, ale taky kvůli lásce, co na mě doma čekala.. I tak mi ale NYC doslova vyrazil dech. Nečekala jsem nic moc, a právě proto to asi byla úplná bomba! Byla to láska na první pohled. Ta nekonečná energie pulzující odevšad! 

úplně první foto ještě z busu!

Na New York jsme si vyhradili poslední tři dny. Přiletěli jsme do Philadelphie, kvůli ceně letenky, a za 1$ se nechali megabusem dovézt přímo do středu big apple. Mnohem levnější varianta než letět přímo do NYC, a časově to zas tak velký rozdíl nebyl. První problém - metro. Zasekla jsem se se svými padesáti taškami a batohy v točicích dveřích - Janča si to prý nepamatuje, zato já moc dobře :D Nějak mě po chvíli osvobodili a jelo se směr Brooklyn! Metro je samozřejmě změť linek, ale díkybohu jsem s ním žádný větší problém neměla. Nikdy jsem se neztratila, jen jsem jednou omylem přejela Hudson river na druhou stranu, když jsem chtěla zůstat ještě na Manhattanu, a při hledání zpáteční linky v zastávce, kde se křížilo asi 5 linek jsem se krapet zamotala, než jsem našla tu, která zase vede na Manhattan.. Ale jinak ok.

Ubytování jsme si zařizovali přes AirBnb. Ceny jakéhokoliv ubytka na Manhattanu jsem neskutečné, tak jsme nakonec vybrali apartmán v srdci Brooklynu - v té černošské části - netušili jsme při výběru, která je která. Cena tam byla cca poloviční, než na Manhattanu. Hned jsme se s Jančou vypravili na nákup a na ulici jsem několikrát myslela, že dostanem nakládačku, protože jsem na sobě měla tričko s nápisem California LOVE. To se zrovna nepovedlo...

...přežili jsme!
Bydleli jsme u jedné hlučné starší černošky, v dvoupokojovém malém bytečku, spala jsem na gauči a přes celou kuchyň měly holky matraci. Bylo to fuk, protože jsme stejně celý den chodili venku. Ráno jsem si vždycky kupovala kafíčko do metra. Do centra Manhattanu se jelo půl hodiny, tak proč ne.. Byl tam milý černoch a každý den hádal odkud jsem. Za ty tři dny se netrefil, ale polichotilo mi, že si myslel, že jsem Francouzka! (Bohužel hned v závěsu mě tipnul na Rusku a na Němku..)

Alice in Wonderland statue

Uvnitř Tree House for Dreaming

 moje oblíbená póza

most z Kevina

Nejvíc času jsem rozhodně strávila potulováním se Central Parkem a okolím. Jsem holt na tu přírodu no.. Lennonův památník, Tree House for Dreaming (!!!), socha Alenky v říši divů a Kevinův hotel Plaza! S Anetkou jsme se museli jít podívat dovnitř, samozřejmě.. moc daleko jsme se nedostali, ale aspoň jsme si tam zašli na záchod. ASPOŇ něco! Taky jsme se nachomýtli k nehlýdanýmu schodišti o omrkli jsme nenápadně soukromé divadlo hotelu. Nevím, co my dvě jsme měli na těch hotelech, ale to byl vyloženě vždycky run na hotely a na střechy, když jsme chodili spolu. V Plaze jsme se na střechu nedostali, zato třeba v LA ano! Bylo to boží!

uvnitř Kevinovo hotelu!

Samozřejmě jsem si nenechala ujít ani jiná turistická místa jako Flat Iron Building a Times Square. Neskutečně přeplněné blikající náměstí. Zas tak nadšená jsem nebyla, nicméne prostě ten pocit že jste na Times square stojí za to přehlídnout ty davy a na chvilku si tam posedět. Na Brooklyn Bridge jsem doběhla těsně před posledními slunečními paprsky a stejně jako spousta turistů, jsem a) nafotila spoustu selfíček b) byla překvapená, jak malá je Socha Svobody! Z Brooklyn Bridge jsem se rovnou jela podívat na Ground Zero. Voda padající do černočerné jámy... Z toho památníku jde hrůza, stejně jako to, proč tam teď stojí. Jako kdyby z toho místa pořád sálala bolest a smutek.

