Surfování v San Diegu, splněnej sen

Cestování: San Diego to L.A.

V San Diegu jsme strávili celkem tři dny. Líbilo se mi, že se tam nikdo nikam nehnal. Panovala tam spíš atmosféra malýho surfařskýho městečka než posledního velkýho americkýho města před mexickou hranicí. Většinu času jsme strávili samozřejmě na pláži a užívali si oceánu...

Kalifornský palmy <3

Ten žlutej domeček? Dream house!

Takovej oceán má docela sílu, což ví každý, který u nějakého někdy byl. Na poklidné poplavání jako v Jadranu to úplně není. Což mě upřímně docela vadí! Já se v moři ráda povaluju a užívám si plavání. Teda, abych to uvedla na pravou míru, má to svý plusy i minusy. Minusy, že válet se ve vlnách nejde bez toho, aniž byste se báli o vlastní život, a spíš strávíte většinu času na ručníku na pláži. Plusem zas je, že můžete surfovat. Naučit se surfování byl jeden z mých nejstarších snů. V Kalifornii jsem si ho spíš jen vyzkoušela. Zjistila jsem, že sotva unesu prkno a že se u toho dá pěkně pomlátit. Nepostavila jsem se ani jednou, a příště na to stoupnu jedině, až budu mít trošku svaly na rukou. Je to fakt nutnost na to, abyste vlnu přeprali. Jinak naprostá dokonalost, to jedno odpoledne se surfem byla taková euforie. S holkama jsme si udělali samozřejmě mini maxi photo shoot..

před....

....o pět vteřin poté

 ...topíme se pět metrů od břehu XD

Náš hostel pořádal tzv. Surf days, kdy se ráno naložila dodávka zájemců, k tomu se přihodily dva surfy a jelo se na punk na pláž, kde nás na pár hodin vyhodili. V dodávečce o čtyřech řadách nás bylo tak 20 a já poprvý zakusila pocit klaustrofobie, kdy jsem se krčila v zadní řadě v rohu a myslela si, že tahle cesta je moje poslední. 

momentka ze Surf dodávky, aloha!

šťastnej špek

Další den jsme na pláž jeli na vlastní pěst. V autobuse jsme potkali jiné Čechy, kteří tam pracovali po barech a bydleli v pronajatém domečku blízko pláže. Dream summer <3 Večer nás pozvali na party, takže jsme se v San Diegu dostali do domu plnýho Čechů a Slováků a trochu jsme tam dělali bordel v jinak dost klidný ulici. Znáte z amerických filmů takový to, jak se lidi z okolí jen tak scházejí u domu, z kterýho zrovna hraje hudba? Nevadí, že tam nikoho neznáte... tak tak nějak to tam opravdu funguje. Potkali jsme tam mladej americkej pár, kterým se prej atmosféra tohohle domu a lidí, co tam bydlí strašně líbí, a chodí k nim často.

Nikoho jsme moc neznali, tak jsme se spíš drželi spolu, a celej večírek vyvrcholil tím, že prej "Jedete s náma do Mexika? ...vemte si pasy, jde se." A my prej WHAAAAT? No byli jsme poseroutci a nejeli. Přece jen vidina toho, že místo už naplánovanýho třítýdenního cestování poletím z Mexico city domů byla silnější než touha po party v Tijuaně. Ven z USA to s naším vízem prý nebyl problém. Problém by byl se pak vrátit a bylo to jen o tom, jak přísně by nás na hranicích zkontrolovali.. neriskovali jsme. Později v noci jsme ukecali taxikáře, že nás musí vzít všechny najednou, takže z nás půlka jela schovaná pod sedačkama. Druhej den, konkrétně asi šest hodin poté, už jsme si váleli šunky a kocovinku na pláži. Není čas ztrácet čas!

V San Diegu jsem taky potkala kamaráda ze střední, což jsem považovala za nemožný, vzhledem k tomu, jak je to město obrovský. Prostě si tak jedete na skatu po promenádě a připadáte si hrozně hustě a jako local a najednou "Míšoooo?" A tam David, jako by se nechumelilo.

Takové to slavné místo s tuleněma :))

Poslední zážitek ze San Diega bylo, když nám skoro ujel brzký ranní Megabus do LA! Nějak se projevil nedostatek spánku a budík nás vůbec nevzbudil. A o LA, městě hříchu haha, zase příště....

