Minus šest týdnů

„You found parts

of me I didnt know

existed and in you

I found a love I

no longer believed

was real.“

Minus šest týdnů do doby než se nastěhujeme spolu. Zatím v našem bytě bydlím sama, na staveništi. A pořád se na něco ptám. Samota člověka nutí přemýšlet.

„My jsme teď měli takový horší období...“

„Nepovidej, vyyy?“

  

Jo my. Já. 

Co drží pár pohromadě? Tak co, je to vždycky láska? Hm? Já už ani nevím co cítím. Život kolem mě teď letí a připadá mi, že čím dál tím rychleji. A já si připadám jako roztočená káča, kolem který se jen míhají barvy a obrysy ostatních lidí. Můj facebook je poslední dobou vyloženě místem frustrace... lidi se berou, odjíždějí, přijíždějí, představují mi nové partnery... a já tomu jen tak přihlížím a přitom můj čas ubíhá a ubíhá. Ale já setrvávám v tom, jak to je. Žila jsem dřív vždycky daným okamžikem. Budoucnost jsem si samozřejmě nějak představovala, ale tak nějak tam prostě byla a ta cesta k ní byla v mlze. Vždycky v ní ale byla ta jedna spřízněná duše, s kterou vše prožívám. Nikdo mi už ale nikdy neřekl, kolik se musí investovat, aby tam ta spřízněná duše byla i po několika letech. Je vůbec možný mít vztah, ve kterým je všechno růžový pět, deset... padesát let? Mě každý škobrtnutí nutí přemýšlet o tom, jestli je to celý vůbec dobře. Odmítám přijmout fakt, že ano a že člověk někoho současně miluje ale občas se s ním taky pohádá. Není celý koncept lásky a spřízněný duše o tom, najít si někoho, s kým k tý hádce nedojde, protože přece jste ty spřízněný duše?

Ne, nerozešli jsme se. Ani jsme se nepohádali. Jen jsme zase nějaký čas od sebe a já mám tyhle myšlenky. Opravdu jsem vždycky věřila, že jsme pro sebe stvořeni. Asi tomu pořád věřím, ale hrozně mě mrzí těch několik hodin, co vždycky čekám na odpověď a dioda na telefonu prostě nesvítí a nesvítí. A moje myšlenky běží všemi směry. Znáte takový ten vtip, jak vedle sebe sedí žena a muž (pár) a běží fotbal. Muž nemluví a ženě běhají hlavou desítky myšlenek, proč s sí už půl hodiny nepromluvil. V momentě, kdy se její myšlenky toulají někde tam, kdo si odveze kterou část nábytku až se rozejdou, tak muž konečně promluví. Opravdu se prostě a jednoduše jen koukal. Věřím tomu, že tohle je náš případ. Věřím tomu, že si vše jen špatně vykládám a že přeháním. Děsí mě představa, že to, proč lidí zůstávají ve vztahu, který je už neuspokojuje, je polečné bydlení nebo hezký nábytek koupený napůl. Materiální věci. Je to vždycky jen o tom? Je to prostě a jednoduše jen smlouva? Nevím ani, kdy se vše obrátilo vzhůru nohama. V momentě, kdy mě nikdo dva týdny neobjal? Už zase? Já prostě vedle sebe potřebuju cítit druhý tělo, dotýkat se, slyšet hlas a telefony zahodit do kouta. Ráno si nechat uvařit kafe. Vyprávět někomu zbytečný historky z všedního života. Ráno se rozloučit pusou. Úsměvem. A nevnímat okolní svět.

Minus šest týdnů.

Balkan roadtrip | Photodiary

Roadtrip. 2016. Croatia, Montenegro, Bosnia.

Očima fotografky

Hledám si práci. Mám rudý oči od zírání do monitoru a pocit, že na nic nejsem dost dobrá a že jsem promarnila spoustu energie tam, kde ji nebylo potřeba. "Takový myšlenky mít nesmíš!" Já vím, že ne. Tak je někdo zastavte proboha! Třeba je zastaví tohle svěření se mezi řádky.. 