Flat Iron

Central Station

Ground Zero

Byla jsem v originálním shopu Yankees a nemohla jsem odejít bez basebalky. Nakupování k NYC patří jako prkýnko na záchod. V obchodech jsem tam strávila hodně času. Ty úlovky co mám! Jako pardon, ale NewBalance nebo Conversky za 20$? To jsem tam prostě nemohla nechat.

Mrzí mě, že jsem si už nenašla čas na courání třeba po Greenwich Village, nebo po Soho, nebo po takové té náplavce u Brooklynu, na musea a vysedávání po proslulých barech,.. taky jsem nešla na Empire state, protože jsem poslední den měla asi 10 dolarů na přežití. No jo, prostě se nedá stihnout a zvládnout vše, a rozhodně mám důvod se do New Yorku znovu podívat. Doufám, že brzy, protože posledních pár týdnů jsem zamilovaná do Sexu ve městě a nutně musím zas do New Yorku! (Připadá mi, že to říkám u tolika destinací, že se tam někdy zas musím vrátit..) Kdybych jela znovu do NYC, šla bych jako první k domu Carrie.

moje dva Carrie úlovky: tenhle kostel v seriálu stopro byl, a hlavní knihovna (dole) byla ve filmu!

Závěrečné balení bych vám nepřála vidět.. do koše šlo ještě pár starých věcí, aby se vešli nové a radši jsem se za nimi moc neohlížela. Nesnáším vyhazování! Let jsme měli kolem poledne, tak poslední challenge byla dostat se do busu na letiště, kde se stála pěkná fronta. Odměnou nám ale byl krásný klidný let plný alkoholu zdarma, a pak, pak už jen Praha..

Strašně nerada, a zároveň i trochu s úlevou, se loučím s Amerikou. Byla to dlouhá cesta, než jsem vše dala do kupy, ono se to nezdá.. vzniklo 20 příspěvků o mojí Work&Travel zkušenosti, společně se spoustou cestovních tipů, co kde navštívit. Dohromady by to určitě dalo tolik normostran jako řádná diplomka. Věřím, že to někomu bude nápomocné při plánování jeho snu! Já si už svůj splnila, a zpátky se mi ohlíželo už trošku krkolomně, protože se mi to dopisování protáhlo víc, než jsem čekala. Jsem ráda, že teď zase můžu hledět jen a jen dopředu, ale těším se, až si za pár let počtu, jak jsme se tam měli...

 Goodbye summer of my dreams 2014, 
you were good.

Yosemite + Death Valley

 Roadtrip II.část

...takže jsme se rozhodli, že se přesuneme zpět do Kalifornie! Bylo to hlavně kvůli předpovědi počasí pro Utah/Arizonu, kde jsme se zrovna nacházeli. Hned co jsme vyjeli z děsivé bouřky u Grand Canyonu na nás čekal klidný a tichý noční Zion (i ve tmě ty skály oranžově zářily! must see pro příště). Na Chvilku jsme stavěli a přísahám, že jsem v křoví slyšela šustit medvědy. 

Po Zionu jsme projížděli takovým pravým divokým západem. Malý vesničky, zavřený pumpy a bistra jak z westernů. Na jednom kopci na dlouhý rovný silnici jsem poprvý slyšela Take me to church. Pamatuju si ten moment jako by to bylo včera, protože je to písnička, při které mě do teď vždycky trochu mrazí a vždycky si vzpomenu na tuhle dlouhou roadtripovou noc.

..někde uprostřed Nevady.. ??