Goodbye San Diego, you were intense....

Za hory, za doly

Weekend vibes ~~

aneb hlášení z konce světa ..

Máme za sebou krásný červnový víkend na venkově plný romantických chvilek a spousty výbornýho vína, zároveň jsme ale stihli i hodně práce. Spálili jsme půlku starý rozpadlý kůlničky - víc jak dvanácti hodinovej oheň! - a já našla ve svahu už víc jak deset let zarostlý schůdky, takže se už k nám na pozemek nemusíme prodírat kolem zaparkovanýho auta a přes mraveniště. Takovýhle zútulňování a přetváření mě teď strašně baví. Jak tady na chatě, tak u nás doma jsou a ještě budou mraky práce, na kterou se ale upřímně těším. To není jak do kanclu, co si budem povídat... Čeká nás malování, nový podlahy, nábytek...prostě velká rekonstrukce. Postel v Praze zatím sice nemáme ale hlavně, že jsem už vyrobila stojánky na svíčky a pár obrázků. Klasika. Hezký osobní detaily jsou ale přece nejdůležitějšíííí !

Asi už jsem dospěla, když mě v pátek večer víc láká posedět na chatě u ohně než nějaká žhavá párty. I když jsem po dlouhé době dostala od muže krásný rudý růže, tak stejně to luční kvítí vypadá a potěší mnohem víc, nemyslíte? Vždycky když jdeme na procházku někam do luk, snažíme se nasbírat co nejvíc druhů. Tahle kytička je složená z dvanácti rostlin. 

Roadtrippin USA | San Diego

Cestování, den první: Little Rock - Dallas - San Diego

Ráno nás Dave vyzvedl v kempu a na zbytek našeho prvního volnýho dne nás vzal k sobě do domu. Naši chatičku jsme zanechali v naprosto dezolátním stavu, což mě trochu mrzelo. Všude se válely tuny věcí na vyhození. Když se najednou odstěhuje přes sto lidí, tak prostě funguje pravidlo černýho pasažéra a kontejner o deset metrů dál jakoby nebyl. Nicméně nebylo v našich silách za poslední dopoledne uklidit po víc jak stovce lidí, takže náš poslední obrázek kempu nebyl právě idylka. Hned se to ovšem vylepšilo, když jsme dorazili k Daveovu domu. Každej milovník country architektury by byl nadšenej. Příjezdová cestička mezi stromama, bílý laťky, bench s houpacím křeslem a k tomu párek psů. Všude klid a nekonečný ticho! Uvnitř prostorný a roztahaný a kuchyň byla velikosti našeho celýho bytu. Ráj. Odpoledne, když jsme si dostatečně užili dům a psy, jsme pomalu vyrazili směr Little Rock, odkud jsme pokračovali nočním Megabusem do Dallasu...

Megabus, jakožto největší low cost prodejce jízdenek v Americe, využívá pro svoje zastávky občas trochu pochybný místa. Rovnou dvě z nich jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži právě hned první den naší „grace period“. A to bezprostředně poté, co jsme se dostali mimo bublinu kempu pro děti, kde se nikdy nemůže nikomu nic stát. 

plán na další tři týdny

Z Little Rocku, hlavního města Arkansasu, jsem za celý pobyt v tomhle krásným rurálním státě viděla akorát letiště a benzinovou pumpu. Áno, a ta pumpa byla ona první autobusová zastávka. Nikde nic, jen typická pumpa kterou znáte z každýho americkýho filmu, a vzadu u záchodků si dva klučíci trochu strašidelného zjevu vyměňovali drogy. V autobusu jsme byli jediní bílí. Ochranná ruka kempu nebyla zas tak špatná, říkali jsme si… V Dallasu jsme zvenčí zkontrolovali J.R. kancelář (znali jste taky ten seriál Dallas?) a z mrakodrapů jsem byla v euforii. JOOO! Jsme volní! Tehdy, když jsem pozorovala noční dění v Dallasu mi nejspíš fakt došlo, že si poprvý po třech měsících můžu dělat, co se mi zlíbí. 