Je zvláštní, že se každou minutou svýho života podílíme na tom, jak bude v budoucnu vypadat a přímo tím ovlivňujeme jeho vývoj. Zvláštní je pak také fakt, že se občas náš život ubírá směrem, který se nám příliš nelíbí. V mojí současně práci je den za dnem zabíjena moje kreativita a zdravé myšlení a já to nevidím jinak, než do konce měsíce skončit. Je to natvrdo napsané, ale upřímné. Vidím to tak, už nějaký ten pátek... Léto uplynulo a já už nejdu zpátky do školy, ale je tu život. Ten skutečný, kde už nejde jen o to vydělat si pár kaček na kolej, občasnou hospodu a sem tam nějaký to cestování, ale jde o smysl, jakým svůj život žijeme, jaké činnosti se věnujeme a jaké se díky ní budeme moci věnovat v budoucnu. Měla jsem tu nejlepší brigádu ke škole, jakou jsem si mohla přát - jedna z nejznámějších firem, kde jsem si mohla zvolit, kdy budu v práci a kdy ne, odpracovala jsem si co bylo potřeba a domů jsem chodila s čistou hlavou. Ale další smysl v ní už teď nevidím. Každý má jiný pracovní sen (díky bohu) a pokaždé, když se mě někdo zeptá "tak co chceš teda dělat?" mám chuť zařvat: "Já to nevím! Chápeš to? Nevím to, jen vím, že to musí být něco jiného, než to co dělám teď.." A asi taky že potřebuji nějaký ten čas.

Nicméně hledání práce je prkotina oproti jiným problémům, které mohou v životě nastat. Občas se stydím za to, jak banálním věcem přisuzuju důležitost a přitom lidi trpí mnohem horšími problémy. Komu připadá jeho život plný překážek nebo tak nějak bez cíle, bych na závěr ráda doporučila film Očima fotografky. Včera jsme si při neděli s kamarádkou chtěli pustit něco nového a tenhle kousek mě z jejího výčtu zaujal nejvíc - samozřejmě názvem! Ale každého, kdo očekává film jen o focení, musím předem zklamat. Jenom trochu - on o focení opravdu více méně je, ale hlavně je o osudu a životním příběhu jednoho člověka s úžasným duchem a životním entusiasmem, a ještě teď mě při vzpomínkách na něj mrazí. Pro mě to byl po dlouhé době takový ten zážitek, co vám (jako správný umělecký zážitek) zůstane nějaký čas pod kůži.

Overthinking.. | Hello september

Sedím v koutě v jednom z pokojů, které budou na nějaký čas mým domovem. Sama. T. ráno odjel. Včera jsme si po práci vyšli na rande, jako za starých časů. Moc to už neděláme, totiž chodit někam ven. Spíš jsme po večerech doma a užíváme si klidu. Včera to bylo takový milý. Oblíct si po práci něco hezkýho, něco co absolutně nezapadá do dress codu našeho korporátu, půlku vína přelít do termohrnečku a s růží v ruce si to štrádovat na nějakej hezkej spot a pozorovat slunce. A povídat si, a povídat, o všech těch věcech, o kterých se dá mluvit jen s někým vyjímečným. Tohle je taky něco, co už jsme bohužel dlouho nedělali a proč taky občas přijde krize z mojí strany. Začnu být naštvaná, mrzutá, a kdyby mi T. snesl modrý z nebe, nebylo by to dobře.. nic během takových nálad není dobře.. Mám jeden zásadní životní problém a to, že nedokážu pochopit to, že ostatní nechápou! Jak to, že nevidí to, co vidím já, nepřemýšlí tak, jak já... 

Rozloučili jsme se v dobrým. Vlastně v krásným, v zamilovaným, v takovým tom, jak to bylo dřív. A uklidněte mě někdo prosím! Potřebuju čas od času nafackovat. Za svůj, jak to nazvat.. vnitřní pesimismus? Já si jinak připadám jako hroznej sluníčkář a pozér, kterýho rozveselí každá blbost a potřebuje to světu taky ukázat. Ale někdy, někdy jsem prostě člověk na pár facek. Pesimista a overthinker. 

Miluju podobný chvilky, kdy sedíme venku, pozorujeme dění a řešíme každou maličkost. A máme hodiny a hodiny. Jestli něco umíme, tak je to udělat si na sebe čas, i kdyby trakaře padaly. Myslím si, že je to základní kámen každýho vztahu, i kamarádskýho. Je to jedna z vlastností, kterých si na T. vážím nejvíc. Vím, že mě zbožňuje takovým tím způsobem, že by pro mě udělal cokoliv na úkor svýho vlastního štěstí. Jsem vlastně ta nejšťastnější holka na světě. Občas to potřebuju sama sobě připomenout. A už o tom nebudeme mluvit..

Sedím si tu uprostřed všech těch věcí, které jsou napůl na místě, napůl ještě pořád nejsou. Napůl je tu starý nábytek, napůl nový. A mě tak nějak uklidňuje, že je to možná můj domov do konce života. Což překvapuje mě samotnou. Cítím se tu klidně a svá. Je to první domov, kde mám podobné pocity a nemusím cítit strach nebo dělat ústupky vůči ostatním. 