Se slunečními paprsky dalšího dne už jsme si to vesele šinuli po kopcích Yosemitu. Po poušti byla ta všudypřítomná zeleň moc příjemná. U pána ve skautským úboru jak z Médi Bédi jsme zaplatili poplatek ze vstup a dostali mapku. Varoval nás před medvědy a před rozděláváním ohně. V prvním (a později jsem zjistila, že v jednom z celkem tří) obchůdků s (velmi) omezeným sortimentem v národním parku jsme si koupili snídani a hlavně kafe, protože venku byla taková kosa! Z kufru šly zase ven všechny teplý vrstvy, alespoň tedy takhle brzy po ránu...člověku šla pomalu pára od pusy.

vyschlý vodopád

náš kemp

Rozhodli jsem se sjet až do údolí a pokusit se zakempovat přímo tam, i když nás pán strážce varoval, že může být už plný, protože je peak season. No bohužel taky plný byl, tak jsme zase už dost vyčerpaní z nočního přejezdu vystoupali nahoru a podle plánku se snažili najít jiný kemp. Nakonec jsem skončili uprostřed hlubokýho lesa, kam se sjíždělo krkolomnou cestičkou. Nebyla tam ani sprcha, ani netekla voda, zato měl atmosféru Yosemitu přesně tak, jak jsem si ho představovala. Hluboký klidný lesy plný energie. Ten čerstvý vzduch mě tak zmohl, že jsem tuším zbytek odpoledne prospala u stanu na karimatce. Večer bylo zasloužené pivko a ohýnek, a druhý den jsme se vrátili do údolí, že teda konečně půjdem nějaký hike. Předtím si ještě dovolím malou poznámku k tomu pivu. Na začátku týdne jsme si na ty národní parky koupili do začátků basu, s tím, že to určitě někde časem budem muset doplnit. Ale každý den jsem jeli na 200%, takže večer jsme se donutili max k jednomu dvěma a usnuli jsme jak dřeva. Doplňovat jsme nemuseli nic, snad jsme ještě něco dovezli zpět do Vegas.

tři dny bez sprchy a krapet kruhy pod očima, bomba!

čaaaaau

Šli jsme tedy k nějakému vodopádu, který byl skoro úplně vyschlý. Někde nahoře na skále prskal malý rozprašek, jako mlha, ale dolů už nedošlo nic. Pro velký úspěch jsme zkusili jít ještě k jednomu, abychom zjistili, že je kupodivu také vyschlý. Přesunuli jsme se tedy z údolí zase někam výše a tam jsme šli krásnou stezkou pár km k takový příjemný chatičce, kde byly knížky a hořel krb, a člověk si mohl na chvilku oddáchnout, a pak jít zpět. U řeky jsme si vycachtali nohy v ledový vodě a kochali se neuvěřitelnými výhledy. Nekonečný lesy, sem tam nějaký drobný zvíře, zurčící voda a ten nejčistší vzduch. Mě se osobně teda mnohem víc líbily hiky nahoře (ne v údolí) po takových těch rozsáhlých meadows. Taky sem tam bylo modroučký jezírko, nebo řeka. Údolí mi připadalo dost malé a přeplněné.

Ne úplně příjemným překvápkem byl požár, který jsme v dálce viděli, když jsme z parku odjížděli - prý kvůli extrémnímu suchu. Tím by se vysvětlily ty vyschlé vodopády.. Každopádně vidět požár, takový ty hustý šedorůžový mraky linoucí se po obloze, jakoby nic, je děsivý zážitek. Oheň mě ze všech živlů děsí nejvíc a být v epicentru nějakého požáru tak asi umřu strachem a panikou. Takhle z dálky to úplně stačilo.

požár

Hned za Yosemitem máme "funny" historku, kdy nás stavila policie kvůli rychlosti. Pán nás jen tak pokáral a nechal jet, ale zas to byl zážitek jak z Thelmy a Louise prostě! Já ten film fakt žeru.. Šinuly jsme si to dalších pár set km na jih směrem na Death Valley. Na pravý straně od auta zelený hory Sequoie a jižního Yosemitu, nalevo hnědý kopce pouště. Zvláštní pocit. Kalifornie mi v tomhle přijde strašně krásná, v tom jak se tam prudce střídají různý typy krajin. 