Samozřejmě jsme nevěděli, kde ve městě z autobusu vystoupit, až jsme dojeli na konečnou zastávku, kterou byla opět čerpací stanice. Mrakodrapy už daleko za námi, tudíž jsme usoudili, že jsme na kraji města. Nicméně ve dvě ráno to mělo ještě trochu jiné grády než předchozí den v osm večer. Zachránila nás hrozně hodná černoška, která nám zavolala taxi na letiště. Na rozloučenou nás všechny objala a byla ráda, že nám mohla pomoct.

amerika/mexiko

Další záblesk, pozoruju americko-mexickou hranici z pohodlí osmi tisíc metrů nad mořem. Potom už San Diego. Pro mě to navždycky zůstane místo vrytý do srdce, protože bylo mým prvním kalifornským zážitkem. Ach ta moje Kalifornie! Tak dlouho jsem o ní snila a teď jsme tady..

Dáváme si burgr v prvním bistru. Snídaňo-oběd. Ubytováváme se v hostelu a hned vyrážíme na obhlídku… Překvapil mě ten klid, jaký všude vládl. Ulice široký a prázdný, sem tam auto, odevšad výhled na oceán, na obloze milion racků a prostě nešlo jinak, než vytáhnout skate a vyrazit vstříc pádům  dobrodružství. 

S Anetkou jsme si řekli, že hned první den musíme nutně k oceánu. Vždyť to přece není daleko, když ho vidíme odevšud, že… Zabalili jsme si našich pár švestek s šlo se. Autobusová linka, kterou jsme se vydali, opět skončila někde uprostřed ničeho a když jsme se řidiče zeptali, jak se můžeme dostat k moři, tak se rozesmál, a že jsme od moře moc daleko, to že musíme úplně jinudy. To dojdem!, řekli jsme si. Vyrazili jsme po cestičce pro cyklisty, která se táhla několik kilometrů rovně a zdálo se, že míří naším směrem. Na jedný straně ostnatej drát a šestiproudá silnice, na druhý nějaký mokřady napůl vyschlý řeky. 

Ani jedno ve mně nevzbuzovalo důvěru. Ani za bílýho dne nemám dobrý pocit nacházet se na podobných cestách, který jsou jako past a ideální útočiště pro úchyly. Strach jsme po chvíli zaplašili lahví vína, nicméně protože se v USA nesmí pít na veřejnosti, dál jsme nervózně pozorovali každýho blížícího se cyklistu. Protože samozřejmě naše skaty cestovaly s námi, chvíli jsme se svezli, chvíli pili, svezli, pili, svezli, pili,.. no a po krátkých třech hodinách jsme stanuli na písčitým povrchu a poslouchali šum vln. Tak tak na poslední minuty západu slunce! Štěstí jak prase. 

Můj první dojem z kalifornskýho vysněnýho moře nemohl být lepší. Obloha hrála těma nejkrásnějšíma pastelovýma barvama a vlny byly tak akorát. Místní se slejzali kolem takovejch těch ohňů v plechovejch sudech, oblikaly další vrstvy, kdežto my jsme hupsli do vln a ještě dlouho potom jsme si povídali na pláži v plavkách se zbytkem našeho vína. To nám po tříměsíční abstinenci dalo takovou dardu, že jsme vůbec nekoukali na čas a jen jsme si užívali ten krásnej okamžik a po devátý jsme si vzpomněli, že bysme se mohli začít přesouvat směr hostel, protože to do něj byla fakt štreka. No. 

Poté co jsme minuly několik autobusových zastávek jsme pochopily, že poslední autobus odjel před dvěma hodinama a další už opravdu nejede. V tuhle dobu už prostě na pláži bejt nemáš, jako by mi cedule řvala do obličeje. Takže nám nezbývalo nic jinýho než zase vyrazit pěšky. Samozřejmě jiným směrem, protože proč jít dvakrát cestou kterou už znáš.. 

Malá vsuvka do toho dramatu. Domečky v tý městský čtvrti u oceánu? Kouzelnost! Malý, barevný, útulný, s miniaturní předzahrádkou a prostě přesně vystřižený z Legend z Dogtownu. Prý se to tam točilo! Nevíte někdo, jestli je to pravda? Taky jsme potkali spoustu surfařů. Jen tak naboso, s pivem v ruce. Z dálky hrála tlumená hudba a všude panoval takový ten pohodový klid před večerní party.. Atmosféra jak svině!