Léto, kam jsi odešlo. Nejsem typicky letní člověk - připadá mi totiž, že většina lidí zbožňuje léto ze všech ročních období nejvíce - moje nejoblíbenější období je spíše srpen až říjen. Takový ten dozvuk léta, kdy už není nesnesitelné horko, člověk pomalu může halit ramena do šátků a šál, příroda hraje všemi barvami a západy slunce babího léta barví oblohu do pastelovek. Září pro mě vždycky bylo a je obdobím nových výzev, novýho školního roku, teď už spíše hledání nový práce a přemýšlení o tom, co s životem. Období, kdy ze všeho nejraději plánuji a sním..........

Artová sigma a Robinek

Vcera jsme sedeli na lavicce u Vltavy. Na miste, kde jsme predtim nikdy nebyli a znala jsem ho jenom od videni z druhe (nasi) strany. V rukou pivo, ve vlasech slunce, pozorovali jsme prijizdejici a odjizdejici privoz. Vedle me stala velka cerna igelitova taska Megapixel a ja byla nejstastnejsi clovicek siroko daleko… takovy to stesti, kdyz si koupite neco velkyho, co ne kazdy ma a na co si uz dlouho setrite. Moje prvni pevny sklo!

Doma jsem bohuzel musela pockat nez se nabije baterka do zrcadlovky, mezitim jsem usnula, takze prvni zkusebni snimky probehly az dneska za ranniho sera kratce po seste hodine. Robinek, i kdyz lital sem tam po pokoji, byl na fotkach nadherne ostry. Pokud tenhle objektiv zvlada zachytit i jeho, zachyti cokoliv. Od setoveho objektivu je to milovy krok vpred a ja se tesim na fotky z cest jako nikdy. 

Vubec posledni tydny byly vcelku fajn… Porad prichazelo neco noveho. Pred dvema tydny jsme si domu privezli neco maleho a cerneho… kocourka Robinka! Uz ted, po dvou tydnech co je s nami, ho miluju nade vsechno a vzdycky kdyz jdu z prace, tak se tesim, jak mi pobezi naproti, az vejdu do dveri, a jak mi odpoledne usne na kline s tim svym klidnym a spokojenym vyrazem, tlapku prehozenou pres moji ruku...

Nas byt prochazi rekonstrukci, ktera bude dlouha… a uz hlavne dlouha je. Protoze si ji delame sami, po praci a o vikendech, ze svych penez, kterych mame pomalu a tak nejak vsechno tvorime na koleni... brzy vse zdokumentuji.

Zitra vyrazime na tri tydny na roadtrip! Jeste pred pul rokem jsme v lete meli plan jet do Spanelska, ze pujdeme Camino de Santiago. Pred peti mesici uz to byl 300km hike napric Korsikou. Pak tam nejaky cas haprovala Asie a levny letenky.. no a nakonec to bude roadtrip po Balkane. Rezervace zadna, sbaleno zatim asi pet veci a vyrazime zitra. Takhle to mam rada! Priblizny plan je Slovinsko – Chorvatsko – Montenegro – Bosna. Minimalne ty zeme by mely sedet, ale kam nas kola naseho VW povedou, to tezko rict… vim jen, ze tam nutne musi byt nekolik klidnych dni u more, nekolik dni cisteho vzduchu v horach, spoustu nezapomenutelnych zapadu slunce a stovky kilometru hlubokych rozhovoru.. Tak tohle je priblizne muj plan na ty tri tydny.

P.S.: Dnes v noci jsou Perseidy, nezapomente vytahnout flasku vina, deku a jit si s nekym pro vas dulezitym lehnout na palouk kde vas nebudou rusit svetla mest ;)

Las Vegas

Ze San Francisca jsme cestovali na dvě skupinky. První skupinka (já a A.) nechtěla utrácet za letenku a tak naší cestou do Las Vegas byl desetihodinový Megabus. A jak jste si správně domysleli, zbytek výpravy si vezl zadky v letadle:) Rozdíl to byl docela velký, hlavně při cenách Megabusů. A prostě znáte mě....kde to jde lowcost, tam jedu lowcost. Lístek nás přišel jen asi na 10$. Nemám při cestování ráda zbytečný utrácení. Jen pro upřesnění našeho harmonogramu - ve Vegas jsme měli zaplacený hotel na dvě noci a pak objednané auto na týden na cestu po národních parcích. 

Do teď si pamatuju, jak jsme si to s A. brzo ráno šinuly z našeho motelovýho pokoje, za sebou jsme vláčely ty naše nesnesitelně těžký kufry a záda nám táhly k zemi batohy napěchovaný vším, co se do kufrů nevešlo. V buse jsme okamžitě padly za vlast.. 