Nepřála bych vám vidět cenu benzínu na poušti! Vůbec nepřála bych vám vidět cenu čehokoliv na poušti. Když jsem si ráno kupovala v mini obchůdku (jediném široko daleko) snídani, málem jsem padla. Spali jsme v jediném kempu na kraji planiny zvané údolí smrti, kde se prý moc dobře daří chřestýšům, štírům, kojotům a všelijaké další havěti, což člověka večer poměrně uklidní, když leze s baterkou do stanu. Zvláštní pocit usínat na okraji několik desítek km dlouhé pouštní planiny. Ostatní ještě spali, a tak jsem si ráno řekla, že oslavím to, že jsem noc v takový divočině přežila, osvěžující sprchou. Když jsem se o dvacet minut později vracela k autu nemohla jsem uvěřit tomu, že zrovna začíná pršet. Vždyť jsme na poušti boha! Po desiti minutách, hned jak jsme zaklapli dveře od auta, začali na sklo bubnovat kroupy. Asi špatná karma.. špatný počasí nás prostě nechtělo pustit.. Na druhou stranu aspoň nebylo 50 stupňů ale jen nějakých 40, takže to byla v podstatě dost výhra. I tak byl nadlidský výkon ujít víc jak 2 km naráz. Kromě povinného Basin (nejnižší a nejsušší místo Ameriky), jsme si dali malinký hike k nějakému skalnímu průchodu, do kopce, a málem jsme padli. Údolí smrti je zvláštním místem mimo civilizaci, doporučuju! Člověka úplně praští ten horkej dusnej vzduch, když vystoupí z klimatizovanýho auta.

mrtvola v údolí smrti, jak originální

Protože se nás déšť nechtěl pustit, a protože jsem měla líné pohodlné spolucestovatele, kteří už prahli po horké sprše :P jsme se rozhodli strávit ještě dvě noci v pohodlí hotelu ve Vegas, vrátili jsme auto a věci, a pak už nadešel den odletu na východní pobřeží. Čekalo nás už jen NYC a pak dom... příště! :) 

Národní parky pro mě byly top část cestování, jsou to místa které jsem do té doby viděla vždy jen online na fotkách a tajně snila o tom, že je někdy uvidím naživo. Nestihli jsme ani půlku toho, co bych z národních parků USA chtěla vidět, a někdy se tam kvůli nim znovu vrátím. Věřím, že ano.

Autem po národních parcích USA | Vegas - Grand canyon

Vyšli jsme před náš hotel do ostrého dopoledního slunce. Vedro, které na poušti panuje, se nedá moc dlouho vydržet. Proto jsme rychle zapluli do naší právě přistavené super obří káry, která byla na příští týden naším domovem. Před námi bylo vysněné roadtripování po národních parcích západního USA! Aneb další splněný sen..

Před odjezdem jsme navštívili Walmart a nakoupili všechno na kempování. Walmart je úžasný v tom, že do 14 dnů můžete zboží vrátit, bez udání důvodu, a oni vám vrátí peníze. Pro každýho cestovatele dost ideální obchodní podmínky haha. Samozřejmě zboží nesmí být nijak poničené, to je jasné. Dávali jsme si pozor a po týdnu jim vrátili stan spolu s pár dalšími věcmi jako karimatky,vařič atd. Kdo by se s tím chtěl táhnout do Evropy a navíc každej dolar navíc se nám před závěrečným NYC hodil.

Neměli jsme žádný extra promyšlený plán. V Arkansasu při omezeným přístupu na net to šlo dost těžko a během cesty po Kalifornii jsme sotva chtěli sedět někde na wifi a ztrácet čas plánováním, když jsme všude byli jen pár dní. Nakonec jsme tedy během toho týdne viděli Grand Canyon, Horseshoe Bend, Yosemite a Death Valley. Mrzí mě, že jsme nestihli Arches, Zion nebo krásnou Sequoia... Ale bohužel nejde stihnout vše a mezi každým národním parkem jsou hodně dlouhé přejezdy. Až do Monument Valley jsme taky nedojeli, bohužel, a ani jsme nikde nepřekřižovali, nebo nejeli kousek po slavné Route 66. Zato jsme si jeli po svoji route, která byla neméně fotogenická! Vezmu to vyprávění nějak postupně a vypíchnu nějaké highlights, co si takhle po dvou letech ještě pamatuju :D ...