Takže jsme tak tápali těma uličkama a mírně nás přepadala beznaděj, že co teď. Protože pěšky bysme reálně, i kdybychom trefili směr ve městě, kde jsme první den, došli do hostelu za nějaký nejmíň čtyři hodiny. Vlezli jsme do několika barů, abychom se zeptali na cestu a byli jsme už mírně smířený s tím, že tam nejspíš strávíme noc a pojedeme prvním ranním busem domů. Najednou nás ale zastavili nějaký kluci a že jestli potřebujeme help. My že ne, ne, to je dobrý. Přece jenom něco z tý maminčiny výchovy tam vzadu v hlavě zůstalo. Oni se ale nenechali odbýt, a že jsou cops v civilu a že nás odvezou domů. Všichni začali vytahovat odznaky a už nás hrnuli do auta. Zní to teď strašně lacině a hloupě, ale nějak jsem cítila, že to nejsou úchylové a že ty odznaky jsou pravý a nemusíme se bát. Anet mi tiskla vyděšeně celou cestu autem ruku. Njeprve jsme zahnuli do nějaký čtvrti, která byla jiným směrem než náš hostel. A oni, že se nemusíme bát, že jen jedou vyhodit kámoše. A instinkt se ukázal jako správný a opravdu jsme se potom dostali na druhou stranu San Diega, aniž by nás někdo zabil, zmrzačil, znásilnil nebo okradl. Hodný lidi na tomhle světě existujou! Tu noc jsme měly strážný anděly. Poprvé, a rozhodně ne naposledy, během našeho americkýho putování…

Poslední týdny v Arkansasu.. ♥

Bentonville, AR

Jak jsem psala minule, konec kempu byl nabytý a hodně intenzivní. Pár dní před poslední session pro nás byl zorganizovaný Lake day! Wakeboard při západu slunce, nádherný pastelový barvy, voda jako kafe, skákání z lodi a celkově prostě dobrá karma...

Když jsme byli na jezeře poprvé, vůbec jsem se nepostavila a po pár pokusech jsem to vzdala. Při druhé návštěvě jezera jsem sebrala všechnu sílu v rukou jakou jsem byla schopná vyplodit a prostě jsem ten tlak ustála, i když mi to lano málem urvalo ruce od těla xD Ale ten pocit když plachtíte nad vodou!! 

Wakeboarding je docela masakr, než člověk získá ten grif a ví jak zapřít proti vodě nohy atd. Všechny nás to poprvé strašně semlelo a vymlátilo o hladinu. Docela jsem pochopila smysl záchranných vest na plavání. 

Hned po Lake day jsem další den šla na koně - mám z nich trochu hrůzu, ale snažím se s tím bojovat. Je to pro mě asi větší adrenalin než cokoliv jinýho. Jak se pod vámi ta hrouda masa a kostí pohybuje a jde si kam chce a vy se pokoušíte naznačit, aby šel za ostatními koňmi a ono se to pak rozeběhne z kopce dolů. Můj kůň ze mě asi taky nebyl úplně nadšený, jak cítil že mám strach..... no. Jsem ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet, ale úplně to nevyhledávám. No a když už jsem u toho adrenalinu, s Domčou jsme zdolali ten samý den Ropes course (lanové centrum) !! A to byl adrenalin panečku!

ještě vysmátá...

smích dochází...

Já už roky furt povídam jak chci do lanovýho centra, a jak je to strašně cool a super a že to chci zkusit a že to určitě není tak hrozný. Tak realita byla, že takhle jsem se snad nikdy nebála! Myslela jsem si, že výška pro mě nebude problém, ale no řekněme si na rovinu že docela byla. Byla to trasa pro dva, že se v páru držíte uprostřed za ruce a zdoláváte různý překážky. Nejdřív lehčí, ale pak jdete třeba tak, že na sebe skoro nedosáhnete a máte šlápnout nahoru na schod. A na konci je skok do prázdna na jakoby obří "houpačku". Zase pocit super, že jsme to zvládli, ale ty bláho! Děsivý jak sviň :D

Večer konečně přišla bouřka, což bylo fajn, protože už několik týdnů bylo nesnesitelný vedro k padnutí. Mě to nijak nevadilo, protože mě stejně z Ropes course bolelo celý tělo a jen jsem se poflakovala po chatě. Čekali jsme až holky skončí v kuchyni s Cinderella party - což byla párty, na kterou prostě nechceš. Jak popelky všichni cídili kuchyň úplně všude a dlouho do noci. Když se holky vrátili, zkoušeli jsme si šaty, vlasy atd., protože druhý den se konal Staff banquet.