A to já jsem opravdu špatný spáč co se autobusů týče! Když jsem zrovna byla vzhůru, pozorovala jsem vyprahlou kalifornskou krajinu a jedno chudé předměstí za druhým - takové to bydlení, o kterém se moc v souvislosti s amerikou nemluví, ale které z ní paradoxně tvoří velkou část. Co je vidět ve filmech je jedna věc - i taková je Amerika - ale taky je tam velká část obyvatel žijících ve velký chudobě. Když jsem pozorovala ty neznámý městečka, který stály téměř na poušti, na ulici pár uschlých stromů, všude rozpadlý ploty a odpadky a půlka domů vypadala jako squaty - a tohohle kilometry a kilometry než se vjelo do centra města, děkovala jsem Bohu za to, v jakých podmínkách a v jaké zemi jsem vyrostla. Cestování v tomhle neskutečně rozšiřuje obzory, člověk začne vnímat svůj malý svět úplně jinak.

Vtipná byla pauza na oběd. To už jsme byli na půli cesty k Vegas, takže víceméně v poušti a najednou uprostřed toho ničeho jakýsi obchodní středisko/pumpa. Řidič nám jen řekl, že máme půl hodiny pauzu a ať jsme tam pak všichni načas. Všude kolem podobný autobusy a v tý jedný budově bylo jen několik restaurací a suvenýr shopů. V klidu jsme se najedli, a pak že máme pět minut a že jdem do busu. Já, střelec, jsem zatoužila ještě po kafíčku na cestu. To bude za minutku, povídám Anet. Objednám si, zaplatím, čekám a čekám....pět minut už to bylo minimálně. Anet běžela do busu, aby počkali. Najednou si mě všiml číšník, že tam ještě pořád stojím a strašně se mi omlouval, že popletl objednávky a už už mi dělal tu mojí. V tu chvíli přiletěla Anet, že na mě čeká celej autobus a ať pohnu. Popadla jsem svůj hot cup a letěly jsme. Přiběhnem k busu, a řidič zavřený dveře. Museli jsme ho hezky poprosit a omluvit se, aby nás pustil dovnitř, taková ostuda! On byl jako v pohodě, smál se a dělal vtípky, a stejně na nás musel počkat protože nás prostě nemohl nechat uprostřed pouště, ale ostuda to byla, to ne že ne. Pak jsme se rozjeli, a já se samozřejmě při pokusu o napití celá polila. Ale jinak to kafe bylo fajn zážitek!

Později večer, přesně v takovém tom mezidobí mezi západem slunce a úplnou tmou, se před námi začalo vynořovat Vegas. Impozantní. Nevím, jak jinak popsat slovy výjev, kdy jedete po nekonečně dlouhý rovný silnici, vidíte desítky km před sebou světla dalších aut, a všechna míří do toho velkého shluku světel na konci tý dlouhý jediný silnice. Vegas má v noci úplně přesný světelný hranice. A za nima prostě nic. Tma. Přesně takový je pohled, pokud se koukáte na Vegas a okolí z nějakého vysokého hotelu. Jen světla světla světla a pak najednou nic. Nikde. Všude dokola kolem vás za těma světlama je černá děsivá tma.

Abych vám řekla pravdu, já se do Vegas moc netěšila...hazard a párty je to jediné, co Vegas nabízí. Je to sice fajn a je strašně cool pak někomu říct, že jste prohráli deset babek v automatu přímo ve Vegas, ale daleko radši bych se už viděla někde v Yosemitu.

Přijeli jsme na autobusový nádraží a teď jsme bloumali, kam máme asi tak jít. Vyvrcholilo to tím, že jsme našli nějaký autobus, o kterém jsme si mysleli, že je náš, a nějaký kluk se s námi dal do řeči a začal nám balit jointa. My dvě spolu, to byl vždycky recept na podobný náhodný setkání hahahah. U hotelu jsme vystoupily v perfektní náladě, noc byla na spadnutí. Znáte takovou tu energii co pulzuje středem města v pátek večer? Tak ta je ve Vegas asi tak každý večer.. 

 

Náš hotel byl Stratosphere. Vybrali jsme ho proto, že má nejvyšší věž s výhledem ze všech hotelů, a navíc nebyl ani moc drahý. Zaplatili jsme samozřejmě pokoj pro dva se dvěma postelema a klasicky se nás tam seskládalo pět. Postele byly tak obrovský, že to šlo úplně pohodlně, a v hotelu byl kvůli jeho velikosti takový mumraj, že si nikdo ani nevšiml. Co jsem tak slyšela, dělá to takhle skoro každý. Stratosphere má skoro 2500 pokojů! Dokážete si představit pracovat tam na recepci? Ugh.