Cici´s

Ještě ve Vegas jsme se v Cici´s pizza (all you can eat za tuším 8$) nadlábli k prasknutí, naposledy, a vyrazili na východ. Hned za hranicí Vegas se krásně otevírá kopcovitá pouštní krajina. Prvním monumentem byl známý Hoover Dam, přehrada. Temnej tyrkys vodní hladiny působil v poušti až komicky. Celý den jsme byli na cestě a večer jsme dojeli až ke Grand Canyonu. Nechali jsme se navést k prvnímu kempu, ale už se stmívalo, a recepce byla zavřená. Navíc se zvedal vítr před deštěm. Nezbývalo nám nic jiného než zakempovat a zaplatit ráno (ráno tam také nikdo nebyl tak jsme se nenápadně vypařili bez placení, ups). V noci byla taková zima, že všechny vyhnala postupně ze stanu do auta a já se s prvními ranními paprsky probudila ve stanu jako poslední. Po tropickém Vegas člověk najednou zase zatoužil po bundě a dlouhých kalhotech. Vyrazili jsme brzy, ten den byla ráno velká mlha a zataženo. Doufali jsme, že se to časem vybere, ale místo toho odpoledne začalo navíc pršet.. První seznámení s Grand Canyonem bylo magické a tajemné. Skoro jako na Halloweena. Zastavili jsme na prvním odpočívadle s výhledem a nikdy nezapomenu na to ticho a majestátnost okamžiku, kdy jsem stanula na okraji canyonu. Jen tak si tam prostě hned vedle silnice zeje díra do země a v dálce se táhne další desítky km. Náhodou nakonec ty mlhy byly docela fotogenické.. zpátky do auta nás zahnal až déšť a zima.

Další dny mám trochu pomíchané. Vím, že jsme tam tak nějak křižovali sem tam a nevěděli pořádně kam se vydat. Stavěli jsme na úchvatným Horseshoe Bend. Nafotili jsme milion fotek a dlouho čerpali atmosféru tohohle monumentu. Někdy bych se do téhle oblasti ráda vrátila a šla hike dolů ke Coloradu River. Tehdy jsme tam na to neměli časově prostor.

Chtěli jsme taky do Antelope Canyonu, ale první odpoledne byl zavřený, protože tam prý byla písečná bouře. Ok, zakempovali jsme a druhý den jsme se tam ráno vydali znovu. Otevřený byl, ale cena byla tak nehorázně vysoká, že jsme si řekli, že ho snad radši i vynecháme. Navíc okolo poledne, kdy tam dorazí nejvíce turistů a navíc je slunce v té správné poloze a vrhá dole v kaňonu nádherné stíny, byla cena dvakrát vyšší než po zbytek dne. Spokojila jsem se s koupením pohledu a razilo se dál.

O pár desítek minut později jsme najednou vyjeli na horizontu nejkrásnější rovný silnice divokýho západu, jakou si dokážete představit. Hned jsme zastavili u krajnice a kochali se. Byla úplně rovná a strašně strašně dlouhá, pozadí rozmlžený vedrem, přesně jako v Thelmě a Louise! Samozřejmě nešlo jinak než dát menší photoshoot, při kterém byl vážně ohrožen můj foťák přejetím kamionem, když se 10 sekund čekalo na samospoušť a my usazený uprostřed silnice. A takovejch deset sekund může bejt pěkně dlouhejch, když se na vás "z dáli" řítí kamion. Naštěstí všichni přežili, včetně foťáku, a foto máme!

Pomalu jsme začali stoupat přes ty hory, který vidíte na horizontu, a na jednom odpočívadle nás zaujali stánky indiánů prodávajících svoje vyrobené věci. Byli jsme tam přes hodinu a co vám budu povídat, nejradši bych si odvezla všechno! Dream catchery odtud by určitě nepustili jedinej špatnej sen, na to vem jed.. ale připadaly mi příliš křehký na převážení a hlavně zbytek cestování. Udělala jsem si teda radost alespoň prstýnkem propleteným do tvaru infinity a ráda ho nosím do teď.