Nejprve jsme ráno měli poslední Closing day, aneb oficiální uzavření kempu! Na oslavu pro nás byl uspořádán banket. Všichni se hodili do gala a nejprve se šlo do velké open tělocvičny na občerstvení, focení a takový rozkoukání se. A pak jsme se přesunuli do jídelny, kde to bylo vyzdobený k nepoznání. Všude spousta rekvizit, stěny polepený obříma plakátama s historií kempu, balonky,... a spousta jídla. Po večeři se rozdávaly ceny nejlepší vedoucím, za nejlepší kitchen staff, těm kteří přijeli potřetí, popátý,... bylo to fajn, takový milý. Spoustu lidí jsem takhle v gala skoro nepoznala. Celý léto jsme se znali jen v obřích unisex tričkách s rozcuchanýma krtočema na hlavě a ne takhle "v civilu". 

banquet

Vždycky když byl Closing day pro dvoutýdenní sessions, tak na jednu noc kemp úplně ztichl a zklidněl. A další den to tu bylo nanovo.. Banketem se uzavřely normální sessions ale my před sebou měli ještě týden Ozark for all. Byl to charitativní program Ozarku, který byl založený na tom, že každé dítě by mělo mít možnost zažít Ozark tak, jako bohaté děti. Kemp byl opravdu drahá záležitost, a proto na týden umožnili pobyt dětem z dětských domovů. Ten týden byl jiný. Všechno běželo stejně jako předtím, ale byla tam taková jiná atmosféra. Všichni jsme už také byli hodně unavení a těšili jsme se až kemp bude opravdu prázdný. V deníku mám z těch dní hodně poznámek o únavě, o tom, jak se mi opět stýská.....a tak.

V poslední session taky došlo k tý storce s obřím chřestýšem v kempu, a jak mu Jean ustřelil palici, a jak pak byl na grillu!

"Jean!?"
"Yes ?"
"Did you shoot something?"
"Yep."

Poslední týden kempu, kdy už byl konečně úplně prázdný jsme měli za úkol všechno uklidit a připravit na to, že to bude zase čekat do dalšího léta na svoje využití. Sundávali jsme bloby z vody, vyfukovaly se všechny atrakce, myly tobogány a byla to docela fuška. Několik dní jsem byla Laundry queen. Pralo se milion věcí, všechno sportovní vybavení, všechny Lost and found věci, prostěradla,... Osm praček a tři sušičky bežely nonstop třeba 10-12 hodin a já kolem nich jen lítala a vůbec jsem se nezastavila. Těch Lost and found věcí bylo fakt strašně, úplně jsem si říkala, že si toho ty děti vůbec neváží, když někde zapomenou mikiny, trička, ručníky a ani se je pak nesnaží najít. Něco jsme si rozebrali na cestování a zbytek se dával na charitu. Největší úlovek v těch hadrech bylo jednoznačně Supermanní mini tričko, co s náma pak cestovalo :)

Laundry queen a její království !

Pak třeba jeden den nebyla vůbec práce a váleli jsme se na lodích, který jsme "myli" :D a naučila jsem se u Laundry na svým skatu. Překvapilo mi, že mi to šlo docela přirozeně. Nevím, možná tím, že jezdím na snowboardu a ten postoj na stranu mi není úplně cizí. Měli jsme tam docela srandu. Pak třeba přijeli se školním autobusem nebo nějakým autem a my jsme ho s houbama a hadicema myli. Měli jsme taky na každý den po práci vymyšlený nějaký program. Jednou právě bylo to grilování chřestýše a veverek u Jeana na zahradě. Jeden den jsme jeli do spřátelenýho kempu na druhý straně Arkansasu a do muzea moderního umění. Jeden večer se nedaleko konalo rodeo. Prostě si večer jen tak vyrazíte v kostkovaný košili a děrovaných kozačkách, protože se všechno konalo na zabláceným poli v okolí statků, koupíte si typickou americkou barevnou limonádu, do vlasů si zavážete barevnej šátek a sednete si na tribunu mezi ty kovboje se stetsonama na hlavách, a pozorujete jiný kovboje, co s lasem a s červeným šátkem nahánějí býky. Vůbec jsem nechápala podle čeho hodnotí to, který kovboj byl v nahánění býka lepší. Taky jsme dostali u stánku vlaječky na podporu nějakýho kandidáta v místních volbách, s kterýma jsme nadšeně mávali. Připadala jsem si opět jako kdybych cestovala v čase. 

ale vždyť já přece pracuju!