Bydlet v hotelu ve Vegas, je asi to nejlacinější luxusní ubytování, který jsem kdy zažila. Stálo nás to dvakrát míň než hostel kdekoliv jinde v Kalifornii, a přitom to byl krásný hotel, se střešním bazénem, vlastním zábavním parkem, spoustu restaurací, vlastním McDonaldem a celým obchodním střediskem a samozřejmě s obřím kasinem...

Co přesně se dělo každý den, to už si přesně nepamatuju... Vegas je takové to místo, kde ani nevíte, kam Vám zmizel všechen čas. Jdete do města a najednou jsou tři hodiny ráno, druhý den spíte do poledne. Nevadí to, protože je venku stejně vedro k padnutí. První den jsem nadšeně vyrazila z pokoje někdy kolem 10-11, že se porozhlídnu po okolí... po dvaceti minutách chůze na slunci jsem byla rudá a s radostí jsem zaplula zpátky do klimatizovanýho atria hotelu, a do soumraku jsem se zdržovala maximálně tak pod slunečníkem bazénu. Výbornou zábavou bylo pozorování bungee jumpingu z věže hotelu. Nahoře byl malý zábavní park, horská dráha ve vzduchu a také nabízeli ten bungee jumping. Kdyby jeho cena nebyla tak příšerně vysoká, možná bych do toho šla... (no i když v kempu jsem měla strach udělal krok do prázdna z věže asi deseti metrové, tak pozor na ty silný slova! Teď se to hezky komentuje takhle pěkně z domova.)

Večer jsme se pak hezky načančali v naší luxusní koupelně - po cestování po hostelech, a při vidině kempů již za pár dní, jsme si to pěkně užívali. Naše představa o nočním životě ve Vegas byla asi taková, že je to spíš pro high society, že se člověk musí draze oblíct, a peněženku mít narvanou dolarama - nejspíš taky odevzdávat gold kreditku rovnou u vstupu do kasina. První den jsme se samozřejmě navlíkli do krásných šatů, co jsem si nakoupili v SF, obuli lodičky na vysokým podpatku a s mini kabelkama jsme sjeli výtahem do kasina, na tváři poker face...  

Okej, takže tenhle mýtus teď společně smázneme, ok? 

Kasino bylo narvaný turistů v šortkách a žabkách (druhý den jsem svoji garderobu pojala taky tak). Pokud hážete drobný do automatu, je personálu úplně jedno, jak vypadáte, a nosí vám jeden drink za druhým. Veškerý pití v kasinu je zdarma, pokud hrajete. Zkoušeli jsme různý automaty, můžete si zvolit částku o kterou budete hrát - my jsme šli po centech - a jen jsme si nechali nosit jeden drink za druhým, takže ve výsledku jsme prohráli deset dolarů, ale u toho si vypili tři vínka. Češi no hehe. Ale vůbec jsem se kvůli tomu necítila špatně, vím moc dobře z čeho si kasina můžou dovolit vypadat tak luxusně, jak vypadají, a je mi z toho k zblití, tak ať nám z toho kápne alespoň nějaký to pití. 

Anetko nezabíjej mě za další naši publikovanou fotku, ale tahle je strašně důležitá! Z našich peněz nám zbylo 0,04$ a tahle fotka na mě křičí prostě Vegas vibes !

krabicáč na hlavní ulici ve Vegas #tochceš

Co jsem taky nečekala je, že každý kasino je otevřený pro kohokoliv. Vůbec v daným hotelu nemusíte bydlet a můžete se po něm procházet úplně bez ostychu. Stejně se všude pohybujou lidi a nešlo by to uhlídat. Jedinou nevýhodou našeho hotelu bylo, že Stratosphere je trošku dál od ostatních známých hotelů, které jsme si samozřejmě chtěli prohlídnout. Takže jsme museli busem, nebo asi třičtvrtě hodiny pěšky. 

Jestli jsem do tý doby považovala Stratosphere za luxusní, to co jsme viděli v hotelech v centru ho smetlo na podlahu. Centrum hýří všema barvama, máte tam hotel na kanálech jako Benátky - s kasinem, který vypadá spíš než kasino, tak jako palác. Pak samozřejmě taky Caesar palace, hotel ve tvaru pyramidy, sfingy, Eifellovky, taky tam je malý New York, zpívající fontána před nejznámějším a údajně nejluxusnějším lasvegaským hotelem Bellagio. Na ulicích několik klubů pod otevřeným nebem, ulicema se prohánějí nejdražší auta, všechno bliká, svítí, hraje, u stromu se o kmen opírá Jack Sparrow nebo třeba Minion. Zábavní průmysl je to jediné, z čeho tohle město dýchá.