Nás další plán bylo přejet zpět do Kalifornie a podívat se do národních parků tam. Rozhodli jsme se tak hlavně proto, že počasí nám příliš nepřálo a předpověď na další dny pro tuto oblast byla plná bouřek a nechtěli jsme doplatit na zavřené národní parky. Takže nás čekal noční přejezd do Kalifornie... ještě předtím jsme se ale k západu slunce zastavili na jiném výběžku Grand Canyonu, protože jsme jeli tak ňák stejně kolem. Odtamtud mám svoje nejmilejší fotky a adrenalinový vzpomínky. Vidět nad Grand Canyonem v dáli několik bouřek najednou a mezitím se na horizontu prodírají paprsky zapadajícího slunce... okamžiky k nezaplacení.

Pokračování Kalifornií dopíšu příští týden :) mějte krásný víkend!

Healers and storytellers

Klasický nedělní večer. Já a můj blog. Psaní o ničem je moje nová závislost, v níž jsem našla skvělou formu relaxování, která mi donedávna byla utajená. Tomáš před hodinou odjel a od tý doby, co jsme mu s Robinem z balkonu zamávali na rozloučenou, se cítím nějak prázdně. Byl to víkend plný pohody a good vibes. Uklidila jsem celou kuchyň zanesenou nádobím z víkendu, pustila první pračku, Robinek mezitím usnul, a teď tu sedím na gauči a jen tak koukám. Nic se mi nechce ale mám takový ten pocit, že něco bych přece jen dělat měla. Není pozdě a tamhle v krabici jsou ty kůže a kamínky, co jsem chtěla provlíct. Nebo několik canvasů, který čekají na pomalování. Ne, vypadá to, že radši budu koukat kolem sebe a nechám večer jen tak přeběhnout. Stává se mi to čím dál častěji. Když jsem ještě chodila do školy, každý volný večer byl požehnáním a užívala jsem si ho. Ale čím víc času člověk má, tím míň toho stihne. A tak koukám a přemýšlím si.... Poslouchám Boba Dylana a těším se na Kdo chytá v žitě, co mi už leží připravená na polštáři. Vracím se teď k podobným věcem, vracím se v čase.. Přemýšlím, jaký byl žívot v 70.letech. V 90.letech. Jaký to je vyrůstat v dnešní době pro lidi o dekádu mladší než já.. Flower kids sedmdesátek, rock a kožený bundy devadesátek, hipsteři z dětí milénia. Víte co, já jsem za to ráda. Jsem ráda za to, že moje mládí bude něčím označené. Jsem ráda za to, že budu moct vnoučatům ve stáří ukazovat naše fotky v kostkovaných košilích a s hranatýma brejlema a oni se budou jen smát. Tak jako se já směju, když vidím divoký hára mých rodičů a jejich obrovský barevný trika na fotkách z éry hippies. Vlastně mám současnou dobu docela ráda a nechtěla bych ji vyměnit. To jako kdybych náhodou měla ve skříni stroj času, víte jak..  Ne to tak asi nejde říct. Samozřejmě mě hodně znepokojuje to, co se děje ve světě. Ale myslím, že dřív to nebylo o moc lepší. Tuhle kapitolu moc nechci otevírat. Myslím, že by pro mě bylo hodně těžký to sepsat do souvislýho textu. Snad jen dodám, že každá doba měla svoje a lidi vždycky naleznou nový dokonalejší způsob, jak se vzájemně zabíjet. Je to strašně smutný, nicméně to platí už několik tisíc let a pochybuju, že jde někde udělat čára a říct si stop. I když bych to strašně moc chtěla!! Svět se nám trochu zkazil, nebo byl vždycky tak nějak stejně zkažený, ale s rozmachem technologií se o všem víc ví? Asi tak nějak. Někde jsem četla tenhle trefný citát o současný době:

“The plain fact is that the planet does not need more successful people. But it does desperately need more peacemakers, healers, restorers, storytellers, and lovers of every kind. It needs people who live well in their places. It needs people of moral courage willing to join the fight to make the world habitable and humane. And these qualities have little to do with success as we have defined it.”

Duchovní vůdce ze mě určitě nikdy nebude, ale můžu se aspoň pokusit udělat si ten svůj malý vesmír kolem sebe krásný. Svět se podle mě dá změnit jedině tím, že se začne u jedinců - tedy každý sám u sebe.