Jeden večer jsme byli pozváni do místního malinkýho kostelíka, na čtení z bible, zpěv a pak na občertvení. Pořád mě udivovalo, jak tam lidi byli přátelští a prostě jen tak nám ty babičky uvařili večeři, i když nás viděli poprvý v životě. Bylo vidět jak si cení cizinců a že je pro ně zvláštní uvítat někoho ze středu Evropy. A architektura místního kostela je něco diametrálně odlišnýho od našich kostelů. Hlavně taky jejich pojetí víry je někde úplně jinde.. o tom snad někdy napíšu samostatný článek.

Jeden den jsme se byli podívat na University of Arkansas a to byl teda zážitek! Univerzita jak z filmů, se všema sesterstvema a sportovníma týmama. Vetřeli jsme se všude, i na zavřenej stadion americkýho fotbalu :D  Všude na obřích bílých domech řecký písmenka, před nima ty dokonalý americký barbie, no a připadala jsem si úplně přesně jako Amanda Bynes v Královně ročníku. Myslím, že do podobných sesterstev bych nezapadla, zrovna tak jako ona..

Poslední večer k nám měl Dave strašně dojemný proslov, už jsem v kempu byli jen my Evropani, všichni Amíci už odjeli. Mluvil o jeho vzpomínkách na nás na pohovorech v Praze před půl rokem a jak tvoříme jádro kempu a pomáháme... asi od půlky jsme všichni natahovali včetně Davea a na konci jsme nefalšovaně řvali. Pak jsme si venku vychutnávali poslední západ slunce a vůni arkansaskýho podvečera z laviček na Vesper pointu. Klid, ticho, jen vzpomínky v našich hlavách a trochu smutek v srdci. Z toho že léto už vážně končí. Že se na to místo, který známe jak svý boty, třeba už nikdy nepodíváme.... Slunce ten den zapadalo strašně dlouho a strašně krásně a budu si ho pamatovat do konce života.

Další den už jsme si jen balili a vyřazovali věci, který nebudem při cestování potřebovat. Ráno odjeli autobusem všichni Maďaři, Poláci a Slováci, a jen my Češi jsme ještě zůstávali do druhého dne. Jeli jsme si s půjčeným autem nakoupit poslední zapomenutý drobnosti na cestu, včetně prvního piva po třech měsících abstinence. Večer jsme všichni únavou usnuli u filmu nahoře ve Staff housu. Půlka piva nedopitá. A už tu byl ten moment, kdy jsme se s Arkansasem museli opravdu definitivně rozloučit... Zvláštní, jak člověku dokáže přirůst k srdci místo, který ze začátku tak nenáviděl...

Jediná věc, co po mně v Laundry zůstala...

//// Fotky vím, že jsou dost nekvalitní... Mám i ze zrcadlovky, ale nikdy je nebudu mít tak ráda, jako tyhle momentky z telefonu. A proto sdílím hlavně ty.

Tarantule na ruce a piercing.. mami promiň!

Jsem zpátky s American Stories! aneb moje vyprávění z work and travel v Arkansasu :) ...

Naše poslední týdny v kempu byly doslova smršť zážitků. Nechali jsme si s holkama udělat piercing jako památku na naši Ameriku. Ivča s Anet o pár dní před námi s Jančou. Nemohli jsme všechny dohromady, protože jsme měli jinak day-offs. Já teda ofiko neměla day-off ani tenhle den, ale Janička jo, a protože je nejúžasnější a sehnala nám auto, a já měla ten den jen Morning shift, takže jsem od dvou byla volná, mohla jsem se na zbytek dne ztratit z kempu, aniž by si někdo všiml. 

Pamatuji si, jak jsme si chvilku vybírali náušnice, a pak už nad náma stála paní s nastřelovací pistolkou a desetkrát se nás zeptala jestli teda opravdu ten piercing chceme a jestli to teda opravdu má udělat. "Are you sureee?" A pak už jen JAAAAU a po půl hodině co to přestalo trnout jsem na tý půlce hlavy ještě pár dní nemohla spát a museli jsme si to pečlivě desinfikovat. A pak nám postupně zčernalo a upadlo ucho. Nee přeháním :))) nebylo to zas tak nic hroznýho, fakt. 