Bellagio

Co jsme naopak skoro neviděli byly ony slavné Wedding Chappels. Viděla jsem snad jednu, dvě? Jedna byla před naším hotelem, ale zela prázdnotou.. A taky jsem neviděla nikoho, kdo by zrovna slavil "svatbu". 

V podstatě mi celý takový ten rytmus města a jeho atmosféra připadaly strašně smutný. Když vidíte některé ty lidi závislé na hazardu, jak se topí a topí v tý touze, že zrovna tuhle noc to vyjde. Zrovna tuhle noc vyhraju. A přicházejí postupně o všechno.. Hned první noc jsme se nějak zatoulali na obrubník před jedním obchodem a pokoušeli jsme se otevřít flašku vína, když k nám docupital úplně opilý a hodně draze oblečený pán, jestli nemáme nějaký drobný. Měl tak smutný a zoufalý výraz. Já jsem zásadně proti hazardu, v životě jsem si nekoupila los, ani nikdy nekoupím. Na to, abych podobným věcem věřila, mám za sebou moc výpočtů pravděpodobnosti při hodinách matematiky.

Vím jistě, že jsme se utrhli nějakou noc ze řetězu a party party do rána. Byl tam jeden klub s živou hudbou na ulici, který mi strašně připomínal můj oblíbený pražský Vagon. Tak jsem si tam tak seděla s vínem v ruce a utápěla se v depresích, že se mi stýská po Tomášovi.. ach jo. Poslední večer jsme si zahráli už na hodňáky a vyjeli nahoru na naši věž, pokochali se výhledem, udělali fotky a druhý den nás čekal check out a autíčko na národní parky....

vyjedete výtahem do 107. patra, které si krásně říká "Top of the world", očekáváte výhled, a přijde tahle dechberoucí pecka

Kdyby peníze nehrály žádnou roli..

Kocourek konečně usnul a já po několika dnech sáhla po notebooku. Už jsem se těšila! Ta závislost na sdílení slov a obrázků roste každým dnem víc a víc. Povídáme si s mámou na zahradě, v rukou horký hrnky kafe, nohy špinavé od hlíny ze záhonků, a já uprostřed mamky slov přestávám vnímat a přemýšlím o tom, jak dobře by teď vypadaly prameny jejích rozevlátých zahradou propraných vlasů vyfocené v záři pozdně odpoledního slunce. Podobné myšlenky mě prováděly vždycky. Před pár týdny jsem se svěřila Tomášovi, že mě hrozně mrzí, že si často nepamatuju, co mi kdo vypráví, ale vždycky naprosto přesně vím, jak jsem se v daný moment s tím člověkem cítila. Jak jsem vnímala danou chvíli, jako by tím šla zachytit navždy.. Jsem prostě snílek jak poleno. A pokud máte chuť rozkliknout dnešní příspěvek dál, uvařte si předtím horký čaj, voňavé kafe, otevřete sušenky - venku leje jako z konve, tudíž se to i jaksi patří - budete se totiž prokousávat dlouhým černobílým textem...

Tak kocourek už je zase vzhůru. To nebyl moc dlouhý spánek. Vždycky když neslyší nějakou chvíli naše hlasy, začne mňoukat a chce naši pozornost. Teď po probuzení má novou zábavu, kterou ještě neviděl - se zaujetím pozoruje kurzor a přibývající písmenka. Dneska je náš přesně čtvrtý den. Zvykl si hodně rychle a už teď je pánem naší domácnosti. Jednou zamňouká a všichni, co jsou poblíž, se seběhnou okolo - každý s jinou hračkou v ruce.

Strašně, ale strašně bych potřebovala vypnout. Víte, jaký typ vypnutí tím myslím? Být zavřená někde v lese, na pláži - kdekoliv, kde by nás vyrušovaly maximálně zvířata. Tomáš by mi uvařil velký kotel kafe, a zabalení v dekách bychom si dlouhý hodiny povídali o věcech. O takových těch maličkostech, ale i o velkých plánech. Nikde žádný internet. Usínali bychom ruku v ruce, s čistou hlavou.. Mám hrozně roztříštěný myšlenky. Chci všechno a chci to hned. Hlavou mi víří sto věcí najednou. Dneska chci udělat tohle, zajít tamhle a tamhle, půjdu běhat, uvařím si tohle podle toho receptu, vyrobím tohle, napíšu tamto.... ve finále si zkroušeně akorát tak lehnu s myšlenkami, čím začít, a nechám po sobě půl dne pobíhat kocourka. Večer jdu spát s pocitem, že jsem k ničemu. Že nic nestíhám, nic nezvládám a přitom jsem na to měla celý volný den. Znáte to taky? Prosím, napište někdo, že jo, jinak si budu připadat jako opravdu k ničemu.

Jednou nám při přednášce na vysoké jeden profesor vyprávěl o nějakém skandálu z mediálního prostředí, a že si kvůli tomu na pár dní založil facebook, aby mohl v diskuzích reagovat. Pamatuji si dodnes jeho slova jako komentář k sociálním sítím. "Já vás v podstatě obdivuju. Mozek vám zaplavují desítky zbytečných informací denně.... nechápu, že přitom můžete ještě vůbec něco vymyslet." Od tý doby nemůžu jinak, než si všímat toho, jak s prominutím vymletý mozek mám a jak unavená jsem, pokud prosedím u internetu několik hodin. Teď není řeč jen o facebooku, ale tak celkově o všem, co na internetu můžete najít. V jednu chvíli si vzpomenete, že se chcete podívat na to či ono a do pár vteřin je to před vámi. Dnešní doba nemůže být jiná, asi bych ani nechtěla krok zpět a žít bez všech těch možností, nicméně se až příliš často topím v přísunu informací. Jako člověk, co miluje vyhledávání inspirace a má účty na všech sítích, co můžete najít, za to ale sama sebe a svět nenávidím... když vím, že je mi nejlíp na chatě v lese bez vědění, co kdo dneska dělal, a že si pak daleko radši promluvím naživo, ty místa uvidím naživo, a proč tedy vše nezruším? Proč ty sítě vůbec aktualizuju? Něco tak pomíjivýho, nereálnýho... 

Blog je pro mě něco úplně jiného. Otevřu si ten, který chci. Píšu si na svůj to, co chci. Neexistuje místo, kde existují všechny blogy najednou, a to je právě krásný. Nesleduje se počet srdíček, nic takového tu není. Je to jen o člověku a o tom, jestli nás baví sledovat jeho životní cesta a jeho tvorba. Je strašně jednoduchý postovat na internet to, co lidé chtějí. Těžší je ukázat to, co v nás opravdu je. Sama se pořád hledám. Víte co mě děsí nejvíc? Že třeba nikdy v životě nenajdu sama sebe, nenajdu to, pro co se hodím. Vždycky si myslím, že už tam jsem, že jsem našla svůj klid, a pak se přenese bouře a všechno, co jsem do té doby vytvářela mi připadá strašně zpátečnické. Jsou tu nové cíle, nová já. A takhle to mám pořád dokolečka.

Nejčastěji jsem o takových věcech přemýšlela přes léto. Pro mě nový rok začíná vždycky v září. Mám to tak jednoduše vžité od první třídy. A nový rok znamená nová předsevzetí. Nové plánování. Nové přemýšlení nad sebou samým a kým ten rok budu. V dospělosti je takový nový čistý start také spojený s hledáním nové práce. Tím procházím právě teď. Je to o to vážnější, že už nejde o brigádu při škole, ale poprvé o nefalšovaný full time. Samotné pomyšlení na práci, kterou budu trávit většinu svého času mě děsí. Do teď jsem brala práci jako zdroj financí na cesty. Když bylo dostatek prostředků na účtu, jednoduše jsem skončila a vyrazila je procestovat. Teď mám už trochu vyšší cíle a chci denně chodit někam, kde mi to bude dávat smysl. Kde budu mít na konci dne dobrý pocit. Mám strach, že pro lidi jako jsem já na světě místo není. Jsem zásadně proti modelu odcházet z domu v sedm, vracet se v sedm, pak jít cvičit, protože mě bolí záda od celodenního sezení, a šup spát. Nebo ještě hůř, chodit po celém dni tak fyzicky unavená, že už se na nic nezmůžu. A další den nanovo. Tvrdá práce mi nevadí v momentě, kdy mi dává smysl, kdy má pro mě nějakou budoucnost a nebo tím někomu pomáhám, což mě činí asi nejvíc šťastnou. No zatím jsem ještě nenarazila na tu správnou pro mě, a za celý týden jsem nedokázala odpovědět na jediný inzerát. Pomalu se bojím kamkoli poslat svůj životopis. Bojím se, že to bude další zklamání..

"Míšo a kdy ty v tý práci teda budeš končit?"

"Na konci srpna."