Je to taaam, pěkně za čerstva selfie :) levý ucho nahoře

Rebelové !! už propíchaní xD

Jsem ráda, že jsem do toho šla, protože jsem druhou dírku na uchu plánovala už nějaký ten rok. Chtěla jsem ji teda dolů vedle té první, ale pak mě holky přemluvili a máme ji všechny stejně nahoře. Tím pádem tu spodní pořád ještě chci xD Nejlepší je, že jsme si s Jančou úplně náhodou vybrali stejné náušnice jako holky pár dní před náma! Říkali jsme, jak jsme tam už propojený a přemýšlíme po těch týdnech, co jsme nonstop spolu, úplně stejně.

Zbytek "neofiko day-off" jsme proseděli s pizzou na porchi Sleepy Hollow. Ráno jsem pospíchala zpátky do kempu, protože jsem měla normálně směnu, a Janča s Márou ještě vyrazili s půjčeným autem za dobrodružstvím, protože měli volný den... 

Sleepy Hollow vibes

Hned další den byl taky remarkable, protože jsme se naučili od Eszter maďarsky nadávky. 

Můj slovníček pro přežití v Maďarsku se tedy skládá z těchto výrazů:

1. bazmek = neidentifikovatelná nadávka č.1
2. miafas = neidentifikovatelná nadávka č.2
3. eť, katu, harom = jedna, dva, tři
4. nemtudom = nevím
5. legolapop = nejzákladnější 

........ takže asi tak :D

Držela jsem v ruce Pense! (Tak se přiznejte, kolik z Vás to četlo jako "držela jsem v ruce penise" ? :D To se v kempu opravdu nestalo... Nicméně, Pens byla naše tarantule, co jsme chovali ve Swat officu, už jsem o ní asi dřív psala... po čase jsme ji pustili zpět do přírody, nebojte:) ) Eszter má z toho momentu krásný video. Měla mě totiž vyfotit, ale omylem natáčela. Histericky na ni řvu, jestli už tu fotku má. Nicméně, na obrázku to ani není poznat, co myslíte? Držim ho jak master .. 

Konečně taky holkám osud nahrál do karet a pro děti se promítalo Despicable Me! Takže mě to donutily vysledovat, protože jsem celý léto byla úplně mimo a každý o tom mluvil. Ten den nás ráno Dave vzal na snídani do Mt.Ida (=nejbližší vesnice od kempu). To bylo Café jak z westernu ! Neuvěřitelný. Samozřejmě se tam zajíždělo jako do motorestu z hlavní silnice, teď před vchodem samý obří trucky.

Mimochodem už jsem se zmínila, jak moc jsem milovala americký auta? Normálně mě auta nechávají dost v klidu, a je mi úplně fuk v čem kdo jezdí, ale ty jejich mega káry jsou prostě božský! Čím větší truck, větší kola, tím lepší. Vždycky jsem se už viděla jak dozadu do trucku hážu surf a naberem to nejbližším směrem k pláži, hudba na plný pecky a loket z vokna. Ahhhh, ty sny... :) 

Takže zpátky k tomu snídaňovýmu podniku. Všechny stěny tam byly polepený různýma westernovýma věcma. Plechový nápisy, parohy všech možných velikostí a od všech možných zvířat, pušky atd, takový ty svítící nápisy, atd. Na stropě byl větrák, co se tak líně otáčel, aby vám připomněl, že jste právě vešli do podniku z minulýho století. Obsluhovala nás taková westernová paní s šedejma vyčesanejma vlasama, brejle, onošený rovný džíny, tričko a zástěra. Snídaně byla úžasná, trochu změna oproti normálním snídaním v kempu. Pancakes s javorovým sirupem, slaniny, sausages, džusy..... 

Tenhle krásnej den jsme zakončili pozorováním hvězd na střeše jednoho z Bath housů. A že bylo co pozorovat. Nikde žádný města, který by oslňovaly oblohu, tak si tu nádheru asi dokážete představit.... 

Touhle krásnou vzpomínkou se s vámi dnes rozloučím, než ten příspěvek bude zase mega moc dlouhý!

Minulé American Stories jsou TADY.  

Krásný víkend všem! Můj bude na Votvíráku juchuu :)