"Ježišikriste, a co pak budeš dělat? Vždyť sis ještě nenašla nic dalšího. Co pak budeš dělat? Musíš si najít něco reálnýho... na žádný fotografy a podobný...to je k ničemu. Kvůli tomu jsi nestudovala."

Moje maminka umí být super podpora, viďte?

Včera jsem si před sebe položila dva čisté papíry. Na jeden jsem napsala povolání, která mohu dělat kvůli vzdělání nebo zkušenostem. Na druhý ta, která by mě lákala. Diametrálně se odlišují a já jsem byla v koncích. Pak jsem ale narazila na video: co bych dělala, kdyby peníze nehrály žádnou roli? Odpovědět na tu otázku mi trvalo jen chvilku. Tak jednoduchá věta a zároveň věta, která má sílu změnit život. Věta, kterou jsem potřebovala slyšet před šesti lety, když jsem se po střední rozhodovala co dál. (Mimo jiné tahle úžasná slečna natočila i video o tom, jak se nezamotat do sociálních sítí, a spoustu dalších. Pokud jste jen trochu jako já, budete její kanál milovat.)

"Alicja, I think there is something wrong about a person who is doing something that he doesn´t like."

"Misa but what about saying that you are a photographer, and in the meantime you make money with doing something else?"

Pár slov z mojí oblíbené edice "silná slova od krásných kamarádů".

Kocourek se mezitím několikrát probral, chvíli jsme si hráli, a zase šel spát. Další věcí, o které jsem chtěla napsat, je, že mám pocit, že jsem konečně našla svoje blogovací já. Zní to blbě, viďte? Pořád jsem pojímala blog jako něco hrozně důležitýho. Vždyť to vidí cizí lidi přece, můžeš ze sebe vytvořit, koho chceš! Hrozně jsem přemýšlela, co přesně sdílet (to nejspíš nebylo vidět..), a nejprve to byly jen fotky. Po čase fotky, ale i sem tam pár slov. Až teď, a možná to bude znít hodně směšně, jsem došla k názoru, že mě nezajímá, jak to bude vypadat. Nezajímá mě, co si bude myslet tamhle kolegyně XY z práce, až si to přečte. Nejlepší prostě je sdílet to, co já chci, nehledě na to, co očekává svět. Asi poprvý v životě je mi jedno, jestli to tu někdo bude číst. Sama vím, že když mám náladu, hrabu se cizími blogy, i když nemají absolutně žádnou propagaci, a daný lidi vůbec neznám. Přestává mi bavit plánovat, chci prostě bejt real a nemít blog jako druhou práci. Poprvý v životě mě zajímá né názor okolí, ale můj vlastní názor a snaha být lepší, než jsem byla včera. Unavuje mě pokoušet se o propagaci sebe a svýho blogu na instagramu, kdy po lajknutí stovky cizích příspěvků oni olajkují na oplátku něco vám. Někdo vám dá follow a poté, co mu to oplatíte jste u něj v mžiku unfollow. O čem je tenhle absolutně vymyšlený svět? Je mi z toho často k pláči, z toho kolik promarněný energie sem lidé vkládají, kolik já sama už do toho vložila... čas, který mohl být stráven produktivněji. Kdybychom takhle dali dohromady čas všech lidí, kteří se instagramu věnují, určitě bychom za něj dokázali vyčistit celou Indonésii od odpadků. Nebo vyřešit nějaký jiný problém, který skutečný svět, ve kterém žijeme, má. Mimo jiné, věděli jste že existují firmy, které na instagramu lajkují pod vaším účtem, a sbírají vám za to followery? A lidé jsou za to ochotni zaplatit.. Připadá mi to nadmíru smutný, že se dnešní svět točí kolek liků a followerů. Kdyby pro mě normální instagrameři (=real person, né firma) nebyli zdrojem velký inspirace, už bych dávno zrušila účet. Kvůli takovým lidem tam chodím: 1. těm co dělají něco zajímavého, jsou na zajímavém místě a sdílejí to online, 2. fotografové a jiní kreativci, jejichž práci miluju, 3. kamarádi, kteří jsou daleko a alespoň takhle můžu být součástí jejich života... už jsem zase zpět u těch sociálních sítí a už se do nich opět pěkně zamotávám...

Občas mi připadá, že si protiřečím, že se točím v kruhu. Možná jo. Možná se někdo zasměje, a mě je to asi poprvý v životě úplně fuk. Trochu teď váhám, jestli postovat, nebo ne. Ale jo. Máte to tam. Hezký zbytek dnešního propršeného dne a přála bych vám, abyste nebyli takový citlivky, co všechno řeší, tak jako já! Někdy je to na zbláznění..